Časopis Myslivost

Rozhodli jsme se proto přispět do těchto diskusí zamyšlením z poněkud jiného úhlu pohledu, o kterém se v poslední době začíná v Evropě mluvit, a to zda tzv. lidová myslivost je vhodným a funkčním nástrojem pro uskutečňování zájmů společnosti na úseku hospodaření se zvěří. Lidovou myslivostí přitom bez jakéhokoliv hanlivého nádechu myslíme způsob hospodaření se zvěří založený na dobrovolných myslivcích, kteří se této činnosti věnují ve volném čase kromě svého povolání.
Uvědomme si, že zvěř je u nás i v zahraničí chápána jako přírodní bohatství, které není pevně spojeno s honebními pozemky, jejichž vlastníci jsou prakticky všude více či méně omezováni. Nejmenší práva vlastníků jsou v licenčním systému, kde honitby, či spíše území pro lov, tvoří stát a lovit může ten, kdo si zakoupí licenci. Na druhé straně stojí systém ve Velké Británii, kde mají vlastníci právo se zvěří téměř neomezeně hospodařit bez ohledu na výměru. U nás má tradici lidová myslivost, kdy právo myslivosti náleží vlastníkům pozemků, kteří honitby ve velké míře pronajímají. Náš zákon o myslivosti i celkem výrazně omezuje možnosti vlastníků jak nakládat s honitbami tím, že definuje, komu a jakým způsobem je možné honitbu pronajmou (zákaz podnájmu honitby, přenechání lovu za úplatu či rozdělování honiteb). Vzhledem k příznivým podmínkám prostředí a historii má myslivecké hospodaření u nás relativně velký význam.
Sami sebe o něm určitě nemusíme přesvědčovat už jen proto, že se jedná o činnost ve volném čase, činnost, která je pro mnohé z nás silnou zálibou, která ovlivňuje většinu volného času a která je i jakýmsi životním stylem. Kdybychom o to nestáli, tak můžeme dělat něco jiného, ale zájem o pronájmy honiteb mluví za vše. Pro zachování dlouhodobé perspektivy je dnes třeba najít argumenty pro to, co naše aktivity přinášejí nejen nám, ale celé společnosti. Přitom je třeba rozlišovat základní hospodaření se zvěří od toho, čemu říkáme myslivost v jejím širším pojetí (ta zahrnuje intenzivní chovy zvěře, sociální a kulturní aktivity dobrovolných myslivců aj.).
Podíváme-li se na hospodaření se zvěří dají se najít tři největší přínosy: 1. udržování početnosti zvěře v únosných mezích; 2. zlepšování životního prostředí a zvyšování biodiverzity a 3. ekonomické přínosy.
Základem hospodaření se zvěří je lov druhů, u kterých byly omezeny přirozené regulační mechanismy. Zejména vysoké stavy býložravé zvěře jsou vážným ekonomickým a ekologickým faktorem, který by bez zásahu ohrožoval stabilitu krajiny i existenci člověka. Zvěř je proto nutno lovit, protože by došlo k neodvratným škodám na přírodě, kde by vymizely některé rostliny a vznikly by obrovské materiální škody. Tento fakt jsou schopní pochopit a akceptovat prakticky všichni s výjimkou militantních ochránců zvířat, se kterými je velmi málo prostoru na nějakou dohodu. V tomto se domluvíme i s ekology, protože většina z nich uznává nutnost regulace početnosti zvěře a i samotní ekologové musejí obhajovat to, že vlastně usilují o zabíjení zvěře. Udržování početnosti zvěře lovem je tak základním smyslem dnešní myslivosti.
Měli bychom se ovšem připravit na některé otázky, jako například zda dokážou myslivci skutečně udržovat stavy zvěře přesně v potřebných mezích? Používají při lovu metody, které mají nejmenší negativní dopady na zvěř, přírodu i ostatní obyvatele? Je výsledkem veškeré myslivecké péče soulad mezi zvěří a prostředím nebo spíše trvale nadměrné stavy zvěře? Příkladů o tom, že ne vše se daří, se dá najít dost všude kolem nás a měli bychom najít dost takových, na kterých můžeme zdokumentovat, co se podařilo.
Pokud se jedná o myslivecké hospodaření a jeho vliv na krajinu, jen málokdo neznalý je ochotný připustit, že může být i pozitivní. Péče o rovnováhu v přírodě lovem a cílená péče o prostředí zvěře, která vede k zlepšování podmínek i pro jiné živočichy, má ovšem zcela jednoznačné výsledky. Přínosem jsou v tomto ohledu i jakkoliv kontroverzní intenzivní chovy, protože díky nim se zachovala řada velmi cenných lokalit. Myslivci se tak zasloužili o udržení některých druhů živočichů a biotopů, nicméně mnoho jiných pomáhali vyhubit a také velmi čile "obohacovali naši fádní" přírodu o další druhy se zajímavými trofejemi. Z hlediska vlivu na krajinu bychom proto měli být schopní ukázat, že přispíváme k pestrosti a stabilitě krajiny.
Určitý význam z hlediska společnosti mají i hospodářské důsledky chovu zvěře. Asi na tomto místě nemá smysl opakovat známé skutečnosti, že myslivost využívá volně žijící zvěř a zajišťuje produkci zvěřiny, kůží, parohů, srsti a peří, že k nám za loveckou turistikou jezdí zahraniční lovci, že vlastníci pozemků dostávají nájemné a úhrady za škody a že stát profituje z poplatků a daní. To všechno je sice pravda, ale z hlediska státu je tento přínos zanedbatelný a podle současných výkupních cen o naši zvěřinu prakticky nikdo nestojí.
Příliš nepochodíme ani s argumentem, že myslivci vydávají nemalé finanční prostředky za veškeré potřebné vybavení pro lov, protože, kdybychom nechodili lovit, našli bychom si jinou zábavu a vydělané peníze bychom zase někde utratili, například za alkohol a cigarety a z tohoto zboží má stát velké výnosy v podobě spotřebních daní. Přesto je dobré připomínat, že zvěřina je potravinou, která má řadu lepších vlastností, než maso hospodářských zvířat. Jaká je ale její kvalita, a co hygiena zpracování a způsob ulovení? Uštvaný a pozdě dosledovaný kus s ránou na měkko, který pustíme do oběhu moc dobrou reklamu neudělá.
Nezbytnou součástí ekonomických úvah jsou ovšem i škody, které padají na vrub zvěře. Uvědomme si, že náš zákon o myslivosti bohužel nedává povinnost zachovat zvěř v přírodě, naopak umožňuje zrušit její chov i tam, kde dosud přežila veškeré vlivy civilizace. Držitelé honiteb tak mají absolutní řešení škod ve svých rukách a mohou žádat o rušení normovaných stavů jakéhokoliv druhu zvěře. Škody jsou myslivci hrazeny, ale ruku na srdce - kdo jiný než myslivci dopustili plošný nárůst stavů spárkaté zvěře a spolu s tím i razantní zvýšení škod a žádná kompenzace nenahradí vlastníkům pozemků veškeré újmy, nehledě na čas a finance potřebné na uplatnění náhrad. Zároveň jsme přesvědčeni o tom, že zvěř při minimálních stavech působí škody prakticky nevyčíslitelné. Proč asi zahraniční lovci tráví hodiny na silnicích a pro lov u nás najedou stovky kilometrů, když nenabízíme ani exotické druhy zvěře ani pobyt v nespoutané přírodě? Jednoduše proto, že doma, kde musejí hledět na soulad mezi zvěří a prostředím, si nemohou dovolit udržovat tak vysoké stavy a lov by je vyšel mnohem dráž. Z hlediska ekonomiky bychom proto měli být schopní ukázat, že hospodaření se zvěří společnosti hodně přináší a málo ji stojí. V opačném případě budeme těžko hledat někoho, kdo nás bude alespoň tolerovat.
Tolik k významu mysliveckého hospodaření, které u nás zajišťují především zájmoví myslivci. Tento systém přináší možnost realizace zájmů tisíců lidí, kteří ve svém volném čase a bez nároku na odměnu zajišťují vše potřebné a nacházejí vlastní uspokojení. Tato aktivita, která často přerůstá v životní styl je spojena nejen s pohybem v přírodě, ale také se vzděláváním, kynologií, střelbou a společenskými akcemi a má proto řadu příznivých dopadů na jednotlivce i společnost. Důležité ovšem je, zda je takto dosaženo cílů hospodaření, a tedy zejména, aby i lidová myslivost zajistila udržování potřebné rovnováhy mezi zvěří a prostředím, což naráží na neochotu a neschopnost některých uživatelů honiteb. Je navíc čím dál víc vidět, že evropská populace myslivců stárne, mladí moc zájmu nemají nebo se k myslivosti v pravé chvíli nedostanou, a tak se začíná uvažovat o tom, že se změnou životního stylu přestávají být lidoví myslivci schopní se zvěří účinně hospodařit.
Řešením by mohli být profesionálové a tyto názory se nakonec objevily i u nás a jejich prvním důsledkem je omezení regulace zavlečených druhů na myslivecké stráže. Tento způsob hospodaření se zvěří není v Evropě příliš obvyklý, ale např. ve Skotsku existují profesionální lovci, kteří působí na soukromých i státních majetcích. Na to, jaký je jejich život jsme se zeptali jednoho z nich - pana Allyho MacAskilla.

Co je třeba splňovat jako profesionální lovec a je zde dobrá možnost získání zaměstnání?
Licenci profesionálního lovce mohou získat pouze lidé s největšími loveckými zkušenostmi. Prakticky je získání licence podmíněno dvěma podmínkami. První je úspěšné složení nenáročného testu z loveckých vědomostí a druhou podmínkou jsou praktické lovecké zkušenosti. V některých rodinách se jedná o tradici, kde se licence dědí z otce na syna. Já jsem tuto licenci získal před pěti lety. Získat zaměstnání jako profesionální lovec můžete jako zaměstnanec na velkém soukromém či státním majetku. Nejčastěji se jedná o práci pro některou ochranářskou organizaci, která zabezpečuje management na rozlehlých státních, ale i soukromých pozemcích. Druhou šancí je nechat se zapsat do veřejného seznamu profesionálních lovců a čekat na zakázky od vlastníků většinou menších pozemků. Tento typ zakázek může mít dlouhodobější charakter (lov po několik sezón), nebo se jedná jen o nárazový odlov určeného množství zvěře.
Je to dobrý způsob, jak si vydělat a jaká je tvoje pracovní náplň?
Není to žádný zlatý důl. Já mám hlavní zaměstnání u skotské neziskové organizace zabývající se ochranou přírody, kde pracuji jako terénní pracovník ochrany přírody. Asi 70 % mojí pracovní náplně tvoří lov jelení a srnčí zvěře, dále se podílím na zabezpečení přirozené obnovy žádoucích druhů dřevin. Kromě tohoto pracovního poměru beru zakázky na lov a je to dobrá příležitost jak vylepšit svoji finanční situaci. Ve Skotsku existuje již zmíněný veřejný seznam profesionálních lovců s kontakty. Každý vlastník honebních pozemků, který má problémy s početními stavy zvěře, se na mne může obrátit, abych mu lovem pomohl tuto situaci řešit. Prakticky to vypadá tak, že držitelé honebních pozemků si problémy s početností zvěře uvědomí sami, nebo jsou upozorněni například některou ochranářskou organizací. Přemnoženou zvěř pak mohou lovit vlastními silami, nebo se obrátit na nás, profesionální lovce. Mým úkolem je potom ulovit potřebný počet kusů ve věkové a pohlavní struktuře, kterou požaduje vlastník.
Na jaké ploše tedy ročně lovíš a kolik ulovíš kusů?
Ve svém zaměstnání jsem odpovědný za lov zvěře v okolí nejvyšší hory Velké Británie, Ben Nevis na ploše necelých 4000 ha. Soukromé zakázky se každoročně dost mění, ale v průměru se jedná asi o 3 - 5 lokalit, každá o průměrné výměře 600 - 800 ha, celkem tedy ročně lovím na zhruba 7000 hektarech. Ročně v průměru ulovím přes 300 kusů zvěře, převážně jelení a srnčí.
To jsou obrovská čísla, kolik máš doma trofejí a jaký pro tebe mají význam?
Téměř žádné. Doma mám jen asi pět trofejí, dva medailové srnce, dva jeleny a jednoho siku. Ve Skotsku podle trofeje neposuzujeme chovnou hodnotu jedince a trofej pro nás má tedy význam pouze jako upomínka na úspěšný lov. Osobně lovím více než dvě třetiny samic a mláďat. Trofejové samce někdy lovím i v období, kdy mají paroží ještě v lýčí. Posledním důvodem, proč se v počtu trofejí nemohu srovnávat ani s nejméně úspěšným českým myslivcem je, že se jako profesionální lovec dost často stěhuji, mám malý dům a těžko bych si do něj mohl pověsit 100 trofejí, které ročně ulovím. Slabé paroží proto vyhazuji a ze silnějších kusů parohy odřezávám na prodej výrobcům nábytku apod.
Jak vypadá tvá běžná zakázka?
Nejčastěji lovím na menších farmách a rodinných majetcích. Vlastníci jsou v těchto případech zaneprázdnění farmáři, kteří nemají čas věnovat se lovu v takové míře, aby vedl ke snížení stavů. Každý zákazník má jiná pravidla a podmínky. Na některých farmách lovím pouze vybraný druh zvěře (někteří farmáři začínají mít problémy se sikou). Na jiných pozemcích si zákazník přeje, abych lovil pouze samice a mladé samce. Trofejovou zvěř si šetří pro sebe a své známé. Zákazník se také samozřejmě rozhodne kolik zvěře a v jakém období mám ulovit. Jsou to většinou běžné pracovní smlouvy, kde mám stanovený druh a množství zvěře a také termín realizace a dokončení zakázky. Jsou však i velmi obecné zakázky, jejichž podmínky a pravidla by se dala shrnout do věty: Jakmile něco potkáš, tak to střel, celoročně jakýkoliv druh v jakémkoliv množství. Někteří vlastníci dokonce nestojí ani o zvěřinu a stačí jim, když zvěř postřílím a nechám ležet na místě. To je případ mého současného zaměstnání. Moje vedoucí (žena) vydala přísný zákaz vjezdu motorovými vozidly do rezervace, a to i pro terénní pracovníky. Já jsem od ní dostal příkaz ulovenou zvěř (převážně jelení) ponechávat v horách. Většina mého loveckého okrsku je pro běžné dopravní prostředky zcela nepřístupná. Bylo by možné zde použít terénní čtyřkolky nebo jiná speciální terénní vozidla, ale i jejich používání mám zakázané. Z vlastní iniciativy jsem tedy většinu ulovené zvěře soustřeďoval ke vzdáleným parkovištím vlastními silami. Ponechání ulovené zvěře v horách je podle mého názoru nejen neetické, ale i kontraproduktivní. Rozkládající se těla ulovené zvěře by v rezervaci mohla způsobit nežádoucí koncentraci predátorů, což by mohlo negativně působit na chráněné populace jeřábků a tetřívků. Je nepochybné, že ani návštěvníci rezervace by nebyli při pohledu na mrtvá těla zvěře příliš nadšeni.
Jak jsi za tuto práci placen?
I tahle část smluv je velmi individuální. Záleží samozřejmě na naší dohodě, přičemž velký vliv na cenu má náročnost splnění úkolu. Někdy stačí, že si mohu ponechat veškerou ulovenou zvěř. Někdy musím ulovenou zvěř odevzdat vlastníkovi pozemku a ten mi pak platí za ulovení jednotlivých kusů nebo za splnění celé zakázky.

Tolik tedy o práci jednoho profesionálního lovce. Co by ale využívání profesionálů přineslo nám? Především drastický úbytek loveckých příležitostí. Jeden profesionální lovec by byl schopný splnit plán lovu na přibližně pěti a deseti tisících hektarů a na celou republiku by jich tak teoreticky stačil jeden tisíc. Vlastníci pozemků by také přišli o nájmy a naopak by museli začít platit lovcům. Ztráta by ovšem nemusela být tak vysoká, protože při dnešních stavech zvěře by vlastníci utržili dost za zvěřinu, případně by lovci pracovali zadarmo, s tím, že by zvěřina byla jejich. Navíc by vlastníkům zůstala možnost rozhodnout například o poplatkovém lovu trofejové zvěře. Rozhodně by vlastníci získali naprostou záruku, že bude uloveno přesně to, co budou požadovat. Profesionál, který je závislý na zakázkách, by si nemohl dovolit nesplnit plán lovu, protože by ho už nikdo nezaměstnal. Dá se říct, že by se takto během dvou let vyřešily všechny problémy se škodami zvěří (ta by zůstala ve stavech, které by si vlastníci přáli). Při eliminaci škod by proto takový systém mohl být i výnosný, ovšem vzhledem k roztříštěnosti vlastnictví pozemků a tradicím se nedá očekávat, že by u nás profesionální lovci našli většího uplatnění.
Přesto bychom neměli být v klidu a je vhodné myslet na to, že pokud nebudeme schopní dokázat společnosti přínosy našeho hospodaření, a naopak budeme působit jako problémová skupina, bude narůstat tlak na to, aby se celý systém změnil. To by ale vzhledem k tomu, co nám myslivost přináší, byla určitě škoda.