Časopis Myslivost

Takovíto kamarádi křečci zlatí obveselovali už v několika generacích mé dobré sousedy k velké radosti jak dětí, tak jich samotných. Najednou se však dočkali rozčarování, poznali že není křeček jako křeček. Děti odjely na prázdniny ke svému strýci zemědělci na jižní Moravu. Když se vrátily, přivezly si domů zcela malého křečka polního, kterého jejich strýc vyoral při podmítání strniště. Na pohled opravdu hezoučké, barevné zvířátko, podobné hračce. Nosily ho v kapse předvádět spolužákům, jako zcela výjimečný majetek, který nikdo neměl. Radost u sousedů netrvala však dlouho, snad jen dva týdny. Malý křeček při vydatném krmení rychle rostl a náhle si uvědomil svoje ego; duševní vlastnosti dané mu přírodou. Projevil je v nepřátelství k člověku, přestože jím byl vychován skoro od dudlíku. Když ho jednou chtěl chlapec vyndat z terária, prokousl mu nečekaně prst. Od té chvíle se z milého drobečka stal kousavec zcela neochočitelný, se kterým se dalo sblížit jen v rukavici. Jak den ode dne povyrůstal, sílila i jeho odvaha v nepřátelství k člověku. Lehce prokousával i tlusté rukavice. Z terária nemohl již být brán ven, a jen tedy v něm přes den spal a večer se vylézal z pelíšku nažrat. Později, když se k teráriu někdo blížil, vrčel a skřípal zuby. Při vkládání potravy se snažil ze svého útulku vyskočit a utéct. A také se mu to jednou podařilo. Vznikla neskutečná honička, toho dne bez výsledku. Skrýval se pod skříněmi, lezl za nimi po zdi do nejzazšího kouta, lehce šplhal po záclonách a seskakoval z nich na police mezi knihy. Nebyl k chycení. V noci se pak ozývalo jeho hryzání zpod prádelníku, jak se do něho prokousával. Do rána už v něm byl a mezi složeným prádlem si vyhryzal chodbu, na jejímž konci si z rozhlodané látky udělal hnízdo. Celá rodina byla z něho zoufalá. Jak se ho zbavit? Teprve po několika dnech se jí podařilo osvobodit se od vzteklého uprchlíka do půjčené plechové pasti - živochytky, od známého zoologa. Křeček se do ní nechal nalákat na hrstku jeho oblíbené pšenice. O dalším jeho chovu už nebylo ani řeči. Se samochytkou byl naložen do auta, odvezen daleko do polí a tam slavnostně vypuštěn. Křečka polního příroda obdařila agresivitou a samotářskou povahou plnou nesnášenlivosti vůči všem živým tvorům, kteří se dostanou do jeho blízkosti. Každého hned silným chrupem s náruživou kousavostí směle napadne. Nesnese se spolu ani samec se samicí, s výjimkou dvakrát či třikrát do roka na několik dnů, když slaví svůj čas lásky. Ale i tehdy po milování si líže každý několik krvavých jizev. Jednotliví staří křečci mají proto svoje panství s norou, dosti vzdálené jeden od druhého. Zvláště tito staří samci bývají neskonale nevrlí a sotva zpozorují pohyb na blízku, zaujímají hned bojovou pózu na zadních nohách; poulí očima a tlačí krk i hlavu do trupu. Překvapí-li některého člověk, když se vrací do své nory, funí, vříská a skáče proti němu až do metrové výše. Pokud strašení nepomáhá, použije pak svou nejstrašnější zbraň - ostré zuby. Hluboce se zakusuje do nohy a pevně drží.
Své podzemní obydlí opouští křeček skoro vždy až s nastávajícím soumrakem, na noc. Pestrá barva jeho kožíšku v tu dobu se mu obdivuhodně rozplývá v nastalém šerosvitu. Přesto neunikne žádnému ze svých nepřátel - tchoři, lasici, hranostajovi nebo velkému dravci, orlovi či výrovi. I s nimi se sice dává hrdinně do boje, ale většinou mu brzy dojdou síly a stává se jejich kořistí. Obydlenost křeččí nory se pozná podle množství rozesetých plev z obilí před jejich vchodem. Od léta si křeček vždycky pilně zanáší zrní v lícních torbách do své podzemní spíže; zásobu potravy pro hladové dny zimního období. Do podzimu si jí tak dokáže ve svém skladišti nashromáždit hezkou hromadu, mnohdy až o hmotnosti 20 kg. Nejen zrní, ale podle dostupnosti i jiné zemědělské plodiny; brambory, řípu, fazole nebo hrách. Přestože křeček je rozený vegetarián, od jara do podzimu bývá ve svém rajonu postrachem všem hrabošům, mláďatům ptáků, žábám a hmyzu. Rád si zpestří jejich masíčkem jídelní lístek. Křeččí spánek přes zimu začne už v říjnu a trvá do poloviny dubna hluboko v podzemní noře. Dříve než však zalehne, ucpe všechny vchody i východy zeminou a teprve pak se stočí do klubíčka suché trávy ve své ložnici. Křečci nejsou ale pevní spáči; čas od času se probouzí, navštíví záchodovou noru a poté si zajdou do spíže na hodování z nashromážděné potravy. Noru na jaře opouští dost pozdě, teprve až sluníčko trochu vyhřeje zem. Překvapivé zvraty našeho zemědělství v posledních létech minulého století, s rozmachem řepky, neblaze dolehly na život křečků. Výsledkem je, že se ztratili skoro všude z pahorkatin a vyskytují se hojněji, a stejně jen ostrůvkovitě, v nížinách Polabí či jižní Moravy. Neočekávaně se z polního škůdce stalo zvíře, které bylo zařazeno mezi chráněné druhy.