“Tatranský svišť je vyslovený buržoa. V době, kdy zuří hrozná bytová krize právě tak v Evropě, jako v Australii, Africe a Americe, vydržuje si dvojí byt, letní a zimní, po celých šest měsíců nepracuje, nýbrž bohulibě spí a tyje z nastřádaného tuku. Jeden svišť u Dlhého plesa ve Velické dolině, který tu spokojeně žije mezi kamením pod srázy Gerlachovského štítu, měl patrně jinou mentalitu, než my, kteří jsme přežili světovou válku. Když jsem mu v letě r. 1919 s výčitkou připomenul, jak přepychově bydlí, zatím co v Praze je plno nešťastníků, kteří se tlačí v nemožne přecpaných dírách, kteří bydlí železničních vozech, přespávají v parcích anebo vůbec nebydlí, odvětil mi s jakousi nonchalatní drzostí takto. My lidé jsme prý povedený “národ” (podle přízvuku chtěl říci pronárod), neboť dovedeme jen kritisovati druhé, ale břevna ve vlastním oku nevidíme. A posadiv se na zadní nožičky, nafoukl svůj žlutohnědý kožíšek, až byl tlustý jako kulička, a rychle rozžvýkav trochu trávy, takto pokračoval: Jaká pak bytová nouze u vás a jaký přepych u nás ? Až si každý člověk (zde užil neuctivého výrazu, jehož nechci opakovati) postaví sám svůj letní a zimní příbytek jako páni svišťové a aspoň po šest měsíců v roce bude postiti, bude prý se mnou mluviti dále. Ovšem pýcha domácich pánů je velká, třebas nevybírají činže. Tak byl jsen umlčen a ještě jsem spolkl poznámku, že bychom mohli zrušiti ministerstvo zásobování, kdybychom byli jako svišťové.”
Více >