Časopis Myslivost

S nasazením života, tak se dá s trochou nadsázky nazvat dosled postřeleného selete, který provedl jedné srpnové noci ing. J. se svou fenkou hrubosrstého jezevčíka.
Za jasných, tichých srpnových či zářijových nocí bývá čekaná na divočáky velice zábavná a romantická. Právě pro tu romantiku nás často naši myslivečtí přátelé žádají, abychom je vzali s sebou. Bývají to i nemyslivci, ale každý, kdo jednou seděl na posedu za stříbrné záře měsíčního úplňku, prožije tak silný idylický zážitek, že na to nezapomíná, a snaží se co nejčastěji být při tom.
Právě taková noc se dala očekávat toho večera, když ing. J. se svým přítelem vystoupili z auta hlouběji v lese a vydali se jako dva stíny k prostorné kryté kazatelně, která stála vklíněná do stěny smrkového laťáku. Vedl k ní úzký, pečlivě vymetený chodník.
Když se pohodlně usadili, odložili batohy s puškami každý do jiného kouta kazatelny. Se zájmem obhlíželi lán nízkého ovsa, který dozrával na mysliveckém políčku. Ještě donedávna se zdálo, že sem ani černá nechodí. Teprve před několika dny se začaly v poli rýsovat chodníčky a na nich vyžvýkaný oves, což je neklamná známka, že tento prostřený stůl byl již zvěří objeven.
"Ještě je dost brzy," tiše poznamenal inženýr a dodává: "Divočáci bývají za takových klidných a jasných nocí opatrní."
Soused jen mlčky souhlasně pokyvuje hlavou a dál prohlíží ozářenou krajinu slavkovských pastvin. Jen pro sebe poznamená: "I kdyby ani žádná zvěř nepřišla, tento nádherný večer plný stínů a tlumených zvuků stojí za to prožít".
Obvyklá konverzace, kterou se vždy zahajuje dlouhé noční čekání, byla u konce. Pak už se oba lovci věnovali jen svým myšlenkám.
Pojednou host, kterému čekání bylo vzácnější než jeho příteli a neustále přejížděl políčko dalekohledem, zpozoroval na jeho levém okraji zvolna se šinoucí tmavou skvrnu. Nebylo pochyb, silný kus černé zvěře vystoupil ze stínu lesa a mířil přímo do středu ovsa.
"Jene, máme návštěvu," šeptá do ucha sousedovi, který se oddává lehkému spánku.
"Máš pravdu", stejně tiše pronáší oslovený, když vzal napřed do ruky dalekohled a zamířil udaným směrem.
"Vypadá to na bachyni. Dokonce mám dojem, že ji následují odrostlá seleta," doplňuje svoje původní zjištění.
Oba zase zmlkli a pozorně sledovali, kterým směrem se bachyně vytočí. Byli zvědaví, jestli se přiblíží tak, aby mohli zkusit některé sele ulovit.
Měli štěstí. Bachyně po několikeré změně směru začala postupovat středem políčka a stále se přibližovala.
To oba lovce náležitě vzrušilo a nenápadně se přesvědčili, mají-li své zbraně na dosah.
"Vlevo před námi je několik míst zváleného ovsa. Dojdou-li selata až tam, mohli bychom se pokusit střílet oba na povel," tiše plánuje inženýr svoje další představy o možnostech nastávajícího lovu.
Netrvalo dlouho a jedno sele se začalo něčím bavit zrovna uprostřed vyhlédnutého zváleného místa, které v měsíčním světle spíš připomínalo klidnou hladinu malého jezírka.
Oba přátelé měli již kulovnice v rukou a čekali, zda se někde poblíž šikovně postaví ještě další kus.
"Já budu střílet na to první vpravo a ty se snaž rychle zamířit na to druhé," uděluje pokyny Jan a začíná pomalu počítat.
"Jeden, dva, tři." Okamžitě padly dvě rány, které splynuly v jednu ozvěnu.
Sele napravo se jen překulilo, ale to druhé bolestivě zakvičelo a nepravidelnými skoky se rozběhlo k lesu. Zdálo se, že podběhlo téměř pod kazatelnou.
"Tak jedno máme, ale to druhé, jak znám poměry v té změti za námi, budeme muset dohledávat se psem," zněla inženýrova věcná připomínka, který podobných situací zažil nepočítaně.
Inženýrova hrubosrstá jezevčice Dita nebyla žádná krasavice, spíš svým zjevem připomínala rozhněvaný kartáč, ale co ta již dohledala postřelené zvěře! A nebyli to vždy jen divočáci. Pár husarských kousků předvedla i při dosledu několika srnců a beranů.
Nebylo třeba spěchat. Je lépe, když se poraněná zvěř někde zavrtá a postupující onemocnění sníží riziko, že by se předčasně zvedla.
Dita spokojeně spala v autě na zadním sedadle, ale okamžitě oživla, když podle chování páníčka poznala, že při tomto lovu bude třeba její pomoci.
Dosled spárkaté zvěře v noci při baterce nepovažuji za nejlepší řešení a dávám přednost práci za denního světla, kdy je dobře vidět pod nohy. Kontrola správného postupu je daleko jednodušší.
Není-li ranní dosled z nějakého důvodu možný, musí se k němu přistoupit i v noci, jak tomu bylo i v tomto případě.
Nejdříve vyvrhli a ošetřili první sele, protože nástřel druhého byl značně pobarvený a nasazení psa nečinilo žádné potíže.
Dita zpočátku postupovala velmi pomalu a obezřetně, jak bylo jejím zvykem, ale s přibývajícími metry přidávala na rychlosti. Právě to snadné nasazení na stopu a spolehlivá práce feny byly příčinou, že psovod, jinak lesník zdejších poměrů dobře znalý, zapomněl, že jsou v té části lesa, kde se nacházejí větší či menší oka slatí a rašelinišť.
Uvědomil si to, až když se pod ním začala bořit půda. Než se nadál, byl až po pás v bahně. Lehké tělo jezevčíka rašelina a spleť rostlin snadno unesly, ale pan inženýr je trochu při těle, takže propad šel velmi rychle. Bylo jeho štěstí, že přítel zůstal pozadu a mohl mu rychle přispěchat na pomoc.
Slatě byly dlouho trvajícím suchem vysušené a dalo se předpokládat, že by se na břeh dostal i sám, ale vážné varování to bylo. Po této zkušenosti došli k názoru, že bude přece jen lepší pokračovat v dosledu až ráno, za denního světla.
Ráno slať bezpečně obešli, pobarvenou stopu lehce našli a po krátké době objevili i zhaslé sele. I když jsou srpnové noci ještě teplé, u lehkého selete jen málokdy dochází k zapaření.
Že nemám rád noční dosledy při baterce, jsem již řekl. Stejně mám i nedobré zkušenosti s odpočítáváním střelby. Kdysi dávno, ještě jako zástupce správce u lesní správy Potštát jsme takto lovili s přítelem M., ale jen málokdy to dopadlo dobře. Není snadné, aby ve stejnou dobu mohli oba střelci bezpečně zamířit. Později jsme začali praktikovat způsob, kdy střídavě vždy jeden střílel jako první a druhý se připravil, aby střílel také, byla-li možnost. Znamenalo to větší úspěšnost a méně postřelené zvěře.