Časopis Myslivost

Pak už stoupali loveckým chodníkem. Host nebyl zvyklý a brzo se zadýchal. Museli zpomalit. Někde na hřebenu zatroubil jelen. Host sebou trhnul a přidal do kroku. Brzy však museli znovu zpomalit a dokonce zůstat na chvíli stát. Když byli na horizontálním chodníku, měli vyhráno. Do setmění zbývalo více, než hodina času. Nechal hosta vydýchat a doporučil mu, aby si oblékl hubertus. Host to však odmítnul, že musí napřed vychladnout.
Šoulali pomalu na druhou paseku. Na hřebenu se opět ozval jelen. Zasedli do pravého rohu paseky. Jelen na hřebenu se opět ozval. Zdálo se, jakoby postoupil směrem k nim. Seděli částečně kryti několika jeřáby. Jan řekl hostu, že v případě, že by do rubiska vešla zvěř, použije jako oporu jeden z těch jeřábů. Jan z nich už dříve olámal větve, které překážely ve výhledu a také z několik vzrostlých bříz. Měli tedy průhled téměř do celého rubiska. Jelen z hřebenu se opět ozval. Teď už skutečně postupoval směrem k nim. Když byl na úrovni houštiny, ozval se z ní výhružný hlas hlavního jelena.
Host ztuhnul. To nečekal a podíval se tázavě na Jana. Ten dal pouze prst na ústa. V ten moment se do plochy vylomily dva kusy holé a v zápětí další dva. Hledající jelen z hřebene se ozval těsně nad houštinou ze které mu hlavní jelen odpověděl výzvou k boji a zároveň začal kolem sebe mlátit parožím.
Hledající jelen vstoupil do rubiska na levé straně paseky. Jan vzal k očím dalekohled. Byl to oboustranně korunový mladší desaterák. Naklonil se k hostu a zašeptal mu, že to je mladý chovný jelen. Zároveň řekl, že teď určitě vyrazí u houštiny hlavní jelen a vyzval ho, aby se postavil a připravil k ráně.
Laně zvedly hlavy do směru odkud přišel mladý jelen, neboť zalámal na suchých větvích.
Chvíli bylo ticho. Jedna laň jakoby mu vycházela vstříc. V tom se rozhýbaly okrajové smrčky. To hlavní jelen postupoval proti vetřelci. Když byl na jeho úrovni, prudce vyrazil. Mladý desaterák se ani nestačil obrátit k útoku čelem. Hlavní jelen ho nabral z boku a smetl k zemi. Jen s námahou se postavil a vrávoravým krokem odešel po svahu dolů.
To už Jan tisknul hosta ke vzrostlému jeřábu. Hlavní jelen se po útoku na hledajícího jelena vracel směrem k laním. Krátce a vzrušeně troubil směrem kam odešel jeho sok. Na úrovni laní se zastavil a dvakrát mocně zaburácel. Pak nastalo jakési divné ticho. Laně zvedly hlavu do směru pod sebou. Tím směrem se ztrnule zahleděl i hlavní jelen. V místě, kam zrovna moc dobře neviděli se zakymácely smrčky a pak se ukázaly koruny mohutného paroží. Posléze pak hlava a krk. Do plochy vstoupil mohutný jelen. Jan ho bezpečně poznal. Kráčel sebejistě plochou. Byl to jeho dvanácterák. Teď ho měl možnost vidět v plné síle a kráse. Zcela přebarvený s mohutnou hřívou. Na plecích měl přilepené zbytky bláta, jak se kalištil. Hmota paroží byla ještě nahoře. Byl v nelepších létech.
"Jde si pro harém," pomyslel si Jan. Stisknul zezadu hosta a zašeptal mu: "Je to ještě chovný jelen, střelte toho hlavního." Déle s ranou nebylo možno otálet, neboť se očividně schylovalo k souboji. Ve zvěřině byli jeleni téměř stejní. Starý osmerák měl více provislé břicho.
Výzva ke střelbě na hosta zapůsobila. Hlavní jelen se teď natočil k nim bokem. Host držel křečovitě pušku a byl rozrušený. Jan mu znovu zašeptal.
"Jenom klid, máme ještě třicet vteřin." Host se dvakrát nadechnul a pak třeskla rána. Jelen chystající se vyrazit proti svému soku, poklesl na přední běhy a hnán sílou zadních, jel několik metrů jako na saních.
Dvanácterák zůstal na okamžik překvapeně stát se vztyčenou hlavou. Určitě si nepředstavoval, že tak lehce získá harém. Když však z rubiska zmizela poslední laň, odklusal za nimi.
Jan poklepal hostu na rameno a s úsměvem řekl: "Pane továrníku, je to dobré."
Ten se otočil a levou rukou Jana pevně objal. V očích se mu objevily slzy štěstí. Pevně stisknuté rty napovídaly, že promluvit zatím nemůže.
Napřed sáhl pro peněženku, vyndal z ní šedou bankovku a vsunul ji do Janovy náprsní kapsy. Načež vyndal dva balíčky cigaret. Z jedné si vzal cigaretu. Pak oba balíčky strčil rovněž do Janovy kapsy. S třesoucí se rukou zapálil cigaretu. Teprve když po třetí vyfoukl oblak kouře, řekl: "Byly to nervy."
"Naštěstí je udrželi," odpověděl Jan.
Host ani nedokouřil cigaretu a museli k jelenovi, neboť se začalo rychle stmívat. Do rubiska kráčeli kolem mladé jedle zcela zničené jelenem. Mladý kmínek byl téměř holý, jen pod vrchem měl pár zelených větviček. Jan z něho dvě ulomil.
"To určitě udělal on, dáme mu z ní poslední hryz."
Jelen ležel na boku. Jeho paroží se vyjímalo svoji rozlohou, sílou a délkou. Postavil hosta ke krku jelena a na svém klobouku mu s přáním "lovu zdar", předal úlomek. Druhou větvičku zasunul do svíráku jelena. Pak ho uchopil za zadní běhy a natočil směrem po svahu. Pokus nadzvednout mu hlavu a zapíchnout paroží do svahu se ukázal neproveditelný. Vlastní síla mu na to nestačila. Požádal proto hosta, aby mu podržel zadní běh. Pak rychlým a pevným řezem rozřezal zámek a otevřel břišní dutinu. Na ruce se mu vyvalily chuchvalce barvy. Rychle ještě oddělil hlavu s mohutným parožím a přes trup jelena přehodil svůj hubertus. Hlavní dolů si přehodil přes hlavu pušku a přes ramena parožím do předu hlavu jelena.
Na horizontální chodník už nešli. Sestoupili pomalu středem plochy do hrubého lesa. Jim pak pokračovali šikmo dolů, až přišli na první zatáčku loveckého chodníku.
Z nejhoršího tak byli venku. Když vycházeli z lesa, svítil jim na cestu měsíc. Za sebou slyšeli jelení troubení.
Host kráčel za Janem a mlčky se díval na hlavu svého jelena s mohutným parožím. Jak se později dozvěděl, byl to jeho první jelen.
Když přišli na hájenku, lesní mu stiskl ruku. Pak s přáním "lovu zdar", podal ruku hostu a pozval ho dál.
Zůstali na verandě. Lesní přinesl židli a na ni položil hlavu jelena a paroží opřel o zeď.
Jan se musel převléknout. Kamizolu i košili měl prosáklou barvou z hlavy jelena. Pani lesní to všechno namočila do vody. Zatím co se Jan převlékal, hlásil lesní výsledek lovu nadlesnímu. Jeho první otázka byla, jakého jelena ulovili. Když slyšel, že toho starého osmeráka, řekl jediné slovo: "Blahopřeji a posílám vám kočár."
* * *
Po obědě přijel pan továrník. Jan vyšel s panem lesním před hájenku. Když vystoupil z auta, sundal z rukou kožené rukavice a ledabyle je hodil na sedadlo. Pak vzal z auta dva balíčky a vešel na dvůr.
"Dobré odpoledne pánové, zdravím vás srdečně. Tady jsem si dovolil nějaké maličkosti."
Vložil jim balíčky do rukou a společně si pak podali ruce. A pak jakoby se o nic nejednalo, zeptal se: "Tak, jak to provedeme?"
Pan lesní ho pozval do verandy a Jan vylíčil, jak to pod Polomem vypadá. Řekl, že byl předevčerem na zábrk.
Kohout, že drží tokaniště, jenom ta cesta.
Pan továrník všechno ledabyle vyslechnul a jakoby šlo o malý turistický výlet, oznámil, že přijede v jednu hodinu po půlnoci tady před hájenku. Pak se ještě žoviálně zeptal jak přežili zimu. Vytáhl balíček cigaret, jednu si zapálil a zbytek nechal na stole. Pak znovu sáhnul do kapsy, vytáhl ještě jeden a položil ho před Jana. "To mají pro toho svého kolegu, co tak hulí, doufám, že se to přes zimu nenaučili."
Pak vstal. Jakoby považoval domluvu za dostatečnou napřáhl ruku na rozloučenou. "Tak se pro dnešek mějte a v jednu hodinu po půlnoci nashledanou." A odkvapil k autu. Doprovodili ho před hájenku. Natáhl si kožené rukavice, nastartoval, otočil auto a pokynul jim.
Byli z toho tak trochu "na větvi". Představovali si domluvu trochu jinak, ale nakonec host je host.
V jednu hodinu ráno čekal Jan před hájenkou. Do dvora byly otevřeny vrata.
Přesně v jednu hodinu přijel pan továrník. Když uviděl otevřená vrata, vjel do dvora. Měl na sobě hubertus, široký klobouk. Na sedadle ruksak, pušku a dlouhou hůl. Vystoupil a řekl "dobré ráno". Pak si svlékl hubertus, obratně ho smotal a vložil do ruksaku. Když si ho přehodil přes záda, vzal z auta pušku, hůl a naznačil, že je hotov.
Pomalu kráčeli proti proudu Křínovského potoka. Cesta byla suchá a bylo mírně pod nulou. Když Jan odbočil na lovecký chodník, zastavili ke krátkému odpočinku.
Když znovu vykročili, Jan šel vpředu. Najednou mu pod nohy zasvítil kužel světla. Ohlédl se. Pan továrník držel v ruce baterii.
"To mi dal jeden machr, aspoň se nám půjde lépe."
Tak, to bylo něco! S několika přestávkami byli za půl druhé hodiny téměř na místě. Tady poručil zhasnout světlo. Když jejich oči opět přivykly tmě, vykročili k připravenému zásedu. Oba si oblékli hubertusy. Jan nabídl hostu místo. Ten ho však odmítnul. Sáhl do ruksaku a vytáhl jakousi prošitou látku, kterou trochu nafoukl. Pak si na ni sedl a opřel se o strom. Jan si sedl na připravené chvoji vedle něho a také se opřel o strom.
Byla ještě tma.
"Kdybych náhodou zdřímnul, tak mě laskavě probudí, trochu jsme včera v hotelu poseděli."
Napadlo ho, zda vůbec spal. Nechal ho jeho sladkému odpočinku a zaposlouchal se do ticha noci. Když vedle sebe uslyšel lehké zachrápáni, poklepal mu lehce na koleno. Procitnul a lehce si promnul oči. Už neusnul.
Nad Jablunkovským průsmykem se objevil bílý pruh. Pak zvýrazněly kontury vysokých stromů.
Ukázal směrem, kde měl být zahřadovaný tetřev.
Za několik okamžiků se ozvalo do ticha noci lehké zapukání. Host chtěl rychle vstát. Jan ho však přidržel.
"Až začne brousit. Teď."
Vstali. Vzal mu z ruky hůl a zašeptal, ať si připraví pušku. Pak ho vzal za ruku. Kohout se roztokal. Slyšeli to zřetelně. Při každém broušení udělali tři dlouhé kroky.
Najednou ho uviděli. Jezdil po třetí větvi od spodu a tokal. Strčil hosta před sebe.
"Když začne brousit, udělají ještě ty tři dlouhé kroky a pak už musejí střílet."
Když kohout opět začal brousit, lehce ho postrčil. Po třech krocích host zvedl pušku a padla rána.
Tetřev ještě několik okamžiků zůstal na větvi. Pak spustil letky a přes dvě spodní větve padal k zemi. Za ním padalo lehké peří.
Jan byl vzrušen. Jednak ještě nikdy neviděl lovit tetřeva a ani v duchu si nemyslel, že se to tak povede. Vzrušen byl i pan továrník. Po ráně zůstal nehybně stát s puškou ještě stále zamířenou do koruny stromu a dokud se neozvalo zřetelné žuchnutí padajícího tetřeva, ji nesklopil. Otočil se, až když k němu přistoupil Jan a poplácal ho po rameni. Pak se zřetelně ovládl a jakoby střelil holuba, zašveholil. "Tak to máme z krku."
Jan zvedl kohouta ze země a potěžkal ho v ruce.
"Je to starý kohout a dobře ho trefili."
Pak podal hostu úlomek a do klovce kohouta vložil "poslední zob". Když se vrátili k zásedu, pan továrník sáhl do ruksaku a vytáhl plaskatou láhev. Odzátkoval ji a nabídl Janovi.
"Tak na úspěšný lov, jsou i v tomto lovu machr. Jenom pijou, musíme to dopít, abychom nenachladli. Po tom zdřímnutí mi začala být zima."
Pak se opakovala scéna s cigaretami, neboť pan továrník si zase zapálil jenom jednu a zbytek dal Janovi. Přišlo mu to trapně, vždyť sám nekouřil a tak se mu snažil přiblížit rodinu do které občas zajde a kde se kouří špatné cigarety.
Ještě pořád stáli. Pan továrník kouřil a díval se na svého kohouta a také kolem sebe.
"Vědí, to je můj první kohout, věřil jsem, že ho právě s nimi ulovím. Celý večer jsem poslouchal, jak si mám při lovu počínat a oni mi to usnadnili. To, jak vy tomu říkáte broušení, bych sám jistě nepoznal."
Mezitím se zcela rozednilo a nad Jablunkovským průsmykem se vyhouplo slunce. Najednou celý les zazářil a jim jakoby se nechtělo jít domů.
Když dokouřil, řekl, že má pro něho v autě ještě celý karton cigaret. Jan vzal kohouta a pan továrník hodil na záda svůj ruksak, vzal pušku a hůl a kráčeli po loveckém chodníku domů. Na hájence už byli očekáváni.