Městské lesy se rozkládají na východním okraji města v Píseckých horách. Na kolika hektarech lesa hospodaříte a jak je to s honitbami?
My spravujeme lesní majetek města Písku o velikosti 6,5 tisíce hektarů. Máme tři honitby, jedna je hlavní v Píseckých horách o rozloze asi 4 tisíce hektarů a pak jsme členy honebních společenstev ve dvou menších honitbách, každá je asi o rozloze 500 ha, kde máme odloučené lesnické úseky. Takže dohromady hospodaříme a myslivecky se angažujeme na rozloze kolem 5 tisíc hektarů.
Jsme v prvé řadě lesníci, hlavní naše činnost je tedy lesnictví, ale myslivost vždy neodmyslitelně patřila a patří k lesnictví, takže každý náš hajný plus osoby z personálu na svém lesním úseku vykonává právo myslivosti. Nefungujeme způsobem pronajatých honiteb, hajný tak má možnost lovu a hospodaření se zvěří tak, aby stav lesa odpovídal jeho, resp. našim představám.
Vzhledem k tomu, že jsou lesy blízko Písku v atraktivní oblasti, tak jsou asi z velké části svým charakterem také rekreačními lesy…
Z celkového pohledu je asi 80 % našich lesů lesy klasickými hospodářskými, jen ty nejbližší plochy k městu jsou rekreační lesy, máme ale také ptačí oblast anebo lesy ochranné. Výkon práva myslivosti provádíme prioritně v lesích hospodářských.
Prosím tedy o charakteristiku hlavních druhů zvěře. Jak je to u vás se zvěří?
My jsme v nadmořské výšce 350 až 600 metrů, hlavní zvěří je tu zvěř srnčí. Tak jako dnes v podstatě všude tu máme zvěř černou, ale v Píseckých horách se vyskytuje také zvěř mufloní, jelení a daňčí. Musím podotknout, že zvěř daňčí v posledních letech je už na takových počtech, že vytlačuje anebo dokonce nahrazuje zvěř jelení. Vzhledem k tomu, že se tu před asi osmi lety objevil rys, mělo to v podstatě okamžitý vliv na dříve docela početnou populaci mufloní zvěře, dnes tu máme už jen několik samotných beranů a holá se tu téměř nevyskytuje.
Takže hlavní je zatím zvěř srnčí. Jak je na tom trofejově?
Máme v podstatě klasickou lesní honitbu, srnci mají nějakých 50 až 80 bodů, jednou za čas se nám tady objeví při přehlídce trofejový srnec 100 a více bodů, ale to je opravdu výjimka. Úživnost v našich lesích a charakter honitby nejsou takové, aby se tu běžně lovili medailoví srnci.
Celkový stav srnčí zvěře přesahuje 300 kusů, ročně lovíme asi 150 kusů, z toho je polovina srnců.
Většinu zvěře odloví personál anebo máte hosty?
Většinu loví personál, zvěř holou veškerou, srnce první věkové třídy může lovit každý náš zaměstnanec. Poplatkové hosty zveme na silnější nebo starší srnce. Oba víme, že myslivost něco stojí, takže potřebujeme, aby aspoň nějaký příjem byl a jiný příjem než z poplatkových lovů a prodeje zvěřiny nemáme.
Takže asi zvěřinu zpeněžujete ve výkupu? Anebo se snažíte část kusů zpracovat sami a prodat formou přímého prodeje?
Pro nás nejjednodušší způsob je prodej do výkupu, máme chlaďák, jednou za týden přijede auto a většinu odveze. Každý kus, který se uloví, se doveze do chlaďáku, tam se ošetří a pak teprve se bavíme, jak s ním naložíme. Samozřejmě si může i lovec nebo personál odkoupit kus, ale pro nás je nejlepší všechno zpeněžit přes výkup.
A neuvažovali jste o formě přímého prodeje obyvatelům města Písku? Byl by zájem?
Zkoušeli jsme to, když byl covid, velkoobchod nefungoval, tak jsme otevřeli internetový prodej, ale v zásadě se to neosvědčilo, protože my nemáme tolik kusů na prodej. Byl sice na odkup zvěřiny v té době dokonce pořadník, lidé si objednali, ale museli počkat, až něco ulovíme. On by byl třeba i větší zájem, ale městští lidé většinou nechtějí celý kus, chtěli by jen kousek zvěřiny a ono to není jednoduché, pokud za sebou nemáte velkou zpracovnu. My jsme tehdy nabízeli celé kusy buď stažené nebo v kůži, ale nakonec jsme byli rádi, když výkup začal znovu fungovat. Přímý prodej byla v podstatě z nouze cnost, z našeho pohledu a při našich podmínkách to nebylo dlouhodobé řešení, nijak zásadně jsme na tom nemohli ekonomicky vydělat, pokud bychom neinvestovali veliké peníze do zpracovny.
Jaké opatření pro podporu zvěře děláte? Přikrmujete, mají zaměstnanci nějakou povinnost? Poslední dobou jsou stále mírnější zimy, úživnost se zvětšuje. Potřebuje zvěř vůbec takovou péči přes zimu?
Je nějaká tradice myslivosti a ta u nás funguje. Takže když jsou zimní měsíce, tak se o zvěř nějakým způsobem chceme postarat. Máme krmelečky na seno, na každém úseku má hajný podle velikosti plochy několik krmelců se senem a míst, kde se v zimě přikrmuje. Máme stálá místa, ale nesypeme do lesa nesmyslné hromady, hajný si vysype kyblík jádra, většinou je to směs oves, ječmen, tritikále. Zvěř tato místa pravidelně během dne navštěvuje, ale nejsou to nějaké velké linky, nějaké nesmyslné metráky, které se tam každý den vysypou. My se prostě snažíme, aby zvěř pravidelně dostávala příležitost dostat se k potravě v celém prostoru Píseckých lesů a hlavně aby se nestahovala na jedno místo.
A co minerální lizy?
Samozřejmě dáváme, ty musí v honitbách také být na více místech a po celý rok, kupujeme klasické solné kostky a také kostky obohacené o minerály. Rozmístěné jsou po více místech, hlavně dbáme, aby u každého krmného zařízení bylo nějaké slanisko.
Stav srnčí zvěře je stabilní, roste anebo klesá?
Já si myslím, že je setrvalý stav. A srnčí by se mělo lovit, srnci i holá. Někdo říká, že nestřílí holou, že jí dost zahyne po střetech na silnicích nebo sebere škodná. Ale srnčí zvěř by se přece měla lovit ve vyváženém poměru nehledě na ostatní ztráty, pokud necháme v populaci slabé kusy, pokud zašetřujeme srny, pokud neulovíme hlavně slabé srny se slabými srnčaty, tak stav populace jen zhoršujeme.
Už jsem mnohokrát byl svědkem nářků, jak málo je srnčí zvěře, pak si myslivec pořídí termovizi a najednou zjistí, kolik srnčí zvěře v honitbě je...
Souhlasím, že to na mnoha místech tak bývá, ale u nás je lesník prémiově ohodnocený za zajištěnou kulturu, takže má motivaci nejen zodpovědně zjišťovat, ale také udržovat stavy zvěře na odpovídající úrovni stavu lesních kultur. Srnčí zvěř je u nás největším škůdcem lesa, pokud by stav zvěře nebyl odpovídající, byly by škody. Je to jistá výhoda našeho fungování, propojení lesnictví a myslivosti, máme v honitbách hajné, a ti si mohou stavy regulovat. Tím ale neříkám, že škody nemáme, máme jako všichni jinde, ale nejsou to nějaké nepřijatelné škody.
Je ale otázka, kdy už je to škoda… Kde je hranice?
To je dlouhodobá debata a není možné udělat nějaké paušální rozhodnutí, vždy se musí postupovat se znalostí místních poměrů a záměrů. My plotíme jedli, plotíme veškeré vysázené listnáče, bez toho by nám kultury do pěti let neodrostly, bereme to jako současnou samozřejmost či nutnost. Ale že bychom měli zdrancované smrkové kultury, nebo přirozenou obnovu buku, to opravdu nemáme.
Jaký je váš názor na noční lovy? Vždyť díky tomu zvěř nemá v noci klid, je stresovaná, je na ní tlak ve dne v noci…
Tak s tím se stále nemohu srovnat. Když jsem chodil do školy, vyučovaly se nějaké myslivecké tradice a také zdůrazňovaly zakázané způsoby lovu. A mezi ně patřilo i střílet v noci, střílet při baterkách, střílet z motorových vozidel. Ano, chápu, že při současných stavech černé zvěře a černou zvěří působených škodách, nemluvě o nebezpečí afrického moru prasat, je to nějaká úlitba tomu, jak snížit stavy černé a asi ani aktuálně jiná cesta moc nevede. Ale aby se takový způsob lovu stal pravidlem i při lovu ostatních druhů spárkaté zvěře, toho příznivcem nejsem.
Nemohu hned navázat poznámkou a co další prodloužení vyhlášky celoročního lovu spárkaté zvěře do dvou let věku?
Je to ve vyhlášce, ale zdůrazňuji, je to možnost, není to povinnost! Každý držitel nebo uživatel honitby, každý myslivecký hospodář se může rozhodnout sám, zda chce nebo nechce takový způsob a dobu lovu využívat. Je to na zodpovědnosti v podstatě všech myslivců, na jejich svědomí a přístupu k myslivosti a ke zvěři. Pro mne je to osobně také součástí úcty k mysliveckým zvykům a tradicím. Pro mě je tradice v myslivosti třeba i to, že srnec se začíná lovit 16. května, i když vím, že dneska mohu lovit už dříve, ale my tradiční dobu srnců ctíme a před polovinou května je prostě nelovíme.
Necháváte srnce dorůst nebo dožít se vyššího věku?
V našich podmínkách převažujícího lesa se to těžko hodnotí, protože v lese srnec žije skrytým životem. Jednou ho vidíte, obeznáte jen na chvilku, pak ho půl roku nevidíte, pak se objeví na říji. Takže nějaké pravidelné sledování a hospodaření v tomto slova smyslu se srnci nepraktikujeme, ale snažíme se nechávat srnce dožít vyššího věku. Pokud ale srnec dělá neplechu, tak ho ulovíme, ale pokud je to třeba nadějný dvouletý šesterák, nemusím ho přece ulovit, toho v honitbě nechám.
Docela by mne zajímal váš názor jakožto lesníka a myslivce na to, že se ze zvěře udělat v podstatě nepřítel státu? Opravdu je zvěř tou hlavní příčinou škod v lesech?
Mně to přijde ode zdi ke zdi, abychom na zvěř sváděli nakonec i kůrovcovou kalamitu a neúspěchy v zalesňování. Ano, jsou extrémní místa, kde je zvěř přemnožená, kde jsou škody opravdu enormní, ale to není problém zvěře, ale celé společnosti a náhledu na myslivost a pronajímání honiteb. Když umožníme za veliké peníze pronájmy honiteb, tak nájemci přece nebudou chtít zvěř vystřílet, naopak, budou jí tam chtít mít dostatek, oni přece chtěli honitbu pro lovecké vyžití. Pro ně není rozhodující výše škod.
Ale na druhé straně se divím všem těm ochranným spolkům, když brojí proti každé srnce, že to je úhlavní nepřítel lesů pod heslem zastřel srnu, zachráníš hektar lesa, přitom ale chrání predátory, kteří dělají daleko větší škody. Tak tomu moc nerozumím.
A navíc krajina je pod obrovským tlakem lidí, covid vše urychlil, i my tady poznáváme, že lidi mají přírodu jako tělocvičnu. Pro písecké lesy to znamenalo obrovský nárůst návštěvnosti. Lidi si koupili elektrokola, začali chodit, začali běhat a dostávají se dál do lesů, kde dřív nebyli. Zvěř na to reaguje, sice se přizpůsobí, z lesa nezmizí, ale začne se chovat jinak. Začne být ostražitější, vlivem stresu dělá neplechu tam, kde by předtím nedělala. A pro nás s tím souvisí otázka větší obtížnosti lovu, bezpečnosti střelby a lovu v blízkosti cest, v blízkosti turisticky navštěvovaných míst. Asi známe oba situace, kdy se i v nočních hodinách pohybují v přírodě lidé, někdo s čelovkou, někdo ani to ne, kolikrát obdivuji myslivce, kteří v této situaci dokáží vůbec vystřelit.
Zmínil jste, že se tu objevil rys, ale jak to máte třeba s vlkem, lovíte lišky? A co drobná zvěř?
My jsme převážně lesáci, takže drobnou zvěř dávno už při společných lovech nelovíme, s výjimkou kachen divokých. Lišek ročně ulovíme asi 10. Rys se tu objevil, vyjma mufloní zvěře se to na naší honitbě neprojevilo. Rys samotný mi nevadí, pokud by se tu měla objevit smečka vlků, to už by mi vadilo.
Prošli jsme si obdobím projednávání novely zákona o myslivosti, kde jedním z hlavních motivů bylo, aby měli vlastníci honebních pozemků více posílena svá práva…
Já mám ten názor, že pokud vlastník má svých souvislých třeba 250 nebo 300 hektarů, a chce si na nich sám lovit, tak klidně ať svoji vlastní honitbu má. Ale nejsem příznivcem dělit společenstevní honitby, určitě bych minimálních 500 ha zachoval.
Ale z naší zkušenosti, kdy jsme členy honebních společenstev, mohu konstatovat, že i ve společenstevních honitbách lze vlastníkům více vyhovět. V jednom spolku máme jednoho většího vlastníka, který má asi 100 ha, my máme zbytek a pak jsou tam další drobnější vlastníci. Domluvili jsme se, že na těch jeho 100 ha si loví on, nepotřebujeme k tomu žádné změny zákonů, žádné novely, žádné vyhlášky, je to o domluvě, o slušném a korektním lidském jednání. Respektujeme, že to jsou jeho pozemky, tak mu umožníme, aby si tam lovil, proč nutně měnit zákon.
Jsem přesvědčen, že tam, kde se najde rozum, slušné jednání a snaha se domluvit, tak tam se vždy mohou myslivci domluvit i s menšími vlastníky, vzít je do spolku a umožnit jim podílet se na výkonu práva myslivosti a lovu na jejich pozemcích.
Bohužel jsme se zbytečně dostali do absurdit, kdy se vytvořilo klima, jako by chtěl každý lidový myslivec vlastníkům škodit. Ano, někde to tak je, ale je to oboustranné, pokud by vlastníci nedělali neplechy myslivcům, tak by je každý do spolku rád vzal. Je to opravdu jen o slušné korektní lidské domluvě z obou stran.
Vy jste převážně lesní honitba, tak vás škody černou zvěří tolik netrápí, ale jak je to tady s divočáky?
Většinu máme lesa, ale máme i nějaké polnosti, takže víme taky moc dobře, jak nevhodná je hranice pole, les. Ale na to se nechceme vymlouvat, že naše prasata z lesa rýpají pole u sousedů. Zase fungují nějaké sousedské vztahy, není problém, se domluvit, pokud chcete, tak si žebřík na stěnu lesa klidně dejte. Škody na kulturách od zvěře černé ale souvisí i s druhy plodin na poli, zda je či není semenný rok v lese, jaká je úroda a vzrůst konkrétní plodiny na poli u lesa, divočáci jsou tak trochu nevyzpytatelní, vždy se snaží něčím přilepšit.
Škody se musí řešit a předcházet jim, ale bavíme se o lidové myslivosti, tak to je přece dobrovolná činnost, my myslivci nejsme povinni fungovat tak, aby nám vlastník nařizoval ve dne v noci pravidelně seď, ochraňuj moje pole a střílej a já ti pak budu účtovat nebo neúčtovat škody. Musí být rozum a spolupráce dvou subjektů. Stejně tak jako není možné, aby nefungoval vztah myslivecký hospodář a lesní hospodář, tak musí fungovat vztah myslivecký hospodář a zemědělec. Já vidím největší současný problém ve ztrátě komunikace a osobních nedorozuměních nebo dokonce zbytečných antipatiích. Zastávám názor, že tam, kde se lidé domluví, tak problémy se škodami, ale obecně ve vztazích, určitě nevznikají.
Pojďme ještě k lovu zvěře. Pořádáte naháňky, jste příznivec společných lovů nebo raději lovíte individuálně?
U nás to máme postavené tak, že srnčí zvěř se loví individuálně, naopak většinu kusů černé zvěře ulovíme při společných akcích. Ale nejsou to nějaké velké masové atrakce pro spoustu pozvaných lovců, většinou je jich tak do třiceti. Lovce rozvezeme na předem připravené vyvýšené posedy, dáme instrukce, uděláme dvě leče za den, zase svezeme, dosledujeme a ulovenou zvěř hned ošetříme. Je to tedy naháňka se slíděním, klidná, střílí se všechno, co je povoleno a podle jasně stanovených zásad. Dodržujeme pravidla, lovíme hlavně mladou zvěř, nechci střílet těžké kusy divočáků kvůli bezpečnost, jak honců, tak psovodů a jejich psů. Už jsme totiž zažili, že nám postřelené prase potrhalo čtyři pejsky a ještě zranilo psovoda. Takže této situaci se vyhneme, pokud na těžký kus nevystřelíme, můžeme ho přece ulovit individuálně, ale při společných akcích, kde se pohybuje několik desítek lidí, může jedno poraněné prase udělat nepříjemnosti pro kohokoliv.
Jezdí k nám lovecké skupiny, které se k nám pravidelně vrací a už mají i v sobě disciplínu, co mohou, co nemohou, snaží se naše pravidla dodržovat. My nechceme neznámé nadržené lovce na ránu. A navíc, naše naháňky nejsou jen lovecké akce, vážíme si toho, že můžeme ukázat tradice a zvyky, vše důsledně dodržujeme, a tak naše lovy mají i společenský a kulturní přesah. Pro nás domácí je to odměna a vyvrcholení lovecké sezóny, které má svá pravidla, tradice a i zvěř si zaslouží, abychom se k ní chovali slušně.
Když jsme mluvili o novele zákona, tak jednou ze zásadních myšlenek bylo zmenšování honiteb po vzoru Rakouska, kde je zákonem stanovené minimum 115 ha, ale už se moc neříkalo, že se tam hospodaří se spárkatou zvěří dlouhodobě ve větších celcích zahrnujících mnohdy i desítky honiteb. Máte docela velkou plochu honitby, myslíte si, že by bylo vhodné, aby se plánovalo ještě ve větších celcích než máte vy?
Velký příklad je vedle nás orlické panství, kde se soustřeďují na chov daňčí zvěře. I tam byla snaha domluvit se s okolními sdruženími, co lovíme nebo co necháme zestárnout. Bohužel to ale ne všichni dodržují. Určitě je plánování ve větších celcích vhodné, ale musí všichni dodržovat domluvené zásady a jednat navzájem korektně. Myslím, že třeba právě daňčí zvěř je tak trochu tikající bomba, a nejen na Písecku by bylo potřeba stanovit jasné a hlavně všemi respektované a dodržované zásady. Pokud se ale domluví pět spolků, čtyři pravidla dodržují a jeden je porušuje, pak je to špatně. A určitě by v tomto směru měla sehrát svoji úlohu státní správa, tady u nás si na ni ale vůbec nestěžuji, vycházíme velmi dobře.
Je třeba ale vidět také problém pronajatých honiteb, které si pronajmou lidé, kteří peníze mají, ale nemají osobní vazbu na konkrétní honitbu, a místní myslivci, kteří bydlí ve vesnici, do lesa nebo na pole nemůžou. Často to pak bývá zdrojem zbytečné závisti nebo nevraživosti. Myslivost by vždy měla mít takový ten místní regionální vztah, spolková myslivost je přece dlouhá léta součástí venkovské společnosti a kultury.
Prosím o názor na závěr. Jste dlouholetý zkušený myslivec, znáte poměry i v ČMMJ. Co podle vás dnešní myslivce trápí? Co udělat, abychom myslivost vůči společnosti obhájili?
Asi bychom měli být víc slyšet v médiích, víc vidět a ukazovat dobré příklady. Mě mrzí, že v každém filmu, v každém seriálu v televizi, když se objeví myslivec, tak je to ožrala s flintou, který se neumí chovat. Škoda, že velké televize nenatočí hezký film o tom, jak myslivec jde krmit zvěř, jak se o ni stará, jak se troubí a dodržují myslivecké tradice a zvyky, jaké pocty zvěři dáváme. Ale to by asi nebylo pro konzumní veřejnost nic zajímavého. Společnost žije jinak, žije internetem, žije na fiktivních příbězích a od reálného života jsou lidé čím dál víc odtržení. Musíme se i tak stále snažit lidem otevřít oči, že myslivec není vrah a ožrala, ale že to je člověk, který s přírodou a pro přírodu žije, musíme dělat myslivecké akce, slavnosti nebo zvěřinové hody, plesy, chodit za dětmi do školy. A více by v tom jistě mohla dělat i naše myslivecká organizace.
Je pro mě těžko pochopitelné, že v médiích jsou vidět jen ochranářské a aktivistické organizace, zasadí jeden strom a všichni se u toho vyfotí, my jich zasadíme milion a bereme to jako svou práci. To samé je s myslivostí, děláme spoustu práce, ale nechlubíme se tím nikde a bereme to jako normální věc.