Na okraji obce Koporeč na jednom z nejvyšších míst okolní krajiny se nachází velikánský blok polí, který končí až u elektrárny Počerady. Ale žijí zde také myslivci, kteří se snaží už třetím rokem krajinu rozčlenit, vnést do krajiny nové krajinné prvky a využili k tomu finanční prostředky z Nadace ČEZ.
Pane Brziaku, v jaké honitbě se nacházíme?
Jedná se o honitbu honebního společenstva Lišnice, stojíme nedaleko obce Koporeč a tato dříve nekonečná plocha polí se v minulosti asi ne náhodou nazývala Letiště. Uživatel honitby není klasický myslivecký spolek, ale společnost Obora Červený Hrádek, s.r.o. O honitbu se tak stará skupina myslivců, vlastně dalo by se říci poplatkových lovců a já se o tuto honitbu starám jakožto myslivecký hospodář. Je to jedna z menších honiteb, máme rozlohu 808 ha převážně polí.
Můžete prosím stručně honitbu představit?
Jsou tu vyhovující podmínky pro srnčí zvěř, normované stavy tu jsou 35 kusů, máme tady černou zvěř a chodí nám sem i mufloní, daňčí, ale zatím jen opravdu okrajově. Prioritou pro nás je ale drobná zvěř, máme tady docela slušnou populaci divoké bažantí zvěře, díky rybníkům a dvěma potokům mají bažanti přirozené prostředí. Docela se nám zvedají stavy zajíců. Neříkám, že to jsou stavy, abychom lovili desítky nebo stovky zajíců, ale osobně mám pocit, jako by se tu zaječí populace už odrazila ode dna minimálních stavů. A můžeme se bavit, v čem jsou důvody, proč to je.
Tak prosím, bavme se…
Můj osobní náhled je, že zafungovala opatření na maximální výměry půdních bloků na 30 ha, zemědělci zareagovali a opravdu se bloky plodin rozčlenily. A pak je tu ta nešťastná chemie, kterou používají zemědělci. Vidím, že už odezněla jistá setrvačnost v nadměrném plošném používání. Nyní, kdy je chemie asi ekologičtější, než byla dřív, ale hlavně je drahá, tak se s ní šetří a neděje se to, co se dělo dřív. Sedláci dnes raději otočí korunu dvakrát, než na něco vydají a hlídají si, kolik, kam a čeho aplikují. Vše je dnes o financích, a to je pro zvěř dobře. A nakonec i od toho se odvinula moje myšlenka, že je nejlepší doba udělat nějaký radikálnější zásah v přírodě, abychom změnu krajiny podpořili.
My sice máme chovné hejnko bažantů, máme líheň, ale kdybychom nedělali to, co dnes děláme, tak by to bylo pouštění kaprů do prázdného rybníka. Máme tady i slušnou populaci koroptve. Ty sice nevypouštíme, ale máme kousek vedle v sousední honitbě velkou průmyslovou zónu, kde platí pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Průmyslová zóna má něco kolem 100 ha, ale ochranné pásmo kolem zóny je biopás stromů a keřů o šíři 40 metrů, k tomu 40 metrů široký pruh trávy, a to jsou velmi dobrá místa pro drobnou zvěř včetně koroptví. Stala se z toho enkláva, odkud se drobná zvěř šíří do okolí.
Já tu na místě ale vidím, že široko daleko není moc přirozených remízků, stromů, jsme docela vysoko, duje silný vítr. Zkuste v tomto kontextu popsat nápad, jak by se obrovské plochy polí daly rozčlenit?
Myslivost dělám už dlouho a celý život se snažím pomoct přírodě a snažím se vždycky mít v rámci honitby vliv na sedláky. Nápad přišel, když jsem byl na semináři v Litoměřicích, který jste pořádali jako redakce časopisu a tam jsem si vyslechl přednášku Luboše Hajného. Byl jsem tam s kolegou, místním zemědělcem Martinem Rajterem, a tam jsme si řekli, pojďme udělat něco konkrétního.
Zvolil jsem nejjednodušší cestu, protože přesvědčovat zemědělce, aby mi nechali kus pozemku, je problematické. Oslovil jsem starostu Líšnice, sedli jsme si nad katastrální mapu a starosta hned věděl, že v rámci komplexních pozemkových úprav byla obci navrácená původní polní cesta z první republiky, která má šířku 4 m, délku 1200 metrů a v pozemkových úpravách byla zaznačená jako biokoridor. Na zastupitelstvu jsem to přednesl a zastupitelé se rozhodli ve smyslu proč to máme dělat my, tak mu cestu k úpravám poskytněme.
Při přípravě rozhovoru jsem několikrát zaslechl výraz Hubertka, nebo Hubertova alej. Jak ten název vznikl?
Zase tomu pomohla náhoda. Když jsme 3.11.2024 dokončili první etapu, tak jsme si doma po večeři otevřeli láhev dobrého vína a celou akci hodnotili. Někdo nadhodil, že je dnes svátek sv. Huberta a co takhle alej pojmenovat po něm. A název byl na světě.
Takže základ byl, ale jak dál prakticky – personálně i finančně?
Rozhodl jsem se, že nemůžu změnit 1200 metrů původní cesty naráz, ale půjde to etapově, každý rok uděláme 200 m, abychom stihli s ostatními myslivci zrealizovat a obhospodařovat s plánem šesti let do budoucna. To bylo na podzim roku 2024.
Navázal jsem spolupráci s Lubošem Hajným z Frýdku-Místku. Vážím si té spolupráce, protože v prvé řadě pomůže s vyřízením administrativy. Sice to není nic těžkého, ale když člověk nemá zkušenosti, tak ho administrativa trochu odrazuje. Kromě toho nám pomohl zajistit servis, veškerý sadbový materiál a materiál na ukotvení přivezl až pod nos. To je součástí schválené dotace.
Takže když to shrnu, když mi někdo dá pozemek, někdo mi dá peníze, někdo mi to přiveze, tak na mně jako na myslivci je sehnat ruce a odpracovat si to v honitbě. Nehledejme důvod, proč, ale způsob, jak. Jestliže mám vstupní podmínky splněné, tak je pak jednoduché sehnat pár lidí, kteří jsou naladění na stejnou vlnu, abychom vše udělali.
Ale říkal jste, že tu není klasický myslivecký spolek, kde jste tedy vzal lidi?
Mám výhodu, že vedu výcvikovou skupinu loveckých psů, tam mám zapálené lidi pro myslivost a pro přírodu, kteří mi přišli pomoci. Přišli mi na pomoc i kamarádi myslivci napříč okolními honitbami. A dokonce naše aktivita pomohla k motivaci a v sousední honitbě na členské schůzi rozhodli, že budou pokračovat.
Náš biokoridor zatím končí na hranici honitby, ale bude pokračovat dál i v sousední honitbě dalšími minimálně 800 metry, sousedi nám půjdou naproti a v budoucnu, za dva či tři roky, bude biokoridor minimálně dvoukilometrový až ke vzdálenému jednomu z mála přirozeních větších remízků.
Jsme v roce 2026, začali jste v roce 2024, takže letos třetí etapa?
Ano, je to již třetí etapa, ale na rozdíl od předchozích dvou, kdy jsme sázeli na podzim, jsme letos zvolili jarní období. Chtěl jsem vyzkoušet etapu na jaře, takže teď toho mám trošku víc na starost, je to hlavně o zalévání, abychom vše stíhali. Máme tedy za sebou tři etapy, celkem 600 metrů čtyřmetrových pruhů osázených stromy a keři.
Kolik to obnáší stromů a keřů?
Máme 62 ovocných stromů, samé jabloně. Je to několik druhů původních druhů jabloní, všechno jsou to vysokokmeny. Keřové spodní patro, které potřebuje hlavně drobná zvěř, tvoří 3500 keřů. Většinou je to trnka, hloh, líska nebo ptačí zob. Jakmile se rozrostou, bude to výborná krytina, místa pro hnízdění, něco i spadne na zem, na to určitě zareaguje drobné ptactvo, hmyz. Doufám, že jsme nastartovali vytvoření potřebného potravního řetězce a krajinného prvku pro zlepšení celého systému biodiverzity v dosud jen intenzivně využívané agrární krajině.
Vidím, že součástí biokoridoru jsou samozřejmě ploty, ale ne všude…
Je to záměrně, neboť člověk se učí. Když jsme dělali první úsek, tak jsme byli naivní a mysleli jsme si, že stačí ochránit jen stromy. Zajíci a srnčí nás z toho ale rychle vyvedli. Zvěř nám výsadbu probrala, ale nezlikvidovala, jen přibrzdila. Veškerá sadba obráží znovu od kořene, od země, bude to jen trvat u první etapy trochu déle, než u dalších dvou etap.
U druhé etapy jsme na 200 m udělali pět oplocenek 20x4 metry, mezi nimi jsme neoplocovali, chránili jen stromky. Ale když jsem viděl rozdíl na jaře mezi oplocenou a neoplocenou částí, tak jsem se rozhodl, že třetí etapu oplotíme celou a nechali jsme jen několik asi desetimetrových průchodů pro zvěř, abychom nepřerušili migrační trasy. Po nějakých třech letech by vše mohlo obrůst, zakořenit, fungovat a žít svým životem, pak bychom pletivo odstranili.
A výsadby je podmínkou desetiletá udržitelnost a nyní se jako myslivci musíte starat. Kromě zalévání, co dalšího je za starost?
Zalévání jsme už zmínili. Jsou to ovocné stromy, takže je potřeba střih na jaře. Jak jsme mohli vidět, když jsme tam byli na prohlídce, tak první etapa nám krásně kvete, tam už bychom letos sklidit nějaká jablíčka. Střih stromů se ale domlouvá také přes Luboše Hajného.
Samozřejmě musíme hlídat, aby nám výsadbu a ploty nikdo neničil. Mám na to vyčleněné dva lidi ze vsi, kteří v rámci procházek projdou kolem plotů a nahlásí případné změny. Já to sem mám z domova osm kilometrů, mám i svoji práci, nemůžu tu být denně.
Musíme hlídat bohužel i v souvislosti se zemědělským hospodařením. Neříkám, že by chtěl dělat někdo něco záměrně, ale může se stát, že mi řidič stroje zajede postřikem nebo lištou a poničí biokoridor. Musím oslovovat traktoristy a taky jsem pro jistotu nechal udělat mechanické zábrany v podobě kůlů na okrajích neoplocených míst.
Evidentně je tu potenciál podpořit drobnou zvěř, ale jak moc jsou limitujícím faktorem predátoři?
Samozřejmě by bylo potřeba stavy predátorů snížit, ale musíme dodržovat současnou legislativu, takže je to s tlakem predátorů na drobnou problematické jako všude. Nejvíc mě mrzí, že v době, kdy nejen my tady řešíme problémy, jak drobné pomoci, protože se nám stavy začaly po letech trochu zvyšovat, tak zaznamenávám snahy omezit usmrcování toulavých psů a koček.
Každý myslivec, který se pohybuje v honitbě, tak ví, že největší predační tlak v současné době oproti lišce a kunám je od toulavých bezprizorních koček. To mi nikdo nevyvrátí. Když se podíváte na jakoukoliv vesnici a navečer si sednete na jakoukoliv polní cestu od vesnice, tak vidíte, co se děje. Kdokoliv jde do honitby a potká u silnice kočku, tak ta vždy něco nese.
Z mého pohledu je už pro mne klacek pod nohy, že současná legislativa nám povoluje, že může usmrcovat jen hospodář a myslivecká stráž a teď přijdou s tím, že by tuto možnost sebrali i myslivecké stráži a mohl by tlumit toulavé kočky jen myslivecký hospodář, to je jeden člověk na honitbu. Zastánci změny mě fascinují názorem, že majitelům koček a psů nastane škoda, když jim někdo usmrtí zvíře, ale že vznikne škoda státu na zvěři a drobném ptactvu, to nikdo nevidí.
Ale bez ohledu na toto se samozřejmě snažím motivovat myslivce v rámci legislativy k lovu lišek, kun a podle možností i strak, protože to jsou největší predátoři hned po kočce.
Vraťme se k výsadbě. Jak v těchto aktivitách vycházíte se zemědělci?
Vždycky s nimi jednám, vzájemná komunikace je základem. A nejen se zemědělci. Nejdříve jsme měli schůzku u starosty, kde jsem jim vysvětlil, co chci dělat v průběhu pěti let. Pak jsme se podívali přímo na místě. Vesměs byly, když ne hned úplně kladné, tak souhlasné názory. Při obnově a využití bývalé polní cesty musí respektovat, že pozemek někomu patří, a obec dala cestu k dispozici někomu, aby tam něco udělal. Jim nezbývá, než s tím souhlasit a naučit se s tím žít.
Před každou etapou si pozvu agronoma, majitele nebo zástupce subjektu, který dosud na ploše hospodaří a snažím se domluvit a přímo na místě názorně ukázat, jaký je náš záměr a jak si představujeme postup časově i technicky. Nechci, abychom si dělali oboustranně nějaké naschvály, to by byla cesta do pekel.
Například na konci cesty na nás čeká 600 metrů pole, které vlastně přeseknu. V porostu jsou jasně vidět kolejové řádky, takže vím, jak používají techniku, a tak není problém, že třeba po 100 metrech jim uděláme průjezd, který nasměruji na kolejový řádek, aby obsluze strojů co nejméně komplikoval obracení a ošetřování plochy. A tam, kde nechám průjezd, naplánuji osevní směsku pro biopás, nebudou tam stromy a ani keře.
Když jsme tady u třetí etapy výsadby, tak se mi moc líbí, že vedle biopásu je cesta a zároveň vedle pruh vojtěšky a pak teprve začíná pole s řepkou. To je také výsledek konkrétní spolupráce?
Sice bych se mohl planě pochlubit, jak jsem to dohodl, ale je to opravdu jen náhoda, která se ohromně vydařila. Je to zároveň ale motivace a příklad, jak se opravdu příští sezónu pragmaticky dohodnout.
Vedle biopásu je obslužná cesta, kterou si vytvořil zemědělec, a široký dvacetimetrový pruh vojtěšky mezi cestou a řepkou je plocha, kterou zemědělec využil na tzv. neprodukční plochu. Zemědělci totiž dnes podle platné legislativy a v rámci dotačních podpor musí osít určitá procenta plochy jako neprodukční. Tady zvolili vojtěšku, ale mají kousek dál několik biopásů, kam sejí různé úhorové směsky. Jakmile řepka naroste a sekne se, mezitím se zvedne vojtěška a drobná zvěř bude mít krytinu, nevznikne holá krajina.
Ono je totiž povzbuzující, že se díky biopásům vytváří v krajině jakási mozaika pruhů a křižovatek. Když si večer sednete, najednou vidíte, kolik zvěře takové plochy využívá, to vás hned povzbudí k dalším aktivitám, protože vidíte, že snažení nebylo marné.
Závěrem rozhovoru bych ještě jednou poděkovat všem, kteří jakýmkoliv pomohli k realizaci celé akce. Nebudu je jmenovat osobně, protože bych určitě na někoho zapomněl, ale je to zastupitelstvo obce Líšnice v čele se starostou, geodet, který vše vyměřil, Luboš Hajný, který zajistil veškerý materiál a pomohl s dotací, Martin Rajter, který pomohl s poskytnutím techniky a samozřejmě ta výborná parta lidí, kteří jsou naladěni na stejné vlně, která poskytla to nejdůležitější a to ruce.
Budu se opakovat, ale chtěl bych poděkovat ještě za jedno. Pro lidi není problém poskytnout finance, materiál, techniku atd., ale největší dar, jaký můžu obdržet je čas, který mi někdo věnuje. Proto všem díky!
A protože opravdu největší z místních zemědělců hospodaří s povědomím své úlohy v krajině, vytváří postupně zajímavou síť biopásů, pruhů plodin a rozčlenění velkých bloků, hned na místě jsem si domluvil, že na místo zajedu s diktafonem ještě jednou a doplním informace i z pohledu zemědělce.
připravil Jiří KASINA