Časopis Myslivost

Každý myslivec se jistě rád pochlubí trofejí uloveného srnce, zvláště pokud se jedná o tzv. „abnormalitu“.
Téměř ve všech našich honitbách se poměrně často vyskytují srnci s různě deformovanými parůžky, o čemž svědčí skutečnost, že se s nimi na každé chovatelské přehlídce v různém počtu lze setkat. Objeví-li se v honitbě srnec s raritními parůžky, vzbudí jistě pozornost každého myslivce a jeho ulovení je jen otázkou casu, zkušeností a schopností. Po ulovení myslivci pak často diskutují o příčině vzniku abnormality spojené s deformací či asymetrií parůžků.
Nedostatek odborných výzkumných prací a neskutečně rozsáhlý polymorfismus srnčích parůžků je důvodem, proč do dnešní doby nelze jednoznačně vysvětlit skutečné příčiny vzniku konkrétních tvarových změn a deformací srnčího paroží.
V mnoha případech jsou abnormality tvořeny celým komplexem souběžně působících vnějších a vnitřních faktorů, ovlivňujících tvorbu srnčích parůžků. Proto zdůrazňuji, že parožní anomálie musí být posuzovány v kontextu s ostatními faktory!
 
Mezi nejrozšířenější faktory mající vliv na podobu parůžků patří nejrůznější mechanická poranění pučnic a parůžku v době jejich růstu, hormonální poruchy, poruchy látkové výměny, choroby, parazité, infekce, poranění kostry, působení toxických látek, ale také sociální stres v době tvorby parožní hmoty. V tomto článku si dovolím uveřejnit několik případů týkající se mechanického poranění pučnic.
 
Mechanické poranění pučnic
 
Nejvýraznější tvarové změny na srnčích parůžcích jsou zpravidla zapříčiněny poraněním pučnic, popřípadě poraněním čelních kostí. Ze všech mechanicky způsobených zranění jich přibližně 35 % připadá na zlomeniny pučnic. Ty jsou vizuálně velmi nápadné svými tvarovými nepravidelnostmi a mnohdy až bizarními tvary, které potenciálnímu návštěvníku chovatelské přehlídky trofejí ihned padnou do oka.
Pučnice bývá nejčastěji zlomena v době, kdy je parůžek ve stavu pokročilého růstu, nebo když nese parůžek již hotový, zmineralizovaný a vytlučený. Tehdy může i slabší síla, působící na parůžek jako páka, pučnici relativně snadno zlomit. Pučnice není totiž ještě v tomto období plně mineralizována.
Největší destruktivní účinek na lodyhu po předchozím mechanickém nárazu postihuje pučnici teprve tehdy, když je lodyha plně vyvinuta, zpevněna minerály a tedy absolutně nepoddajná. Ve velmi závažných případech může dojít k poškození nebo případnému vylomení pučnice spolu s částí nebo i celou čelní kostí.
Jestliže dojde při potenciálním úrazu k bočnímu tlaku, nebo nárazu proti hlavě nebo lodyhám, je hlavní náraz odpružen stranou, aniž by to muselo vést ke zlomení pučnice.
V případě že srnec narazí například v panice čelně na tvrdou překážku, nebo když se při útěku prudce svalí, uplatní se kinetická energie společně s tělesnou hmotností srnce. Tímto způsobem tak zpravidla dochází k nejčastějším zlomeninám pučnic.
K poranění pučnice může však také dojít i při intenzivním vytloukání či strouhání parůžků. Jednou jsem pozoroval v honitbě srnce šesteráka, který si při značení teritoria a demonstraci své síly a fyzické zdatnosti, zaklínil parůžky v rozsoše kmínku trnkového keře. Kmínek ho svým sevřením zcela uvěznil a nedovolil jeho osvobození.
Srnec začal běsnit a nakonec se prudkým trhnutím osvobodil, avšak na úkor pučnice, která nedokázala vzdorovat značnému mechanickému tlaku a společně s parůžkem se vylomila. Srnec byl následně v honitbě pozorován s tzv. kyvadlovým parůžkem.
Přibližně za dva měsíce byl uloven v sousední honitbě. Poraněná pučnice již byla zcela zavalena chrupavčitým pletivem v podobě pohyblivého „pakloubu“. Při preparaci trofeje se parůžek od pučnice oddělil a odpadnul.
 
Vylomení pučnice mívá v některých případech bohužel i smrtelné následky. Jednou jsem ve volné honitbě nalezl kadáver srnce, u kterého byl již na první pohled patrný otvor v oblasti horní části lebky. Při detailním zkoumání jsem zjistil, že srnec má vylomenou pučnici i s kusem čelní kosti.
V souvislosti s vylomenou pučnicí byl popsán i případ, kdy ve vinohradu psy štvaný srnec šesterák narazil do drátu napnutého mezi sloupky pro vinnou révu. Největší síla nárazu byla soustředěna do parůžků pod předními výsadami. Síla nárazu spolu s tělesnou hmotností srnce na napnutý drát byla tak intenzivní, že se parůžky nestihly „smeknout“ a vylomily se i skusem čelní kosti. Srnec během krátké chvíle zhasnul.
Vylomením pučnice následkem nárazu se zpravidla otevře mozková dutina a tím bývá osud srnce zpečetěn. Této situace okamžitě využívá létající hmyz, který do otevřené rány klade vajíčka. Larvy, živící se nekrotickou tkání se dynamicky vyvíjejí a rychle napadají okolní tkáně, čímž ránu soustavně otevírají a rozšiřují. Larvy následně pronikají i do mozkové dutiny kde se živí mozkovou tkání. Takto postižený srnec pak zpravidla během několika hodin uhyne.
 
Jak již bylo uvedeno výše, pučnice mohou být poškozeny i při vytloukání či strouhání, popřípadě při soubojích, kdy se parůžky soupeřících srnců do sebe vzájemně zaklíní a ve snaze osvobodit se, může dojít až k vylomení parůžků. O tom svědčí nejčastější směr zlomení pučnice a parůžků do strany a dopředu.
Směr vylomení dopředu lze jednoduše vysvětlit tím, že srnec zpravidla útočí se skloněnou hlavou a má snahu svého soupeře trhnutím nahoru nabrat na paroží.
Těžko pochopitelné je však poměrně časté zlomení pučnice s rostoucím parůžkem tímto směrem v době, kdy se srnec potenciálnímu zranění vyhýbá, nebojuje, ani nestrouhá.
Naproti tomu jsou velmi ojedinělé případy zlomení pučnice směrem dozadu, které může vzniknout nárazem na pevnou překážku za úprku.
 
Jsou-li, plochy lomu v dotyku, anebo bezprostřední blízkosti, zavalí se zpravidla zlomenina chrupavčitým pletivem a později zmineralizuje, čímž se odlomená část pevně spojí s čelní kostí. Regenerace takto postižené oblasti probíhá v době růstu parohu velmi rychle, kdežto po zlomení pučnice s hotovým parůžkem podstatně pomaleji. V této době je totiž tvorba kosti v oblasti pučnice hormonálně brzděna.
Následné parožení je pak ovlivněno podle toho, v jakém stádiu byla pučnice zlomena. Jestliže byla v růstu pouze nedělená lodyha, dojde zpravidla ke kyjovité hypertrofii (zbytnění) na jejím konci, načež další růst ustane, neboť se většina stavebních látek spotřebuje na zhojení rány.
Jestliže však již byly vytvořeny základy první výsady a visí-li parůžek i s odlomenou pučnicí směrem šikmo dolů, stáčí se často rostoucí lodyha i výsady v dalším růstu háčkovitě směrem nahoru a snaží se tak zaujmout přirozenou polohu vzhledem k zemské tíži. Tento jev zcela názorně reflektuje skutečnost, že stavba parohu má také určitou mechanicko–statickou zákonitost: měkký růstový vrchol hlavní lodyhy parohu má tendenci růst proti směru gravitace, tedy směrem nahoru.
 
Pokud byla pučnice zlomena s téměř již dorostlým parůžkem v lýčí, jeho tvar se již nezmění, bývá však nedokonale vytlučen, jelikož vytloukání je pro srnce velmi bolestivé a namáhá se tím rána na živé pučnici. Lýčí na takto postiženém parůžku většinou úplně či z části přischne.
Stává se však také, že se ulomená část pučnice s parůžkem vytrhne z kůže a zcela odpadne. V tomto případě se až do dalšího parožení zhojí jen rána na pučnici nebo čelní kosti, resp. rána v kůži a srnec je během toho roku zcela bez parůžku. Jestliže se však toto zranění přihodí v jarních či letních měsících, srnec zpravidla následkem parazitujících larev a jimi zanesené infekce uhyne.
V každém případě je však parůžek na zraněné pučnici v příslušné době, současně s druhým (nepoškozeným), shozen a dochází k ronění parůžku dalšího.
Tvar nového parůžku zcela závisí na rozsahu zranění pučnice, stupni vyhojení a poloze její tvořivé plochy. Zpravidla bývá šavlovitý, s omezeným počtem výsad, bývá obvykle nižší než parůžek na zdravé pučnici. Zřídka kdy se však stane, že je celkový tvar parůžku následujícího po zlomení pučnice téměř neovlivněn.
 
Rozličné nástrahy v podobě drátěného oplocení lesních kultur či pastevních ploch pro dobytek jsou pro srnce velmi zákeřné a nebezpečné. Zůstane-li srnec při naběhnutí do pletiva viset za vytlučené a zmineralizované parůžky takovým způsobem, že se jeho přední běhy nedotýkají země, nemá prakticky žádnou šanci se osvobodit. Takto bezmocně visící srnec brzy vyčerpá svoji energii a zanedlouho uhyne.
Naproti tomu jestliže se srnec chytí do pletiva takovým způsobem, že stojí všemi čtyřmi běhy na zemi, zpravidla začne ve snaze se vysvobodit nekontrolovaně běsnit a pokud mu to situace dovolí, kroutí se kolem osy celého těla. Příležitostně je možné, že pletivo praskne, většinou se však při tomto boji srnci ulomí některá z lodyh a to často i s následným poraněním pučnice.
 
Zlomeniny pučnice mohou být v různé výšce. Zlomeniny těsně pod růží nebo uprostřed pučnice jsou vzácnější. Podle místa účinku páky se většinou pučnice zlomí těsně u lebky nebo v její bezprostřední blízkosti.
Častější případy zlomenin pučnic u lebky se dají vysvětlit tím, že přechod pučnice v lodyhu je mnohem kompaktnější a pevnější, než přechod pučnice v porézní lebku, která má podle mého zištění podstatně nižší měrnou hustotou kostní tkáně. Výsledky těchto exaktních měření jsou zachyceny v druhém díle knižní trilogie Srnčí zvěř II.
Ostré trhliny v pučnici mohou velmi silně poškodit prokrvování a další vývoj rostoucí lodyhy. Na koncích rostoucích parůžků se následně tvoří rozsáhlé podlitiny, jelikož čerpací aktivita srdce je větší než odtok krve. Nedostatečně zásobované lodyhy během růstové fáze často zastavují svůj vývoj a předčasně mineralizují. Při úplném zlomení pučnice ji obvykle ještě drží kůže, která však rychle odumírá a lodyhy se skloní jako kyvadlová lodyha nejčastěji dopředu nebo do strany.
Dojde-li, při raném úrazu závalem k dobře prokrvenému a pevnému spojení s lodyhou, bude lodyha pokračovat v růstu a později ji zpevní minerální látky. Typické je, že lodyha roste výrazným obloukem vzhůru. Jestliže je však odlomená lodyha tvarem, velikostí a zbarvením shodná se zdravou lodyhou, je to nesporný důkaz toho, že k úrazu došlo výrazně později.
 
Zatímco mechanické poranění parůžku představuje pouze dočasnou abnormalitu, která se u srnce v dalším roce již neprojeví, poškození pučnice bývá zpravidla trvalého charakteru a provází daného jedince po zbytek jeho života. Z toho důvodu se poranění pučnice na deformaci parůžku projevuje opakovaně. V dalších letech takto postižení srnci sice parůžky shazují normálně, ale další parůžky nemohou být již nikdy typického tvaru.
Pavel SCHERER
člen Myslivecké komise a Klubu autorů
www.scherer.cz https://www.facebok.com/Pavel-Scherer



Na snímku je zachycen dermoplastický preparát srnce s fenomenální kyjovitou anomálií na levé pučnici. Srnec byl uloven v srpnu 1973 Jaroslavem Tůmou v honitbě nedaleko Teplic nad Metují. Dobový snímek vystihuje srnce těsně po ulovení. Srnec byl z důvodu progresivního růstu tohoto útvaru na levé světlo zcela slepý. Tato patologická anomálie vznikla pravděpodobně následkem mechanického poškození pučnice v době růstu parůžků. Neporušený cévní systém společně s čerpací aktivitou srdce nekontrolovatelně transferoval do odlomené části obrovské množství stavebních látek. Následkem mineralizačních procesů se útvar zpevnil, zůstal však výrazně křehký s porézní strukturou parožní tkáně. Velice impozantní je vnější struktura obnažené pučnice.