Prosím na začátek tradiční osobní představení se…
Já jsem povoláním technik či technolog, měl jsem na starost výrobní postupy při výrobě vodních turbín. Odešel jsem z Moravy do Kladna z osobních důvodů, z hlediska zaměstnání jsem se přesunul do oblasti energetiky, skoro dvacet let jsem fungoval jako energetik pro celé Kladno a pro Poldovku.
A kde se vzala láska ke zbraním a speciálně pytláckým?
Zažil jsem druhou světovou válku na Moravě, jsem z vesnice nedaleko Vyškova a Blanska, která měla být v rámci germanizace vystěhována pro vojenské účely. Byli jsme uprostřed válečných událostí a už jako kluk v předškolním věku jsem obdivoval zbraně vojáků, se kterým jsem se tam setkával, vídal jsem, jak chodili trénovat, střílet, vše jsem dětskýma očima sledoval chtivě a hladově. Moje máma to samozřejmě neviděla ráda, ale já ve skrytu dětské duše chtěl nějakou flintu získat. Dobrodružství, Karel May a westernové romány, to mne v té době lákalo, a k tomu přece zbraně neodmyslitelně patří.
Po válce jsem se vyučil v Adamovských strojírnách zámečníkem a už tam v dílně jsem se snažil kutit potají nějaké pistolky. Pak jsem nastoupil na průmyslovku v Jedovnicích, tam jsme měli sklepní dílničku pro zájmovou činnost žáků. Se spolužáky jsme potajmu ukutili perkusní pistoli, z toho, co dům dal. Trubka bezešvá, zápalkou byl poplašňák, pistole opravdu střílela. Dokonce jsme si vyrobili střelu ráže 13, ale když jsme chtěli pistoli vyzkoušet, neměli jsme střelný prach. Tak jsme ukradli z chemického kabinetu chemikálie, dusičnan draselný, uhlí, síru a utloukli jsme si svůj prach. A fungovalo to perfektně, v dílně jsme si asi na pět metrů postavili dubovou židli, před ní smrkovou fošnu, a jeden ze spolužáků namířil a odpálil. Rána byla tak strašná, že ze třetího patra přiběhl ředitel, že vybuchnul kotel.
Když jsme se podívali na cíl, tak nám spadla čelist, dubová židle a před ní smrková fošna byly kompletně prostřelené. Na místě jsme poznali, jaká je to síla a jak blízko jsme měli k průšvihu, kdyby zbraň nezafungovala anebo nějak selhala. Ale to víte, mladí kluci, neodradilo nás to a následně jsme pracovali dál a vyrobili si dvouhlavňovou pistoli, podobné konstrukce, dodnes ji mám schovanou.
V dalších letech už jsem se začal zajímat o focení, filmování a zbraně byly trochu bokem. Ale v jednu chvíli jsem se dostal k jedné originální pistoli a pušce, kterou mám dodnes, následně se ukázalo, že jsou to pytlačky. Byla to Lorenzova pistole pro kavaleristy, krásně zachovaná a pak Winchestrovka 66. Nikdo neví, jak se puška dostala do Blanska, já ji získal ve značně poničeném stavu, tak jsem jí zrestauroval a dodnes mi tu visí v obýváku na stěně.
Jak jsem už říkal, kvůli zaměstnání jsem se přestěhoval do Kladna a v 60. letech založil na Hradčanech Jiří Vorlíček a další jeho přátelé Klub vojenské historie, kam jsem se díky kamarádovi také dostal. V tu dobu v muzeu v Pardubicích revidovali sbírku zbraní a požádali členy KVH Praha, zda by udělali čistku a slíbili nám, že co zbyde, budeme si moci jako členové rozebrat. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné, ale my jsme opravdu udělali popisky na zbraně, které byly vybrány v expozici muzea ponechat a to, co zbylo, zbraně krátké i dlouhé, se přivezlo do klubu na Hradčany, a tam se losovalo, kdo si co vezme do soukromé sbírky. A já si vylosoval Lorenzovu pušku pro zvláštní sbory v nádherném stavu a dlouhou dobu jsem žil v domnění, že je to čistě vojenská zbraň jako Winchestrovka 66.
Pořád mi ale schází cesta k pytláckým zbraním…
Až jednou mne napadlo, jak si tak čtu knihy od Vrby, Klostermanna a dalších autorů, že sice píší o pytlácích, ale nikde není zmínka o pytlákově zbrani. Čím vlastně pytláci lovili? Jednoho krásného dne jsem listoval starými rytinami a na jedné byl bavorský pytlák na lovu kamzíků a jelenů v Alpách, krásný obraz. A on svírá v ruce krásnou kulovnici Lorenz 1854. Pokud pytláci lovili Lorenzkami, tak to už bylo po přezbrojení rakouské armády a jistě bylo možné v té době získat takové zbraně levně asi na více místech, tedy i pro potřeby pytlačení. Dokonce jsem zjistil, že puškaři ochotně původně vojenské zbraně upravovali pro lovecké účely, myslivci si je kupovali jako levnou služební zbraň na pochůzky, protože na drahou kulovnici neměli.
A právě taková kulovnice pocházela z Pardubic, kterou nám věnovali a já si ji vylosoval. Byla jenom mírně upravená, protože měla zkrácené původní válcové ukončení na bajonet, u vojenské verze býval navíc takový trn, který tady je upilovaný a já dlouho přemítal, proč to někdo upiloval. Pak mně došlo, že to byla právě úprava pro lovecké účely.
Inspirovala mne ale ještě jedna skutečnost. Nedaleko Kladna jsme s kamarády čistě náhodou našli pelech pytláka s rozkládací puškou a dalšími věcmi, mimochodem obrázek toho nálezu je na zadním přebalu mé knihy. Zbraň jsem vyčistil a v našem lesním srubu, kde jsme se s kamarády scházeli, léta visela jako kuriozita. Byla ráže 12, osmihranná hlaveň a bylo vidět, že zbraň byla předělaná z nějaké malokaliberní brokovničky na odstřel drobné nebo pernaté. A měla zesílenou komoru, tak se dal nabíjet náboj i na srnčí. Zkrácená hlaveň, pažbu si pytlák udělal z kusu větve. Dokonce jsme si udělali zkušební střely ráže 11,6 a k překvapení i na 50 metrů střílela tato zbraň velmi přesně, určitě byla dobře použitelná na lov srnčí zvěře, asi i jelení.
Když jsem přijel s touto flintou na Moravu a tam jsem se pochlubil kamarádovi myslivcovi, pozval mě domů a z černého pytle vytáhl hlaveň a zadovku. Vždyť to je Manlicherovka! Strčil jsem do hlavně malíček, spadla mi čelist, to musí být aspoň ráže 12. A víte, proč jsem se tak divil? Protože Manlicherovka vojenská verze má ráži 8 a klasický vývrt, z téhle ale někdo v minulosti udělal loveckou zbraň, převrtal dlouhou hlaveň načerno dlouhým speciálním vrtákem na hladkou hlaveň, komoru upravil, upravil závěr a získal Manlicherovku na lovecké náboje.
Takže to byl asi definitivní střípek k tomu, abych se začal systematicky zabývat pytláckými zbraněmi.
Jak jste tedy začal získávat další kousky do vaší unikátní sbírky?
Mám kamaráda, zálibu ve zbraních má jako já a navíc kšeftařské sklony. On lovil mezi kamarády a na Aukru a začal mi dávat tipy, že někdo někde prodává staré zbraně. Ale já nechtěl krásné staré zbraně za haldu peněz, na to jsem neměl, zajímaly mě vraky a zbytky zbraní, často ve strašném stavu, doslova šrot. Čím to bylo horší, tím jsem měl větším zájem. Tak jsem například získal starou flobertku se shnilou pažbou, když sem ji vypucoval a zrestauroval, je to krásná flobertečka, se kterou se taky pytlačilo. Získal jsem tak třeba i starou Werndlovku, která byla předělaná z dlouhé pěchotní na krátkou karabinu, evidentně na pytlačení, ráže 11, ideální na jeleny. Původní majitel musel ohoblovat pažbu, aby ji neměl tak masivní, všechno vojenské masivní železo pryč, zůstala mu taková lehká flintička, se kterou asi chodil na jeleny.
A právě toto mne bavilo, z doslova kupy šrotu se pokusit znovu vykřesat zajímavou, kuriózní a technicky přitažlivou zbraň, za kterou je jistě i zajímavá historie související s pytláctvím. To není oslava pytláků anebo pytláctví samotného, to já odsuzuji, ale je to doklad o lidské dovednosti a schopnosti improvizace.
Kolik se vám podařilo do sbírky získat pytláckých zbraní?
Palných zbraní, tedy pušek a pistolí, mám celkem 75. Ono se totiž nepytlačilo jen puškami, literatura o tom nikde detailně nepíše, ale používaly se samozřejmě lovecké pistole na dostřelování raněné zvěře nebo také signální krátké zbraně na začátek a konec štvanice. Logicky se ale právě takové krátké zbraně také předělávaly na účely pytláctví.
Dá se u některých zbraní, které máte ve sbírce, vysledovat i nějaký zajímavý lidský příběh? Máte i informace, kdo a jak zbraň používal?
Ano, mám snad u každé druhé zbraně a v knize i uvádím a uvedu i na připravované výstavě.
Kde je ale ta hranice nebo moment, kdy mohu říci, že je to zbraň pytlácká?
V poslední kapitole v knize jsem se přiznal, jak si můžu dovolit já lajk a amatérský historik, identifikovat zbraň jako pytláckou. To je totiž to nejtěžší. O pytláckých zbraních jsou totiž jen sporé informace, logicky když si někdo potajmu doma sestavuje zbraň na nelegální lov, tak se tím nechlubí. Například zmíněnou Winchestrovku jsem identifikoval jako pytláckou až po čtyřiceti letech, do té doby jsem žil v domnění, že mám perfektní vojenskou flintu.
Kategorie pytlácká zbraň není nějak vymezená, není kategorizovaná, to musíte vydedukovat podle stavu jednotlivé zbraně. Já jsem si stanovil jisté zásady, o kterých také v knize píši. Že je upravovaná nebo neupravovaná, poničená, zachovalá, to mnohdy napoví třeba jen detail.
Uvedu vám jeden příklad. Mám například ve sbírce krásnou zachovalou Chassepotku, ale jako loveckou verzi. Když Francouzi přezbrojovali, tak staré zbraně taky vyházeli, podobně jako naše Lorenzky, ale Chassepotky nesešrotovali a nechali je v továrně předělat na lovecké zbraně, většinou na brokovnice. Mám jednu kachnici s dlouhou hlavní, šestnáctka, testovali jsme ji, stříleli jsme z ní.
Jak já ale zdůvodním, že je to pytlácká zbraň? Zachovalá je, legální také, předělaná ano, to vše by souhlasilo, ale proč je to pytlácká zbraň? Bílý prach! To je totiž pytlácká specialita.
Bílý prach byl koncem 80. let 19. století vynálezem francouzských chemiků, kteří místo dusičnanu draselného použili chlorečnan draselný, tím zvýšili razanci střeliviny. Za prvé méně dýmil, byl to i poměrně čistý výstřel, za druhé vyvíjel větší tlak, takže střela dostávala větší energii. Francouzská armáda se chystala, že tento prach zavede jako oficiální střelivinu do armády, ale jakmile udělali vojenské zkoušky a vystříleli určitý počet nábojů, tak řekli konec. Všechny hlavně byly totiž sežrané. Chlorečnan draselný je strašně agresivní, vyžíral komory, hlaveň byla rychle špatná. Bílý prach ale z trhu nezmizel, nadále se vyráběl, protože byl levný a obchodníci ho vyráběli a nabízeli, a právě pytláci si ho jako levný mohli snadno koupit, dokonce si ho vyráběli i doma pokoutně. Pytlákovi totiž vyhovovalo více energie, menší dýmavost, a protože nevystřelili tolik ran, tak je poškozování komor a hlavní tolik netrápilo. Takže pokud dostanu do ruky zbraň, která má úpravy signalizující pytláctví z hlediska konstrukce a k tomu silně vyžranou hlaveň a komoru, s velkou pravděpodobností mohu tvrdit, že je to zbraň pytlácká.
A jak je to z hlediska provenience zbraní ve vaší sbírce, jsou převážně od nás a máte taky něco ze zahraničí?
Mám slovenské, například nádherný exemplář tak kolem roku 1850, když to byly Horní Uhry, nádhernou perkusní předovku vyrobenou ručně někde na salaši, je to krátká kulovnice, asi i na kamzíky.
Chassepotka je evidentně francouzská nebo belgická, má dokonce zkušební značky předělávky. Francouzské pytlácké zbraně mám dvě, které jsou malé ráže a jsou to kachnice a jsou to transformované křesačky na perkusní. Jedna z nich byla dokonce ze série, má pořadové číslo, byla to lepší zbraň a taky její hlaveň je vyžraná bílým prachem, skončila určitě u pytláka.
V knize uvádíte nejen palné zbraně, ale i chladné pytlácké zbraně a doplňky. Co dalšího tedy máte ve sbírce?
Chladné zbraně jsou v souvislosti s pytláctvím něčím, co je naprosto opomíjené. Pokud se vůbec někde autor, historik nebo romantik zmínil o pytlácké palné zbrani, tak se už v podstatě nikdo nikde nezmiňuje, jak pytlák zpracovával kořist a jaké chladné zbraně používal ke své obraně. Nebýt toho, že jsou historické rytiny, takové ty, které vysívaly na stěnách lokálů, ukazující bavorské pytláky, jak bojují s dlouhým nožem. To v podstatě potvrzuje, že když pytlák většinou jednuškou vypálili, tak se musel bránit, případně usmrtit postřelenou zvěř, jinak než palnou zbraní. Buď měli obrannou hůl nebo nůž, krátký či dlouhý. Nůž sloužil na rušení zvěře a dlouhý tasený nůž jako i obranná zbraň. A tak má ve sbírce i kolekci 150 chladných zbraní, které také patří neodmyslitelně k pytláctví, od kapesních nožů po tesáky.
Chladné zbraně u pytláků, to byl docela široký sortiment, od loveckých dýk až po lovecké sekery. Takzvaný fořtovský tesák se pokoutně dělal ze starého bajonetu, mám ho ve sbírce, mám ve sbírce i polský šavlový tesák, ten pytláci používali na dělení kořisti, měli i sekáčky, těžké nože rozsekávání zámků.
Určitě máte ve sbírce nějaké i střelivo?
To je samozřejmě důležitá skupina předmětů spojených s pytláctvím. Pytlák totiž musel být všeuměl, myslet si, že byl primitiv, to je naprostý nesmysl. Musel s minimálními prostředky si vše opatřit ve svém dřevníku. Mám proto například celou kolekci na výrobu domácího střelného prachu, všechno ze dřeva nebo z rohů na drcení, síta apod. Také přebíjení bylo záležitostí pytláků, mám kompletní sadu na přebíjení, díky níž měl pytlák možnost, zda použít broky, které byly pro pytláka drahé, nebo levnější sekané olovo, hrubé či jemné, čím náboj naplnit podle druhu zvěře, kterou chtěl ulovit. Pytláci dokonce plnili náboje v několika různých vrstvách, hrubé olovo dolů, jemné nahoru.
Oba nechceme pytláctví a pytláky obhajovat, ale není to v podstatě tak, že to nebyl hloupý prostý pytlák, ale ve své podstatě docela orientovaný, zručný a přemýšlivý venkovský člověk? A aby se dostal k ráně, musel velmi dobře znát přírodu a zvěř, takže musel být vlastně i zkušený myslivec.
Ano, souhlasím, sice to byl třeba obyčejný vesničan bez vzdělání, ale on díky tomu, že musel vše perfektně znát, označil bych pytláka asi jako v podstatě zkušeného zálesáka. Vždyť nakonec historie potvrzuje, že když mnozí Evropané odcházeli do Ameriky za novým životem, tak tam se jim otevřela možnost lovit legálně, byli u vytržení, že je nikdo na pláních nehonil, a právě k nejlepším a nejschopnějším patřili pytláci. Tam zúročili svoje zkušenosti, um, který nabyli tady, se zbraněmi byli sžití, věděli nejen jak zbraně nabít a použít, jaké střelivo, což bylo vlastně velice důležité z hlediska technologie lovu.
Pytlák totiž vždy musel střílet najisto, nesměl si dovolit falešnou ránu, musel střílet tak, aby zvěř neodcházela postřelená. Zároveň šlo ale také o čas, musel umět rychle a zručně ulovený kus rozrušit a odtransportovat, v případě nebezpečí také mít únikové cesty a pokud bylo potřeba, zbraň musela být rychle rozložitelná, aby mohl při úprku někam pohodit a zbavit se důkazů o pytlačení. Oni to měli vymakané, flintu stačilo jen pootočením rozlomit, odhodit a utíkat pryč a druhý den ráno si výbavu zase přijít posbírat.
Máte nějaké další příběhy pytláků, kteří jsou spojeni s konkrétními zbraněmi?
V knize uvádím příběh našeho pytláka Dobroděje, který ač byl kolikrát honěný hajnými, tak ho nikdy nechytili při činu. Kolář se jmenoval a lidi mu říkali z důvodu sympatie Kolařík. Ten stačil vždy utéct.
Naopak pytlák Fous z Křivoklátska, to byla patologická osobnost, hnus. Ten lovil skutečně jen na kšeft, odporný člověk to byl a neštítil se vystřelit po člověkovi.
Slušnější pytláci dodržovali aspoň zbytky mysliveckých zvyků, třeba poslední hryz, tedy pokud si to mohli dovolit a neprchali s broky v kalhotách. Někteří pytláci si zvěře opravdu vážili, pokud to nebyli rabovači.
A i mezi pytláky byli různé typy, někdo pytlačil opravdu jen z nouze a nutnosti nakrmit rodinu, někdo z patalogických příčin a radosti ze zabíjení, jiný zase jen pro kšeft se zvěřinou. A taky byl rozdíl v tom, pokud byl pytlák sám, ten často považoval hajného za soupeře, kterého měl vlastně v úctě a respektu, existovaly samozřejmě ale i organizované skupiny pytláků, ty se pak uchylovaly k hrozným věcem a jejich členové se neštítili ani toho nejhoršího včetně útoků na hajné.
Přispívali k pytláctví i renomovaní puškaři?
Na to vám odpovím překvapivě, že hromadně. Puškaři, když končily zakázky od šlechtických donátorů a rozjela se ve velkém fabrická výroba, tak ztráceli kšefty a museli se nějak živit, tak se živili i tím, že předělávali pololegálně a každý pod pultíkem pro pytláky. Dokonce vím, že se za to platilo i v naturáliích, tedy ve zvěřině.
Ke konci 19. století, když začala tovární výroba belgických a francouzských zbrojovek, flobertku nebo drátěnku jste našel i v nejzapadlejší vísce. Mohl si je koupit kdokoliv a kdo si nechtěl kupovat originál, tak šel za puškařem, potřebuji něco levnějšího a on mu dal do kupy zbraň. Každý puškař totiž má to, co se nazývá puškařský šrot, za starých a starších zbraní má komponenty, nikdy nezahodí to, co by se ještě mohlo hodit. A za takovými puškaři samozřejmě chodili i ti, kteří měli zbraň na pytlačení. A dá se toho využít i dnes, já sám jsem dával dohromady werndlovku, sháněl jsem zámek, tak jsem oslovil jednoho puškaře, našel mi v onom šrotu původní zámek a já mám komplet nádhernou zbraň, se kterou se kdysi asi pytlačili jeleni.
Kde všude jste už vaši sbírku vystavoval a kde bude zase možné ji vidět?
Zatím jsem měl devět výstav různě po republice, ale nyní už asi bude sbírka k vidění trvale. Ředitel lesní správy Lány mi totiž nastínil záměr na vybudování mysliveckého muzea ve starém špejcharu v Lánech. Jakmile zjistil, že mám takovou sbírku a vztahuje se také k tomuto místnímu regionu, nabídl mi, že by se část muzea věnovala také historii pytláctví. Zatím je to ve stádiu jednání a pokud se tam upraví prostory, mobiliář, vitríny, tak mám spolupracovat na instalaci. Chtěl bych, aby výstava byla koncipována historicky vývojově. Začínala by u kuše, mám krásnou fungující repliku lovecké kuše, pak by měly být zbraně křesačkové, pak dál perkusní až na Flobertky, končila by moderními zadovkami. Nejmladší zbraň v mojí sbírce je z roku 1985, která byla vyrobená asi nějakým vojenským zbrojířem za účelem speciální lovecké zbraně na lov zvěře na Slovensku. Je „zbouchaná“ z pušky Mosin upravené na zkrácený samopalový náboj, zkrátili komoru a hlaveň, má dlouhý tlumič, ze samopalu vyklápěcí ramenní opěrku, ráže 7,62. S touto zbraní si prý vojáci přilepšovali zvěřinou ke stravě.
Takže v Lánech nebude jen muzeum myslivosti, ale i pytláctví?
Ano, snad v horizontu jednoho roku by mohlo začít fungovat. Měla by to být stálá expozice. Bez nějaké liché chlouby musím říct, že jsem se pídil po různých muzeích, která udávají, že mají ve svých sbírkách pytlácké zbraně, ale je to většinou docela bída. Takže větší kolekce pytláckých zbraní u nás neexistuje v podobě veřejně přístupné expozice. Princip jedinečnosti ale netkví ani tak v počtu kusů, někdo jich může mít teoreticky vzato víc, ale spíš v rozmanitosti, která odpovídá na otázku, co je to vlastně pytlácká zbraň. Pokud vám někdo začne kategorizovat vojenskou zbraň, to je snadné, lovecká zbraň, to je také snadné, ale pytlákova zbraň, co kus, to originál. A je s podivem, jaká vynalézavost lidi vede k tomu, že si z nemožného dokážou zbraň udělat. Takže výstava není o odsuzování pytláctví, ale do jisté míry oslava lidské dovednosti, jak lidé dovedli improvizovat. Pytláci jsou sice zavrženíhodná sorta lidí, ale díky tomu, co museli umět, tak to byly výjimečné osobnosti. A to je to, oč tu běží.
A protože našemu rozhovoru byl přítomen i vydavatel knihy Milan Petriščák tak jsem nemohl nepoložit otázku také jemu.
Co vás vedlo k tomu, že jste vydal takto specifickou publikaci jak tématem, tak ale i formátem a velmi poutavým grafickým provedením?
To byla náhoda, mám reklamní agenturu a sem tam jsme vydávali i nějaké knížky. S paní Hlásenskou se znám velmi dávno, ona pracovala v kulturním středisku a já v té době s kamarádem zakládal „Kladenské dvorky“. Ještě před covidem vešla ke mně do firmy a sdělila mi, že manžel něco sepsal a že by mu chtěla udělat radost k Vánocům, zda bychom s tím nemohli něco udělat. Přinesla rukopisy s nekvalitními fotkami, ale nás ve firmě nadchlo, že to je tak zajímavý materiál. Ve firmě jsme přes zbraně všichni laici – nikdy jsme se zbraněmi nebyli v kontaktu, ale tím, jaký to byl zajímavý námět a jak to bylo zajímavě napsané, nás to přesvěčilo, že rukopis stojí za vydání. No a tak jsme se vrhli do výroby.
Pan Hlásenský nám svoji sbírku postupně nanosil do firmy, vše jsme profesionálně nafotili. A protože máme ve firmě velmi šikovného grafika, chtěli jsme, aby publikace byla neobvyklá jak svým čtvercovým formátem, tak ale aby také upoutala čtenáře svojí grafikou prostřednictvím fotografií. To už ale bylo pět nebo šest let zpátky, nebyly peníze na vydání, sháněli jsme marně sponzora, který by na vydání přispěl. Nakonec pan Hlásenský byl ochoten zainvestovat první výrobu, tak jsme vydali první náklad, za kterým tedy stojí iniciativa paní Hlásenské, nadšení těch, kteří na knize pracovali a peníze autora. A já věřím, že kniha nalezne cestu ke čtenářům ještě více, pokud se podaří dokončit zmiňované muzeum myslivosti a pytláctví v Lánech.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA