ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Září / 2024

KŮROVCI

Myslivost 9/2024, str. 38  Jiří Hulcr
Zvu na výlet plný dobrodružství a podivností: proletíme se deštnými tropickými pralesy, navštívíme molekulární laboratoře světových univerzit a skončíme na Šumavě, kde si sedneme na pařez a budeme o tom všem přemýšlet. Pochopíme, proč je užitečné projít se po lese na Floridě a v Japonsku, než se nás při pohledu na lýkožrouta smrkového zmocní pravověrné rozhořčení. Slibuji, že na konci to bude dávat smysl.
Kůrovci jsou krásní, malincí, chlupatí… a jsou jednou z nejzvláštnějších, nejlegračnějších a nejvíc pomlouvaných skupin hmyzu. Většina z nás slyšela o lýkožroutu smrkovém, ale kůrovců je na světě přes šest tisíc druhů. Vlastně ani přesně nevíme, kolik jich je – taxonomové pořád ještě počítají. Jisté je jen to, že druhů kůrovců je na světě víc než druhů savců.  

OBR-3.jpg
 
Otázky (zatím) bez odpovědí
 
Doktor Kier Klepzig, zasloužilý znalec kůrovců a můj dlouhodobý kolega, který zasvětil kariéru výzkumu lýkohuba jižního, mě občas zlobí s otázkou: „Jiří, kolik toho vlastně víme o lýkohubovi? Ze všeho, co je možné o něm vědět – desetinu, polovinu, devadesát procent?”
Lýkohub jižní (Dendroctonus frontalis) je nejdrsnější škůdce lesů na jihovýchodě Spojených států. Evropský lýkožrout smrkový mu svou agresivitou nesahá ani po kotníky. Lýkohub jižní ke svému rozmnožování vyžaduje čerstvě uhynulý strom. Pokácejte borovici na zem – a už nemá zájem.
Prevence proti jeho namnožení prakticky definuje lesní hospodaření v regionu (spočívá v zakmenění, které je optimální, nikoliv maximální). Celé generace lesníků ho vášnivě nenáviděly, generace vědců ho intenzivně studují. Člověk by očekával, že o takovém druhu budeme vědět skoro všechno. To je ale omyl.
Lesní entomologové totiž většinou zkoumali jen způsoby likvidace kůrovců. O lýkohubu jižním stále ještě nevíme, kde je a co dělá, když není přemnožený. Nevíme, jak si vybírá stromy. Nevíme, proč někdy na desetiletí z nějakého území zmizí, aby se pak vrátil jako rekordní kalamita. Jeho symbiotickou houbu, na níž jsou závislé jeho larvy a tím pádem i celá jeho ekologie, jsme popsali teprve nedávno.
Dobrá, řekneš si: amerického lýkohuba ať si studují v Americe. My tady máme našeho lýkožrouta smrkového a toho známe skrz naskrz. Nebo ne?
O jaké znalosti se vlastně můžeme při našem boji se zpupným lýkožroutem opřít? Bezpochyby víme, jak si tihle pacholci vybírají stromy k náletu… Víme, že jejich tykadélka jsou senzitivní k chemikáliím produkovaným nemocnými stromy. Problém je, že normální smrkový les je těmito chemikáliemi naplněný do té míry, že je cítíme i my, navzdory našemu neohrabanému čichu.
Jak se tedy jeden malý kůrovec v tomto turbulentním mraku vůní orientuje směrem ke správnému stromu?
Někteří vědci dospěli k názoru, že se neorientuje. Kůrovec ve skutečnosti možná nalétává víceméně náhodně na tmavé siluety stromů a rozhoduje se až na místě podle toho, jak zrovna ta či ona silueta voní a chutná. Víc nevíme. Je určitě důležité vědět, kde se kůrovec objeví příští rok, abychom se na něj mohli připravit.
Jak se tedy pohybuje krajinou? Zeptej se místního lesníka či entomologa – většinou ti velmi přesně řekne, že minulý rok byl kůrovec tady a tady, tento rok přitáhl sem a sem. Prostě se přesouvá. Je tomu ale skutečně tak?
Hejno kůrovců se někde vylíhne a táhne za kopec, do nového lesa? Nebo si to jen představujeme? Není to spíše tak, že populace kůrovců jsou všude, připravené na vhodné podmínky – a když podmínky přijdou, tak se prostě namnoží? My si možná jen myslíme, že přiletěli z lesa za kopcem, kde dnes už nejsou, ale ve skutečnosti to může být jen proto, že les už je sežraný, tamní populace zkolabovala a náš les zrovna vyschl.
Možná si myslíne, že s naprosto neochvějnou jistotou víme (po všech těch výzkumech, konferencích a staletém boji), jak lýkožrouta zabít. Naše lesy jsou plné lapačů, lapáků, lepidel, pastí a sítí – tato hradba vše vychytá a stromy porostou dál. Ověřil ale někdo, jestli to funguje?
Odpověď dostaneš různou, podle toho, koho se zeptáš. Pro mnohé lesníky je to správný plán, bez lapačů by lesy už byly dávno sežrané a občasné selhání je jen důsledkem byrokracie, která nutí fořta vyhlásit veřejnou soutěž i na uříznutí větvičky za klobouk, natož na včasný zákrok proti ohnisku škůdce. Podle jiných je to boj s větrnými mlýny (tedy s globálním oteplováním a dědictvím přehuštěných porostů) a žádná past nebude kůrovci vonět líp než vyzrálý smrk po přísušku.
Nikdo ale ještě nerealizoval studii, v níž by opatřil kus lesa hradbou vychytávek proti kůrovci a v jiné části jen odstraňoval napadené stromy, a pak spočítal, co se víc vyplatí. Lesnická entomologie potřebuje nové myšlenky, ale kde je vzít?
Vědci, kteří zkoumají vědce (opravdu takoví existují), už dávno ukázali, že většina normálních vědců věří v to, co znají z dřívějška. Nová data se jim do tradičních vysvětlení prostě nevejdou, a s věkem se to prý zhoršuje. Vysvětluje to, proč většinou nejsou zdrojem nových myšlenek ve vědě zasloužilí akademici dumající ve svých křeslech, ale neposední studenti. Takoví, kteří se místo povinné četby raději hrabou v broucích.
Nedočkavé zaměření na potírání škůdců je pochopitelné u správců lesů, ale dějiny vědy ukazují, že k objevu těch nejlepších zbraní takhle nedochází. Na revoluční objevy většinou nenarazíme při studiu smrti škůdců, ale spíše při zvídavé analýze detailů jejich života. Všechny zázračné technologie, od antibiotik přes genetické inženýrství až po přírodní insekticid Bt, na kterém stojí polovina moderního amerického zemědělství, byly objeveny náhodou, ze zvědavosti, a teprve potom se na ně vrhla aplikovaná věda a průmysl.
My jsme se ale stále nepoučili a místo studia zajímavých parazitů ve střevě kůrovců, kteří by mohli být klíčem k revolučnímu objevu, nadále jen monitorujeme jejich gradace.  

OBR-2.jpg    
 
Mohli bychom se v boji proti kůrovci inspirovat z objevů jinde?
 
Vždy mě překvapuje, že většina vědců zkoumajících jeden druh kůrovce je do „svého“ brouka tak zabraná, že nemá čas si občas něco přečíst i o jiných druzích kůrovců a o způsobech jejich managementu. V Česku bychom se třeba mohli podívat na to, jak lesníci na jihovýchodě Spojených států vyřešili problém s lýkohubem jižním.
Po desítkách let aplikace pesticidů, feromonů i po monitoringu z helikoptér se ukázalo, že vlastně existuje elegantní a levné řešení: naředit porost. V borech se zdravými rozestupy se lýkohub vytratí. Možná proto, že si kořeny stromů přestanou konkurovat, možná proto, že pohyb vzduchu rozmíchá feromonovou stopu, možná obojí.
Od té doby, kdy začala federální vláda dotovat probírku, se kalamity lýkohubů vytratily. A ještě prodáme vytěžené stromky na vlákninu.
Mohli bychom se z toho poučit i u nás? Určitě. Lesníci většinou vědí, že řidší smrčiny se kůrovcům ubrání lépe, pro vědce nebude problém to změřit a spočítat. Ale problém asi bude naučit starého psa novým kouskům.
Lýkožrouta smrkového studujeme už dlouho, důkazem jsou stohy publikací. Potíž je v tom, že kůrovce studujeme hlavně jako škůdce, ale o kůrovci jako biologickém druhu toho víme hodně málo. Možná jedno procento. A to se bavíme o nejstudovanějším kůrovci na světě! Pak je tu ještě dalších šest tisíc druhů. U většiny z nich máme maximálně jejich latinské pojmenování, které jim přiřadili vědci, a možná ještě víme, na kterém stromě se nacházejí. Ale dál už tápeme.
Kier Klepzig nás občas popíchne další poznámkou, kterou slyšel od nějakého lesníka: „Je čas přestat toho brouka studovat, musíme ho začít likvidovat.“
Podle mě je pravdou pravý opak. Možná bychom si mohli udělat v našem závodu v zabíjení pauzu a pokusit se porozumět tomu, co kůrovec v lese vlastně dělá. Třeba zjistíme, kde jsme udělali chybu.
 
Kůrovcové kontroverze
 
Kůrovcové kalamity vzbuzují v lidech různorodé pocity. Zkus se zeptat na názor svého dědy, který vyrostl na statku v Pošumaví, a pak se zeptej své neteře, která studuje v Praze biologii a o prázdninách jezdí na kolo do Krkonoš. Uslyšíš dvě zcela odlišné perspektivy toho, v čem spočívá hodnota lesa nebo vztah lidí k přírodním zdrojům. Názory budou zcela opačné, přitom budou oba podložené fakty, zkušenostmi a články z novin. Jak je to možné?
Je to proto, že naše názory odrážejí spíše naše založení než reálná fakta. Fakta si vybíráme podle toho, čemu chceme věřit. Generace našich prarodičů věřila, že všichni škůdci jen užírají z pracně vydobytého živobytí lesníků a sedláků. Postřik na ně!
Mnoho vládních úřadů věří, že kůrovci jsou celostátní problém, ale s dostatečným úsilím, technologiemi a dotacemi tento problém vyřešíme.
Většina náctiletých kamarádů mých dětí věří, že všechna zvířátka jsou nedotknutelná, včetně chlupatých brouků, a nikdo nemá právo je zabíjet (na moji sbírku hmyzu hledí s nechutí a opovržením).
Někteří z mých hippie kolegů věří, že vy, já, brouk i smrk jsme součástí Matky Přírody. Prý jsme jen špatně pochopili biblickou nauku o lidském panování nad živými tvory a přemnožení škůdců je vlastně lekce zodpovědnosti za rovnováhu v krajině.
Mnozí moji univerzitní kolegové, kteří studují lesní ekologii, jsou vášnivě zamilovaní do tlejících stromů a do ptáků v jejich dutinách, krajinu chápou jako dějiště epochálních procesů a kůrovcové paseky považují za hybnou sílu v odvěkém příběhu krajiny.
Kapitáni dřevařského průmyslu vidí v kůrovci příčinu všeho zlého a snaží se uplatnit takzvané čisté lesnictví v dokonalé podobě.
Obchodníci vidí v kůrovci výbornou záminku pro kácení kdykoliv a kdekoliv, les to omladí, a ještě zbude příjemný výdělek z prodeje kulatiny.
Každý z těchto táborů bez problémů zakládá svůj přístup na logice, argumentech i vědeckých studiích. Skoro každý názor se dnes dá podpořit učeně vypadajícím dokumentem z internetu. Jaké z toho plyne ponaučení?
Lidská mysl je opravdu dobrá v hádkách a argumentaci, bohužel se ale většinou snažíme obhájit naše už existující názory a zájmy. Málokdo má čas a chuť být advokátem lesa samotného. A skoro nikdo se neptá, zda nám kůrovcové kalamity náhodou něco nenaznačují.
 
Jak budou lesy vypadat v budoucnu?
 
Podle novinových článků by se zdálo, že kůrovci s námi neustále vedou válku o lesy a že začínáme prohrávat. Planetární termostat se pomalu napíná, plantáže dřevin kolabují, invazní brouci drtí ovocné sady… Člověk má pocit, že stromy brzy dojdou.
Ale lidé dokážou dvě věci: naučit se to, co se vyplácí, a zapomínat to, co je nepohodlné. Učíme se, které druhy stromů nemají hmyzí nepřátele. Ty pak vysazujeme na obrovských plochách. Učíme se, že i stromy, na nichž se občas nějaký kůrovec namnoží, mohou být prostě vytěženy dříve. Naše dodavatelské řetězce, nábytkáři a papírny se učí, že když porosty zemřou v jedné zemi, dřevo se zkrátka doveze z jiného kontinentu.
Také jsme dobří v zapomínání. Většina z nás si nepamatuje husté koruny a temnou zeleň obrovských jilmů, které dříve běžně lemovaly silnice. Padly za oběť grafióze, ale nevadí, rostou tam teď přece jasany. A že i ty hromadně hynou? Alespoň jsou vidět dopravní značky.
Evropské hvozdy bývaly spletí nejrůznějších druhů stromů, na každé straně kopce jiný. Nikdo z nás si to ale už nepamatuje. I do pohádek dnes dávají filmaři místo skutečného lesa spíše uměle vysázené smrčiny. Pěstujeme to, co se nejlépe sází a zpracovává. V Anglii pak máme lesy amerických smrků pichlavých, maďarským národním stromem je invazní trnovník akát. Měníme ale i tropické lesy: rovníkové džungle bývaly domovem neuvěřitelné rozmanitosti hmyzu. Většina z nich byla proměněna v monokultury eukalyptů nebo olejových palem. Tyto moderní „lesy“ jsou čisté a úhledné, radost pohledět.
Co bylo, už není… jen mlhavá zelená historie, kterou někteří ignorují a většina o ní ani neví. Mám pocit, že to zelené, čemu říkáme lesy, nezmizí. Jen to bude strašně nudné.  
 
A jak tedy dál?
 
Lesy jsou nadějí lidstva. Kůrovci k nim neodmyslitelně patří, a proto se s nimi musíme naučit žít. A je to docela dobře možné.
Máš les? Važ si ho. S trochou péče se můžeš postarat o plíce planety, které si na sebe zároveň vydělají. Neboj se trochu experimentovat. Jediné, co o budoucnosti víme, je to, že o ní mnoho nevíme. Asi bude větší sucho a horko, ale ne všude stejně. Proto bude stále více potřeba dávat pozor na to, co se v lese děje, a přizpůsobovat se tomu – nejen zasadit to, co jsme vždy sázeli, a doufat, že to vyroste.
Občas stačí les tady trochu naředit, tuhle trochu přisadit, a máme mozaiku reflektující místní podmínky.
Přemýšlejme, jak zachránit smrk, naši nejcennější dřevinu, aby mohl v lesích růst v pohodě, ve vhodných rozestupech a s dostatkem vody, aby se ubránil před lýkožroutem smrkovým.
Pěstujme lesy tak, abychom místo boje s kalamitami předešli jejich vzniku.
Nemáš les? Nevadí. V Česku se těšíme unikátním zákonům, které umožňují přístup do lesů všem. Tuto výsadu přestane člověk považovat za samozřejmost například ve Spojených státech, kde je veškerá soukromá půda oplocená, a skoro všechna půda je soukromá. Hodně štěstí v hledání palouku na odpolední piknik… Vydej se tedy na čundr a dívej se kolem sebe. V lesích se dnes dějí velké věci, od dramatických požárů a kůrovcových kalamit až po nenápadnou infiltraci nepůvodních druhů.
Zajímají tě lesy a kůrovci? Výborně, lesnická věda a entomologie potřebuje novou krev a nové nápady. Přidej se k nám!
 
Jiří HULCR
 
2048x2048_FB-2-5.jpgUkázka z nově vydané publikace Kůrovci, kterou v nedávné době vydalo nakladatelství Kazda
 
Podobný obraz někdy viděl snad každý: malebná horská krajina, kterou kdysi pokrývaly lesy, nyní vypadá, jako kdyby se přes ni přehnala pohroma. Les zmizel a zbyly po něm jen pahýly mrtvých stromů. Šumava i Jeseníky zejí prázdnotou. O viníkovi jsme také slyšeli: jsou to kůrovci, které je třeba nemilosrdně likvidovat… Nebo je to všechno trochu jinak? Co vlastně o kůrovcích víme? Víme o nich vůbec něco? Měli bychom se o ně zajímat?
Rozhodně ano! Kůrovců existuje více než 6000 druhů a je na nich zajímavé úplně všechno: jak vypadají, jak žijí, jak se rozmnožují a jak navzájem spolupracují. Věděli jste například, že kůrovci objevili zemědělství dávno před lidmi? Že mají rádi kávu, korek i kanystry na benzín? Že samečci některých druhů jsou přesnými kopiemi svých matek? Že mnohé z nich příroda obdařila naprosto bláznivými účesy?
Skutečným viníkem jsme my – lidé. Za zničené šumavské lesy nemůže kůrovec, ale porušení rovnováhy těžbou dřeva a vytvářením málo odolných monokultur smrku. Proto se na kůrovce nezlobte, on za nic nemůže.
 
Jiří Hulcr, rodák z Horní Kamenice na Kladensku, entomolog, profesor z University of Florida se věnuje studiu kůrovců včetně lýkožrouta smrkového. Ve svém oboru je světově uznávanou kapacitou. Vlastní nejrozsáhlejší sbírku kůrovců na světě, ve které má okolo 160 tisíc exemplářů z celého světa, a z nich dokáže izolovat DNA, studovat jejich choroby, vztahy i genetiku.
Jako lesní entomolog se zamýšlí nad záhadami kůrovců a ambróziových brouků. Jeho tým se zabývá zásadními otázkami symbiotického komplexu brouků, hub a bakterií a také evolucí a systematikou tohoto hmyzu. Zkoumá také, jaký dopad má symbióza, která zabíjí stromy, na stromy, lesy a lidi, a pomáhá zainteresovaným stranám a vládě řešit problémy se škůdci a invazními druhy.
Tento přední světový “kůrovcolog”, napsal svěží, zábavnou a čtivou knihu, plnou zajímavých informací a unikátních fotografií. Na kůrovce se odteď budete dívat úplně jinak – protože i skutečnou příčinu poškozených lesů musíme hledat někde jinde než u těchto malých a fascinujících tvorů.
 
OBR-4-2.jpg
Lýkožrout smrkový je chlupáč. Krása obávaného škůdce vynikne na noir fotografii, na níž září jeho zářivé zlaté chlupy a struktura povrchu. Štětiny neslouží k zahřátí, nýbrž k vnímání okolí. Jako všichni brouci je pokrytý brněním vnější kostry, a proto potřebuje chlupy napojené na nervy, aby věděl, jestli je v tunelu, nebo kudy proudí vzduch při letu. Pro čtenářovu orientaci: dole je zadeček přikrytý krovkami, nahoře hruď. Pod hrudí je ukrytá hlava, z níž vidíme jen tykadlové paličky (foto Andrew J. Johnson, kompozit 147 makrofotografií). 
 
OBR-1-2.jpg
Když jsme nechali některé lesy takzvaně „sežrat kůrovci“, dostali jsme překvapivou lekci. Tam, kde nás vystrašily kostry milionů stromů, po několika letech vzkvétá les plný života. Možná jsme se dosud dívali na kůrovce jen z pohledu člověka, a ne z pohledu lesa. Mnoho našich „lesů“ jsou vlastně plantáže, v jejichž temnotě nežije skoro nic. Okamžik, kdy kůrovci odstraní dominantní vysázenou dřevinu, připomíná smrt. Ale počkejme pár let a uvidíme návrat života a bujení forem, které tu nebyly sto let. Fotografie nalevo ukazuje typický český smrčák, který naši předci vysázeli za první republiky a který dnes omylem považujeme za definici lesa. Horko, sucho a kořenová konkurence takovou plantáž oslabí a kůrovci ji dorazí (snímek uprostřed). Za několik roků ale kostry už skoro nevidíme, jsou nahrazeny zelenou džunglí (fotografie vpravo). Přírodní les je jiný, divočejší a nezkrocený, ale mnohem odolnější.
 
 
 

Zpracování dat...