Časopis Myslivost

Ztráty, které v důsledku povodní vznikly již nikdy nikdo nespočítá. I když časem budou k dispozici více nebo méně přesné odhady škod, nebudou nikdy vyčísleny tak, aby je bylo možné považovat za konečné. Přesto budou dobrým vodítkem při stanovení výše škod a ztrát, ukazujících o kolik bylo zaplavené krajinné prostředí ochuzeno o druhovou pestrost fauny naší krajiny. Z výše uvedených důvodů stojí před námi nesnadný úkol, jak a čím přispět k obnovení ekologické rovnováhy zdevastovaných lokalit a vrátit na ně zničené stavy volně žijící zvěře.

Je samozřejmostí, že nápravná opatření nebudou za stávající situace patřit mezi priority řešených záležitostí prvních dnů, týdnů a měsíců po povodních v postižených lokalitách, přesto, alespoň se tak domníváme, není pro jejich přijímání času nazbyt. Relativně rychle musí být přijata konkrétní opatření, stávající se přednostními opatřeními a to jak státní správou, tak i myslivci a ochránci přírody.

Nastalá situace si pro svou nápravu bude vyžadovat upuštění od současného způsobu myšlení ve vztahu k přírodě a všemu živému v ní. To znamená, hledat a používat takové formy asanace poničených území, které umožní aby v co nejkratší době se pole a louky opět zazelenaly a i nadále poskytovaly lesní a polní zvěři dostatek možností pro uplatnění svých životních potřeb, t.j. dostatečnou potravinovou základnu, dostatek sociálních partnerů s nimiž pak v reprodukčním období budou produkovat další místně usedlé jedince nových generací.

Jak tedy v tomto přetěžkém období postupovat?

Česká myslivost (Československá), naproti jiným nově vzniklým zájmovým uskupením, má dlouholetou a úspěšnou tradici a vynikajícími výsledky v chovu lovné zvěře, což ji řadí na jedno z předních míst mezi Evropskými státy. Proto pevně věříme, že i když se současné myslivecké hospodaření na značné části našeho území ocitlo před mnoha vážnými problémy, bude nalezen všeobecně přijatelný způsob obnovy těch lokalit z nichž byla drobná zvěř vodním živlem vypuzena.

Před opětovným zaváděním toho kterého druhu bude potřebná důsledná asanace územního celku na němž se chystáme zazvěřování uskutečnit. Způsoby které si za tím účelem vybereme mohou být různé, ale v každém případě musí odpovídat všem fysiologickým, biologickým, ekologickým a etologickým nárokům zaváděného druhu.

Tak například za účelem poznání nejvhodnějšího způsobu obnovy hejn bažantí zvěře je k dispozici nepřeberné množství vysoce odborné literatury, jejíž pomocí je možné se na druhu odpovídajícím území dopracovat dobrých až vynikajících výsledků a to v poměrně krátkém časovém období.

Zásadně jiná, podstatně složitější se jeví být zavádění zaječí zvěře do míst kde před povodní byly více nebo méně uspokojivé stavy. Pro tento případ odborná, chovatelská literatura zcela schází. Všeobecné, mnohdy pouze kompilační a velkoplošně neověřené poznatky, mysliveckým praktikům mnoho neposlouží. Jediná publikace "Umělý chov zajíců", popisující monografickým způsobem život zaječí zvěře byla již před léty rozebrána.

Z toho důvodu uvádím několik málo rad jak uvažovat dříve než se pro určitý způsob zazvěřování rozhodneme.

Prakticky jsou k dispozici dva způsoby:

1. Pomocí vypuštění odchycených, dospělých zajíců. Doplnění vyhlédnutých lokalit na stavy, které budou reprodukce schopné.

2. Zazvěřování provést jedinci z krotkých chovů.

Oba tyto způsoby mají svoje výhody ale i nevýhody.

Výhoda při použití zajíců z odchytu je v tom, že je zde možnost zakoupení většího množství najednou.

Nevýhodou tohoto způsobu je, že mnohdy neznáme ze kterých oblastí zajíci pocházejí, zda pouze z jedné nebo vícero. I když jsou mezidruhové rozdíly morfologického charakteru poměrně nevýrazné a jsou převážné redukovány pouze na velikost, proporce a barvu, přesto nevíme, jak se projevují v sociálních vztazích. Nevýhodou také je, že neznáme dobře věk vysazovaných jedinců, hlavně u jedinců starších jednoho roku, dále pak skutečnost, že přemísťujeme jedince, již uvyklé na rodnou lokalitu do naprosto odlišných životních podmínek.

Výhodou při použití zajíců z krotkého chovu lze spatřovat v tom, že známe jejich věk, můžeme použít již spárkované jedince, uvyklé na sebe navzájem. U těchto dobře známe jejich zdravotní stav a eventuálně jsou známy i jejich reprodukční schopnosti.

Nevýhodou je, že je k dispozici pouze omezený počet. Zde je možné doporučit některým mysliveckým sdružením majícím možnost zavedení vlastního krotkého chovu si tento založit a odchovanými mláďaty přispívat k doplnění stávajících stavů na reintrodukci připravených honbišť.

Přesto že tento způsob obnovy vodou zničených zaječích populací je poměrně náročný, přináší dle naších zkušeností poměrně dobré výsledky, o čemž svědčí současné soukromé krotké chovy zajíců, založené bez jakékoliv pomoci či podpory, prostě z čistého entusiazmu a provozované, je-li to tak možné nazvat z "lásky k přírodě a zvěři". Že je takovýchto chovatelů málo? Ano, je to pravda. Důležité však je, že jsou. U nich je možné získat pro začátek zdravé, krotkému chovu uvyklé jedince v odpovídajícím poměru pohlaví, stejného věku.

Než však začneme uvažovat o tom, který ze dvou jmenovaných způsobů zvolíme, je dobré si uvědomit některé pro zaječí zvěř typické povahové vlastnosti, které mohou kladně ale většinou i záporně reintrodukční pokusy zcela nebo pouze částečně ohrozit.

Jako nejzávažnější, pro druh typickou vlastností ohrožující jeho zdomácnění na novém jemu neznámem území je jeho známá věrnost zajíce rodné hroudě - věrnost stanovišti na kterém se narodil a vyrůstal. Tato vrozená vlastnost je fenoménem, ve vztahu k zajíci často popisovaným jevem. Např. Jezierský (1965) uvádí, že jim značkovaní zajíci po odchycení v západním Polsku a vypuštěni na severu a východě Polska se po uplynutí určité doby opět objevili na místech, na nichž byli odchyceni, přičemž dva jedinci se vrátili ze vzdálenosti 230 km a další až z neuvěřitelných 460 km. Neidoba (2002) uvádí, že v honitbě Iváň na Prostějovsku byl odchycen zajíc se slovenskou značkou ve slechu. Tento jedinec musel v každém případě urazit vzdálenost, pokud byl, jak se domnívá vypuštěn na okrese Olomouc, nejméně 6 až 12 km s překonáním vodní překážky. Stáří zajíce bylo odhadováno na pět let. Že určité množství v rámci zasídlovacích pokusů vysazených zajíců, putujících z nového domova do bývalého, se na cestě "domů" stává buď obětí různých predátorů, pytláků, nebo hyne pod koly aut, je pravděpodobné. Závěrem lze konstatovat, že zaječí jedinec, který si ve svém rodném domovském okrsku vytvořil odpovídající životní podmínky, s odpovídajícími vnitrodruhovými vztahy, tento nikdy dobrovolně neopouští ani v případě, že mu zde hrozí nebezpečí úhynu. Proto při své skvělé orientační schopnosti se bude sem pokaždé vracet i když jej na korbě auta povezeme na značnou, vzdálenost. Je prokázanou skutečností, že jakmile se běhy přepravovaného zajíce dotknou pevné země, "vnitřní kompas" jej nasměřuje směrem k "domovu". Právě tato vlastnost se pokládá za jednu z hlavních překážek při úspěšném zazvěřování honiteb odrostlými, staršími jedinci z odchytu. Po poznání této skutečnosti poklesl i v zahraničí zájem o zazvěřování honbišť pomocí dovozových zajíců z odchytu.

Další neméně vážnou překážkou při zasídlování příhodných lokalit dospělými zajíci se jeví být i jejich mimořádně labilní nervová soustava a z ní vyplývající náchylnost ke stresům vyvolanými různě silnými podněty. Stressy mívají mnohdy za následek přemnožení vnitřních parazitů - kokcídií, vyvolávající onemocnění zvané kokcidioza. Tato nemoc patří u zaječí zvěře mezi nejzávažnější onemocnění. V některých případech se choroba stává regulátorem početního stavu postižené populace Kučera (1987). Literární prameny uvádějí, že toto onemocnění bývá příčinou až 90% úhynů zaječí zvěře v krizových obdobích jejich života.

Zasídlovací pokusy pomocí mladých, nedospělých jedinců a krotkého chovu, na místa na kterých se nachází alespoň malé množství původně usedlé populace mají již větší šanci k úspěchu a to hned z několika důvodů, sledujeme-li povahové vlastnosti a způsoby chování zajíců poznáme, že jsou velmi rozmanité, podle toho, jaké podněty určitou reakcí vyvolávají. Zajíci se řídí převážně vrozenými instinkty a jen v malé míře se učí reagovat na základě získaných zkušeností na podněty z blízkého i vzdálenějšího okolí. Zajíc se dokáže chovat tak, jak to vyžaduje právě vzniklá situace. Uvádí se až 80 způsobů chování z čehož kolem 20 způsobů využívá při rozvíjení vnitrodruhových vztahů. Vlastnost zajíců vytvářet si uvnitř ustáleného prostoru skupiny s pevnou soudružností, je možné pokládat za významný projev sociálních prvků v životě druhu. Mnohdy viditelné seskupení zajíců na jedné ploše vydává svědectví o tom, že zajíc není v žádném případě samotářem, jak se ho snaží popisovat starší literatura, ale je zvířetem se silným seskupovacím instinktem do větších sociálních skupin.

Určité zkušenosti z krotkých chovů sílu tohoto instinktu potvrzují následujícím způsobem. Při manipulaci v kotci se ošetřovatelce vysmekl jeden zajíc rychle pádící z jejího dosahu. Nad zajícem se zavřel les. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že uprchlík se neustále vrací ke kotci z něhož unikl. V následujících dnech byla u kotce umístěna miska s potravou a vodou. Po nějaké době jsme zjistili, že uprchlík byla březí zaječka, která svá mláďata přišla vrhnout pod původní kotec. V následujících dnech a týdnech jsme sledovali, že mláďata odpovídajícím způsobem dospívají až dospěli. Projev seskupovacího instinktu jsme pozorovali ve skutečnosti, že do blízkosti "nové rodiny" se začali přemísťovat jedinci ze sousedících lokalit. Po čase zde vzniklo dosti veliké seskupení, skládající se z dospělých "divokých zajíců" a zajíčků z krotkého chovu. Nová místně usedlá populace svou soudružnost osvědčila i v následujících obdobích. Stejnou zkušenost získali i chovatelé 1. soukromé chovatelské farmy v Čechách.

Krotký chov zajíců lze pokládat za perspektivní všude tam, kde pro něj člověk vytvoří odpovídající životní podmínky, t.j. vhodné umístění, technické zařízení - kotce, chovný základ, a potravu, t.j. buď potravu granulovanou, nebo zelenou píci. Samozřejmě je málo rozhodující kolik jedinců bude ten který chovatel chovat. Důležité je, vrátit do krajinného prostředí to o co ji běsnící vodní živel připravil.

Bližší podrobnosti se mohou zájemci o krotký chov zajíců dovědět z publikace "Zajíc, králík a myslivecky významní hlodavci", kterou je možné získat na adrese měsíčníku "Myslivost".

Závěrem bychom velice rádi popřáli všem, kteří se budou snažit o zasídlení poničené krajiny zajíci mnoho úspěchů a radost z dobře vykonané práce.