Časopis Myslivost

Ta se uskutečnila na kolejích Lesnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, kam přijeli zástupci firmy. Byli to mladí sokolníci, kteří tam pracovali už několik sezón předtím. Řeč byla především o práci. Jak to probíhá, co je potřeba znát, na co se připravit. Dále jsme měli možnost vidět spoustu fotek krásné přírody a zvířat na naše poměry více než nevšedních, také oceán s velrybami a videa s dravci. Vyprávěli nám zážitky a my jsme věděli, že je to práce, do které musíme jít. Byla to jedinečná možnost navštívit Britskou Kolumbii a poznat její kouzlo. Po nějaké době jsme podnikli společnou výpravu do Vídně, kde jsme se potkali s kolegy ze Slovenska, abychom si společně vyřídili pracovní povolení na Kanadské ambasádě.

Cesta byla daleká
Ve tři ráno jsem opouštěl přítelkyni a vykročil na autobus do Vídně. Tam jsem s kolegy nastoupil na letadlo do Londýna a 6.15 jsme odlétali. V Londýně jsme byli přibližně za 2,5 hodiny. Poté jsme přestoupili na letadlo do Vancouveru. Let trval 13 hodin mínus časový posun 9 hodin. Přistáli jsme na druhý den odpoledne. Vyzvedli nás kolegové, kteří se zde již týden aklimatizovali. Další přesun byl posledních 70 km do města Maple Ridge, které nám bylo další 3 měsíce polovičním domovem.
Ubytovali jsme se a šli spát, i když to opravdu nešlo (díky časovému posunu - v ČR bylo odpoledne). Ve čtyři ráno nás vzbudil požární alarm, jelikož ubytovna hořela. "To je normální, někdo připálil vajíčka", hlásili kluci. Vykoukli jsme z okna a z oken vedlejšího pokoje se valil dým. Přijeli hasiči, vyplavili ubytovnu a my strávili půl dne u šéfa na zahradě, dostali jsme snídani, podívali se na dravce a měli jsme volno.

Sokolnictví v Kanadě
Práce začala čtrnácti dny tréninku. Ráno v šest hodin jsme vyzvedli dravce v sokolárnách a pokračovali na farmu. Tady měli opeřenci nachystané svoje posedy, pěkně pod stanem, aby na ně nesvítilo ostré slunce. Cvičilo se vždy dopoledne a pak později odpoledne. Jednak proto, že od 11.00 do 16.30 bylo nesnesitelné horko, a taky proto, že v této době je vysoká termika, tudíž lepší podmínky pro krouživý let a snadnější zbloudění dravce.
Trénink spočíval v tom, že "supervisor" přiděloval dravce lidem, kteří zjistili jejich aktuální kondici, odhadli krmnou dávku, připevnili dravci vysílač a šli na věc. Dravec byl vypuštěn a sokolník ho volal k sobě vábidlem na udici (tato vábítka se liší od klasických, proto je každý musel nejprve ovládnout, aby neublížil svěřenci, ani sobě). S dravcem se provedlo několik útoků a byl znovu uvázán. Na řadu šel další sokolník se sokolem a opakovalo se to stejné. Po dvou týdnech bylo více méně jasné, který dravec bude komu vyhovovat a naopak.
Volba druhu dravce použitého pro tuto ochranu se odvíjí od prostoru, na kterém chceme pracovat. Toto je důležitý faktor, který musíme brát v potaz, jinak se práce mnohonásobně komplikuje a roste nebezpečí zranění nebo zbloudění dravce. Obecně lze říct, že na volných plochách jsou lépe využitelní dravci vysokého letu, především rarozi velcí (Falco cherrug), sokoli stěhovaví (Falco perregrinus), rarozi lovečtí (Falco rusticolus) a kříženci těchto druhů. Na plochy porostlé stromy (sady) jsou lépe přizpůsobeni dravci nízkého letu, především jestřábi lesní (Accipiter gentillis) nebo káňata Harrisova, alias Harris hawk (Parabuteo unicintus).
O svoje dravce pečoval každý sokolník sám. Byl za ně plně zodpovědný. Svoje svěřence znal každý do detailu. Musel si všimnout všech příznaků nepohody, ať už ohnuté špičky pera, přivřeného oka nebo nevyhovující výstroje, která mohla způsobit velké zdravotní potíže. Každý den dravci dostávali výživnou potravu, adekvátní jejich aktuální kondici a zdravotnímu stavu. Tato byla celý den uchovávána v chladicím boxu, který zabraňoval zkáze masa. V průběhu dne, zvláště pak přes poledne, byli dravci roseni vlažnou pitnou vodou. Navíc měli každý svou koupačku, která se po každém dni umyla, aby byla na druhý den čistá. Jelikož sokoli kálí těsně pod sebe, byla to prevence proti parazitům, jako např. kokcidiím.
Největší nebezpečí, které dravcům hrozilo, nebyly nemoci (už proto že kanadští dravci jsou jednoduše odolnější než dravci evropští). Hrozbou byli divocí sokoli, orli, jestřábi, kojoti (coby konkurence v potravním řetězci), ale také dráty vysokého napětí a také dráty natažené mezi borůvkovými keři. Se všemi hrozbami se musel každý vypořádat po svém a my to zvládli.
Podle kvality sokolníka byly rozdělovány farmy. Bylo jich deset v oblasti kolem Golden Eagle, kde se pěstovaly kanadské borůvky. Další byly v Okanagan, zde se pěstovaly třešně. Na farmu připadl jeden až čtyři sokolníci, každý se dvěma dravci. Ti zde museli být v době největších náletů špačků, redrobinů (kanadská forma našich kosů) a dalších jim podobných ptačích škůdců. Ty nejexponovanější farmy byly každodenně podrobeny náletům tisíců drobných ptáků, kteří si přišli pro svou potravu. Sokolníci, kteří na těchto farmách pracovali, se mnohdy celé dny nezastavili. Domů se vraceli zničení s vědomím, že zítra to bude stejné.
Farmy byly z devadesáti procent vlastnictvím Indů, kteří si svoji produkci chtěli ochránit. A když už za to platili, tak to dávali znát. Našli třeba pět naklovaných borůvek a hned volali šéfovi, že sokolník nic nedělá a že není na svém místě, zatímco kluci rozháněli hejna špačků na druhé straně farmy. Je až s podivem, jak jsou tito ptáci chytří. Vědí, že když není dravec ve vzduchu nebo na pěsti sokolníka, není se čeho bát. Jen si poskočili o dva metry dál a spokojeně zobali. Byl-li dravec ve vzduchu, ptáci odlétali. Tam, kde byl tento způsob ochrany používán sezónu předtím, zabralo to po pár vypuštěních a do večera byl klid. Jinde se ptáci přitiskli k zemi, nechali sokola unavit a znovu se pustili do hodování. To byla chvíle pro rozhánění pěšky nebo na čtyřkolkách. Na některých farmách měli čtyřkolky Hondy 450 ccm, což bylo pohodlné. Tam, kde nebyly, si člověk řádně zasportoval, protože musel rozhánět po svých. Domů jsme se vraceli večer s tím, že je o všechny dravce náležitě postaráno. Byli nakrmeni, napojeni a v pořádku usazeni na svoje hrazdy do sokoláren.

Biodiverzita Kanady, aneb pestrá příroda Britské Kolumbie
Jak jsem zmínil na začátku v B. C. (Britské Kolumbii) je druhové zastoupení zvířat na naše poměry nevšední. Z důvodu řídkého osídlení převahuje divoká příroda a pláně porostlé trávou, borůvkami, nebo remízy až k úpatím hor, které jsou porostlé stromy, například cedry žlutými, jedlemi plstnatoplodými, dále jsou běžné kanadské javory a duby. Díky oceánskému podnebí rostou rychleji než stromy evropské. Když do takového lesa vstoupíte, je to jako by jste byli v pohádkovém světě. Můžete narazit na kojota, pumu, medvěda baribala a když máte štěstí, tak i na grizzlyho. Je zajímavé, že necítíte strach, jen nutkáni jít dál a hlouběji a vidět toho ještě víc. Obezřetnost je ale vždy na místě. Od místních jsme slyšeli, že v lesích B. C. každoročně zabijí jen pumy 16 lidí ročně.
Večer se běžně po ulicích potulují medvídci mývalové. Na plantážích jsme pozorovali malé ptáky z čeledi dlouhokřídlých, zvané "hubary", využívající "hry na zlomené křídlo", aby nás odlákali od svých hnízd. Jelikož bylo moje pracoviště blízko řeky, měl jsem možnost pozorovat hnízdící orly mořské a opodál jejich oblíbený strom, ze kterého vyhlíželi kořist. Pokud orli odlétli, přiletěli orlovci říční. Nezapomenu, jak jsem pozoroval tyto majestátné tvory v klidu si čistit peří nebo požírat rybu, zatímco pod nimi na turistické stezce jezdili lidé na kolech.
Jindy, když jsem pustil sokola, aby pracoval, přiletěl divoký sokol a mého zahnal. Naštěstí zafungovala nutná telemetrie (systém sloužící k vyhledání dravce, pomocí speciální vysílačky na velké vzdálenosti) a sokol byl do večera zpět. Na začátku října sem přilétají hejna vodního ptactva a to hned po stovkách až tisících. Jak nám bylo sděleno, zima v B. C. je pouze o dešti, žádný sníh, jen voda a voda. Borůvkové plantáže jsou zaplaveny a právě tyto plochy jsou osidlovány severskými kachnami a husami. Koncem září navíc do řek migrují hejna lososů z oceánu, aby se vytřeli v horských bystřinách a dali tak základ příští generaci.

Ekologická ochrana
Ať už se jedná o ochranu letišť, plantáží, vinic nebo sadů, podstata je stejná. Jedná se o skloubení přírody s člověkem. Nejdřív musíme porozumět ekosystému, který se chceme naučit ovládat a pak si zde vytvoříme autoritu. Bez nutnosti použití zbraně nebo chemické látky. Není to otázka jednoho dne. Může to trvat týden, měsíc nebo i dva. Navíc nemůžeme čekat, že když bude sokolník pracovat jednu sezónu, druhý rok máme vystaráno. Jedná se o intenzivní práci, která se dělá v každém počasí, ale když se dělá pořádně, tak jsou výsledky značné.
V rámci ekologické ochrany jsou dnes známy mnohé metody (např. různé typy akustického plašení ptáků, strašáci, zradidla atd.), ale jak už to bývá, příroda si cestu najde, a proto bychom ji neměli potlačovat, ale naučit se s ní vyjít.

Význam sokolnictví
Z mého pohledu jsou sokolníci v první řadě skupinou lidí, způsobilou k držení zvláště ohrožených živočichů. V řadě druhé pak vykonávají svůj koníček pro potěšení z úspěchů při výcviku a chovu, což je jim zároveň odměnou za práci, kterou odvádějí. Nedělají to pro peníze, ale aby zachovali dědictví, které jim zanechaly předešlé generace. Jedná se o umění výcviku dravců úzce spjaté s biologickou rovnováhou v přírodě. Tito lidé každoročně odchovají několik stovek dravců. Některé vypouštějí rovnou do přírody, někteří jim uletí. Tím posilují volně žijící populace zdecimované především lidským nerozvážným hospodařením v přírodě. Navíc členové Klubu sokolníků pořádají veřejná vystoupení, která jsou pro laickou veřejnost zábavná, ale zároveň poučná a tím i přínosná.

Tento článek jsem napsal jako poděkovaní a projev úcty mému otci Ivanovi Izsófovi za to, že mě zasvětil do tohoto královského způsobu lovu, kterým sokolnictví bezpochyby je. Dále bych poděkoval své přítelkyni, že mi byla a je oporou a všem těm, kteří mi v Kanadě radili a pomáhali, protože jsem se od nich mnohému přiučil.