Časopis Myslivost

Nevím, zda jsem se svými argumenty uspěl, ale později přisednuvší kolega zkonstatoval: „Snažil ses, ale vypadá to na běh na dlouhou trať.“
Nikdy jsem v to nedoufal, ale stalo se. Tak nějak nenápadně jsem nahlédl pod pokličku maďarským myslivcům. Vzhledem k historickému vývoji i geografické konfiguraci se myslivost a péče o zvěř vyvíjely v obou zemích diametrálně odlišně. Jako stěžejní rozdíly lze uvést počet myslivců, výměru honiteb, propojení lesního a mysliveckého hospodářství, profesionalizace myslivosti. Jistě, existuje ještě přehršle rozdílů mezi naším a maďarským pojetím myslivosti, ale vzájemné „nahlížení“ by rozhodně nebylo krokem do prázdna pro obě strany.
Maďarsko se pyšní špičkovými trofejemi spárkaté zvěře, a to se netýká pouze tzv. „medailových“ hodnot. Jednou z možných cest tohoto stavu je změna pohledu na základní parametry myslivosti.
Vzhledem k historii a geografii je u nás stanovena minimální výměra honiteb na 500 ha, neustále se setkáváme s pokusy tuto výměru ještě snížit. V Maďarsku se lze setkat s celky mnohonásobně většími, zde nějaká tisícovka hektarů nehraje roli.
Netuším, kolik je v Maďarsku myslivců, rozhodně však diametrálně méně, než v našich zemích. Co ale tuším je poněkud odlišný přístup k lovu spárkaté zvěře.
Nedávno jsem pročítal některé vědecké názory na kvalitu spárkaté zvěře – a nejsem si jistý, zda bychom se neměli alespoň zamyslet. Doposud totiž řešíme trofejovou kvalitu spárkaté zvěře tzv. průběrným lovem, tedy zbraní, a výlučně u samčí populace. Nutno si přiznat, že za sedmdesát let této praxe se trofejová kvalita nikterak nezlepšila, spíše naopak.
Za oněch sedmdesát let nejsme schopni si uvědomit, že trofejová kvalita spárkaté zvěře způsobována i kvalitou samičí zvěře, tzv. holé.
Nijak jsme také nepokročili ve zlepšování životního prostředí, potravní nabídkou počínaje, stresovým tlakem konče. Obávám se, že při současném hospodaření v krajině (zemědělci, lesníci) to prostě nebude možné.
Nijak jsme nepokročili v  průběrném lovu holé zvěře, ten se povětšinou děje na zakázku (plnění plánu lovu, konzumní kvalita úlovku), v mnoha případech je „plněn“ vlivem dopravy či jakousi nechutí k lovu holé zvěře. Což mi potvrdila jedna známá, která měla, za jisté služby a práci, od myslivců slíbený kus srnčí zvěře. Když se nenápadně dotazovala mysliveckého hospodáře, jaká že je situace, dostalo se jí vysvětlení, že lov srnců proběhne vždy uspokojivě, ale s lovem holé zvěře jsou problémy – „chlapy to prostě nebaví“.
S velkým zájmem jsem proto pročítal nejnovější poznatky maďarských vědců – a nestačil se divit. Uvádějí, že počty stavů zvěře je nutné odvozovat od kvality životního prostředí v dané lokalitě. Místo průběrného lovu preferují lov tzv. „výběrový“, to znamená, že k lovu by měli být určeni staří a přestárlí samčí jedinci. Lov starších jedinců pak preferují od počátku doby lovu tak, aby do říje mohli projít mladí a nadějní jedinci.
S tím ovšem úzce souvisí i lov tzv. „paličkáčů“. Podle vědeckých názorů může být nižší trofejová i tělesná hmotnost způsobena (tím pádem i napadení různými parazity) právě stresovými momenty, které do jisté míry mohou způsobit staří jedinci.
Na lov holé zvěře existuje spousta různých kontroverzních názorů, je jen otázkou, zda současná doba lovu holé zvěře, zejména srnčí, u nás plně vyhovuje onomu „výběrnému“ lovu.
Jiným faktem je, že lov holé zvěře by měli provádět opravdu ti zkušení myslivci, neboť je důležitější než lov trofejové zvěře. Apropos, nevolá tato situace po profesionálním přístupu?
Co je však neméně důležité – maďarští odborníci (zatím jako jediní) uznávají polní a lesní genotyp srnčí zvěře. A co je ještě důležité – nikdo (nebo téměř nikdo) se zde nezabývá tzv. „původností druhů“. Daněk v Maďarsku kdysi žil – a basta. Šakal se rozšiřuje – ale je nebezpečím pro mnoho druhů, prostě je to šelma a predátor. A tak člověka napadá jen jedno – nejsme prostě poučitelní. Zatím.
ZH