Časopis Myslivost

Noc se už pomalu překulila k ránu. Prokřehlý Karel opatrně slezl z kazatelny, aby nerušil lesní ticho. Baterku nepotřeboval, protože Měsíc byl dva dny před úplňkem a obloha skoro úplně jasná. Opřel se o žebřík kazatelny, zapálil si cigaretu a vyhlížel do tmy, kde by se měl objevit otcův automobil. Vyjeli si na černou do vzdálenějšího místa režijní honitby, kam nikdo často nemířil, ale - alespoň pro Karla - zbytečně, černá se neukázala. Za chvilku tmu protnuly blížící se dálková světla auta, což ho trochu překvapilo, protože věděl, že otec za takových nocí, kdy sněhová pokrývka násobí světlo Měsíce a viditelnost je velmi dobrá, jezdí po opuštěných lesních cestách maximálně s tlumenými světly. Jak se světla blížila, byl jeho dojem ještě podivnější - jako by auto svítilo i do stran! Kdyby slyšel rozmluvu posádky podivného auta, hned by mu bylo vše jasné.

"Neměli bychom to vzdát? Stejně nic nevyleze," ztrácel odhodlání muž na zadním sedadle, který střídavě svítil příručním reflektorem hned na jednu, hned na druhou stranu. "Jen si nepusť do gatí!" opovržlivě po něm hodil spolujezdec sedící před ním, který v rukou držel pušku a bedlivě vyhlížel do temného lesa plného podivných stínů. "Kdo by se v tomhle nečase lez?" prohodil řidič. "A i kdyby - nám se přece nemůže nic stát." Po chvíli dodal: "Víš přece, jaká lahůdka je třeba srnčí na smetaně - tak proč si to nedopřát? Zvěře tu mají myslivci habaděj a nemusí si cpát břicha sami."

Karel raději ustoupil do stínu mohutného smrku, o který byla kazatelna opřená. Teď už bylo jasné, že v lese je někdo cizí. Když auto docela blízko něj, přibrzdilo a zastavilo, zaregistroval v něm tři postavy - ale co bylo horší, z pravého předního okénka jakoby "vyhlížela" hlaveň pušky. A zase tmu ozářily svítilny pátrající mezi stromy po stranách auta. Než se auto znovu rozjelo, pokusil se přečíst poznávací značku, ale na to přece jen měsíčná noc dost světla nedávala.

V dálce se dala ještě tušit světla podivných návštěvníků nočního lesa, když se objevil jeho otec, který působil v honitbě jako myslivecká i lesní stráž - skutečně přijel bez světel. Karel ho krátce informoval o svém zážitku a oběma bylo hned jasné - mají tu pytláky! Než stačili probrat další postup, světla se objevila zase tam, kde před chvíli zmizela. Otec rychle nacouval s autem napříč přes cestu, aby nezvané hosty donutil zastavit, a čekali.

"Koukej - já věděl,. že bude průšvih!" začal zase lamentovat nejméně statečný člen posádky, když se ve světle reflektorů oblevilo auto zatarasující cestu. "Objeď to!" "Kudy asi?" poznamenal ironicky řidič a zastavil, aby zjistil, co se vlastně děje. Cesta měla totiž z obou stran mělký příkop a za ním se černalo husté nízké křoví. "Myslivecká stráž!" ukazoval otec svůj odznak: "Otevřete mi, prosím, zavazadlový prostor!" Karel se mezitím bleskurychle natáhl k okénku, uchopil hlaveň a vytrhl ji z ruky na předním sedadle sedícímu spolujezdci. Věděl, že co dělá, není právě nejsprávnější, ale nejen podle jeho názoru se s lumpy není třeba mazlit - a kdo v noci jezdí s puškou po lese, není jistě zrovna vzor všech ctností! Což mu bylo ještě jasnější, když v ruce držel malorážku vybavenou optikou a tlumičem - a nabitou!

V té chvíli šofér zpanikařil a začal prudce couvat - což ale mělo za následek, že po pár metrech uvízl v zasněženém příkopu a marně "túroval" motor, aby se z něj dostal ven. Spolujezdec na zadním sedadle vyskočil a dal se na útěk do hloubi lesa, druhý výhružně vyrazil proti Karlovi: "Okamžitě mi vrať tu pušku!" "Zůstaň stát, kde jsi!" důrazně na něj zavolal starší z rodinného týmu a na jeho kulobroku cvakla pojistka. Útočník, který netušil, že není nabitý, se zarazil a to už Karel volal z mobilu "stopadesátosmičku". "Tohle vás přijde draho - mířit pro nic za nic na člověka ." protestoval už mnohem mírněji vlastník malorážky, když slyšel, jak Karel policistům popisuje místo i děj, který na něm proběhl. Mezitím utichl i týraný motor a řidič se přišel s oběma myslivci "domluvit". Vždyť se nic nestalo, žádnou škodu nikomu neudělali, jedinou bude mít on sám na svém autě. "Jsme přece lidi, všichni máme rádi přírodu," zkoušel to po dobrém, zatímco jeho kolega, evidentně pod vlivem pár skleniček něčeho ostřejšího, dál vedl svou: "Však já si vás najdu, vy zelený parchanti!" Proti namířené zbrani si ale už troufal jen na slovní výpady. A tak tam stáli, oba myslivci neúprosní a ostražití, oba pytláci výřeční a zkoušející se hned tak a hned jinak z celé situace vykroutit. Nakonec potenciální střelec vytáhl služební průkaz Policie České republiky a dožadoval se, aby mu Karel a jeho otec vydali nejen jeho malorážku, ale i své zbraně. "Takových papírů mám doba plnou skříň!" nedal se ale Karel ovlivnit, zatímco řidič ke svému kolegovi jen tiše utrousil: "Ty jsi ale trouba."

Měsíc se už pomalu klonil k obzoru, když nepříjemnou situaci všech čtyř ukončil příjezd policejního auta. "Bylo toho moc!" omlouval se mladý poručík hned po pozdravu. "Havárky a vloupačky jsou prostě přednější než nějací pytláci. Tak copak to tu vlastně děláte?", obrátil se na nezvané návštěvníky honitby, když mu Karel stručně zopakoval, co už oznámil telefonicky. "Vyjeli jsme si něco střelit, kamarádi, no tak co" pravil bezelstně "střelec". "Pepíku!" vyhrkl překvapeně poručík, no tohle!" A Karel jen koukal - nezvaní návštěvníci byli také policisté a s těmi, co právě dorazili, se znali! To v myslivcích vzbudilo nedůvěru, jestli bude tenhle "pytlácký případ" vůbec dotažen. Ale odevzdali zadrženou zbraň, pověděli, co věděli, a zamířili domů, aby si před ranním vstáváním alespoň na chvíli zdřímli.

Policistům ovšem nedůvěřovali neprávem - ti vše zdokumentovali, vyšetřili a dotáhli případ do konce: byla podána obžaloba pro trestný čin pytláctví. A to na všechny muže v autě, protože tomu třetímu panický útěk nijak nepomohl.
.....
Komplikace s potrestáním pytláků ale nastala až u soudu, kde se spousta myslivců, protože případy pytláctví se opravdu zatím nedaří dotáhnout až do soudní síně každý den, sešla vzhledem k odvolání hned dvakrát. Obžalovaní pochopitelně změnili svou původní výpověď ("vyjeli jsme si něco střelit") a tvrdili, že pušku měli v autě vlastně omylem ("chtěli jsme se jen nadýchat čerstvého nočního vzduchu a vystřízlivět po malé oslavě"). Tak se všechno točilo kolem toho, jestli jezdit s nabitou zbraní v noci po lese a svítit si do něj je nebo není pytláctví. Státní zástupce i přizvaní znalci tvrdili že ano - a totéž si myslili všichni přítomní myslivci. Obhájce samozřejmě prohlašoval, že v žádném případě, a soudci váhali, zda šlo o přípravu trestného činu, pokus o něj, nebo zda vůbec o pytláctví nešlo. Oba soudy nakonec došly k poslednímu závěru - a byl z toho v soudní síni vždycky halas, že ji málem museli nechat vyklidit. Jediný výsledek byl, že držitel malorážky měl být potrestán za přestupek - opatření tlumiče na zbraň, což bylo podle zákona o zbraních zakázané.

Tenhle výsledek se nelíbil Karlovi a jeho otci, nelíbil se ani ostatním myslivcům, ale nelíbil se ani státnímu zástupci a ve finále ministru spravedlnosti, který podal stížnost pro porušení zákona - a podivná noční jízda se tak dostala až před Nejvyšší soud.
.....
Nejvyšší soud kromě některých dalších výtek nižším soudům především znovu řešil otázku, co je a co není pytláctví. A přijal výklad znalce, že za lov zvěře "je nutno považovat i činnost směřující k vyhledávání zvěře za účelem jejího odchytu nebo odstřelu". Podle právních předpisů se za lov považuje například i lov naháňkou nebo nadháňkou, kdy se předpokládá, že se lovci dostanou do kontaktu se zvěří až po určité době a zvěř vlastně vyhledávají (a dodejme z vlastní zkušenosti - někdy také nevyhledají!).

Z toho tedy vyplynulo, že jezdit s nabitou zbraní po lese a vyhledávat s reflektory zvěř za účelem jejího neoprávněného lovu (jak ostatně původně majitel malorážky i přiznal) je i neoprávněným zásahem do výkonu práva myslivosti a tedy dokonaným trestným činem pytláctví (nikoliv jen jeho přípravou nebo pokusem o něj). A z toho vyplynul i další postup v celém případě, protože soudy nižší instance jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu.

Naše zvěřinychtivá trojka si tedy hned tak do lesa s "flintičkou" nevyrazí - a poučením by to mělo být i pro všechny ostatní potenciální pytláky, kteří se domnívají, že pokud je někdo nechytí s čerstvě střeleným kusem v ruce, nemůže se jim nic stát.

Na motivy skutečného judikátu, publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil Jaroslav Šprongl.