Časopis Myslivost

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je zařazena do řádu hlodavců. Rozšířená je v celé Evropě a v mírné oblasti Asie. Vyskytuje se téměř ve všech lesnatých oblastech od nížin po hory. U nás žije převážně v lesích, parcích a sadech, kde je dostatek semen keřů a stromů (líska, ořech, buk aj.).
Dorůstá do délky 20 - 25 cm, chvost měří 15 až 20 cm a hmotnost se pohybuje okolo 250 až 350 g. Zbarvení těla je velmi proměnlivé. Spodní část těla je obvykle bělavá, hřbet, hlava, boky a ocas bývají rezavé, tmavohnědé až šedohnědé. V zimním období jsou ušní boltce zakončeny tzv. chvostky (štěteček). V letním období mají veverky světlejší a méně hustou srst proti zimní, která je hustá a tmavší. Dlouze osrstěný chvost slouží jako kormidlo při přeskakování mezi větvemi stromů. Dlouhé ostré drápky na prstech značně pomáhají při šplhání. Má dobře vyvinutý sluch i zrak. Veverka je aktivní převážně v denních hodinách. Vyskytuje se v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích.
Hnízda si buduje převážně na více místech v korunách stromů. Jedno hnízdo je hlavní. Slouží k vrhu a chovu mláďat. Páří se od ledna do září. Po 38 - 39 dnech vrhá v hnízdě 3 - 5 nevidomých, holých mláďat, která prohlédnou až po 4 týdnech (Motl, 1970). Mláďata jsou kojena a zůstávají v péči matky asi dva měsíce. V průběhu roku může mít veverka 1 - 3 vrhy. Samice dosahují dospělosti až v druhém roce života, samci o půl roku později.
Hlavní složku potravy tvoří semena, plody lesních dřevin, ovoce, výhony, pupeny, listy a houby. Nepohrdne ani hmyzem, vajíčky a ptačími mláďaty. Na zimu si dělá zásoby semen a plodů, které ukrývá v zemi a v dutinách stromů. Zimu nepřespává, pouze za nepříznivého počasí nebo v silných mrazech nevylézá z hnízda. Veverka v myslivosti nepůsobí výrazné škody. Sama se často stává kořistí dravců i šelem (kun). U nás je chráněným druhem.

Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) není naším původním druhem. Byla k nám dovezena ze Severní Ameriky v roce 1905 a vypuštěna na Dobříši na ostrůvek přilehlého rybníka u budov zámku Coloredo Mannsfeldem. Díky své přizpůsobivosti a rozmnožovací schopnosti se rozšířila téměř po celé Evropě a Asii.
Dorůstá délky 45 - 70 cm (z toho ocas 20 - 28 cm) a dosahuje hmotnosti 0,70 - 1,70 kg. Od bobra evropského se liší dlouhým, zploštělým ocasem pokrytým šupinami, který při plavání plní funkci kormidla. U řitního otvoru má pachové žlázy, které vylučují pižmo. Srst ondatry je velmi hustá s dobrými izolačními vlastnostmi. V horní části je kaštanově hnědě zbarvená, břicho má nažloutlý až šedý odstín.
Žije v párech u vodních ploch, kde si v březích buduje nory "hrady" ze stonků rostlin, větviček a zeminy v délce až 100 cm. Vchod bývá pod hladinou vody. Ondatra je živočich s převážně večerní a noční aktivitou. Lze ji běžně spatřit v blízkosti vodních ploch brzy ráno nebo pozdě večer při hledání potravy. Zimu nepřespává.
V potravě převládají měkké vodní rostliny (rákos aj.), drobní živočichové, měkkýši a vodní hmyz. Ryby však neloví.
Žije v monogamii a páří se od března až do září. Po 28 dnech březosti vrhá samice 5 - 8 nevidomých mláďat, která dospívají ve 4 - 5 měsících. Během roku má obvykle 3 - 4 vrhy. Loví se pro velmi cennou kožešinu "bizam". Z hlediska myslivosti nepůsobí výrazné škody. Značné škody však může napáchat v rybničním hospodářství provrtáváním hrází.

Nutrie říční (Myocastor coypus)je hlodavec původem z Jižní Ameriky, kde se vyskytuje od Bolívie až po jižní Argentinu. Chová se na farmách jako kožešinové zvíře a pro vynikající maso téměř po celém světě. V Evropě se vyskytuje ve volnosti (únik z farem v minulém století) ve Francii, Itálii a Německu. K nám byly nutrie dovezeny v roce 1924 na farmu v Jablonném nad Orlicí. V té době došlo k prudkému rozvoji farmového chovu nutrií v tehdejším Československu. Uniknuvší jedinci z farmových chovů se u nás stali zakladateli divoce žijících populací. V současné době se nutrie vyskytují především v teplejších nížinných oblastech Čech, Moravy a Slezska.
Velikost těla dospělé nutrie se pohybuje okolo 40 - 70 cm, délka ocasu 30 - 45 cm. V dospělosti může dosáhnout hmotnosti až 6 - 12 kg. Nutrie je uzpůsobena životu ve vodě. Má válcovité tělo se silným krkem a dlouhý kuželovitý ocas pokrytý tmavými šupinami a řídce porostlou srstí. Na zadních končetinách má plovací blánu. Zbarvení je na hřbetě tmavohnědé, na břiše světlejší. V okolí nosu se často vyskytuje světlá skvrna.
Nutrie vyhledávají hlavně rostlinnou potravu v blízkosti svých nor. Jedná se o trávu, byliny, plody, semena a také kořínky, které vyhrabávají převážně v břehových porostech. Z živočišné potravy se občas živí malými vodními živočichy.
Nutrie žijí v polygamii v malých rodinných skupinkách. Jsou aktivní převážně v nočních hodinách. Budují si dlouhé nory v březích. Nory jsou zakončeny hnízdní komůrkou. Mláďata se rodí po celý rok. Březost trvá 130 dní a v jednom vrhu bývá až 6 mláďat, které samice kojí 5 - 6 týdnů. Mláďata dospívají v 8 měsících.
V myslivosti nutrie nepůsobí výrazné škody. Značné škody působí v rybářství, kde hrabáním poškozují pobřežní vegetaci a způsobují velké škody na uměle vybudovaných sypaných hrázích. Nutrie jsou také hostiteli parazitárních onemocnění přenosných také na člověka např. Strogiloides myopotami (nematodální parazit, který může napadnout kůži). Výskyt nutrií ve volnosti je závislý hlavně na teplotě prostředí, proto u nás nedochází k jejich přemnožení. Velkou část jedinců zahubí zimní období s vysokými mrazy.

Bobr evropský (Castor fiber) se původně vyskytoval v lesním pásmu téměř v celé Evropě. V 19. století však byl na většině míst vyhuben. Původní populace se zachovaly v Německu, jižním Norsku, Bělorusku a Rusku. Záznamy o ulovení posledního bobra z Českých zemí pocházejí z poloviny 17. století. V průběhu minulého století došlo k úspěšnému vysazení bobra v Polsku a Rakousku. Migrující jedinci z těchto populací se objevili také u nás. Nový nález bobra byl zjištěn v severních Čechách roku 1967, na jižní Moravě v roce 1977. Do Evropy byl dovezen k založení umělých chovů bobr kanadský (Castor canadensis). Na našem území však jeho výskyt zatím nebyl zaznamenán.
V současné době bobr evropský u nás tvoří několik stálých populací např. na dolním toku Labe na Děčínsku, v jihozápadních a severovýchodních Čechách, podél Moravy, na soutoku Moravy a Dyje a dalších lokalitách. Jejich stavy jsou odhadovány v počtu 600 a více jedinců (podle různých zdrojů).
Jedná se o největšího evropského hlodavce, který je svým životem pevně vázán na vodu. Má zavalité tělo o celkové délce 110 - 130 cm, z toho ocas dosahuje délky kolem 30 cm. Ocas je lysý, pokrytý zrohovatělými šupinami. Slouží jako kormidlo při plavání a v nebezpečí jej využívá k varovnému plácání na vodní hladině. Hmotnost se pohybuje kolem 14 - 20 kg, někdy i více. Zbarvení srsti je tmavohnědé s dlouhými lesklými pesíky a kadeřavou podsadou. Nohy má pětiprsté, zadní s plovací blánou.
Je to živočich s převážně noční aktivitou. Výborně se potápí a plave. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí, až 15 min. Ve březích nad vodní hladinou si staví prostorné doupě tzv. kotel, který má výšku až 50 cm a délku 1 i více metrů pečlivě vystlaný rostlinným materiálem. Vstup do kotle bývá převážně pod vodou. Páření probíhá od ledna do března. Samice rodí po 105 dnech v květnu až červnu 2 - 4 vidomá, tmavě osrstěná mláďata. Mláďata zůstávají s rodiči do 3 let, kdy se osamostatňují. Bobr zimu nepřespává, žije z nahromaděných zásob (větví) ve vodě.
Bobři se živí okusem dřevin (vrb a topolů), rákosem, nezdřevnatěnými částmi rostlin, výhony, kořínky a plody stromů. Při jejich rozšíření dochází ke značným škodám kolem vodních ploch na lesních porostech a křovinách. Největší škody způsobené bobry jsou na listnáčích (vrba, topol, jasan, dub, habr aj.). Svá životní teritoria si bobři značkují pižmem, které produkuje žláza v blízkosti řitního otvoru. Bobři se dožívají až 15 let. Je skutečností, že se bobři po jejich vysazení rozšířili po tocích většiny řek a také do zahrad a parků, kde působí značné škody, proto bude nutné zvážit regulaci početních stavů odchytem a přemístěním do vhodnějších lokalit nebo odstřelem. V současné době jsou bobři na celém území zákonem chráněni a neloví se.