Časopis Myslivost

Právě proto, že se postupně na těchto výstavách mění i pořadí nejsilnějších trofejí, jak je hodnotí mezinárodní komise expertů CIC (minimálně tři zahraniční experti musí být přítomni na výstavách národních, pět expertů na výstavách mezinárodních a sedm či více expertů na výstavách světových), je potřeba se čas od času seznámit se stávajícím pořadím těchto trofejí. Pouze tak si můžeme uvědomit, u kterých druhů trofejové zvěře jsme v jejich chovu v porovnání s ostatními státy zejména Evropy na odpovídající úrovni a u kterých druhů zaostáváme. A je proto myslím zvláště vhodné seznámit mysliveckou veřejnost s přehledem nejsilnějších trofejí v období těsně před výstavou trofejí v rámci veletrhu Natura Viva 2009 v Lysé nad Labem.

Katalogy našich předchozích výstav uvádějí samostatně silné a nejsilnější trofeje získané ze zvěře žijící ve volnosti a samostatně jsou uváděny trofeje ze zvěře z obor. Právě v počtu oborních chovů jsme zřejmě absolutně i relativně na světové úrovni, protože Ministerstvo zemědělství u nás eviduje celkem 160 obor. Je logické, že kvalitní prostředí obor spojené s kvalitním přikrmováním či léčením zvěře a zejména s kvalitní odborností a zájmem oborníků, kteří se setkávají denně se "svou" zvěří a předpokládají, jaké trofeje může konkrétní jedinec v budoucnu nasadit, dává oborní zvěři větší šance, než je tomu u zvěře ve volnosti. Právě na oborních chovech se můžeme učit, kde děláme chovatelské chyby, abychom se jich mohli pro příště vyvarovat.

Tyto chyby také sledujeme na okresních chovatelských přehlídkách, které jsou pro většinu myslivců nenahraditelným poučením a je tudíž nezbytné v jejich organizování i do budoucna pokračovat. A to včetně udělování "červených" bodů (i když v současnosti neznačených již nesmazatelně na lebkách) a také včetně označování zadním vývrtem do pučnic, abychom se s jednou a tou samou trofejí nesetkávali na přehlídkách v následujících letech. Ostatně berme červené body, že není nikdo, kdo by něco v životě, a tím i v odhadu průběrného odstřelu, nepokazil a může se to tudíž týkat i nesprávného odhadu věku či předpokládané budoucí kvality zvěře před uskutečněným odstřelem. Takové chyby byly dříve trestány pokutami a dnes jsou "červení" hříšníci pouze uváděni v katalozích přehlídek, což zase nelze považovat za neúměrné postihy našich chyb či neznalostí.
Skutečností je, že právě přehlídky trofejí jsou základem pro trvalé zkvalitňování populací naší trofejové zvěře, i když k dokonalosti jim chybí, podle mne, ještě posuzování průběrného odstřelu holé zvěře, u níž bychom měli evidovat věk, hmotnost a také dobu lovu. U holé zvěře totiž děláme nejvíce chovatelských, resp. odstřelových chyb.
Dříve většina okresních mysliveckých spolků organizovala chovatelské přehlídky trofejí každoročně v rámci příslušného okresu. V současnosti existují tendence organizovat tyto přehlídky z území tzv. pověřených obcí, což ale narušuje kontinuitu dřívějších okresních přehlídek a dlouhodobé porovnávání chovatelských úspěchů či neúspěchů a konec konců i růst odborných kvalit myslivců v okresních měřítcích.

Porovnejme nyní po deseti nejsilnějších trofejích získaných u nás a ve světě (v Evropě), přičemž jsou uváděny pouze trofeje vystavované pod patronací CIC oceněné "zlatými" medailemi. Za pořadovým číslem trofeje následuje její bodová hodnota, rok ulovení, ve zkratce země ulovení, místo ulovení, jméno lovce a opět ve zkratce místo a rok hodnocení trofeje, jejíž bodová hodnota zjišťovaná nejdříve tři měsíce po ulovení zvěře komisí mezinárodních expertů, a je už po všechny další roky trvalá. U trofejí z České republiky je pořadí údajů o trofejích v tabulkách stejné, pouze místo země ulovení trofeje je uveden kraj z něhož trofej pochází, a to tak, že podle nového organizačního členění krajů je: A - hlavní město Praha, B - kraj Jihomoravský, C - kraj Jihočeský, E - kraj Pardubický, H - kraj Královéhradecký, J - kraj Vysočina, K - kraj Karlovarský, L - kraj Liberecký, M - kraj Olomoucký, P - kraj Plzeňský, S - kraj Středočeský, T - kraj Moravskoslezský, U - kraj Ústecký, Z - kraj Zlínský

Jelen lesní - Cervus elaphus L.
K tabulce nejsilnějších jeleních trofejí je třeba uvést několik poznámek. Především u trofejí pod čísly 1, 3 a 6 nejsou uvedena ani data jejich ulovení, ani místa ulovení a ani jména lovců. Jsou o tom mezi myslivci dohady, ale jisté pouze je, že drážďanský kurfiřt August Silný dostal tyto (a mnohé další) trofeje darem a že je nechal vystavit na zámku v Moritzburgu (zámek je přístupný a známe ho z úspěšné televizní pohádky o Popelce), kde visí kromě jiných i pověstný jelen šestašedesáterák. O síle těchto trofejí se dlouhodobě vědělo, a proto tam byla v roce 1991 svolána mezinárodní komise expertů, která těmto trofejím udělila v tabulce uvedené body. Komise se shodla na tom, že se nejspíš jedná o lužní typy jelenů z Podunají a podle upevnění na štítcích byli zřejmě uloveni nejpozději v předminulém století.
Diskutabilní je také trofej jelena pod číslem 2, a to proto, že ji komise hodnotila (a z lovu si prohlédla i nezpochybnitelný videozáznam) v domnění, že jelen byl uloven v bulharské volné honitbě. Rakouští myslivci však fotografiemi a svědectvími doložili, že jelen vyrostl v rakouské oboře a do Bulharska byl následně (zřejmě i s jinými jeleny) odprodán. Jedná se tedy nikoliv o zpochybnění samotné bodové hodnoty uvedené trofeje, nýbrž o zpochybnění jejího původu. Jinými slovy tedy o loveckou, resp. obchodnickou etiku, neboť právě lovci jsou povinni sdělit hodnotitelské komisi, odkud trofeje pocházejí. Hodnotitelská komise přitom takové údaje není povinna a hlavně ani není schopna zjišťovat.
Jak bylo již výše uvedeno, naše katalogy uvádějí, zda se jedná o trofej ze zvěře chované v oboře (v katalogu jsou uváděny se zkratkou o.) či ve volnosti. Je logické, že úlovek zvěře ve volnosti je pro myslivce cennější, nicméně trofeje z oborních chovů ukazují jaké má příslušný druh zvěře kvalitativní možnosti, což je pro naše chovatelské možnosti nepochybně také velice důležité. To pochopili i naši význační chovatelé jelení zvěře, kteří byli oceněni na Valném shromáždění CIC na Kypru udělením prestižních medailí Edmonda Blanca. Byli to pánové František Řehoř za úspěchy v chovu jelení zvěře v oboře Poněšice a Ing. Jan Jeniš, myslivecký referent na VLS Lipník nad Bečvou za chov jelení zvěře ve volnosti (Libavá).

Také k tabulce o jeleních trofejích ulovených na území České republiky je potřeba uvést některá upřesnění. Především známé trofeje pod čísly 4 a 10 byly hodnoceny na mezinárodní výstavě v Berlíně v roce 1937. Tehdy se ale pro hodnocení jeleního paroží používala tzv. Nadlerova metoda, která byla později upřesněna metodou současnou (CIC), takže není vyloučeno, že dnes by tyto trofeje měly poněkud jiné (možná vyšší) bodové ohodnocení, nicméně, jak již bylo řečeno, jednou experty ohodnocená trofej si ponechává původní bodovou hodnotu. Podařilo se zjistit, že pod jménem lovce u trofeje č. 4 se skrývá lovkyně Eleonora Schwarzenbergová.

Sika východní japonský - Cervus nippon nippon Temminck
Sika východní Dybowského - Cervus nippon Dybowskii Taczanowski
Jeleny lesní obecně považujeme za naši nejatraktivnější zvěř. Zatím za méně atraktivní jsou považovány trofeje asijských jelenů siků a tzv. dybováků, neboť u jejich hodnocení je z rozhodnutí Valného shromáždění v Teheránu v roce 1974 zásadním měřítkem jejich pravidelnost. Pro nás to znamenalo, že jsme museli na mezinárodní výstavě v Nitře v roce 1980 všechny dosud hodnocené trofeje přeměřit a od té doby používáme tuto novou metodu podobně jako u jelenců
Více "zlatých" trofejí siky Dybowského z území České republiky nebylo ohodnoceno, takže v tabulce není mezi ostatními uvedena desátá nejsilnější trofej tohoto poddruhu.

Daněk evropský - Dama dama L.
Zato kvalitních trofejí daňka evropského máme podstatně více, i když mnohé z těchto trofejí pocházejí z daňků importovaných k nám z Maďarska, které se může dlouhodobě chlubit nejsilnějšími trofejemi daňků na světě. Ale ani my se v současnosti nemáme za co stydět, i když většina silných trofejí daňků pochází z oborních chovů. Je přitom ale s podivem, že daňci chovaní u nás v poledních desetiletích a dokonce staletích především v oborách v poměrně malých počtech si zachovali přes nespornou příbuzenskou plemenitbu kvalitní, silné a atraktivní pohledné trofeje. Zřejmě i to je výsledek úspěšné chovatelské práce našich dřívějších i současných oborníků.

Srnec obecný - Capreolus capreolus L.
Srnčí zvěř je naší zvěří původní a zřejmě i nejznámější a nejoblíbenější - mezi myslivci i mezi nemysliveckou veřejností, protože ta se s touto zvěří nejčastěji setkává - buď ojediněle v lesích anebo jako s tlupní zvěří na polích. Parůžky srnců zdobí stěny ve většině domácností našich myslivců.
Atraktivitou srnčích trofejí je především jejich mnohotvárnost a také množství abnormalit, které jsou mezi myslivci zvlášť vyhledávané. Tyto abnormální trofeje sice nepodléhají bodovému hodnocení podle metod CIC, nicméně většina myslivců - lovců se jimi chlubí mnohdy častěji než trofejemi oceněnými na medaili zlatou, stříbrnou či bronzovou. Ale v tabulce porovnáváme pouze trofeje srnců, kteří získali právě některou z uvedených medailí, jak jsou uvedeny v následujících tabulkách platných až do letošní mezinárodní výstavy Natura Viva v Lysé nad Labem.

Jelenec běloocasý viržinský - Odocoileus virginianus virginianus Zimmermann
Zvěř původem ze Severní Ameriky byla k nám dovezena koncem 19. století a nejdříve vypuštěna na Opočensku kde se jí příliš nedařilo, a tak byla převezena a vypuštěna na Dobříšsko do obory Aglaja, z níž se dostala i do okolní přírody. Ve volnosti zřejmě nalezla, jako zvěř teritoriální, lepší podmínky pro rozmnožování, než tomu může být v oboře. O tuto biologicky i trofejově zajímavou zvěř byl zájem i u jiných uživatelů honiteb, neboť navíc škody působené okusem jsou jen minimální, ale jejímu dalšímu rozšiřování zabránily nálezy motolice obrovské přenosné i na jinou zvěř či na domácí zvířata. Přesto se podařilo několik kusů vypustit u Dvora Králové, ovšem obecně už zájem na dalším rozšiřování této zvěře nebyl.
Tento poddruh zvěře není v zahraničí chován, takže 10 trofejově nejsilnějších kusů hodnocených a vystavovaných pod patronací CIC pochází pouze z České republiky. Ale ani u nás nebyly hodnoceny silné trofeje jelenců z let těsně před poslední mezinárodní výstavou Natura Viva v Lysé nad Labem v roce 2005.

Jelenec běloocasý severní - Odocoileus virginianus borealis Miller
Další poddruh jelence žijící na severu Ameriky má silnější trofeje než poddruh předešlý, byl odtamtud dovezen do Finska, tam se aklimatizoval a Finové přivezli jeho trofeje poprvé na světovou výstavu do Plovdivu v roce 1981. Spolu s Ing. Josefem Lochmanem jsme tam byli v komisi pro hodnocení trofejí a shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné tento poddruh vysadit i u nás, ale pokud možno vzdáleně od dosavadního areálu poddruhu předešlého - nejlépe tedy na Moravě. Finové nám následně po úředních jednáních a povoleních jelence skutečně odprodali a po krátké aklimatizaci ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti na Jílovišti, kdy se také zjistilo, že tento druh žádnou motolicí netrpí, byli vysazení do aklimatizační obůrky v Jasenné na Vsetínsku a později do dalších obůrek v Miloticích na Hodonínsku a v Protivanově na Prostějovsku. Ani v jedné z těchto obůrek se nepodařilo odchovat dostatečné množství jelenců, kteří by zazvěřili okolní honitby, jak bylo původně v plánu. Nakonec jediný úspěšný chov tohoto poddruhu jelence se zdařil (a daří dosud) v oboře Sovinec u Fryčovic na okrese Frýdek-Místek, i když ani tam trofeje nedosahují kvalit jelenců severních z Finska a v dostatečné kvalitě jich zatím není ani deset. Navíc jsou u našich jelenců výjimečně uváděny i trofeje pod hranicí bronzové medaile ("zlatá" je teprve nad 370 bodů a bronzová nad 330 bodů CIC)

Muflon lesní - Ovis musimon Pallas
Jestliže jsou vynikající trofeje jednotlivých druhů zvěře připisovány státům, v nichž je jejich chov na opravdu vysoce kvalitní úrovni, pak nejsilnější trofeje muflonů pocházejí především z České republiky. Jsme si toho vědomi již dlouho, a proto jsme koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech minulého století, kdy nám neúměrně poklesly stavy a odstřely drobné zvěře, zvolili právě muflona k vysazování do nových vhodných podmínek. Tehdy se uvažovalo i o téměř na lesních kulturách a ani ohryzem neškodících jelencích, což se z více jmenovaných i nejmenovaných důvodů neuskutečnilo, v úvahu tehdy přicházeli i trofejově atraktivní a přitom opět téměř neškodící daňci. Se souhlasem státních správ a tehdejších držitelů honiteb budovala myslivecká sdružení po schválení vhodných lokalit pracovníky VÚLHM na Zbraslavi či Lesnické fakulty v Brně aklimatizační obůrky, do nichž byly vysazovány kmeny (po 10 kusech) či polokmeny (po 5 kusech) muflonů či daňků pocházejících ze známých kvalitních oborních chovů. Celou několikaletou akci garantoval tehdejší Český myslivecký svaz, který také na nákup zvěře přispíval. V aklimatizačních obůrkách byla zvěř držena přes dvojí kladení (tedy téměř 2 roky), načež se obůrky částečně odplotily, aby se nadějná zvěř (chovatelsky nevhodní jedinci se museli ještě v obůrkách odlovit) mohla rozptýlit do okolí. Po obsazení nových lokalit se na nich předpokládalo vyhlašování oblastí chovu pro tyto druhy zvěře, což se také mnohde setkalo s úspěchem a v nových příznivých lokalitách se proto setkáváme s těmito novými druhy do té doby tam prakticky neznámé zvěře. Muflon se úspěšně rozmnožuje a přináší další nové silné trofeje.
U muflonů proto postačuje uvést pouze tabulku našich nejsilnějších trofejí, mezi něž se řadí jediná trofej ulovená mimo území České republiky. Proto je také v tabulce uváděno nikoliv 10, nýbrž 11 nejsilnějších mufloních trofejí.

Kamzík horský - Rupicapra rupicapra L.
U nás v severomoravských Jeseníkách a v okolí severočeské České Kamenice žijí kamzíci, kteří k nám byli začátkem minulého století dovezeni z Alp. Naštěstí k nám byli importováni kamzíci zdraví, netrpící ani slepotou ani prašivinou, což jsou choroby, které podstatně oslabují alpské chovy. Problémem našich chovů jsou ale málo kvalitní trofeje nedosahující většinou na zlaté medaile. V současnosti se zvlášť hodnotí trofeje kamzíků s vyššími hranicemi pro udělování medailí a zvlášť trofeje kamzic s hranicemi poněkud nižšími. Protože tomu tak dříve nebylo, uvádím v tabulkách trofeje kamzíků bez zřetele na jejich pohlaví. Jenom pro zajímavost je možná dobře vědět, že nejsilnější trofej na světě pochází právě z kamzice. V českých honitbách byli uloveni pouze čtyři kamzíci, jejichž trofeje byly oceněny na zlatou medaili.

Koza bezoárová - Capra aegagrus Erxleben
Tento druh dutorohé zvěře u nás původně žil pouze v zoologických zahradách, ale v padesátých letech minulého století byl vysazen do obory nynějších Lesů České republiky na Pálavě, kde se nepochybně kozám bezoárovým dobře dařilo. Přesto k jejich chovu zaujali pracovníci tamní Chráněné krajinné oblasti Pálava záporné stanovisko, takže byl chov zlikvidován včetně již nefunkční obory a kozy bezoárové byly převezeny do obory Vřísek na Českolipsku. Očekává se, že tam dojde k osvěžení krve dovozem koz bezoárových z oblasti jejich původního výskytu, tedy z Turecka. Počet dosud hodnocených trofejí tohoto druhu zvěře je poměrně malý, a proto jsou v tabulce pro přehled uváděny i trofeje koz, jejichž trofeje nedosahují na medaile (360 a více b. CIC na medaili bronzovou, 400 a více b. CIC na medaili stříbrnou a 440 a více b. CIC na medaili zlatou). Při Valném shromáždění CIC v Istanbulu byla navíc hodnocena i světově nejsilnější trofej kozy bezoárové pocházející z Turecka, ale hodnotitelská tabulka není v současné době k dispozici.

Prase divoké - Sus scrofa L.
Nárůst počtů černé zvěře u nás i ve světě provází i nárůst jejich silných trofejí - zbraní. Silné (medailové) trofeje ovšem mohou mít především kňouři, kteří se dožili vyššího věku - nejlépe 6 - 7 let, případně více. Toho se opět lépe dosáhne v oborních chovech než ve volných honitbách.

ŠELMY - Carnivora
Velké šelmy jako medvědi, vlci, rysi a divoké kočky byly u nás v minulých staletích pronásledovány, neboť zemědělcům ohrožovaly chovy domácích zvířat. Ostatně i rozmáhající se zemědělská výroba tlačila na snižování lesních ploch a i tím se podstatně zhoršovalo životní prostředí těchto druhů zvěře. Teprve v osmdesátých letech minulého století se začalo vážně uvažovat o opětném zpestření druhového složení naší zvěře v honitbách, které mohly poskytnout těmto šelmám vhodné podmínky pro jejich život a rozmnožování.
Vysazování medvědů se vyloučilo, protože příliš rozsáhlé úživné lesní komplexy, které k životu potřebují, se u nás v podstatě nevyskytují anebo existují, ale současně v takových oblastech, které jsou vhodné k celoroční rekreaci našich obyvatel, jejichž setkání s medvědy by mohla být nebezpečná. Ostatně do oblasti Beskyd i dál na západ přicházejí na naše území medvědi ze Slovenska či z Polska.
Podobně je tomu s vlky, s nimiž či s jejich činností se setkávají zejména chovatelé ovcí opět při slovenských hranicích. Názory těchto chovatelů a ochránců přírody na přítomnost vlků se liší dost zásadně. Ostatně v šedesátých letech minulého století - tedy asi před čtyřiceti lety, přešli vlci z Bavorska i na Šumavu a později i mimo ni, ale tuto svou anabázi bohužel nepřežili.
Zprávy o přirozeném rozšiřování divokých koček od východu do honiteb naší republiky se už také vyskytují.
Zbývají rysi, kteří byli vypuštěni především do honiteb Vojenských lesů a statků na Sušicku, odkud se následně rozšířili až do Brd. Na výskyt rysů v přírodě existují rozporuplné pohledy. Myslivci jich pravidelně, také díky škodám na zvěři, sčítají více než ochránci přírody, nicméně se zdá, že v současné době dochází mezi oběma stranami k jakémusi kompromisu. Rysi zkrátka u nás opět žijí, a pokud se nekontrolovatelně nerozšiřují do nežádoucích oblastí, budou u nás zřejmě i do budoucna součástí naší fauny. Otázkou zůstává, v jakých početních stavech budou žít a zda jednou nebudeme nuceni přistoupit k jejich plánovitému odlovu jako je tomu zejména ve Skandinávii.
Hodnocení délky a šířky lebek u šelem dalo časem základ pro vznik metody hodnocení lebek i u bobrů, kteří ovšem nepatří mezi šelmy (jsou to hlodavci). Lebečné rozměry jsou samozřejmě podmíněny genetickým založením zvěře, ale také jejich vyspělostí a věkem. Proto se zřejmě nedá hovořit u šelem o jejich cílevědomém chovu a podobně ani o průběrném odstřelu
Trofejemi z rysů, stejně jako u ostatních šelem (a v posledních letech i z bobrů) jsou jejich lebky. Z velkých šelem také jejich kůže, které ale u nás nejsou předkládány k hodnocení, neboť tyto druhy zvěře nelovíme.
V Brně v roce 1997 byla také hodnocena lebka rysa neznámého lovce a z neznámého místa ulovení. Tato trofej byla údajně ulovena na území České republiky v roce 1996, byla oceněna na 28,01 bodů CIC a v tabulkách je vedena pod jménem jejího předkladatele P. Koubka.

Lebky lišek obecných - Vulpes vulpes L.
Trofeje lišek (lebky) se hodnotí, na popud kolegů ze Slovenska, spolu s jezevci teprve odnedávna. Přesto si myslivci již zvykli předkládat je nejen na okresní přehlídky trofejí, ale následně i na celostátní výstavy. Je tomu tak u nás i v zahraničí, takže lze opět tabulkově porovnat lebky lišek ulovených v naší republice a ve světě.

Lebky jezevců lesních - Meles meles L.
Lov jezevců byl u nás delší dobu zakázán, ale po jejich přemnožení znovu povolen, takže jejich trofejí - lebek je z území naší republiky poměrně málo. Porovnání se světem je ale možné a je zřejmé, že jezevci u nás dosahují velmi dobrých, nejen trofejových, kvalit.

Lebky psíků mývalovitých - Nyctereutes procyonoides Gray
Psíky mývalovité, kteří se k nám rozšířili přes Polsko, když tam a v Bělorusku rozpustili jejich klecové chovy, protože kožešiny z nich neměly potřebnou kvalitu, považujeme v našich honitbách za zvěř nežádoucí. Jejich lebky jsou však loveckými trofejemi měřitelnými a hodnocenými podobně jako lebky jiných šelem. Z našich honiteb byla však až dosud předložena k hodnocení pouze jediná zlatá trofej. Lovcem byl už v roce 1991 V. Plášil ve Voděradech (H) a tato trofej psíka mývalovitého (dříve nazývaného též mývalovec kuní) byla oceněna v Českých Budějovicích roku 1993 na 19,76 bodů CIC.

Lebka mývala severního - Procyon lotor L.
Také nežádoucí mýval severní či medvídek mýval se na naše území natáhl od severu, především z Německa a zatím byla k ohodnocení předložena jeho jediná lebka. Mývala ulovil J. Karger v honitbě Nýznerov (M) v roce 2003 a na celostátní výstavě v Lysé nad Labem roku 2005 byla oceněna na 19,87 bodů CIC, za což obdržel lovec zlatou medaili.

Lze předpokládat, že každá další mezinárodní či celostátní výstava za účasti expertů CIC přinese v uvedených pořadích nejsilnějších trofejí další změny. Podobně tomu bude i po regionálních výstavách, na něž jsou zváni experti CIC "ad hoc", jejichž hodnocení se opět mezinárodně přebírá a je považováno za konečné. Tyto komise jsou obvykle svolávány díky netrpělivosti lovců, kteří si nejsou jisti naměřenými bodovými hodnotami čerstvých trofejí a někdy (u velmi silných trofejí) i díky zájmu držitelů či uživatelů honiteb. Kvalita trofejí je totiž současně i ukázkou kvality výsledků práce myslivců, kteří se o chov zvěře v příslušné honitbě starají a mají následně zájem i na veřejné prezentaci své práce. To se týká nejen odborné chovatelské činnosti myslivců v honitbách, ale také v okresech či chovatelských oblastech a nakonec i v celé republice.
Přejme si, aby tyto výsledky našich snah byly co nejlepší.