Časopis Myslivost

Záměrem není vytvořit kvalifikovaný rozbor, pouze se dovoluji zamyslet nad tím, co nám mohou z hlediska praxe teoreticky přinést nově formulované paragrafy. Nejsem legislativním odborníkem, ani nedokážu nahlédnout „za roh“ právnických kliček, návrh jsem toliko vzal na vědomí jako praktik a koncový „spotřebitel“, kterého se dotkne zákon a vyhlášky během pobytu v honitbě i během výkonu funkce mysliveckého hospodáře. Jestliže se ve svých úvahách mýlím, omlouvám předem za chybné pochopení.
 
Na prvním místě musím jako klad vyzdvihnout skutečnost, že se navrhovaná novela dokázala oprostit od velmi kontroverzních záležitostí, které se do legislativy dostaly v rámci schválení tzv. „přílepku“ k lesnímu zákonu. Zainteresovaní zajisté vědí, co mám na mysli a nehodlám dále rozvíjet praktickou stránku úschovy hromad uřezaných slechů a běhů, nehledě na způsob stanovení plánu mysliveckého hospodaření a jeho kontroly...
 
Z navrhovaných úprav jednoznačně vyplývá, že si budeme muset všichni zvyknout na zcela odlišný způsob vedení mysliveckého plánování a výkaznictví. Elektronizace celého procesu mne vůbec nepřekvapuje. Jedná se o všeobecný trend a bylo jen otázkou času, kdy zasáhne také odvětví myslivosti. Z pohledu mysliveckého hospodáře tuto skutečnost vzhledem k nekončícímu kolotoči papírování a razítkování snad i vítám. Vyplním-li vše on-line formulářem, naplánuji, zanesu odstřel, ověřím, potvrdím, odešlu, vše se automaticky sumarizuje a zpracuje do podoby výkazu… zní to dobře.
Snad s jedinou otázkou – jak opravíme neúmyslné chyby, kterých se dopustí snad každý člověk? Bude to po verifikaci dat a jejich vložení do systému jednoduše možné?
Stejně tak vše bez problémů vstřebá mladší generace. Jak se ale s celým systéme vypořádají naši dříve narození myslivečtí kolegové, kterých není málo?
Budou zcela závislí na pomoci někoho dalšího, navíc při dodržení všech podmínek primárního „upoutání“ na místo lovu. Obávám se, že celá řada z nich nové poměry nezvládne a s praktickou myslivostí skončí.
K tomu se mi podbízí logická myšlenka, jak se budou řešit „problémy optického charakteru“ na povinně pořizované fotografické dokumentaci? Zachytit v noci, v dešti, za mlhy na jeden snímek ulovený kus zvěře tak, aby bylo zřejmé pohlaví a ještě plomba (snad včetně čísla?), to si ve sto procentech případů nedokážu dost dobře představit.
 
S plánováním souvisí úvaha kolem zrušení normovaných stavů. Názory na tento krok se mezi mysliveckou veřejností různí. Osobně jsem jej v hlavě přemílal z různých úhlů pohledu. Jak jsem již naznačil – nejsem schopen nahlédnout za roh záměrů legislativců. Možná právě proto jsem v tomto směru problém neobjevil.
Červík pochybností snad vrtá v jediném ohledu – nebude tím legalizováno, opravdu čistě teoreticky, skutečné přezvěřování honiteb tam, kde by zájmy držitele honitby směřovaly k maximalizaci stavů zvěře, nehledě na důsledky? 
Minimální stav, tedy národní bohatství, by měl zůstat navrhovanou úpravou nedotčený. Skutečný obhospodařovaný stav zvěře bude tím, z něhož vyjdeme při sestavování plánu. Dnes ho známe jako smluvní nebo sjednaný, takže žádná podstatná změna. V honitbě bude chováno tolik zvěře, kolik majitelé pozemků dovolí a kolik ekosystém, lesní i polní kultury zvládnou. Alespoň teoreticky.
Zrušením normovaného stavu se tedy teoreticky vyhneme různým praktikám v podobě úprav sčítaných stavů, nutným změnám plánu lovu apod. Konečný dopad těchto změn bude ovšem ve velké míře záviset na prováděcích vyhláškách. Mám strach o jediné – aby všechny zainteresované strany skutečnou pravdu unesly…
 
Navrhovaná novela Zákona o myslivosti podle mého názoru logicky reaguje především na potřeby praxe, které mohou nastat v mnoha honitbách po kůrovcové kalamitě a vytváří prostor pro řešení kolizních stavů, zejména uvolněním některých dosud zakázaných způsobů lovu.
Je jen otázkou, nakolik je ale budeme jako myslivci využívat. V souladu s daným stavem, ale také v souladu s tradicemi, etikou a tradičními hodnotami české myslivosti. Z navrhovaného znění nemáme totiž povinnost je stoprocentně používat. Kdy se k nim uchýlíme, to už je jen na nás. Byl bych rád, kdyby to v některých ohledech bylo pravdu pouze v okamžiku krajní nutnosti.
 
Co je v tomto směru z úhlu mého pohledu zcela špatně, je lov holé srnčí zvěře na společných lovech a lov holé spárkaté zvěře obecně v noci. Nechci se na dané téma dlouze rozepisovat, takže snad jen několik otázek k zamyšlení.
Kolik procent myslivců je schopno posoudit věk a chovnou hodnotu holé zvěře v klidu na posedu? A co pak při chvilkovém obeznání během letmého kontaktu na společném lovu? Ke kolika omylům dochází i na individuálním lovu při odlišení nadějného srnčete od slabého ročního kusu v zimní srsti? Kolik srnců po shození paroží doplatí na lov během naháněk? Jaká je dnes trénovanost široké myslivecké veřejnosti ve střelbě na pohyblivý cíl?
Subtilní srnčí lovíme všichni a všem se nám občas stalo, že zásah z nejrůznějších důvodů „ujel“. Jaká pak byla hodnota získané zvěřiny při průstřelu kýt nebo hřbetu? Porovnejme si to, prosím, s umístěním opakovaných zásahů na těle mnohem robustnější černé zvěře, kterého jsme svědky na každé naháňce a pokusme se odhadnout procenta zvěřiny, která se v důsledku špatného zásahu musí vyřezat a vyhodit.
K lovu v noci mám připomínky obecně. Tlumení stavů černé zvěře a ochrana polních kultur již dnes jinak v podstatě nelze provádět, o tom nepolemizuji. Otázkou na dlouhé povídání ale je – proč? V každé honitbě vidíme, kam nás předchozí praxe zavedla – zvěř přechází na plně noční režim. Nejen černá. A co je ještě podstatnější – nepozná chvíli klidu.
Rozšíříme-li noční tlak z černé na ostatní druhy spárkaté zvěře, bude výsledek nepředstavitelný. O dopadech na chování, metabolismus a další zdravotní důsledky u zvěře se opět nemá nyní smysl rozepisovat.
 
Na závěr mi promiňte jednu poznámku, kterou si nemohu odpustit. Kdybychom v předchozích letech skutečně důsledně využili všechny dostupné nástroje, moderní poznatky z oblasti chovu zvěře, pravidla pro průběrný odstřel, celou dobu lovu beze zbytku, honitbám se věnovali intenzívně, zapojili zdravý selský rozum a bezmyšlenkovitě nezašetřovali určitou zvěř, mohli jsme se dnešnímu stavu z velké části vyhnout. Občas mám neblahý pocit, že současný stav je toliko výsledkem našich zájmů a spekulací, ne zájmů zvěře, o kterou by mělo jít především.
 
Domnívám se, že po případném schválení dnes diskutovaného znění novely Zákona o myslivosti jsme se s ním opět schopni naučit žít. Záleží ale jen na nás, nakolik na to doplatí zvěř, kterou jsme si dochovali do současných stavů a současné kvality.
Budeme mít dvě možnosti. Nadále ji smysluplně chovat, tentokrát ovšem při vynaložení neporovnatelně většího úsilí, nebo udělat to, co neudělaly celé generace našich předchůdců – dopustit genocidu zvěře.
Josef DRMOTA