Časopis Myslivost

Autor vychází z osvědčených metod našich předchůdců, které obohacuje o nové moderní prvky v přímé návaznosti na tvorbu zkušebních řádů a v neposlední míře i jako reakci na nově upravený zákon na ochranu zvířat. Zúročuje zde samozřejmě také své dlouholeté praktické zkušenosti, které získal jako chovatel, cvičitel a také jako myslivec a rozhodčí z výkonu.
Velice pozitivně je nutno hodnotit skutečnost, s jakým citem je zde popisována rozdílnost přístupu ve výcviku loveckých psů podle skupin plemen s ohledem na jejich využití.
Jsem přesvědčen, že tato publikace pomůže všem zájemcům o loveckou kynologii ve výběru vhodného psa pro svou speciální potřebu, pomůže zvládnout výchovu a výcvik, v neposlední řadě pomůže zejména těm začínajícím, dnes ještě kynologickým laikům, najít cestu mezi již zkušené psovody, kterých v lovecké praxi není nikdy dostatek.


Ing. František Korda


Úvodem

Člověk, už od doby, co se stal člověkem, využíval přírodní zdroje ke svému prospěchu, aniž by se ohlížel, jak to přírodě prospěje či uškodí. Tak se ostatně choval i dávno před tím, než se člověkem stal, stejně jako všechny její živé součásti.
Moderní člověk i myslivec si uvědomuje, že jeho zásahy do přírody musí směřovat k nápravě škod a nastolení a udržení stavu pokud možno blízkého optimu.
Z hlediska myslivosti jde o to, aby o obhospodařování myslivcům legislativou svěřených druhů zvěře bylo správně pečováno, respektive, abychom se v rámci stanovených pravidel starali, aby byla v našich honitbách kvalitní zvěř v přiměřeném množství a druhové skladbě i s ohledem na zemědělskou a lesnickou činnost v optimálním poměru predátorů k ostatní zvěři.
Jde o to, abychom myslivost provozovali na základě znalosti a odbornosti, abychom navázali na cenné hodnoty tradic, které vytvořili naši předchůdci v průběhu staletí a v jejichž rámci se postupně stával z lovce myslivec.
Myslivec nejen pečuje o zvěř v období strádání, ale také udržuje její stavy v přiměřeném množství a kvalitě lovem. A při lovu jsme povinni zajistit, aby lovená zvěř zbytečně netrpěla. Avšak při lovu se i při nejlepší vůli stane, že zvěř postřelíme a nejsme schopni ji sami dohledat. Tady může pomoci myslivec s dobře připraveným loveckým psem a sejmout z lovce tíhu odpovědnosti za utrpení postřelené zvěře i za ztrátu trofeje a zvěřiny.
Lovecký pes, kromě své profese odborné, je také naším společníkem. Tím, že jsme na sebe vzali starost o štěně loveckého psa, jeho krmení, výchovu, výcvik v poslušnosti, přípravu na zkoušky, absolvování zkoušek vloh i lovecké upotřebitelnosti, svod a výstavy, prošli jsme obdobím, které je ostatním myslivcům odepřeno. I když toto období není spojeno jen se samými radostmi, jistě nás obohacuje. Zcela jistě jsme se zdokonalili v sebeovládání a možná, prostřednictvím svého psa, jsme se naučili lépe vycházet i s lidmi.
Pes nás doprovází při pobytu v honitbě i při lovu a je nám stále platnějším pomocníkem, zejména při dohledávkách a dosledech. A podaří-li se nám vychovat takového psa, bude právě on tou polovinou našeho mysliveckého já, ve smyslu přísloví "Myslivec bez psa  poloviční myslivec". A budeme-li moci prokázat službu i kolegům, kteří se na nás obrátí, bude nám dopřáno naplnit pravidla myslivecké etiky nejen ve vztahu k poraněné zvěři, ale i ve vztahu ke kolegům-myslivcům.
Úspěšná spolupráce se psem při dohledávkách postřelené zvěře, a zvláště práce na barvě, je vrcholem v kynologické činnosti a prvním smyslem existence loveckých psů. Odpovědné způsoby lovu, vztah myslivců k postřelené zvěři, snaha o její dohledání, péče o lovecké psy a jejich vůdce v mysliveckých organizacích svědčí více než cokoliv jiného o úrovni té které organizace.
Snažme se navázat na to nejlepší, co nám předali naši předchůdci. Využijme jejich znalostí při přípravě loveckých psů a přípravu veďme tak, aby byla co nejvíce v souladu s přirozeným vývojem psa a potřebami myslivosti.
Myslivecká kynologie je službou a tato služba je jen pro ty, kteří chtějí a mohou sloužit. Příprava loveckého psa je dlouhá, nelehká cesta. Začněme ji tím, že se budeme snažit vědět a pochopit. A to nejen ti, kteří si svou mysliveckou existenci nedovedou bez psa představit, ale také ti ostatní. Když pro nic jiného, tak pro to, aby věděli, kolik práce navíc vynaloží myslivci, kteří i pro ně úspěšně vedou lovecké psy při výkonu myslivosti.
Myslivecká kynologie je službou a služba, jak známo, nebývá většinou oceňována těmi, kteří slouží, ale naopak těmi, kteří ji vyžadují. Je otázkou, zda vedení mysliveckých organizací, od nejnižších k nejvyšším, nemá v tomto směru jisté rezervy.

Vztah psa k člověku od štěněte po dospělost


Na začátku této knihy (str. 11-14) jsme charakterizovali skupiny plemen loveckých psů podle typických vlastností a způsobů práce (honiči, slídiči, retrívři, ohaři). Víme tedy, co od toho kterého jedince příslušného plemene budeme požadovat, až dospěje. Jestliže jsme si pořídili štěně, budeme hledat cesty, jak docílit, aby z něho vyrostl výkonný, poslušný a ovladatelný, v pravém slova smyslu upotřebitelný lovecký pes. Půjde o to, aby to šlo bez velké námahy, abychom nevhodným jednáním se štěnětem a mladým psem nevyvolávali strach, který, působí-li dlouhodobě, vyvolává stres, abychom se co nejvíce přiblížili přirozenému vývoji jedince a co nejvíce využili období, kdy se snadno a rychle učí a naučené natrvalo podrží v paměti.
Pokusme se hledat odpovědi v přírodě, neovlivněné člověkem.
Zkusme si představit dvojici psů žijící divoce v dávných dobách v přírodě bez lidí. Hárání feny muselo, jak vyplyne z dalšího, proběhnout v lednu nebo v únoru. Štěňata se narodí koncem března nebo v dubnu, kdy je zimou oslabená spárkatá zvěř snadnou kořistí i pro březí a kojící fenu a zároveň se kořist, protože je dosud chladno, nekazí. Konečně v prvním období po porodu se pes, otec štěňat, stará o přísun potravy většinou sám. Štěňata rychle rostou a ve třech týdnech začínají vylézat z brlohu, učí se pohybovým koordinacím a zároveň si začínají hrát. Je to hra na lovce a kořist, při níž se mezi štěňaty střídají role.
Je velmi zajímavé, že matka, z jejíž mordy, slechů, běhů či prutu si štěňata dělají terč svých útoků, víceméně důsledně hraje roli kořisti. A když už útoky štěňat nemůže snést, raději uteče na místo, kam za ní nemohou, jako by věděla, že nic nesmí u štěňat narušovat procesy učení pohybovým koordinacím a učení loveckému chování. Krušné období pro matku nastává v pátém týdnu stáří štěňat, kdy ztrácí mléko a štěňata neodbytně vyžadují kojení. Štěňatům dorůstá mléčný chrup a fenu kojení bolí, na štěňata vrčí, náznakově kousne, ale neublíží. Napadené štěně se překulí na záda, jako by vědělo, že tato pozice nedovolí matce, ani jinému dospělému psovi, mláděti ublížit. I otec štěňat je, sice podstatně méně než matka, tolerantní při hrách se štěňaty v blízkosti pelechu.
Rodiče přinášejí potravu zpočátku v žaludcích, štěňata se na ně vrhají, dotýkají se jejich spodních čelistí a koutků tlam ve snaze získat potravu. Rodiče jim vyvrhují natrávené maso a když se štěňata nasytí, spí nebo si hrají.
Asi od osmi týdnů stáří začínají štěňata rodiče doprovázet a učí se lovit takzvanou malou kořist. A to je právě začátek června, kdy je příroda plná mláďat. Mláďata zajíců, myši, vejce a mláďata ptáků hnízdících na zemi jsou snadnou kořistí štěňat.
Při jakémkoliv ohrožení, signalizovaném hlasovými projevy rodičů, se běží schovat a na rodičích nechávají odvrácení nebezpečí. Jen díky tomu, že vyrůstají v ovzduší péče a značné tolerance, mohou optimálně rozvíjet schopnosti, které zajišťují úspěšnost při lovu. Štěňata se během léta zdokonalují a rostou. Nicméně v loveckém teritoriu je postupně tzv. malá kořist z velké části odlovena, mláďata zvěře a ptáků odrůstají, takže je stále těžší je ulovit.
A je tu podzim, štěňata jsou bezmála stejně velká jako rodiče a začínají pohlavně dospívat - fenky asi o dva měsíce dřív než psi, jistě proto, aby nemohlo dojít k páření mezi sourozenci. Matka instinktivně považuje hárající se dcery za své konkurentky, nedovolí jim spáření s jejich otcem, méně se loví, úspěšnost se snižuje, olizování koutků tlam nedává očekávaný efekt, je konec s tolerancí dospělých. Často se ozývá vrčení a nářek. Mění se význam gest. Vzpřímený strnulý postoj a zvednutý prut je výrazem síly a nadřazenosti. Naopak přikrčený postoj, rychlé kmitání přitisknutým prutem s následným olíznutím čelisti nadřazenému jedinci je výrazem často vynucené podřízenosti.
Během krátké doby se prostřednictvím šarvátek a půtek, ritualizovaných projevů nadřazenosti a podřízenosti, vytvoří kvalitativně nové vztahy, ve kterých má každý jedinec své místo označované termínem "postupná podřízenost". Znamená to, že vůdci jsou podřízeni všichni členové smečky, druhý člen (zpravidla matka) je podřízen vůdci, ale nadřazen ostatním až k poslednímu, nejslabšímu zvířeti, které ustupuje všem. Na konci tohoto procesu se z rodiny stala smečka. Muselo se to stát proto, že se blíží zima, jejíž přežití umožňuje pouze lov ve smečce. Kořist, například jelen nebo laň, může některého psa zranit nebo i zabít, avšak smečka může přežít.
Lov začíná hrou, při níž členové smečky vůdci i sobě navzájem vyjadřují podřízenost, načež vyrazí. Najdou stopu, vypíchnou tlupu, řekněme jelenů, rozrazí ji a jednoho z nich štvou, dokud se jelen nezastaví.
Jelen je v kruhu a odbíjí útočící psy. Psi se postupně dostávají do transu, který přehluší pud sebezáchovy, jeden z nich se zavěsí na zadní běh, jelen je sražen a usmrcen. Hodování začíná vůdce smečky a ostatní se přidávají. Odpočívají, hodují, a jak kořisti ubývá, snaží se ukrývat a zahrabávat urvané kusy, které si hlídají a vzájemně kradou. Vznikají šarvátky, a když potrava dojde, opět "přesvědčí" vůdce smečky a znovu vyrážejí na lov.
Protože psi u nás divoce nežijí, je předešlý text uveden slovy "představme si". Přesto se dá říci, že je tato představa reálná s ohledem na podobnosti v chování blízkých příbuzných psů - vlků a psů hyenovitých, které je popsáno v literatuře. Navíc je tato "představa", s ohledem na nutnou stručnost, značně zjednodušená.

Co z toho pro nás, kteří jsme si pořídili štěně loveckého psa, vyplývá?

. Především budeme muset sestoupit z vrcholu vývojového žebříčku o několik stupňů ke svému štěněti a jednat s ním v souladu s přirozenými způsoby dorozumívání živočišného druhu pes domácí. Nemusí to být tak těžké, protože pes je společenský tvor, stejně jako člověk.

. Pes je schopen a ochoten považovat člověka za příslušníka svého druhu, pokud se člověk svým chováním dokáže přiblížit chápání psa.

. Začněme u štěněte. Štěněti až do doby pohlavní dospělosti nahrazujeme matku. Matka nepoužívá nátlak (případně jen mírný nátlak) a při hrách často hraje roli kořisti. Denně poskytuje štěněti příležitosti k probuzení a rozvíjení loveckých vloh, poskytuje mu potravu a ochranu, bojí-li se něčeho.
. Představme si včelí plást, v němž jsou zavíčkované buňky naplněny loveckými vlohami v různé kvalitě. Aby se obsahy buněk mohly uplatnit, musí dojít k jejich odvíčkování. Teprve pak se mohou projevit a rozvinout.

. Jsou období v životě štěněte, která se nazývají vtiskávání neboli vpečeťování. Dají se charakterizovat časově omezenou, vrozenou schopností reagovat na určitý podnět určitou činností a tento způsob chování podržet v paměti. Jinak řečeno - jde tu o vrozenou schopnost snadno a rychle se učit nejen loveckému, ale i vzájemnému chování, nejen k příslušníkům svého druhu, ale i k svému člověku a ostatním lidem. Promeškáme-li tato období, nemůžeme už nikdy dosáhnout maxima či optima rozvoje té které (zejména lovecké) vlastnosti. Nevíme přesně, kdy se u určitého štěněte odvíčkovávají vlohy pro určitou vlastnost. Může se to stát jen na základě impulsu - podnětu, kterým je, například pro vlastnost štvaní, odbíhající zajíc. Štěně dnes nereaguje, ale za týden se za zajícem rozběhne a později začne i vydávat na jeho stopě. Nedáme-li mu včas příležitost, odvíčkuje tuto vlohu nevhodný impuls, a tak se tato vlastnost může zvrhnout ve štvaní aut, cyklistů nebo v krajním případě vlastního ocasu, dokonce i s vydáváním.

. Naše role spočívá jednak v poskytování vhodných příležitostí k probuzení a rozvinutí loveckých vloh štěněte a zároveň ve vytvoření vztahu, v němž se štěně cítí dobře. Zdá se, že se všechny, zejména lovecké, vlohy otevírají před dosažením pohlavní dospělosti, kromě schopnosti podřizovat se a schopnosti zplodit a pečovat o potomstvo. Z toho vyplývá, že štěně nesnáší nátlak. Nepřiměřený nátlak vyvolává strach a trvá-li, následný stres brání plnému probuzení a rozvinutí loveckých vloh. Naopak v období pohlavního dospívání je u některých psů, potenciálních vůdců smečky, nátlak jediný způsob, jímž si zajistíme postavení vůdce smečky. Naši předchůdci začínali vážný výcvik, jmenovitě výcvik v poslušnosti, zejména u ohařů a slídičů, až kolem jednoho roku stáří psa. Používali výstižný termín "domácí výcvik". Věděli, že výcvik v poslušnosti u ohařů a slídičů či retrívrů včetně přinášení musí probíhat mimo honitbu, tedy doma na dvorku, na zahradě nebo v jiném uzavřeném prostoru. V období intenzivního výcviku v poslušnosti v důsledku nátlaku, který někdy bolí, žije pes v určitém stresu, a to zvláště tehdy, nedokáže-li vůdce nátlak vyvážit pochvalou, odměnou a hrou. Pokud bychom v tomto období pracovali se psem v honitbě, zcela jistě by to negativně ovlivnilo chuť do práce.



Co je třeba udělat před započetím přípravy loveckého psa v honitbě



V předcházejícím období jsme zvládli cviky poslušnosti. Pes plní naše příkazy rychle a rád. Rád tehdy, jestliže se nám podařilo cviky poslušnosti častým procvičováním dovést k dokonalosti a hlavně jsme nezapomínali vždy po ukončení cviků psa pochválit, pohladit, poplácat, odměnit, nechat krátce proběhnout. Pes má k nám plnou důvěru a zároveň je nám zcela podřízen. Takto jsme svého psa zvládli do konce zimy, abychom mohli už v předjaří začít s přípravou na zkoušky - nejprve na zkoušky vloh.
Budeme stavět na základech, které jsme položili v době, kdy byl náš pes štěnětem. Nyní půjde o to, aby projev loveckých vlastností našeho psa nabyl nových kvalit na základě nového vztahu, vztahu "vůdce smečky - podřízený člen smečky", který jsme v předcházejícím období nastolili. Připomeňme si, že v podřízeném vztahu se pes cítí dobře, protože život ve smečce, třeba s člověkem, je také přirozený způsob jeho existence. Přesto se dá předpokládat, že se čas od času bude pokoušet prosadit svou vůli, například při pokusech o štvaní srnčí zvěře. V nastávajícím období přípravy v honitbě bychom udělali velkou chybu, kdybychom mu to dovolili, stejně jako volné pobíhání v našem okolí při pochůzkách honitbou. Pocit svobody by bylo to nejhorší, co bychom mu mohli poskytnout. Půjde pěkně u nohy až na místo, kde budeme nacvičovat slídění nebo hledání, aby byl nabit energií a chutí do práce. Tam bude čile pracovat podle našich povelů a posuňků a až se budeme vracet, půjde zase pěkně u nohy. Když budeme důslední, s překvapením postupně zjistíme, že nám náš pes dělá pomyšlení.
V průběhu zimy jsme si jistě opatřili u svého Okresního mysliveckého spolku Zkušební řády Českomoravské myslivecké jednoty pro zkoušky loveckých psů obsažené v publikaci Pes a lov (včetně případných novel a doplňků), s jejímž obsahem jsme povinni se seznámit, chceme-li svého psa předvést na zkouškách.

5) Vedení loveckého psa v myslivecké praxi


Jestliže se nám podařilo překonat všechny obtíže spojené s výchovou, výcvikem v poslušnosti, přípravou na zkoušky i absolvováním zkoušek vloh a lovecké upotřebitelnosti a máme za sebou první úspěchy v praxi, zjišťujeme postupně, že náš vztah ke psovi a naopak, zároveň s přibýváním dalších zkušeností, nabývá nové kvality. Ovšem za předpokladu, že jsme aktivními myslivci a bereme psa do honitby nejméně tak často jako pušku. Zjišťujeme postupně, že ubývá potřeby a četnosti mocenských zásahů. Pes stále častěji ví, co se od něj očekává, a snaží se vyhovět. Snaží se sloužit a spolupracovat.
Ukazuje se, že i mnozí z myslivců, kteří vychovali takové psy, berou takto své poslání i ve vztahu ke kolegům. Nejen proto, že chápou, že myslivecká kynologie je službou, ale také proto, že vědí, že lovecký pes může růst jen tehdy, dostane-li se mu příležitostí k práci. Příležitostí především v dohledávkách drobné zvěře a dosledech poraněné zvěře spárkaté, kde, jak víme, je nenahraditelný.
Jde o to, aby se myslivci, kteří postřelili zvěř, obraceli především na ty své kolegy, jejichž psi úspěšně pracují.
A protože se od vůdce takového psa očekává úspěšná práce, nemůže si dost dobře dovolit, chce-li být zván příště, vytýkat chyby, jichž se střelec dopustil a které vedly k neúspěchu - chyby, často pramenící z neznalosti, ale také z nedočkavosti, neodbornosti a někdy i z trestuhodné neodpovědnosti. Dochází k pošlapání nástřelu i dráhy, roznesení pachu a barvy na botách do všech světových stran, hledání v porostech bez psa či se psem, který je právě po ruce, bez ohledu na jeho schopnosti a kvalifikaci a bez ohledu na to, zda je den či noc. Poraněná zvěř bývá často zvednuta a zahnána daleko od nástřelu, místo ní omylem štvaná a někdy i střelená či postřelená zvěř zdravá atd.
Když pak selžou všechny amatérské pokusy, bývá volán, ovšem v lepším případě, myslivec s osvědčeným psem s kvalifikací a očekávají se zázraky. Když se zázrak i přesto, že bylo vynaloženo velké úsilí, nekoná, bývá pes i jeho pán hodnocen, většinou u piva, velmi nelichotivě, ačkoli hodnotitelé - také myslivci - prošli odbornou mysliveckou přípravou. Jsou dvě možnosti - buď byla myslivecká příprava špatná nebo jsou oni špatní myslivci.
Proto nebude na škodu, když si znovu připomeneme, že odpovědnost za postřelení zvěře má ten, kdo střílel, a povinnost, morální povinnost sahající až k oprávnění lovit zvěř, postřelenou zvěř dohledat a ukončit její utrpení.
Avšak ne každý myslivec může mít a připravit psa pro dohledávky a dosledy. Nicméně každý myslivec, který loví zvěř, musí nejen vědět, jaké podmínky je třeba vytvořit pro úspěšnou práci psa, ale také je zajistit. Musí vědět, komu případné postřelení ohlásí a na koho se obrátí, koho požádá o pomoc. Je to, jak jistě ví, myslivecký hospodář. Podle jeho pokynů a ve spolupráci s ním zajistí další postup. Musí mít na paměti, že každý kus zvěře, na který střílí, může postřelit, a je povinen už před stisknutím spouště s tím počítat.
Při lovu spárkaté zvěře je výhodné zapamatovat si místo nástřelu podle význačných bodů v terénu, a chybí-li tyto body, pak alespoň podle spojnice dvou bodů v prodloužení za nástřelem, které budou vidět i tehdy, opustíme-li místo, z něhož jsme stříleli. Toto místo označíme, je-li třeba, zálomkem, nebo tak, aby bylo i od nástřelu vidět. To nám pak velmi často umožní na louce, v obilí nebo jiném prostředí bez markant najít snadno nástřel.
Jistě nebude na škodu, když si připomeneme chování spárkaté zvěře v okamžiku zásahu se zřetelem na následný dosled.

Václav Vochozka (ročník 1936) byl celý život lesníkem, působil v Novohradských Horách, kde dosud žije.
Kynologii se věnuje již čtyřicet let. Od roku 1970 chová a cvičí krátkosrsté jezevčíky, ke kterým v posledních letech přibyli jezevčíci hrubosrstí. Ve své chovatelské stanici CAREX odchoval více než tři desítky vrhů jezevčíků.
Je rozhodčím pro všechny druhy zkoušek malých plemen loveckých psů kromě všestranných zkoušek. Působil jako lektor a zkušební komisař pro předmět lovecké kynologie v přípravě uchazečů o první lovecký lístek.
Své dlouholeté kynologické zkušenosti zúročil již ve třech publikacích. Je spoluautorem knihy Lovečtí psi, výchova a výcvik, samostatně pak vydal úspěšnou knihu Jezevčíci v myslivecké praxi a jeho posledním dílem je publikace Výchova a výcvik loveckých psů - Základy myslivecké kynologie. Všechny jeho publikace vydalo Nakladatelství DONA v Českých Budějovicích.
Václav Vochozka je také autorem článků, často polemických, ve kterých se věnuje palčivým problémům současné kynologie.
Jeho novou knihu lektoroval zkušený kynolog a myslivec Ing. František Korda, který také napsal předmluvu. Text doplňují ilustrace Oldřicha Tripese, autorem fotografií je Jan Tichý.