Časopis Myslivost

 
Jelenec běloocasý (Odcoileus virginianus)
Je to druh, který se chová v Čechách od poloviny 19. Století, a to jak v oborách, tak ve volnosti. Za dobu téměř 170 let se nepodařilo populaci jelence stabilizovat do takového stavu, aby se početně rozvíjela. Na toto téma bylo v minulosti i v současnosti mnoho diskuzí, ale jednoznačná příčina tohoto stavu nebyla definována tak, aby byla nástrojem k nápravě této situace.
Proto je v myslivecké praxi považováno za hlavní příčinu tohoto stavu velmi časté onemocnění zvěře motolicí obrovskou. Druhým faktorem, možná významnějším, byl úbytek jelenců působený nelegálním lovem (pytláctvím).
Jelenec je významným druhem zvěře, a rozhodně by byl přijatelnějším druhem zvěře v lesních honitbách než některé jiné druhy, protože nepůsobí škody na lesních porostech ohryzem a loupáním kůry. Působí pouze okus, který lze ochranou kultur eliminovat na únosnou míru.
Tyto vlastnosti byly hlavním argumentem pro schválení projektu rozšíření jelence běloocasého do několika vybraných honiteb v Čechách. K introdukci nebyl k dispozici chovný kmen jelenců z původní oblasti výskytu (USA), a tak se přijala varianta s introdukcí jelence běloocasého severního, který je desítky let úspěšně chován ve Finsku. Tento poddruh byl dovezen do Finska z Minnesoty (USA).
Realizační tým introdukce jelence z Finska do Čech považoval tuto variantu jako vhodnější, protože je vzrůstem větší a paroží dosahuje výrazně vyšších hodnot než paroží stávající české populace jelence. Tuto informaci potvrdila celosvětová myslivecká výstava v Plovdivu (1981), kde se kolekce trofejí jelenců z Finska prezentovala jako nejsilnější ze všech vystavovaných trofejí tohoto druhu zvěře.
Započatá realizace projektu zavedení chovu jelenců do řady moravských honiteb byla utlumena událostmi devadesátých let minulého století, a tak z původního záměru vypustit jelence do volnosti zůstal pouze jeden prosperující chov jelence běloocasého severního v oboře Sovinec u Fryčovic. Druhou oboru s jelencem běloocasým severním je obora u Měřína, která má příbuzný základ s oborou Sovinec.
V Čechách je malá obůrka s chovem jelenců běloocasých na Horkách u Písku, kterou obhospodařuje písecká lesnická škola. Jelenci jsou ale chováni na ploše, která nedosahuje výměry ani 20 ha. Problémem tohoto chovu je příbuzenská plemenitba a nadpočetný stav jedinců na danou plochu. Reprodukce je tímto stavem ovlivněna a proto se rodí převaha samců.
Tradiční oborou s jelenci byla obora Aglaia u Dobříše, kde se v minulosti chovalo společně několik dalších druhů spárkaté zvěře (jelen evropský, daněk evropský, muflon), a proto chov skončil neúspěchem. Hlavní příčinou bylo opomenutí, že jelenci jsou teritoriální kopytníci, kteří nemohou v intenzivních chovech žít společně s ostatními druhy zvěře.
Třetí oborou malé výměry bylo chovné zařízení v Holovousích. Tamní populace se rozptýlila po zrušení obory do okolí. Populace žijící v okolí Hořic není příliš početná a nezvětšuje se.
Novým chovným zařízením s jelenci je obora Točná na okrese Příbram, kde se chová menší počet jelenců. Výsledky chovu jsou velmi nadějné.
Chov jelenců ve volnosti je více než 100 let provozován v oblasti Brdských lesů. Velmi dobré chovatelské výsledky vykazovaly honitby ve Voznici, v Andělských horách a Hřebenech.
Chov jelence v Čechách na Moravě a ve Slezsku zůstane zřejmě i v budoucnosti převážně v oborách.
Nejznámější oborou s jelenci je obora Sovinec o výměře 87 ha. Výsledky chovu v této oboře jsou velmi dobré díky entuziazmu týmu vedeného panem Volným. Pro další rozvoj tohoto chovu je nezbytné udržovat heterozygotní populaci přílivem nových nepříbuzných jedinců nebo inseminací ze spermobanky v USA.
K tomuto účelu byly vybudovány k oboře Slovinec dvě generační obůrky, které budou řešit řízenou plemenitbu. Nejsilnější trofej jelence z obory (2006) má 378,6 b. CIC. V oboře byly nalezeny shozy o bodové hodnotě 432,7 b. CIC z jelena (věk 7 let), který byl s největší pravděpodobností na vrcholu parožního vývoje, protože v následujícím roce nasadil paroží s nižší bodovou hodnotu.
Na základě několika zkušeností je možné vyslovit předpoklad, že jelenci dosahují nejvyšší hodnoty paroží (vyjádřeno body CIC) ve věku 6 až 7 let, výjimečně v 8. roce, ale to se v oboře Sovinec dosud nepotvrdilo.
V oboře se nechová žádný jiný druh spárkaté zvěře, aby nedocházelo k negativním mezidruhovým vztahům, na které jelenec reaguje sníženou natalitou a zvýšenou mortalitou. Je to jediná obora v českých zemích, kde je jelenec chován jako teritoriální kopytník bez vlivu dalších druhů spárkaté zvěře. Proto jsou výsledky chovu více než standardní.
Na výstavu Natura Viva 2015 bylo předloženo pět trofejí jelenců ulovených ve volnosti v okrese Příbram. Nejsilnější trofejí je paroží jelence z honitby Komorsko s hodnotu 376,10 b. CIC. Tato trofej byla také nejsilnější národní trofejí jelence nejenom na výstavě Natura Viva 2015, ale i v porovnání s trofejemi ohodnocenými v minulosti.
Nejsilnější trofej jelence z oborních chovů (obora Točná – Příbram) dosáhla hodnoty 314,40 b. CIC.
Celkem bylo předloženo 7 trofejí z České republiky a 2 trofeje z Floridy, z toho jedna trofej z Floridy dosáhla hodnoty 382,80 b. CIC. Paroží jelence z Floridy získalo statut nejsilnější trofej jelence na světě ohodnoceného metodou CIC.
České trofeje jelenců byly oceněny třemi zlatými, dvěma stříbrnými a dvěma bronzovými medailemi.
 
Sika japonský (Cervus nippon nippon)
Podle platného zoologického názvosloví (2010) byl přejmenován na siku kjúšúského. Je to název odvozený od názvu jižního poloostrova Kyushu v Japonsku, odkud byl údajně dovezen do Evropy, a tedy i do Čech. Jak se v myslivecké praxi vžije tento název, lze těžko předpokládat. Myslivci budou zřejmě dále nazývat oblíbeného jelena sikou japonským.
Sika japonský je významným druhem spárkaté zvěře, který je velice vitální, netrpí téměř žádnými chorobami zvěře, má poměrně atraktivní trofej, která dosahuje v mnohých chovech, kde se jeleni dožijí vyššího věku (6 až 7 let), význačných hodnot vyjádřených body CIC.
Je velká škoda, že se dosud nikdo nezabýval hlubší analýzou kladů a záporů chovu siky japonského. Na základě působených škod v lesním hospodářství je považován za nežádoucí druh. Tento ortel nepřispěl k tomu, aby se myslivecká a lesnická odborná veřejnost zamyslela, co je třeba v managementu siky udělat, aby se mohl zachovat všude tam, kde naše původní druhy příliš neprosperují. Rozhodně se nezastávám nadpočetných populací v západních Čechách, kde se spekulativním způsobem přikrmování koncentrují stovky jedinců, které zaručují pohodlný úspěšný lov poplatkovým lovcům a uživatelům takových honiteb nemalý zisk na úkor škod a problémů, které vytváří podhoubí pro jednání o úplné likvidaci populací siky japonského.
Je to velká chyba, protože sika japonský, patří mezi druhy spárkaté zvěře, které by nepůsobily významné škody na lesních kulturách a porostech, pokud by se mu věnovala určitá míra péče, zejména v racionální výživě a upravila by se sociální i věková struktura populací. Nebylo by ani tolik problémů s hybridizací s jelenem evropským, pokud by populace jelena evropského měly optimální věkovou strukturu a sociální skladbu blízkou poměru 1:1. Pak by nebyly hlavními jeleny v době říje jeleni první a sporadicky druhé věkové třídy, kteří ustoupí sikovi a bez boje trpí pokládání laní jelena evropského sikou japonským. Hybridizace není zatím obecným jevem v oblastech výskytu obou druhů, ale nepatří mezi vzácné jevy.
Sika se chová převážně ve volnosti a z původních míst, kde byl vysazen (Manětín, Lipí), se populace rozšířila do širokého okolí.
Jednou z příčin důvodů rozšiřování areálu bylo zvyšování populační hustoty a vnitrodruhová konkurence. Druhou příčinou byly i společné lovy, které jsou rušivým faktorem, na který sičí zvěř reagovala emigrací z míst, kde se tyto lovy často pořádaly. Rozšíření areálu výskytu sičí zvěře pokrývá celé západní Čechy, západní okraj jižních Čech a jižní okraj severních Čech. Populace siků je už v okolí Nového Strašecí, Křivoklátu a Nižboru. Vyskytuje se i v oblasti Nymburska a Mladoboleslavska. Na Moravě obývá území od Blanska po Šumpersko a na západní straně areálu přesahuje hranici Svitavska.
Oborní chovy jsou zastoupeny především oborou Lány u Křivoklátu a oborou Kladruby u Teplé.
Moderní management siky by se měl stát pro všechny chovatele zákonem a mnoho problémů by bylo vyřešeno.
Tři trofeje siků z České republiky se řadí mezi prvních deset nejsilnějších trofejí na světě.
Nejsilnější trofejí z volnosti je paroží siky z Tachovska (Kladruby) s hodnotou 301,80 b. CIC.
 
Sika Dybovského (Cervus nippon hortulorum)
Tento druh je chován téměř výhradně v oborách. Ulovení jedinci ve volnosti pochází většinou z obor, odkud unikli poškozeným nebo nefunkčním oplocením. Chov siky Dybovského v oborách získává stále více příznivců, a tak se počet obor rozšířil z dřívějších tří na 24 a počet se určitě ještě navýší.
Mezi velmi dobré chovy se řadí obory Volský žlab, Termanec, Židlochovice, Holedná, Lány a Vlková u Týnce nad Sázavou. Ve světovém pořadí je mezi prvními deseti trofejemi osm trofejí z českých obor. První dvě místa patří dvěma trofejím z Ruské federace.
Chov siky Dybovského nepatří do skupiny zvěře, která působí významné škody na lesních porostech. Proto je oblíbenější než sika japonský.
 
Daněk evropský (Dama dama)
Chov daňčí zvěře pro malou náročnost na plochu a potravu se stal cílem mnoha uživatelů honiteb, obor, ale i nově vybudovaných obůrek.
Daněk evropský je významným druhem spárkaté zvěře pro značnou přizpůsobivost k životnímu prostředí, nízkým škodám působeným v lesních porostech a velmi silným atraktivním trofejím, které konkurují nejlepším evropským chovům daňčí zvěře.
Komerční využití chovů daňčí zvěře má sestupnou tendenci, protože honiteb a obor s chovem daňčí zvěře je příliš mnoho, a tak poptávka po lovu daňčí zvěře je nižší, než je nabídka.
Trofeje daňků z obor jsou výrazně silnější než z volných honiteb. Nejsilnější trofej daňka z obory dosáhla 238,57 b. CIC. S touto hodnotou je nejsilnější trofejí na světě.
V prvních deseti nejsilnějších trofejích na světě je zařazeno šest trofejí z českých honiteb. Nejsilnější národní trofejí daňka z volnosti je trofej z honitby Strážkovice (Benešov), která dosáhla 206,70 b. CIC. Ve skupině deseti nejsilnějších daňků z volnosti je zařazeno šest daňčích trofejí z Čech.
Tyto výsledky jsou velmi zavazující a udržet tyto pozice ve světové konkurenci nebude snadné.
Významné chovy daňčí zvěře jsou prezentovány z okresů Kroměříž, Brno venkov, Olomouc, České Budějovice, Uherské Hradiště a Benešov.
Oborní chovy, které trvale reprezentují elitní populace daňčí zvěře jsou Nitkovice, Stará obora, Chlumek, Heřmanice, Podčejk, Termanec, Volský žlab a Hukvaldy.
V chovech daňčí zvěře je velké nebezpečí, že chovatelé mohou v zájmu získání kapitálních trofejí nakupovat silné daňky z farmových chovů, čímž se naruší vzhledová architektonika paroží různými pavýsadami a znetvořeninami způsobenými intenzivním výkrmem. Tyto parohy nesmí být cílem chovu a je záslužné, že se kritéria pro hodnocení paroží zpřísnila a umožní vyloučit z hodnocení tyto nestandardní trofeje.
 
Dodatek na závěr
Tabulky byly tvořeny z katalogů minulých výstav, a protože ani v minulosti nebyly katalogy bez chyb, stává se, že zařazení trofejí k honitbě nebo okresu bylo mylně zapsáno, nebo předkladatel trofeje nečitelnou etiketou způsobil chybné zařazení trofeje. Některé údaje o honitbách byly uvedeny do souladu s realitou, ale některé se nepodařilo dohledat a opravit. Proto zůstávají ve stavu, jak je kdysi někdo zapsal a zařadil do katalogu. Pokud někdo upřesní chybný údaj, budu velmi rád za poskytnutí této informace.
Miloslav VACH
předseda Ústřední hodnotitelské komise