Časopis Myslivost

Nejsem si ale tak úplně jistý, zda toto kulturní dědictví vnímáme všichni, tedy všichni, co se nazýváme „myslivci“ stejně.
Ta mladší část bude mít jistě výhrady k tradicím mysliveckého oděvu – a dlužno říci, že tyto výhrady jdou ruku v ruce s všeobjímající globalizací či nabídkou mysliveckých doplňků či pomůcek.
Dost dobře však může mít i výhrady k té „dříve narozené“ generaci myslivců. Ještě jako kluk „chodící s klackem“ pamatuji tu nesmírnou lidovou tvořivost v oblečení účastníků společných lovů. Je faktem, že finanční situace venkovských myslivců nebyla nikterak růžová, je pravdou, že státní obchody nenabízely žádné myslivecké oděvy, doplňky, snad s výjimkou jednoho druhu tzv. „mysliveckých klobouků či huček“. Tyto nedostatky byly kompenzovány používáním „uniforem“ ČSSL, ČSSS, poděděných svršků po různých „přísežných hajných“ apod. I v některých mysliveckých příručkách bylo možné se dočíst, že „čisté montérky jsou mnohdy lepší než obnošený sváteční oblek“. No, byla taková doba.
Časem byla i tato mezera na trhu zacelena, v Celetné ulici v Praze 1 byl dokonce otevřen obchod „Les a lov“ s poměrně širokou nabídkou vhodného oblečení do přírody. Je pochopitelné, že „chytré věci“ tehdy jaksi neexistovaly a bývaly výsadou špičkových sportovců či kosmonautů.
Postupně ale nakráčel do našich řad jakýsi „underground“ používání vyřazených vojenských oděvních součástí. Ještě docela únosné bylo používání „zimních vložek“ v třeskutých mrazech (ty bývaly vcelku pravidelné, obzvláště v zimě) či „pracovního vojenského oděvu“, tj. khaki montérek. Bohužel, stále více na oblibě získávaly různě ukořistěné čárkové maskáče či „vycházkové“ kabáty (vše opatřeno imitacemi parohových knoflíků).
K nesmírnému „boomu“ v této oblasti došlo po roce 1989, kdy byly otevřeny různé „ARMY SHOPY“s širokou nabídkou vyřazeného vojenského materiálu. Za této situace neuhájil své výsadní postavení ani myslivecký klobouk – výsada a takřka poznávací znak českých myslivců. Mnozí, kteří tuto „módu“ odmítali, bývali označováni za „povýšence“ či „blázny“. V otázce mysliveckého oblečení by tedy byl jakýsi konzervatismus zcela na místě, nemyslíte?
 
Jako jistá míra konzervatismu jsou mnohdy označovány i jiné myslivecké tradice, tj. myslivecká mluva (i když mnoho výrazů má svůj prapůvod a základ v němčině), vystupování a chování při společných lovech (honech, naháňkách), vztah ke zvěři. Ovšem-takový konzervatismus je právě nutné chápat jako odkaz onoho kulturního dědictví a bylo by dobré jej i nadále kultivovat.
 
Poněkud jinak je to s konzervatismem v našem, tedy mysliveckém smýšlení a pozdějším chování. Nevím, čím to je, že nejsme většinou ochotni přebírat a využívat nové poznatky z biologie, ekologie či etologie. Většina „názorů“ a tiše hlásaných „pravd“ pochází ani ne z „první republiky“, ale snad z období vládnutí panovnice Marie Terezie.
A tak nejsme ochotni brát v úvahu výsledky mysliveckého a ekologického výzkumu. Nikdo přece nezná přírodu lépe než my! Tudíž – predátory vytrvale nazýváme „zvěří škodnou“, zimní přikrmování transformujeme za zimní krmení, vzdor všem poznatkům a případné škodlivosti přikrmujeme srnčí zvěř intenzivně zejména od ledna do března, stejně tak vytrvale předkládáme srnčí zvěři pšenici a kukuřici.
Sám osobně jsem se setkal se dvěma příklady konzervatismu v této oblasti. Ten první mne trošku „nazvednul“ . Snažil jsem se totiž přijít na to, jaký typ krmelce by byl optimální pro našeho zajíce. Mé výtvory byly ohodnoceny tak, že „jsem je musel vyrábět pěkně ožralý“, protože každý ví, že nejlepším krmelcem pro zajíce jsou klasické „jesličky“! V této souvislosti jsem se snažil i o jakési „zmodernizování“ sloupkových slanisek s tím, že v těchto bude možné používat i běžnou sypkou sůl. Špatně. O úspěchu nepřesvědčily ani ohlodané a přehlodané vrbové sloupky těchto slanisek. Vždyť pro zvěř je rozhodně nejlepší „hrouda“ kamenné soli, kterou si může olíznout. A předkládání letniny? Kdo by se s tím dělal, vždyť zvěř má nejraději luční seno (a nebo to je tím, že toto „krmivo“ vydrží spolehlivě v krmelci celou zimu?).
Nad veškeré „umění lovu“ byl povýšen tzv. „lov hromadový“. Postavím kazatelnu (nejlépe v místech, kam mohu pohodlně dojet autem), v příznivém dostřelu navezu hromadu plev, siláže, kukuřice, kuchyňských odpadků. Kazatelnu uzamknu poctivým visacím zámkem, od něhož budu mít klíče JENOM JÁ a na této hromadě budu lovit to, co prostě přijde. Takový srnčí vývrh je přece velkým lákadlem pro všudypřítomné divočáky!
Nikdo nezná přírodu lépe než my – tudíž jsme tu od toho, aby se příroda hemžila zvěří, abychom měli stále co lovit. Přiznejme si, že velké většině z nás se jedná o toto především. Mít možnost lovit, nic dalšího nás tak nějak nezajímá. Maximálně nás irituje, když někdo uloví většího divočáka, lepšího jelena či srnce, než my. Bůh ví, jak se mu to podařilo…
 
Nedivme se proto, že podobný konservatismus je už přežitkem, který okolní veřejnost prostě neakceptuje. A je ještě lepší, když myslivci vystupují arogantně, přisprostle, přezíravě. Proč by nás měl někdo respektovat? Protože nosíme pušku na rameni? To je, uznejte, trošku slabý argument.
A je i docela možné, že v zajetí této sebestřednosti a konzervatismu jsme jaksi přehlédli, že nezanedbatelná síla myslivců je i v jakési zastřešující organizaci. Ono totiž není nemožné, že EU bude schopná postavit myslivost jaksi „mimo zákon“, tak, jak již tomu v některých evropských zemích je. Prostě „nebude korektní“. To bychom se mohli se svými „flintičkami“ opravdu jen a jen vyfotografovat – a to by bylo asi tak všechno…
Zdeněk HLAVÁČ
člen Klubu autorů při ČMMJ