Časopis Myslivost

Podvečerní vánek se prohnal nad polem zralé pšenice. Zlatavé klasy obtížené nalitými zrny klonily osiny pokorně k zemi. V odpoledních paprscích letního slunce se s tichým lupnutím rozevíraly plevové obaly zrn. Pohlazeny probuzeným větříkem zazpívaly náhle šustivou letní píseň a švitořily o slunečním žáru, který v nich byl zaklet. Vyprávěly celému světu o žencích, klapajících mlýnech i vonícím chlebu, který se z nich vbrzku zrodí.
Podivná tklivá melodie zaznívající nad jeho ložem ho probrala společně s chladivým pohlazením vzdušného proudu. Letní lenivost, společná snad všem živým tvorům, i sladká dřímota byly náhle ty tam. Tmavá světla se chvíli udiveně rozhlížela kolem, jakoby si nemohla upamatovat svět, který ho před spánkem obklopoval. I přes svůj úctyhodný věk pohodil lehce hlavou. Bílé špice nebezpečných horních výsad se zaleskly ve slunečních paprscích. Nedůvěřivě se rozhlédl kolem a sluch propátrával se zkušeností přestálých příhod okolí. Nic podezřelého se však zdánlivě neskrývalo v okolní idylce letního dne.
Opatrně rozhrnul nejbližší stébla pšenice a upřel svoje světla k blízké cestě. Odtud vždy přicházelo nebezpečí v podobě lidí a jejich čtyřnohých společníků. Byl dostatečně starý a zkušený na to, aby dobře pochopil zájem dvounožců, který jeho impozantní trofej po dlouhé roky budila. Dnes však bylo okolí podivně prázdné. Srnec proto ulehl a vrátil se do svých vzpomínek.
Již devět let uplynulo od okamžiku, kdy malé vystrašené srnčátko poprvé spatřilo v tomto koutku Vysočiny světlo světa. Devět let. Měřeno lidskými měřítky rané dětství. Srnčím pohledem však téměř celý život a požehnaný věk. Vždyť kolik nástrah na živé tvory tam venku číhá ! Lidé, toulaví psi, šelmy, mokro, hlad a strádání. Devět let poznamenalo srncovu psychiku i tělo. Stal se prozíravým, opatrným a obezřetným. Z krytu vytahoval po setmění a s prvním zábleskem svítání nad východním obzorem jako duch mizel.
Byl neomezeným pánem uzavřeného výběžku polí na zalesněném úpatí, který mu poskytoval dostatek klidu, bezpečí i kvalitní paši během celého roku. V létě se držel uprostřed rozsáhlých zemědělských kultur, kde úspěšně unikal všem nástrahám a byl ušetřen před bodavými nálety bzučících krvežíznivců. S podzimem se pak stěhoval do neprostupných smrkových houštin a hustého porostu maliníku, kde vyčkával příchodu soumraku. Pole bylo vždy jeho přechodným domovem, ale jedině les, jeho tiché porosty a temná zákoutí, se mu staly symbolem klidu, bezpečí a nedosažitelnosti.
Žil skrytě tajuplně, tak jak ho naučila mnohá životní zkušenost. Jen v jediném ročním období se nechával tu a tam spatřit. Bylo to v době srnčího namlouvání, kdy horká krev velela odhodit opatrnost a naplno se oddat milostným dobrodružstvím. A s těmito občasnými zjeveními rostla mezi lidmi legenda o skutečném králi polí pod lesem.
Tak roky ubíhaly. Strnulé zimní měsíce plynuly ve společných tlupách, léta se ztrácela v neustálých šarvátkách a srnec vyspěl v mohutného, chytrého a zkušeného jedince svého druhu. Stejně, jako se nenápadně pohyboval v rámci svého teritoria, stejně tak byla jeho přítomnost rok za rokem nenápadně sledována myslivcem, který do tohoto úseku rád zacházel. Jen jednou jedinkrát se ti dva mohli střetnout přímo.
Bylo to brzy ráno v průběhu říje, kdy si, tehdy čtyřletého, srnce odváděla jeho dočasná družka do krytu lesa. Srnec náhle narazil na známý nebezpečný pach a strnul. Za blízkým stromem se pohnul člověk, kterému při pohledu na nádherně tvarované lodyhy jeho paroží málem vypadla stará fajfka z úst. Srnec s bekáním odskočil a myslivec se tiše posadil na pařez. "Tak to jsi ty !", pomyslel si. "Pašák, opravdu pašák ! Setkáme se později, bude-li nám oběma dopřáno. Snad za dva, možná tři roky. Zatím se snaž !"
I tahle, přesně vymezená a ze srnčího pohledu dlouhá, doba uběhla hnedle dvakrát jako mávnutím proutku. Ze statného srnce na vrcholu sil se stal starý nevrlý samotář. Nevyhledával už společnost ostatních ani v průběhu poslední zimy a sám se jí na vlastní pěst protloukl. Také loňská říje už ho netěšila tak jako dřív, jen sem tam prohnal nějakého příliš dotěrného mladíka a potěšil pár mladých srnek na jejím samém počátku. A letos cítil další změny ve svém organismu. Chrup byl neustálým přemíláním přijaté potravy opotřeben až ke kořenům a do jeho života začal pomalu vstupovat největší strašák všech volně žijících tvorů - hlad. Hlad, který ho nepotkal uprostřed sněhových vánic a tuhých mrazů, ale paradoxně uprostřed bohatě prostřeného letního stolu. Jen teplo slunce ještě těšilo jeho stárnoucí tělo a obezřetnost vůči lidskému plemeni stále nepolevovala.
Jak se tak oddával ve svém teplém loži zastřeným i jasnějším vzpomínkách a tiše podřimoval, byl náhle vyrušen podivně naléhavým hlasem. Od lesa se přes stonky pšenice neslo táhlé volání lásky. "Píííjů-píííjů-pííííju !", lákal ten hlas a ve starém pánovi se rozehrály všechny struny. Mladá srnka volala svého vyvoleného, aby ji, nezkušenou, zasvětil do velkého tajemství. Jakoby se v něm cosi zlomilo a srnec náhle pookřál. "Ještě jednou, snad naposled.", mihla se možná jeho šedivou hlavou svůdná myšlenka, když opatrně vstával.
Pamětliv starých zkušeností s nejrůznějšími úskoky lidských bytostí i ostatních nebezpečí, která obvykle kolem číhala, kradl se opatrně ke kraji obilného lánu. Nevyužíval pohodlný ochoz ušlapaný ostatní srnčí zvěří, ale volil svoje vlastní skryté cestičky. Přestože se lákavé zvuky milenky již neozývaly, pamatoval si dobře a přesně místo na kraji lesa, odkud naposledy zazněly. Černým větrníkem opatrně prozkoumával zem před sebou a co chvíli jej zvedal do výše, aby se prostřednictvím vzduchu ubezpečil o tom, že nehrozí žádné nebezpečí. Zem i vítr však byly čisté, bez nejmenší stopy nepatřičných pachů, a vzduch, který se v pozdním odpoledni náhle doslova tetelil nad přehřátým polem, nepřicházel z žádného konkrétního směru.
Okraj hustého porostu se zvolna blížil, už uviděl v mezeře mezi krajními stébly volný pruh louky a za ní chladivou stěnu vzrostlého smrkového lesa. Teď přicházel nejnebezpečnější úsek. Dlouhou dobu tady stál, bral vítr, pátral slechy do všech možných stran a zrakem znovu projížděl volné prostranství. Nic se však nepohnulo, žádný náznak nesvědčil o nebezpečí. Udělal proto ještě dalších několik kroků a nehnutě strnul. Za krajními stromy zahlédl nepatrný pohyb. Vypjal tělo do ztuhlé pozornosti, připraven stejně rychle reagovat okamžitým skokem na přítomnost člověka, vyrazit za případnou milenkou, či zuřivě napadnout soka, který by jej snad chtěl o sladké pokušení připravit.
Za stromem se však náhle zažehlo podivné světélko a jen o zlomek vteřiny později udeřila starého škůdníka do hrudi strašlivá rána, která mu jediným úderem vyrazila z plic veškerý vzduch. Tělo připravené k bezprostřední odezvě reagovalo mocným výpadem. Vzepjal se k mohutnému skoku a přes nedostatek kyslíku vyrazily silné běhy k úprku. Ke stejnému úprku, který jej vždy donesl do bezpečí lesa.
Tmavá stěna se rychle blížila a už, už se mu zdálo, že klidného stínu dostihne, když mu světla počala halit milosrdná temnota. Tmavá kola se šířila a kmeny krajních stromů plavaly v podivné mlze. "Les! Dál, jen dál, do bezpečí lesa!", hnala ho poslední zoufalá myšlenka, spíš pouhý náznak vrozeného pudu. Poslední kroky však již došel jako mátožný stařec, ztráceje postupně směr a potáceje se v bludném půlkruhu. Nakonec se přímo pod krajním stromem zlomil tam, kde jej opustil i zbytek sil a světla zahalila definitivní tma. Poslední záblesk myšlenek jej náhle přenesl přes šumivou bariéru zapomnění s uklidňujícím pocitem, že je vše v pořádku a zdárně dosáhl bezpečí svého domovského lesa.

Zhruba o dvě hodiny dříve vyrazily od blízké vesnice ke stejnému lesu, ovšem z jiného směru, dvě rozdílné postavy. Starý myslivec se plahočil s těžkou zbraní, v zubech svíral stejně starou, omšelou a prázdnou fajfku. Po jeho boku šlapal svižně odrůstající klučina s dalekohledem kolem krku.
"Ty dnes nebudeš kouřit, dědečku ?" obrátil se nevěřícně ke svému průvodci.
"Kdepak, hochu, na toho práskaného chytráka, na kterého dnes jdeme, musíme pěkně opatrně !" odpověděl s úsměvem starý. "Je to neuvěřitelný filuta, vím o něm už hezkých pár jar. Ten by ten můj tabáček ucítil na kilometr daleko !".
Dvojice prošla napříč lesem a stanula na okraji pečlivě udržovaného šouláku.
"Teď našlapuj pěkně zlehka, synku. Jestli se nemýlím, bude ležet zavláčený v pšenici. Ať ani klacíček nezapraská, jinak je v prachu !".
"A proč jdeme tak brzy, vždyť slunko je ještě vysoko a do tmy nejméně čtyři hodiny dědo ?" vyzvídal dál malý.
"I ty mudrlante, takový starý pán si dělá všechno po svém, jak se mu zachce a obvykle úplně jinak, než všichni ostatní srnci, to si pamatuj. Někdy se ho dočkáš v pravé poledne a jindy se neobjeví, dokud nebude úplná noc. A teď už ticho, nebo pošupeš kvapem domů !".
Lovci se vydali tiše šoulákem, který je po chvíli dovedl až pod krajní smrk, kde ve skrytu nízko zavěšených větví stála pohodlná lavička. Mlčky se usadili a na dlouhou dobu zavládlo nad krajem lesa i přilehlou loukou ticho. Jen kobylky zpívaly v travách svoji vrzavou oslavu létu.
Po půl hodince mlčení vytáhl myslivec z kapsy malý špalíček dřeva, ve kterém byl v jednoduchém zářezu zasunutý tenký lístek trávy ostřice. Sevřel dřívko v dlaních a toužebné: "Píííjů-píííjů-pííííju !" prolétlo nad loukou, zatočilo se nad lánem zrající pšenice a mámivě proniklo mezi nalité klasy.
Nic se nedělo a chlapec se začínal nepokojně vrtět. Starší však pouhým posunkem zarazil dotaz, který se už, už dral na povrch. "Teď ne !" zavrtěl jednoznačně hlavou. To bylo jejich štěstí. V dosud jednotvárném lánu se náhle pohnulo pár klasů a nad nimi se vysunula srnčí hlava s parůžky. Myslivec vzal z rukou svého průvodce dalekohled. Úsměv mu zahrál na rtech. "Je to on, náš srnec !" mrknul významně na vnuka.
Kus byl na první pohled maximálně opatrný. Jeho posun blíž k lesu byl spíš vůlí a pomalu naplňovaným přáním, nežli skutečným pohybem. Děd uchopil hrst suchých smrkových jehliček, které sebral ze země, zvedl ruku a nechal je pomalu propadávat mezi prsty. Spokojeně sledoval, jak se mění v plynulý proud snášející se ve víru kolmo dolů, bez nejmenší odchylky způsobené prouděním vzduchu.
Minuty se líně vlekly a napětí vrcholilo. Silná nervozita byla cítit mezi oběma lovci. Konečně se srnčí hlava ocitla těsně za krajním řádkem pšenice a srnec dlouze jistil. Ani se nepohnuli, oči přivřené, i dech v prsou na chvíli ztišili. Konečně kus vykonal dva pomalé krůčky a obnažil sametovou hruď barvy čerstvě pálených cihel.
Starý myslivec zvedl opatrně kulobrok a opřel jej o kmen stromu. Mířil krátce, když tu srnec zpozorněl, vypjal se a začal jistit směrem k jejich stanovišti. Věděli oba, co ten okamžik znamená. Nebylo možno čekat. Zároveň s touto nevyslovenou pravdou třeskla kulová rána. Srnec značil zásah komory vzepětím na zadní běhy a vyrazil loukou směrem k lesu. Po pár desítkách metrů začal zpomalovat, jeho běh ztrácel rychlost a změnil se v předsmrtnou agónii. V úrovni prvních smrků se zlomil, naposledy bezmocně odkázal a zhasl.
Myslivci vydechli a chvíli seděli zaražení v náhle zrozeném tichu.
"Není ti ho líto dědo ?" přerušil mlčení mladší.
"To víš, že je, chlapče," položil starší vnukovi ruku na rameno. "Vždycky je mi zvěře líto, ale takový je život."
"Tak proč to vlastně děláme ?" vyzvídal dál chlapec.
"Víš, ono to asi jinak už ani nejde. Velká zvěř dnes téměř nemá žádné nepřátele a nechat ji umírat zesláblou, přestárlou, vlivem vyčerpání a hladu v zimě, nebo v důsledku nemocí, to je snad horší než tohle. Nemyslíš ? Už jsem ti říkal, že tohohle srnce znám hezkou řádku let. Dokud to byl chlapík plný síly, nikdy bych na něj nevystřelil. Ani já, ani nikdo ze slušných myslivců, které znáš. Ale nyní ? Pojď, ukážu ti jeho zuby. Je tak starý, že už se nemůže ani pořádně nakrmit a zima, která přijde, by byla určitě jeho poslední. A navíc začíná říje. Víš kolik škody by těmi svými ostrými špicemi mohl napáchat na ostatních srncích ?" S těmi slovy vstali a vydali se směrem ke zhaslému králi.
Ležel tam, majestátný i v okamžiku skonu, jen z malé ranky za lopatkou vytékala kapku po kapce teplá barva, která se vpíjela do tmavého jehličí. Myslivec ulomil z nejbližšího stromu dva úlomky, poslední hryz vsunul srnci do svíráku a s druhou snítkou položenou na dýnku klobouku v ruce chvíli mlčky postál.
"Nu a je to za námi. Tak vidíš starý pardále, tak jsi byl opatrný a nakonec tě dostala obyčejná touha. Doplatil jsi zkrátka na tu vaši proradnou píseň lásky. Nebýt toho, asi bychom se takhle nikdy nesetkali." Myslivec vzdychl a obrátil se zpět k vnukovi. "S každým uloveným srncem jakoby odcházel do nenávratna taky kus mého života. Zvěře si upřímně vážím. I když ji někdy musím lovit. Nedělám to proto, abych ji vyhubil, ale abych ji zachoval pro tebe i ostatní. Pokud k ní budeme vždycky přistupovat s tímhle vědomím, pak teprve budeme mít právo nazývat sami sebe opravdovými myslivci."
Vnuk pozorně poslouchal a zadumal se. Dost možná, že právě v tomhle momentě zasvěcení pochopil. Pochopil alespoň část pravdy, která zůstane většině lidí bohužel skryta pláštíkem velkého nepoznání.
Mgr. Josef DRMOTA

"Čas rychle běží, den jde dál za dnem a rok za rokem. Svěží jaro vždy přejde v horké léto, to odezní v pomíjivých barvách podzimu a zlá zima zas pevně sevře Vysočinu. Jak léta přibývají, skládají se v našich myslích vzpomínky. Jedna ke druhé, jak zrnka písku v přesýpacích hodinách. Jak barevné listí do podzimního šustivého polštáře. Vzpomínky na život, práci, přátele i zábavu, vzpomínky na chvíle neopakovatelných mysliveckých zážitků.
Často se sám sebe ptám, co pro nás vlastně tahle podivná vášeň znamená ? Co nás tam uvnitř žene, v čase i nečase, za mrazivých nocí a dusných večerů, co nás nutí jít ven, do lesů, mezi pole, doprostřed luk i k hladinám podzimních rybníků ? Je to ukojení dávného loveckého pudu předků, předaného genetickým zázrakem přes hlubiny věků až k nám ? Nebo okouzlení chladným dotykem lovecké zbraně, onoho pánského šperku i ješitného důkazu mužnosti ? Či snad návraty do časů klukovských her a snění ? Skrývá se v celém tajemství jenom chvilková touha po odpočinku a útěku z civilizace ? Nevím. Nikdy tu odpověď nemohu spolehlivě nalézt. Snad ve všem z toho je kousek pravdy.
Jedno však všichni v myslivosti hledáme stoprocentně. Je to přátelství. Vazby získané mezi zelenými kamarády jsou velmi pevné. Pevné a trvalé. Lidé, kteří se často nevidí dlouhé roky, se po odloučení znovu setkávají a stisk ruky je stejně upřímný, jakoby se rozešli teprve včera. Jsou to přátelství stmelená šedivým přítmím lesa, minutami vypjaté pozornosti, vůní střelného prachu, praskáním polen táboráků i cinkotem sklenek posledních lečí. A příběhy. Mysliveckými příběhy. Těmi obzvlášť. Jsou předkrmem, hlavním chodem i zákuskem všech společných posezení. Rádi je prožíváme, vyprávíme i posloucháme. A samozřejmě kořeníme onou pověstnou kapkou myslivecké latiny ..."

Tak začíná nová knížka mysliveckých povídek Josefa Drmoty s názvem "Zelené perly Vysočiny", která v minulých týdnech obohatila knižní trh a ze které je rovněž připojená ukázka. Doufáme, že ve Vás v tomto předjarním sychravém čase navodila poněkud lepší náladu a snad i oživila nejednu vzpomínku na uplynulou srnčí říji.
Autor věnoval 140 stran výše zmíněné publikace rozčleněné do 21 kapitol životu myslivců na prosté a přesto půvabné Vysočině. Odráží se v nich především hluboký vztah k jejím lesům, zvěři i lidem, kteří v tomto malebném koutě naší vlasti žijí a kteří s ním spojili svoje životní osudy. Nejlépe snad celé dílko charakterizuje v úvodu sám autor:

"...Dovoluji si předem na tomto místě upozornit, že ač máme před sebou příběhy nevšední, neočekávejme od nich, prosím, stokusové výřady, medailové trofeje či duch velkolepých lovů. Ty jsou doprovodným znakem bohatství a okázalosti. A taková Vysočina rozhodně není. I když je na první pohled krásná, je ve skutečnosti skromným a někdy také drsným domovem lidí, kteří se v ní narodili a kteří se rozhodli zůstat. Mnozí dost možná i kvůli těm mysliveckým příběhům. Příběhům vyprávějícím o hlubokém vztahu člověka vůči rodnému kraji, jeho přírodě a všem živým tvorům. Dost možná, že zde zůstali právě proto, aby je nemuseli pouze číst na stránkách knih v zajetí velkoměst, ale aby je také pomáhali svými životnímu osudy sami psát."