Rozloučili jsme se s Egidijusem a opouštíme lovecký tábor Trikampis. Cesta nás vede směrem na Baltské moře, k městu Jurbarkas, za kterým se u vesnice Smalininkai nachází druhý revír, ve kterém budeme lovit. Přes Litvu se cestuje poměrně dobře, jelikož je poměrně řídce osídlena. Má rozlohu shodnou, možná o kousek větší než Česko, a žije v ní kolem čtyř milionů lidí. Proto i provoz na silnicích není veliký a vše je tady takové vzdušné. Silnice mimo dálnice jsou v ucházejícím stavu, a tak nám cesta na téhle veliké pláni spokojeně ubíhá.
Ano, Litva je opravdu jedna obrovská rovina, nikde náznak hor nebo alespoň nějakého středně vysokého pohoří. Prostě největší kopec je nejspíše mraveniště v lese.
Před Jurbarkasem projíždíme kolem obůrky s chovem jelenů dybowských a cestou míjíme menší farmy, které jsou rozsety všude kolem, daleko od sebe. U každé se pasou nějaké kravky a ovce. Přesto, že je tu plno polí, nejsou tu jako u nás obrovské lány s jednou plodinou, plodiny se v pruzích střídají. Také je tu plno přirozených potůčků, u kterých se nachází vždy nějaký mokřad s rákosím, doplněný břízami, vrbami či jinými dřevinami. Prostě krásná krajina pro zvěř, byť částečně farmáři kultivovaná, ale právě pro rozmanitost plodin a nesjednocených lánů, kterými se proplétají říčky s mokřady, vypadá naprosto úžasně. Skoro u každé farmy, ale i v okolí vesnic a měst, najdete na telegrafních sloupech často přidělané železné kruhy a ve spoustě z nich vybudované čapí hnízdo.
Čápů je opravdu veliké množství, není proto divu, že čáp je litevský národní pták a všude mu lidé připravují domov. Ale jak jsme se dozvěděli, má to neblahý dopad na drobnou zvěř, kterou jsme velmi málo viděli, protože čápi jsou největší predátoři malých zajíčků, bažantíků, koroptviček a jejich snůšek, a dokonce prý jsou zaznamenány případy, že čáp uloví i malinké srnče. K tomu je tu i hodně psíků mývalovitých a lišek, což jsou další význační predátoři drobné zvěře.
Za necelé tři hodiny parkujeme kousek od starého přístavu ve vesničce Smalininkai, kde si nás přebírá nás nový hostitel, vysoký a usměvavý chlapík jménem Leonidas, také spolumajitel lovecké obchodu Huntera a též provozovatel loveckých výprav po celém světě. Umí dobře rusky, též polsky a částečně rozumí češtině, takže se s ním dobře dokážu domluvit i já, byť mé znalosti ruštiny jsou od doby, kdy jsme se jí na škole povinně učili, již dost proděravělé.
Místní lovecký klub s názvem Karšuva má 20 členů, kteří lovecky hospodaří na pronajaté ploše 5000 ha. Ročně uloví asi 50 jelenů, 50 ks srnčí zvěře, 10 losů a okolo 40 prasat, blíže nespecifikované množství lišek, psíků, jezevců a bobrů. A také jednoho až dva vlky.
Divoká prasata, ale i zde zasáhl mor, a tak se teprve jejich stavy vracejí pomalu zpět k normálu. Oproti revíru u Egidijuse, který byl spíše lesní, je v tomhle revíru již mnohem více polí a luk.
Lov jelení, srnčí a černé zvěře si kluby podle zákona určují sami, stejně tak jako lov zvěře samičí a mladé, každý klub má na to svá pravidla. Na lov vlků a losů pak vyhlašuje stát patřičné kvóty. U losů je kvóta jiná na každý klub, u vlků se pak plošně vydává pro celou Litvu. Jakmile se kvóty naplní, je lov zakázán. Z vlků se odevzdávají vzorky pro genetický výzkum. V Litvě se též vyskytuje rys, který je chráněný, a občas také medvěd.
Po ubytování na útulné zjevně nověji postavené lovecké chatě se vydáváme na rychlou obhlídku míst, kde budeme na večerní čekané sedět. Připravujeme se a čekáme až dorazí ještě Dalius, což je jeden z dalších organizátorů lovu. Až dorazí vyjíždíme na lov.
Dostávám místo na kazatelně v louce asi dvě stě metrů od lesa. Všude kolem ní jsou menší pole a louky. Tak na to jsem vážně zvědavý. Slunce je ještě docela vysoko, když mi u posedu, který stojí na lesní stěně, vzdáleného tak 500metrů ode mne, vytahuje jelení špičák. Chvíli se popásá na zdiskovaném poli a pak přes něj přetahuje někam na druhou stranu. Potom uslyším znovu z těch míst slabší zatroubení. Chvíli se nic neděje a pak na pole vytahuje další jelen. Tentokrát s větším parožím, ale je daleko, takže ho nemohu rozpoznat. Zkouším tedy na ruku zavábit. A světe div se, po chvíli mých jeleních výzev jelen reaguje a vydává se pomalým krokem přímo k mému stanovišti. Ještě párkrát zavábím a pak už si připravuji pušku.
Je to mladší desaterák, pravidelný, ale nemá koruny. Měl by být tedy lovný. U nás v honitbách, kde provozuji myslivost, jeleni nežijí, a přestože o nich něco vím, jistý si dvakrát nejsem. Zvláště když si vzpomenu, že v předchozím revíru u Egidijuse visela na zdi chaty trofej hodně podobného jelena a o tom tvrdil, že je chovný. Tak teď opravdu nevím, nechci jako host udělat nějakou botu, nakonec pušku zandám do kouta a beru foťák.
Jelen projde kolem kazatelny na třicet metrů a pak zmizí za loukou do lesa v sousedním revíru. Parádní zážitek, no snad nedostanu vynadáno, že jsem ho nestřelil.
No jasně že jsem dostal, Leonidas s Daliusem se chytali za hlavu, proč jsem ho neulovil. No co, rybář taky pouští první rybu v sezoně, říkám si pro sebe. Jelen není ryba a když Diana dává, tak ber, prolétne mi následně hlavou úsloví kamaráda Jirky Šmotka, velkého lovce jelenů. No tak snad třeba ráno…
Losice strašpytlík a Smalininkai u řeky Němen
Ranní čekaná byla víceméně plonková, byť na hyper super vybavené kazatelně. Vůbec po celém zdejším revíru je plno kazatelen a sedaček, některé opravdu pečlivě vybavené na možnost lovu v jakémkoliv ročním období po celý den i noc. Když jsem se ptal, zda se o ně nebojí, čekaly mě jen údivné pohledy a dotaz, proč bychom se báli o kazatelny? Když jsem povídal, že u nás je mnohdy myslivcům bourají a ničí fanaticky založení pseudochránci přírody, tak jen nechápavě kroutili hlavou.
Nakonec se mi ještě za tmy, než se rozednilo, přišel ukázat vyšší jelení špičák. Přetáhl opatrně přes odlesněnou plochu pod elektrovodem, kde jsem seděl a vnořil se do lesa proti mně. Termem jsem zaznamenal ještě druhý kus v lese asi třicet metrů od špičáka, ale viděl jsem jen obrys hlavy. Jak tak ten obrys sleduji, vidím že má slecha nahoru podobně jako kůň, to je divné, to jeleni takhle přece nemají. Losice, určitě to bude losí holka, možná mladý los! Ale ten darebný špičák zrovna zapraská mezi větvemi a asi los zmizí zpět do krytu lesa. Sakra, to je pech, nejdřív los tichošlápek a teď los strašpytlík. No, a to bylo pro ráno vše, za světla pak už spatřím jen jednu srnečku a toť vše.
Po snídani jedu s Leonidasem do města Jurbarkas na nákup a abych se mrknul taky na místní město. Zajedeme se podívat k místnímu kostelu a mě udivuje absence lidí, je jich tu k vidění opravdu málo, byť je město plně zabydlené. Když porovnám pohyb lidí u nás a tady, tak je to markantní rozdíl. Prostě jak jsem již psal dříve, je to tady opravdu vzdušné, a to se mi vážně líbí.
Cestou se zastavujeme u jednoho Leonidovo kamaráda, který vlastní velkou těžařskou firmu a také loví. Ale momentálně je někde v terénu, takže obdivuji spoustu trofejí, které má umístěné v prostorách vedle kanceláře.
Po návratu na základnu my to nedá a vyrážím ještě pěšky do vesničky Smalininkai ležící na březích hraniční řeky Němen. V dřívějších dobách patřila Prusku, a tak jsou místy někde na domech k vidění staré německé nápisy. Byl tu i hojně používaný říční přístav, ve kterém kotvily starodávné parníky, které se po řece plavily, a vesničané se ho snaží znovu obnovit. Z evropských dotací je pak vybudován odpočinkový park v okolí přístavu. Za řekou je už Rusko, respektive jeho oddělená výspa Kaliningrad. Sousedé, jak jsem se dozvěděl, spolu vychází v pohodě a klidu. Horší stav je spíše na hranici s Běloruskem, kde se potýkají s přílivem nelegálních migrantů.
Leonidas povídal, že spoustu kamarádů a známých lovců v Bělorusku mu píše a telefonuje, ať dojedou na lov, že je u nich teď mnoho jelenů a losů, že jim půjčí svoje lovecké zbraně, aby neměli problémy na hranicích. Ale strach, který teď vládne díky válce na Ukrajině a běloruskému spojenectví s Ruskem, jim to nedovoluje. Je toho moc, co války v jakékoliv podobě dokáží zničit. Přátelé ze dvou států, ležících nedaleko od válečné vřavy, kteří se teď bojí jeden druhého navštěvovat.
Němen je široká a pomalu tekoucí řeka, plná menších meandrů a zarostlých břehů, žije v ní spoustu ryb, vodních živočichů a v jejím okolí plno vodního ptactva. Tu a tam se vylije ze svých břehů a zatopí louky ve svém okolí. Není nijak regulovaná, stejně jako převážná většina dalších řek, říček a potoků v Litvě, a proto je v té její přirozenosti a divokosti něco moc krásného. Nasbírám si na památku u jedné písčiny malé schránky mušliček, škeblí a ulity vodních plžů. Pak jdu asi kilometr po menší cestičce podle jejího toku a pozoruji břehy. Občas se pěšinou vyšlapanou rybáři připlížím až k vodě, ve snaze zachytit foťákem nějakého vodního ptáka, ale moc jich tady dnes v těchto místech k vidění zrovna není. Proto se obracím zpět a středem vesnice se vracím.
Minu velkou nástěnnou kresbu na domě a pamětní desku místní malířky. Opět tu je minimum lidí, které potkávám. A pak se najednou v tomhle liduprázdném kousku země objeví jako zjevení žluté Ferrari, které s burácivým řevem projede hlavní třídou vesničky plné popadaných žaludů ze staletých dubů, které ji lemují. Scéna jako vystřižená z nějakého futuristického filmu.
Stavím se ještě v menším obchodu, kde dokoupím trochu potravin a navštívím butik pro turisty. Takovou škálu všeho možného i neprodejného jsem už dlouho neviděl. Loučím se s usměvavou mladší ženou, popíjející kávu před vchodem na lavičce a pomalu se vracím na loveckou chatu.
Tam si podrobně prohlédnu velkou chladírnu. Stejně jako v revíru u Egidijuse i tady se ulovená zvěř ihned zpracuje. Je to veliká místnost s mrazáky, teplou vodou, pracovními stoly a opravdu silnou a výkonnou klimatizací, která dokáže ochladit poměrně velikou místnost až pod bod mrazu.
Pak si na zastřešené verandě před chatou povídáme u kávy s Leonidasem a Daliusem o myslivosti, lovu v Litvě a u nás. A též plánujeme, co a jak na večerní čekanou. Už moc času na lov nezbývá. Je pátek odpoledne a v neděli ráno chceme vyrazit domů, takže všehovšudy včetně dnešního večera, tři čekané
Lovec jelenů
„Pojedeme dříve“, prohlásí Leonidas u stolu na verandě lovecké chaty. Prý mě chce posadit na kazatelnu ve stěně lesa u zdiskovaného pole. Co tam budu proboha dělat, na hlíně?, napadá mě, když balíme věci na večerní čekanou.
Slunce je ještě vysoko, když se vydrápu na tentokráte klasickou kazatelnu, bez postele, matrací, deky a moderních vymožeností. Doma u nás nejraději lovím ze země, když se můžu ke zvěři dostat blízko, pořádně si ji prohlédnout a přelstít, ať už vábením či opatrným šouláním. Je to vždy mnohem více adrenalinový zážitek, obzvláště pak při nočním lovu divočáků. Ale i ostatní zvěř vám dokáže připravit plno překvapení a napínavých střetů.
No ale tady jsem host, tak byť je mi řečeno, že mohu slézt a jít za troubícím jelenem, je to přece jenom něco trochu jiného než u nás, kde znám každý strom a skálu a vím kam mohu bezpečně střílet, kudy zvěři nadběhnout, kudy se nejvíce ubírá při útěku, kde má své pěšiny a lesní chodníky, či kam vytahuje na pastvu. To jsou všechno hodně důležité poznatky, které tady v neznámé zemi prostě chybí, stejně jako znalost krajiny a časové omezení, které neumožňuje krajinu kolem alespoň trochu okoukat a přizpůsobit se jí. Zvláště pak, když jste každou čekanou na jiném místě.
Takže když hlína, tak hlína, budu sedět a čekat, zda se nějaký ten paroháč objeví. Nikde zatím nic, jen na blankytném nebi krouží hejno jeřábů. Proti mně asi tři sta metrů stojí další kazatelna. Slunce pomalu ztrácí sílu, když vytahuje na pole u kazatelny naproti srnčí zvěř. Je to srna a dvě odrůstající srnčata, hledají na zdiskovaném poli zbytky trav a něčeho dalšího k snědku. Pak si na chvíli lehnou, spokojeně přežvykují a obezřetně si hlídají okolí. Jinak se celou další hodinu a půl nic neděje.
Slunce mezitím mizí za obzorem a barví nebe do zlatých, červených a fialkových barev. Z dálky proti mně se, za kazatelnou, před kterou leží srnčí, ozve zatroubení. Tak jo, tma se rychle blíží, a tak přijímám výzvu a zatroubím taky na ruku. Následuje odpověď a po chvíli znovu. Zdá se, že se jelen přibližuje. Znovu mu odpovím a on mně také. Pak je nějakou dobu ticho. Tak asi zase nic.
Slunce už je hnedle hodinu za obzorem a na krajinu se pomalu začíná snášet tma, když zaregistruji u kazatelny proti mně pohyb. Rychle beru dalekohled a obeznávám jelena. Rychle znovu zatroubím a jelen se rozejde přímo ke mně, ale byť je šero, zdá se mi dost mladý a má paroží pravidelného osmeráka. Tak toho lovit nebudu.
Dám dalekohled z očí, ale najednou vidím, že z lesa se vynořuje další jelen, který následně zastaví a zatroubí. Aha, tak to je ten, který se mi ozýval. Podle hlasu to není starý jelen a je silnější než ten osmeráček. Rozejde se stejným směrem ke mně. Ještě jednou zatroubím na ruku a pak už sleduji, co je to za jelena. Vypadá jako ten, kterého jsem navábil první den a pustil ho, takže zcela jistě odstřelový jelen. Ale zdá se mi, že není tak rozložitý a silný, ale každopádně by jeho lov měl být v pořádku.
Beru rychle do ruky pušku a v přibývajícím šeru ustaluji kříž puškohledu na komoře a mačkám spoušť. Rána se rozlehne krajinou jako hrom blesku a jelen odskakuje do strany, kus popoběhne a pak zůstane vrávoravě stát. Rychle přebíjím a druhá střela přímo na komoru ho složí na zem. Chvíli ještě odkazuje a pak zůstane nehybně ležet.
Sedím na kazatelně v tichu krajiny, z které mizí poslední zbytky dne. Jelen se mění v tmavý flek na poli a já jsem najednou úplně naměkko. K myslivosti mě odmalinka vedl můj táta a máma nás vtom celý život podporovala. Vždycky byl náš sen ulovit si jelena. Tátovi se to nepovedlo za celý jeho aktivní myslivecký život. A já? Tolik let se věnuji myslivosti, je to pro mě životní styl a poslání, snažím se, aby se na ní nahlíželo tak jak se má, snažím se jí popularizovat, psát o ní do všech možných periodik, kreslit o ní, mluvit o ní v televizích či rozhlasových stanicích, a předávat její smysl a nádheru i ostatním lidem, třeba na fcb či internetu. Chci, aby i ostatní lidé věděli, že myslivost není jen lov, že má spoustu dalších odvětví, které s ní přímo souvisí. Kynologie, sokolnictví, kultura, hudba, umění, móda, práce s dětmi, ochrana přírody. To všechno myslivci musí znát, umět a věnovat se tomu, aby jí dělali tak jak se má. Ano a je spojená s lovem zvěře a lov, to je ta pomyslná třešnička na dortu. Zvláště pak třeba právě ulovení jelena.
A teď tu najednou přede mnou leží. Ne v českém lese či horách, jak jsem si vždycky přál a chtěl, bohužel u nás se mě taková možnost nikdy nenaskytla. Leží tisíce kilometrů od našich překrásných lesů, tiše na litevském poli, můj první jelen v životě.
Slezu a pomalu k němu dojdu. Na krajinu mezitím padla tma a měsíc rozsvítil svoji lampu nad vrcholky stromů. Baterkou prohlížím uloveného jelena, zjišťuji, že je to opravdu jiný jelen než ten z prvního dne. Je to také mladší vidlicový desaterák, ale slabšího paroží s ostrými výsadami, takže by lov měl být rozhodně v pořádku. No není to žádný obr a kapitální jelen, ale je to jelen, skutečný a můj, byť v daleké zemi. Emoce jsou však stejné.
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že prvního jelena ulovím jinde než v Česku. Podivuhodnost života je mnohdy nezměrná.
Sednu si k němu na pole pohladím ho po hlavě a zašeptám si do ticha: „Táto, jsem lovec jelenů.“ Telefon mi zavrčí v kapse už po několikáté a konečně odpovím Robertovi, že ano, je uloveno. Paráda. Lovu zdar. A předá zprávu dál našim hostitelům.
Za další deset minut už z lesní cesty na pole vyjíždí Leonidasův pickup. Jelen je v pořádku, odstřelový, zhodnotí zkušený jelenář. A pak mi ten vysoký chlapík třese srdečně rukou a s širokým úsměvem mi upřímně blahopřeje a objímá mě. Emoce pokračují, musím se otočit a utřít oči.
Necháváme jelena ležet na poli a jedeme pro ostatní, gratulace pokračují. Odjedeme na chatu, kde zůstává Robert a my s Daliusem a Leonidasem se vracíme pro jelena.
Jak jsem již psal že se tady vše hned zpracuje, je to i v případě mého jelena. Pověsíme ho do místnosti na zpracování zvěřiny, Leonid se ujme vyvrhování a stahování. A jde mu to opravdu od ruky, takže za chvíli je hotovo. Vše se umyje, jelen se nechá viset a v místnosti se zapne silná klimatizace, aby se zvěřina ochladila.
Já mezitím beru jelení hlavu, pokládám jí na chvojí a zapaluji u ní svíčky. Tak jak je naším zvykem. Robert mezitím nachystal talíře s jídlem, a tak vyndám z lednice láhev Jägermeistera. Na každou výsadu jeden přípitek, ráno rozhodně nikam nejdeme. Diskutujeme a povídáme si až někdy do tří hodin do rána, a je o čem, spoustu věcí nás spojuje, nejen lov.
Další den na poslední večerní čekané ještě zkoušíme losa, ale nic nám nikomu nepřijde, jen Dalius uloví psíka a lišku. Večer posedíme jen chvilku, je před námi cesta domů.
V neděli ráno se loučíme s litevskými přáteli a vydáváme se na dlouhou cestu zpět domů. Zažili jsme tady za ten týden mnoho pěkného a opravdu to stálo za to.
Velké díky Roberte za možnost lovu v téhle zemi, opravdu si toho moc vážím. Velké dík Leonidasi, Egidijusi a Daliusi. A děkuji tobě Litvo za mého prvního jelena. A pokud bude možnost, rád se k vám a do vaší země znovu vrátím.
A tak neříkám sbohem, ale Atsisveikink draugai…