Otázka neoprávněného sběru shozů paroží patří k tématům, která se v myslivecké praxi objevují opakovaně. Není to náhodou, neboť se jedná o jev poměrně častý, pro uživatele honiteb citlivý a z hlediska mysliveckého hospodaření nepochybně nežádoucí. Právě proto bývá v běžné myslivecké mluvě nezřídka označován jako pytláctví.
Takové pojmenování však může obstát nanejvýš jako zkratka nebo hodnotící výraz, nikoli automaticky jako přesná právní kvalifikace. A právě v tom spočívá podstata problému. Objeví-li se v odborněji laděném textu bez dalšího vysvětlení tvrzení, že přisvojení si shozu paroží je pytláctvím podle zákona o myslivosti, jedná se o závěr přinejmenším nepřesný, při důsledně právním pohledu pak zpravidla nesprávný.
Tím ovšem není řečeno, že by neoprávněné odnášení shozů z honitby bylo jednáním právně nevýznamným, nebo dokonce beztrestným. Znamená to pouze, že takové jednání musí být zařazeno pod odpovídající právní režim.
Sebrání shozu paroží bez souhlasu osoby oprávněné k výkonu práva myslivosti nepochybně představuje zásah do tohoto práva. Není však možné bez dalšího ztotožňovat takový zásah s pytláctvím jen proto, že je tak vnímán v mysliveckém prostředí nebo tak bývá označován v publicistických, a někdy i odborně stylizovaných, textech. V právu totiž nelze směšovat běžné, obrazné nebo morálně odsuzující užití určitého pojmu s jeho zákonným obsahem.
Právě současná účinná právní úprava ukazuje, že neoprávněné přisvojení shozu paroží je třeba posuzovat jemněji a s větší přesností: zpravidla nepůjde o pytláctví ani v přestupkovém, ani v trestním smyslu, ačkoli i nadále může jít o jednání protiprávní a podle okolností sankcionovatelné. Právní problém tedy nespočívá v tom, zda je takové jednání nežádoucí, ale v tom, jak je správně právně kvalifikovat.
Co říká právní úprava ZoM
Základní východisko dává už zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „ZoM“). Ten vymezuje předmět úpravy široce: zahrnuje ochranu myslivosti, užívání honebních pozemků, regulaci stavů zvěře, provádění lovu, náhradu škod i správní tresty.
Právo myslivosti je pak v ust. § 2 písm. h) ZoM definováno jako souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.
Už z této definice je patrné, že zákonodárce rozlišuje mezi lovem zvěře a přivlastňováním si shozů. Obojí je součástí práva myslivosti, ale nejedná se o totéž. Tento rozdíl je pro správnou právní kvalifikaci zásadní a není slovíčkařením. Právě na něm stojí správné právní posouzení celé věci. Je totiž něco jiného neoprávněně lovit zvěř a něco jiného neoprávněně si přisvojit shoz. Z hlediska myslivecké etiky i praktických dopadů může být obojí vnímáno velmi negativně, ale zákon s těmito situacemi nakládá odlišně.
Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 34/03 výslovně připomněl, že ZoM rozlišuje mezi „myslivostí“ a „právem myslivosti“ a že právem myslivosti se rozumí právě souhrn více oprávnění a povinností, včetně oprávnění přivlastňovat si shozy paroží. Současně zdůraznil, že stát reguluje práva ke zvěři jako k přírodnímu bohatství a že právo myslivosti nemůže vykonávat kdokoli a kdekoli.
Nález je důležitý právě tím, že potvrzuje systémový pohled: právo myslivosti není jen právo lovit, nýbrž komplex oprávnění, mezi nimiž je třeba rozlišovat. Z toho plyne, že zásah do jedné složky práva myslivosti nelze automaticky podřadit pod deliktní režim jiné složky. Jinými slovy, z toho, že přivlastnění shozů je součástí práva myslivosti, ještě vůbec neplyne, že neoprávněné přisvojení shozu je „neoprávněným lovem zvěře“.
Právě zde se ukazuje slabina často opakované teze, že sběr shozů je pytláctví podle ZoM.
Pokud má být nějaké jednání označeno za pytláctví v přestupkovém smyslu podle ZoM, musí odpovídat zákonným znakům neoprávněného lovu zvěře. Podle ust. § 48a ZoM je neoprávněným lovem zvěře lov zvěře bez povinných náležitostí stanovených v ust. § 46 ZoM; takový neoprávněný lov se zakazuje. A ust. § 46 ZoM říká, že kdo loví zvěř nebo usmrcuje jiného živočicha, musí mít u sebe lovecký lístek, povolenku k lovu a potvrzení o povinném pojištění, případně i evidenční kartu loveckého dravce.
Na tuto konstrukci navazuje ust. § 63 odst. 1 písm. b) ZoM, podle něhož se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že
„v rozporu s ust. § 48a ZoM neoprávněně loví zvěř“.
Zákonný text tedy zcela zjevně váže přestupkový postih za „pytláctví“ na neoprávněný lov zvěře, nikoli na jakýkoli neoprávněný zásah do obsahu práva myslivosti. Shoz paroží přitom není zvěří a jeho sebrání není lovem. Proto samotné sebrání shozu bez dalšího nesplňuje skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 63 odst. 1 písm. b) ZoM.
Trestněprávní a občanskoprávní rovina
Stejný závěr platí v rovině trestního práva. Trestný čin pytláctví podle ust. § 304 odst. 1 trestního zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné, nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede či přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné.
Ani zde zákon nemluví o shozech, o trofejích odpadlých přirozenou cestou, ani o jiných složkách práva myslivosti. Trestněprávní pojem pytláctví je tedy ještě užší než jazyk běžné myslivecké praxe. Jeho jádrem je neoprávněný lov zvěře nebo ryb, případně následné nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří či rybami. Přisvojení si nalezeného shozu do tohoto zákonného rámce jazykově ani systematicky nezapadá. Má-li trestní právo platit zásadu „
nullum crimen sine lege“(žádný trestný čin bez zákona), nelze pojem pytláctví extenzivně rozšiřovat na případy, které zákon výslovně neobsahuje.
Tím je ale vyřešena jen první část problému. To, že neoprávněné přisvojení shozu zpravidla není pytláctvím, ještě neznamená, že je právně indiferentní. Naopak, je třeba ptát se, kdo je osobou oprávněnou si shoz přivlastnit, a jakou povahu má shoz z hlediska majetkového práva.
Zákon o myslivosti zde dává silnou odpověď: přivlastňovat si shozy paroží je součástí práva myslivosti. Nejedná se tedy o situaci, v níž by zákon mlčel a ponechával věc obecnému režimu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Zákon naopak výslovně určuje, že oprávnění ke shozům existuje a náleží v rámci výkonu práva myslivosti tomu, kdo toto právo vykonává v konkrétní honitbě. To je podstatný argument proti představě, že každý náhodný návštěvník lesa může shoz prostě sebrat jako věc bez pána.
V odborných i poloodborných debatách se někdy objevuje argument tzv. okupací podle občanského zákoníku, tedy přivlastněním věci, která nikomu nepatří. Na první pohled může působit svůdně. Shoz spadl ze zvěře, leží v lese, nikdo jej nedrží v ruce, tak proč by si jej nemohl kdokoli vzít?
Podle ust. § 1045 odst. 1 občanského zákoníku si každý může přivlastnit věc, která nikomu nepatří, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Jenže právě poslední část věty je zde rozhodující. I kdybychom uvažovali o tom, zda shoz není po oddělení od těla věcí bez pána, stále platí, že občanský zákoník sám vylučuje přivlastnění tam, kde tomu brání zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. A zákon o myslivosti takové zvláštní právo jiného výslovně zakládá. Nelze tedy přes občanskoprávní okupaci obejít speciální veřejnoprávní úpravu práva myslivosti. Jinak řečeno, ust. § 1045 občanského zákoníku nelze číst izolovaně, nýbrž ve spojení se zvláštním zákonem.
Ještě výslovněji proti lehkomyslnému užití okupace působí úprava nálezu v ust. § 1051 občanského zákoníku. Ta stanoví, že se má za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná; kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. Smyslem ustanovení je zamezit tomu, aby nálezce svévolně rozhodl, že nalezená věc je ničí.
Ač lze vést teoretickou debatu, zda shoz je „ztracená věc“ v tradičním soukromoprávním smyslu, praktický dopad je zřejmý: i soukromé právo samo varuje před automatickým závěrem, že nalezená věc je opuštěná a kdokoli si ji může přisvojit. U shozu je navíc situace jednodušší v tom, že zvláštní zákon označuje oprávněný okruh osob ještě zřetelněji. Proto je odkaz na okupaci v tomto kontextu spíše konstrukcí proti textu zákona než argumentem z něj.
Nadto je vhodné připomenout širší ústavní a systémový kontext. Ústavní soud v již citovaném nálezu zdůraznil, že stát je oprávněn regulovat práva ke zvěři jako k přírodnímu bohatství a že právo myslivosti je zákonem strukturováno jako komplexní režim ochrany, chovu, lovu a přivlastňování určitých složek zvěře a mysliveckého hospodaření. Právě z této logiky plyne, že oprávnění k přivlastnění shozů není náhodným bonusem, ale součástí zákonem vystavěného systému. Uživatel honitby nese řadu zákonných povinností a omezení; oprávnění přivlastňovat si shozy je jedním z majetkových projevů výkonu práva myslivosti. Proto není důvod toto oprávnění relativizovat tím, že by se každý třetí mohl dovolávat obecné okupace.
Za této situace se jako právně přesnější jeví kvalifikace neoprávněného přisvojení shozu v rovině majetkových deliktů. Na přestupkové úrovni přichází nejpřirozeněji v úvahu ust. § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, podle něhož se fyzická osoba dopustí přestupku proti majetku tím, že si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby. Tato skutková podstata sedí na daný případ mnohem přesněji než pytláctví, neboť jejím jádrem není lov, nýbrž neoprávněné přisvojení cizí věci, která se dostala do dispozice pachatele nálezem či obdobným způsobem. Pokud tedy osoba mimo okruh oprávněných sebere v honitbě shoz a ponechá si jej bez souhlasu toho, komu náleží právo myslivosti, je právě tato přestupková kvalifikace systematicky velmi silná.
V trestní rovině potom analogicky nastupuje ust. § 219 trestního zákoníku, tedy zatajení věci. Trestný čin spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.
Konstrukce skutkové podstaty je nápadně blízká přestupkové úpravě a na neoprávněné sebrání cennějšího shozu dopadá daleko přiléhavěji než ust. § 304 o pytláctví. Rozhodující samozřejmě bude hodnota věci a další okolnosti konkrétního případu. U běžného menšího shozu půjde prakticky zpravidla o přestupek, u mimořádně hodnotného shozu může teoreticky přicházet v úvahu i trestní odpovědnost za zatajení věci. Právní osa sporu tedy vede mezi právem myslivosti a majetkovými delikty, nikoli mezi sběrem shozů a pytláctvím.
Otázka krádeže je subtilnější. Krádež předpokládá zmocnění se cizí věci, tedy odnětí z dispozice jiné osoby. U shozu ležícího volně v honitbě bez předchozího faktického uchopení či střežení ze strany oprávněné osoby je dogmaticky přesvědčivější zatajení věci nebo přestupkové přisvojení nálezem než krádež.
Krádež by mohla připadat v úvahu jen v některých atypických situacích, například kdyby se jednalo o shoz již nalezený, sebraný, označený či jinak držený oprávněnou osobou a třetí osoba jej následně odnesla. Pro typický terénní případ „našel jsem shoz v lese a vzal si ho domů“ však pojem krádeže bývá méně přesný než pojem zatajení věci. To neznamená, že krádež je zcela vyloučena, ale rozhodně se nejedná o základní ani obecnou kvalifikaci.
Co říká judikatura
Lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu přímo k otázce „je sběr shozů pytláctvím?“ veřejně dohledatelně nevytvořila jasnou, přímo formulovanou odpověď v jednom rozhodnutí. Judikatura, kterou lze k tématu bezpečně opřít, pracuje spíše s povahou práva myslivosti a jeho obsahem.
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 138/2015 i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 34/03 nicméně potvrzují klíčový premisový bod: přivlastňování shozů je samostatnou součástí práva myslivosti. To sice samo ještě neřeší, jaký konkrétní delikt bude naplněn v případě neoprávněného zásahu, ale zároveň to silně vylučuje zjednodušení, že jakýkoli zásah do této složky je automaticky neoprávněným lovem zvěře. Z hlediska právní argumentace je to více než dostatečný základ pro odmítnutí paušální teze o pytláctví.
Pro praxi mysliveckých periodik, odborných článků i veřejných vystoupení z toho plyne poměrně jednoduché doporučení. Je zcela legitimní upozorňovat, že neoprávněné odnášení shozů z honitby je protiprávní a že zasahuje do práva myslivosti, není však korektní prezentovat to bez dalšího jako pytláctví, jako by se jednalo o přesnou zákonnou kvalifikaci. Takové označení je sice srozumitelné v běžné řeči, v právním textu je ale zavádějící.
Přesnější a právně korektní formulace by mohla znít například takto:
neoprávněné přisvojení shozu paroží není samo o sobě pytláctvím ve smyslu ust. § 63 ZoM ani trestného činu pytláctví dle ust. § 304 trestního zákoníku. Může však představovat zásah do výkonu práva myslivosti a podle okolností naplňovat skutkovou podstatu přestupku proti majetku, případně trestného činu zatajení věci.
Takové vyjádření má několik výhod. Především odpovídá textu účinných předpisů, jejich systematice i dohledatelné judikatuře, a zároveň nevytváří dojem, že je neoprávněné sebrání shozu bezvýznamné nebo beztrestné. A konečně respektuje systematiku právního řádu, který rozlišuje mezi lovem, přivlastněním si shozu a majetkovými delikty.
Závěrem je třeba říci, že právní posouzení neoprávněného sběru shozů paroží je podstatně jemnější, než jak by se mohlo zdát z běžně užívaných označení.
ZoM přiznává uživateli honitby právo přivlastňovat si shozy paroží, a tím současně vymezuje okruh osob, které jsou k takovému jednání oprávněny. Z toho plyne, že třetí osoba si shoz bez dalšího přivlastnit nemůže.
Současně však tento zákon neoprávněné přisvojení shozu nespojuje s neoprávněným lovem zvěře, a právě proto není namístě bez dalšího hovořit o pytláctví.
Neoprávněné odnášení shozů z honitby je bezpochyby zásahem do výkonu práva myslivosti a praktickým problémem, s nímž se myslivecká praxe setkává, přesto musí být jeho právní kvalifikace odvozována od zákonných znaků jednotlivých deliktů, nikoli od terminologie běžné řeči nebo publicistických zkratek.
Platná a účinná právní úprava tak vede k závěru, že samotné přisvojení si shozu zpravidla nepředstavuje pytláctví ani podle zákona o myslivosti, ani podle trestního zákoníku, neboť jeho podstatou není lov zvěře.
Tím ovšem otázka právních následků nekončí. Neoprávněné sebrání shozu může podle okolností naplnit znaky majetkového deliktu, v běžnějších případech zejména přestupku proti majetku, v závažnějších situacích pak i zatajení věci. Právě tímto směrem by se proto měla ubírat jak odborná právní argumentace, tak i publikační praxe v mysliveckých periodikách a dalších odborných textech. Smyslem přitom není pouze hájit myslivecké zájmy, ale především zachovat věcnou a právní přesnost. Trestní zákoník totiž spojuje pojem pytláctví s neoprávněným lovem zvěře nebo ryb a s nakládáním s neoprávněně ulovenou zvěří či rybami. Osoba, která bez oprávnění vezme shoz, tedy zpravidla nevystupuje jako pytlák v zákonném smyslu tohoto slova, nýbrž jako někdo, kdo zasahuje do cizího oprávnění a může se tím dopustit majetkového deliktu. Právě v důsledném rozlišování těchto kategorií spočívá rozdíl mezi odborně přesnou informací a pouhou zkratkou, která může být srozumitelná, ale právně zavádějící.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
člen myslivecké rady ČMMJ za Olomoucký kraj
autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
člen právní komise ČMMJ
člen pracovní skupiny ČMMJ k tvorbě zákona o myslivosti
působí na katedře teorie práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
člen organizace British Columbia Wildlife Federation (BCWF), Kanada
člen Slovenského poľovníckého zväzu, Slovensko
advokát – Specialis s.r.o., advokátní kancelář, www.specialis.cz, myslivost@specialis.cz