Honební společenstvo je zvláštní právnickou osobou, jejíž existence a vnitřní fungování jsou dány zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „ZoM“). Nejde o běžný „dobrovolný spolek“, ale o právnickou osobu, v níž se sdružují vlastníci honebních pozemků za účelem společného výkonu práva myslivosti ve společenstevní honitbě. Tento režim je úzce provázán s veřejným zájmem na ochraně přírodního bohatství, jak vyplývá z čl. 7 Ústavy České republiky
(„Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“) a z čl. 35 LZPS základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), který zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí a povinnost státu dbát na šetrné využívání přírodních zdrojů.
Na druhé straně se zde výrazně uplatňuje ochrana vlastnictví podle čl. 11 LZPS a svoboda sdružování podle čl. 20 LZPS.
Honební společenstva jsou tak typickým prostorem, kde se musí veřejný zájem na ochraně zvěře a krajiny vyvažovat se soukromými zájmy vlastníků honebních pozemků.
Jednou z nejcitlivějších otázek v této oblasti je rozsah majetkové odpovědnosti členů honebního společenstva za závazky této právnické osoby. Ustanovení § 27 odst. 1 ZoM k tomu lakonicky stanoví, že
„honební společenstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem“ a že
„členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva“. Takto stručná úprava však neřeší, zda se jedná o ručení solidární či podílové, ani podle jakého klíče se má podíl ručení jednotlivých členů určit.
Cílem tohoto článku je analyzovat stávající právní stav, připomenout klíčovou judikaturu, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03, a s ohledem na obecnou úpravu společných dluhů a ručení v občanském zákoníku navrhnout ústavně konformní řešení
de lege ferenda v případě tvorby nového zákona o myslivosti.
Stávající podoba ust. § 27 odst. 1 zákona o myslivosti
Podle ust. § 27 odst. 1 ZoM platí, že
„Honební společenstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva.“
Z první věty je patrné, že honební společenstvo jako právnická osoba nese za své dluhy plnou majetkovou odpovědnost, což je standardní konstrukce. Druhá věta však zavádí zákonné ručení členů za tyto závazky, aniž by byť jen náznakem specifikovala zda je ručení
solidární, či
podílové, jak se má určit
podíl ručení jednotlivých členů, zda má ručení
povahu subsidiární (až po vyčerpání majetku HS), nebo paralelní.
Současně je třeba připomenout, že hlasovací právo ve valné hromadě honebního společenstva se odvíjí od výměry honebních pozemků, které člen vlastní. Podle ust. § 22 odst. 3 ZoM má každý člen jeden hlas za každý i započatý hektar honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu. Vzniká tak napětí, tj. rozhodovací moc (počet hlasů) je pevně svázána s výměrou pozemků, zatímco ručení za závazky je podle textu zákona „plošné“ – každý člen prostě „ručí“. Bez dalšího výkladu by se nabízelo chápání ručení jako solidárního a neomezeného, což by mohlo mít pro „malé“ vlastníky velmi tíživé důsledky.
Obecná úprava společných dluhů a ručení v občanském zákoníku
Obecný rámec pro situace, kdy je na straně dlužníků více osob, dává občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“). Podle ust. § 1868 NOZ platí, že zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, spravuje se společný dluh podle zásad o spoluvlastnictví. U dělitelného plnění (§ 1871 NOZ) pak zákon stanoví:
„Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak.“ Solidarita tedy není automatickým pravidlem, ale
výjimkou, jež musí vyplývat ze
zákona, smlouvy nebo povahy závazku (§ 1872 NOZ).
Ručení upravuje NOZ v ustanoveních § 2018 a násl. Podle ust. § 2018 odst. 1,
„Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat.“
Toto ustanovení upravuje klasické smluvní ručení založené ručitelským prohlášením. Občanský zákoník sice v textu výslovně nepoužívá pojem „zákonné ručení“, ale český právní řád zná i ručení, které nevzniká prohlášením podle ust. § 2018 NOZ, nýbrž přímo na základě zvláštní právní normy (např. ručení společníků v.o.s., členů SVJ či právě členů honebního společenstva podle ust. § 27 odst. 1 ZoM).
V doktríně se proto běžně rozlišuje ručení smluvní a ručení založené zákonem. V případě, kdy je takových „zákonných ručitelů“ více a zvláštní právní předpis neurčí podíl jejich ručení, ani solidaritu, uplatní se obecná pravidla pro společné dluhy – tedy východiskem je podílové postavení každého ručitele ve smyslu ust. § 1868 a § 1871 NOZ. Solidarita může nastoupit pouze tehdy, stanoví-li ji speciální zákon, smlouva nebo povaha konkrétního závazku.
Z hlediska systematiky soukromého práva je tak ručení členů honebního společenstva podle ust. § 27 odst. 1 ZoM nutné chápat jako ručení vznikající na základě zvláštního zákona, které se v tom, co není upraveno, opírá o obecná pravidla NOZ. A právě zde se uplatní ústavně konformní korektiv formulovaný Ústavním soudem.
Ústavněprávní rámec a nález Pl. ÚS 34/03
Zásadní judikaturou pro posouzení ústavnosti ust. § 27 odst. 1 ZoM je nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006, vyhlášený pod č. 49/2007 Sb. Ústavní soud v něm posuzoval nejen konstrukci honiteb a honebních společenstev, ale také právě otázku, zda ručení členů za závazky honebního společenstva není v rozporu s čl. 11 LZPS a principem rovnosti.
Vycházel přitom z toho, že právní úprava myslivosti sleduje legitimní cíl v podobě ochrany přírodního bohatství, zakotvený v čl. 7 Ústavy („Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“) a v čl. 35 LZPS (právo na příznivé životní prostředí a povinnost státu chránit přírodní zdroje).
Z těchto ustanovení Ústavní soud odvozuje, že zákonodárce může vlastníky honebních pozemků podřídit zvláštnímu režimu výkonu práva myslivosti, který se odchyluje od běžných soukromoprávních vztahů.Zároveň ale zdůrazňuje, že omezení vlastnického práva podle čl. 11 LZPS musí být přiměřená, nediskriminační a předvídatelná.
V souvislosti s ust. § 27 odst. 1 ZoM Ústavní soud upozornil, že stávající text zákona v kombinaci se systémem hlasování podle výměry vede k situaci, kdy malý vlastník (například s jedním hlasem) formálně ručí za závazky společenstva stejně jako velký vlastník s desítkami či stovkami hlasů.
Ústavní soud proto formuloval klíčový závěr:
výši ručení člena je třeba kvantifikovat podle stejného pravidla, jako je stanoveno pro hlasování na valné hromadě, tedy člen ručí za závazky společenstva
podle výměry honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu.
Závěr, že všichni členové by ručili „rovným dílem“ bez ohledu na výměru, by byl podle Ústavního soudu v rozporu s čl. 3 odst. 1 LZPS (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 1 LZPS (princip rovnosti v právech). Ústavně konformní výklad § 27 odst. 1 tedy vede k závěru, že ručení je
podílové podle výměry a nikoli rovnoměrně rozložené mezi všechny členy.
Ústavní soud tak „zachránil“ napadené ustanovení tím, že v něm četl implicitní zásadu proporcionality ručení – vazbu mezi výměrou pozemků, hlasovací vahou a ručitelským břemenem. Text zákona ovšem zůstal nezměněn, což ve spojení s obecnou úpravou NOZ vede v praxi k určité nejistotě.
Návrh ústavně konformní legislativní změny ust. § 27 odst. 1
Jakkoli je nález Ústavního soudu závazný a zajišťuje ústavní konformitu výkladu, je právně i prakticky vhodnější, aby klíčové parametry ručení byly výslovně vtěleny do nového zákona o myslivosti. Týká se to jak proporcionality ručení podle výměry, tak vztahu k věřitelům (podílové vs. solidární ručení) a subsidiarity vůči majetku honebního společenstva.
Jedno z možných znění novelizovaného ust. § 27 odst. 1 by mohlo být například následující: „(1) Honební společenstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva
v rozsahu, v jakém nemohou být uspokojeny z majetku honebního společenstva, a to
v poměru výměry honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu, k celkové výměře honebních pozemků tvořících společenstevní honitbu; nevyplývá-li ze zákona nebo smlouvy něco jiného, má se za to, že jejich ručení je ve vztahu k věřiteli podílové.“
Takto formulovaná úprava by byla v souladu s nálezem Pl. ÚS 34/03, protože:
1.
Proporcionalita ručení je přímo navázána na výměru honebních pozemků – stejně jako hlasovací právo podle ust. § 22 odst. 3 ZoM.
2. Ručení je výslovně
subsidiární – člen vstupuje do hry až tehdy, když majetek honebního společenstva nestačí.
3. Z hlediska NOZ je jasné, že se jedná o
podílové ručení, nikoli o solidaritu, pokud si strany výslovně nesjednají jiný režim. To odpovídá ust. § 1871 NOZ, který u dělitelného plnění předpokládá podílové spoludlužnictví, není-li stanoveno jinak.
De lege ferenda by bylo možné uvažovat i o dodatečném
limitu ručení (např. maximálně do určitého násobku ročního podílu na výnosech), ale to už je spíše politická než čistě ústavněprávní otázka. Z hlediska proporcionality zásahu do vlastnického práva (čl. 11 LZPS) by však takový limit mohl posílit předvídatelnost a přiměřenost celého institutu.
Argumenty pro a proti navrhované změně
Navrhovaná úprava má řadu výhod, ale také potenciální nevýhody, které je třeba otevřeně pojmenovat.
Na straně argumentů
pro lze uvést zejména:
a)
Posílení právní jistoty členů i věřitelů.
Dnes závisí konkrétní podoba ručení na znalosti judikatury Ústavního soudu. Zákonný text přitom budí dojem plošného a potenciálně solidárního ručení. Výslovné zakotvení podílového a subsidiárního ručení podle výměry pozemků odstraní nejasnosti a umožní členovi již při vstupu do honebního společenstva posoudit rizika.
b)
Soulad s principem rovnosti a zákazem diskriminace.
Ústavní soud jednoznačně odmítl model, v němž by malý vlastník ručil stejně jako velký, když ten má výrazně větší hlasovací sílu i potenciální prospěch z hospodaření společenstva. Výslovná vazba ručení na výměru pozemků kodifikuje ústavně konformní stav a brání svévolnému „překlopení“ ručení zpět do rovnosti bez ohledu na pozemkový rozsah.
c)
Lepší harmonizace s NOZ.
Obecná úprava společných dluhů a ručení v NOZ předpokládá podílové postavení více dlužníků u dělitelného plnění, není-li stanoveno jinak. Navrhovaná úprava tento princip přejímá a současně jasně stanoví kritérium pro určení podílu – výměru pozemků. Tím se výklad neodchyluje od systematiky NOZ, ale naopak ji konkretizuje pro specifický případ honebních společenstev.
d)
Proporcionalita zásahu do vlastnického práva.
Člen honebního společenstva se často ocitá v nuceném korporačním režimu (typicky u přičleněných pozemků). Je proto ústavně významné, aby nesl ručitelské břemeno jen v takovém rozsahu, který odpovídá jeho skutečné účasti na výkonu práva myslivosti a na rozhodování ve společenstvu. Vázání ručení na výměru pozemků lépe naplňuje požadavek přiměřenosti omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 LZPS.
Na straně argumentů
proti lze zmínit zejména:
a)
Komplikace pro věřitele.
Zatímco u (čistě) solidárního ručení by věřitel mohl pohodlně požadovat celé plnění po libovolném ručiteli, u podílového ručení se musí vypořádat s tím, že každý člen ručí jen za „svůj díl“. Věřitel tak může být nucen vést více sporů, což zvyšuje transakční náklady vymáhání dluhu. Na druhé straně ani dnešní ústavně konformní výklad ust. § 27 odst. 1 ZoM fakticky nepřipouští „tvrdou“ solidaritu všech členů v plném rozsahu.
b)
Nutnost úpravy vnitřních předpisů honebních společenstev.
Stanovy společenstev by měly novou úpravu reflektovat, zejména v části, kde upravují vnitřní vypořádání mezi členy po splnění ručitelského závazku (regres). Ve skutečnosti se však jedná spíše o reakci na judikaturu, která už dnes požaduje podílové chápaní ručení – legislativní zakotvení tedy spíše „dohání“ stav, který by měl být aplikován i nyní.
c)
Možná zdrženlivost finančních institucí.
Pokud část praxe spoléhala na „silnou“ formulaci ust. § 27 odst. 1 ZoM jako na faktor, který „zajistí“ veškeré závazky společenstva vůči věřitelům, může se po zpřesnění a „změkčení“ ručení objevit určitá zdrženlivost při poskytování úvěrů či jiných finančních produktů. Na druhé straně i dnes musí věřitelé počítat s ústavními limity ručení. Nový text zákona by jim jen poskytl jasnější pravidla pro hodnocení rizika.
Závěr
Ručení členů honebního společenstva za závazky této právnické osoby představuje z ústavněprávního hlediska citlivý bod právní úpravy myslivosti.
Na jedné straně stojí veřejný zájem na řádném fungování systému honiteb a honebních společenstev, odvozený z čl. 7 Ústavy a čl. 35 LZPS, na straně druhé právo vlastníků honebních pozemků na ochranu jejich majetku (čl. 11 LZPS) a jejich rovné zacházení (čl. 1 a 3 LZPS), jakož i svoboda sdružování (čl. 20 LZPS).
Současná textace ust. § 27 odst. 1 ZoM je velmi stručná a bez judikaturního dovysvětlení by mohla vést k závěru, že všichni členové ručí za závazky honebního společenstva stejně a potenciálně i solidárně v plném rozsahu. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ovšem stanovil, že takový výklad by byl protiústavní, a dovodil, že výše ručení musí být kvantifikována podle výměry honebních pozemků člena, tedy stejně jako jeho hlasovací právo na valné hromadě.
Za účelem posílení právní jistoty a sjednocení výkladu se proto jeví jako vhodné, aby byl tento ústavně konformní výklad promítnut přímo do textu případného nového zákona. Výslovné zakotvení podílového, subsidiárního ručení členů podle výměry jejich pozemků by harmonizovalo zvláštní úpravu myslivosti s obecnými pravidly NOZ o společných dluzích a ručení, odstranilo riziko diskriminace malých vlastníků a učinilo rozsah ručitelského břemene předvídatelným a obhajitelným z hlediska proporcionality zásahu do vlastnického práva.
Navrhovaná změna ust. § 27 odst. 1 ZoM není ale bez potenciálních nevýhod, zejména z pohledu věřitelů. Ale tyto nevýhody nepřevažují nad výhodami v podobě ústavně konformní a systematicky promyšlené úpravy.
Honební společenstvo jako právnická osoba nadále odpovídá za své závazky celým majetkem a ručení členů zůstává významným zajišťovacím prvkem, pouze je přesněji vymezeno v souladu s principy rovnosti, ochrany vlastnictví a právní jistoty.
Z těchto důvodů lze úvahu uzavřít, že doplnění ust. § 27 odst. 1 ZoM výslovnou úpravou rozsahu ručení – vázaného na výměru honebních pozemků a pojatého jako ručení podílové a subsidiární – představuje racionální a ústavně konformní krok, který reflektuje jak judikaturu Ústavního soudu, tak systematiku občanského zákoníku, a lépe vyvažuje veřejný zájem na ochraně přírodního bohatství s ochranou základních práv jednotlivých členů honebního společenstva.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
člen Myslivecké rady ČMMJ za Olomoucký kraj
autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
člen právní komise ČMMJ
člen pracovní skupiny ČMMJ k tvorbě zákona o myslivosti
působí na katedře teorie práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
člen organizace British Columbia Wildlife Federation (BCWF), Kanada
člen Slovenského poľovníckého zväzu, Slovensko
advokát – Specialis s.r.o., advokátní kancelář, www.specialis.cz, myslivost@specialis.cz