Časopis Myslivost

Myslivecký výzkum, u nás dlouhodobě tradovaný především ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti ve Zbraslavi n/Vlt. (nyní v Jílovišti) , ale také na některých pracovištích Akademie věd (zejména v Brně) či na vysokých školách (především na lesnických a veterinárních fakultách) odpověděl již na řadu teoretických a praktických otázek téměř ve všech uvedených oblastech myslivecké činnosti. V posledních deseti letech ovšem - a nejen v myslivosti - se výzkum ekonomicky i personálně zredukoval na úroveň krátkodobé projekční činnosti, což však neumožňuje dlouhodobý plánovitý rozvoj vědy, který teprve je schopen reagovat na potřeby dneška a zejména budoucího vývoje.

Je jisté, že například vývoj zbraní, střeliva a optiky jde nyní již vlastní cestou vycházející z potřeb vojenských a teprve následně je aplikovaný i v myslivosti a lovectví. Mysliveckou praxi proto nejvíce zajímají zejména odpovědi na otázky týkající se biologie jednotlivých druhů zvěře a jejich následné použitelnosti v péči o zvěř a ve zkvalitňování jejích chovů, které je schopná vlastními silami ovlivňovat. Nepochybně bylo již mnohé řečeno, jak o tom svědčí také řada našich i zahraničních monografií věnovaných jednotlivým druhům či skupinám zvěře.

Další, nové obzory se však před námi stále znovu a znovu otevírají. Je to především genové inženýrství, které dosahuje významných pokroků zejména v humánní medicíně a postupně se začíná uplatňovat i v chovech domácích zvířat. Je jisté, že nové poznatky se musí ověřit především na zvěři či zvířatech, které takzvaně "máme v ruce". Obdobnou situaci prodělávala například veterinární medicína, která má staletou tradici v chovech domácích zvířat, ale teprve asi padesátiletou u volně žijících druhů zvěře V myslivosti se začíná experimentovat především v kynologii či v sokolnictví kde se již nyní uplatňuje např. identifikace jedinců pomocí čipování a začínají se ověřovat i příbuzenské vztahy. Je nepochybné, že brzy budou následovat výzkumy v  intenzivních chovech zvěře - v oborách a v bažantnicích a potom logicky i u druhů volně žijících.

Právě molekulární genetika nám zřejmě zodpoví řadu otázek, které si již dávno uvědomujeme, ale zatím jsme na ně nedokázali odpovědět. Řádově teprve zcela nedávno jsme pochopili, že znalosti počtů chromozomů mohou napomoci v systematice druhů (a někdy i poddruhů) volně žijících živočichů. Dnes ale už také víme, že pouhé počty chromozomů jsou příliš hrubým základem pro podrobnější zoologická třídění. Například různé druhy divokých ovcí mají sice stejné počty chromozomů, přitom si ale jsou morfologicky téměř nepodobné.

Mnohé odpovědi na stále nové otázky druhové či poddruhové příp.dokonce pokrevní příbuznosti mohou dát již nyní používané rozbory desoxyribonukleových kyselin (DNA). Zatím se používají při zjišťování paternity (otcovství) příp. identifikace u lidí na základě vzorků jejich krve, některých živočišných tkání, ale také slin, spermatu apod.

Takové rozbory jsou, anebo časem budou sto napomoci nám i v chovatelských problémech kynologických či mysliveckých. Zejména v intenzivních chovech zvěře může docházet (a nepochybně i dochází) k příbuzenské plemenitbě a následně i ke zhoršování genetické variability chovaných druhů zvěře. Se všemi obecně známými negativními chovatelskými důsledky. Zjistíme-li, právě za pomoci rozborů DNA, že situace v takových chovech začíná být neudržitelná, nebude nic snazšího než včas posílit takové ohrožené populace jedinci z nepříbuzných vzdálených populací, což v podstatě již staří myslivečtí praktikové dříve označovali jako osvěžování krve. V zásadě ale jde o posílení genetické variability či žádoucích vlastností u jednotlivých populací zvěře.

To se však netýká pouze oborních chovů. I ve volnosti dochází pomalu či rychleji k vytváření navzájem izolovaných ostrůvkovitých populací zvěře, jejichž dříve běžné propojení s populacemi žijícími v blízkosti a tradiční migrační tahy narušujeme například stavbami dálničních sítí, oplocovanými zástavbami apod.

Uvědomme si včas, že tyto a další dlouhodobé a nelehké úkoly musíme začít řešit již dnes, anebo v nejbližší době, nejspíše založením genetických bank jednotlivých druhů zvěře (nejdříve zřejmě spárkaté), které nám o genetické variabilitě populací podají potřebné informace a budou nám vodítkem při posuzování případných genetických změn těchto populací.

Genetické banky nám mohou pomoci také při hledání odpovědí na stále diskutované otázky zoologické různosti ostrůvkovitých populací jednotlivých druhů zvěře dnes považované třeba za poddruhy ačkoliv se možná jedná o samostatný druh. Příkladů je mnoho. Za jiné třeba cca 30 poddruhů popsaných v Severní Americe u jelence viržinského (Odocoileus virginianus). Jiným příkladem je náš evropský jelen lesní (Cervus elaphus) jehož je popsáno pouze v Evropě několik poddruhů, z nichž nás nejvíce zajímá zoology uznávaný trofejově silnější jelen karpatský (C. e. montanus) žijící na Slovensku a v Karpatech a slabší poddruh žijící převážně u nás (C. e. hippelaphus). Západoevropští myslivci navíc tradují názor, že u nich žijící, trofejově nejslabší jelen, je také samostatným poddruhem.

To také byly důvody proč jsme na lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně začali budovat speciální laboratoř, v níž se chceme těmto otázkám (genetickému inženýrství) v příštích letech intenzivně věnovat. Na agronomické fakultě téže univerzity se již po několik let podobným výzkumem zabývají (Prof. J. Kuciel na domácích prasatech), a protože tam již mají ověřené metodické postupy, začal je aplikovat i myslivecký doktorand Ing. M. Ernst nejdříve na černé zvěři (Sus scrofa). Prvé výsledky o odlišnosti poddruhů S. s. scrofa a S. s. atilla se zdají být velice nadějné. Proto také začínáme sbírat materiál (krevní vzorky) i ze zvěře jelení.

Protože považujeme uvedený směr výzkumu za velice progresivní a přitom si vyžádá daleko širší vědecké základny než je naše, požádali jsme, aby nad řešením těchto problémů převzala patronát Mezinárodní rada pro myslivost a ochranu zvěře (CIC), což přijala správní rada CIC v r. 2001 v chorvatském Zagrebu s pochopením. Sběr vzorků se ovšem musí orientovat na mnohem větší oblast než je naše republika, nejlépe pak u některých druhů zvěře na celou Evropu. Předpokládáme, že pod patronací CIC a za pomoci výzkumných pracovišť z jiných států (z nichž některá jsme již oslovili) budeme moci rozvinout tento výzkumný program v mnohem širším měřítku než bychom toho byli schopni sami. Včetně dalších druhů zvěře.

Proto využíváme i této cesty k tomu, abychom oslovili případné další zájemce o tento druh výzkumu, zejména při odběru vzorků, ale také při jejich rozboru, aby se s námi kontaktovali na adrese: Lesnická a dřevařská fakulta MZLU, 613 00 Brno, Zemědělská 3.