Časopis Myslivost

Mráz nás švihl do obličeje, sotva jsme vystrčili nos ze dveří.
"Kruci to je kosa!" poznamenal Kosťa a doplnil svoje slova mezinárodním gestem pro chlad. To ale ovšem to ale neznamená, že se náš zamýšlený program mění nebo dokonce ruší. To v žádném případě! Lovit se bude, mráz nemráz. Vzrušení z očekávaného lovu viselo ve vzduchu jako modrý oblak voňavého dýmu. Každý si ho vdechl svou část, každého se zmocnilo. Tiba s Arkou, černobíle strakatí pointři, se mohli vzadu v kotcích zbláznit. Pobíhali sem a tam, skučeli nedočkavostí. Už už se viděli pobíhat po pláni za rytmického plácání uší po tvářích. I na raroží samici Hantrýs to vzrušení přešlo. Co chvíli přešlápla na sokolím špalku a zapumpovala hlavou, tak jak to sokoli dělají, aby ještě lépe viděli, jakoby jim nestačilo, že už tak je jejich zrak dokonalost sama Všechny Kosťa nakazil svou loveckou horečkou, strhl k dychtivému očekávání krásného dobrodružství.
Sokolník Kosťa byl samorost. Původním jménem Josef, ale takhle mu nikdy nikdo neřekl. Vysoký, kostnatý, s hlavou plnou kudrlinek z tmavých vlasů a s očima, rovněž tmavýma, snažícíma se proniknout zpod té kudrnaté záplavy do dálky, objevit skryté. Vždycky mi připadalo, že se v našem století ocitl nedopatřením, že se měl narodit o pár set let dřív, v rytířských dobách, plných vášnivých lovů a milování. Kdykoliv pozoruji jeho lovecký zápal, maně si ho představuji na koni, v čele lovecké družiny, obklopeného smečkou honících psů, s očima zabodnutýma k malé tečce na obloze- ke svému sokolovi - za níž se žene s větrem o závod. V těch krásných dobách, kdy lov byl pro mužskýho nejdůležitější zábavou a zaměstnáním. Ale on i dnes žije lovem, sokoly a psy. Jim je naprosto podřízeno vše ostatní - dům i žena, jak dosvědčují všelijaké části sokolnické výstroje, různě se povalující po bytě. Na dvorku, v klecích poskakují vrány, straky, divoké husy, bažanti. Ne však pro vlastní potřebu, ale jako cvičná kořist. V takovém prostředí se muselo lovecké vzrušení zmocnit každého. Nakonec, kus takového loveckého vytržení je v každém z nás. Odpradávna, kdy se naši předkové lovem živili. Jakmile ucítíme, že ve vzduchu visí jeho příslib, rozšíří se nám chřípí a začnou hořet oči. Mužský, kterému se tohle alespoň jednou za život nepřihodilo, by se měl nad sebou zamyslet.
Kosťa si natáhl koženou rukavici, shýbl se ke špalku, zatáhl za smyčku dloužce, vzal jej do prstů až u obratlíku a nastavil rukavici rarohovi. Ten na ni přešlápl s takovou nedočkavostí, že musel použít křídel, aby rozběh vyrovnal. Vzápětí už měl hlavu okrášlenou sokolí čepičkou, aby neviděl dřív, než bude třeba a byl posazen na svoje místo ve speciálním nosiči dravců. Byla to kulatá deska, rozdělená na čtyři části, takové kóje, s půlšpalkem na postavení sokolů a nahoře s držadlem na nošení. Dnes tu byli jen dravci dva: Hantrýs a Fero, sokolí terček, který nám měl obstarat zábavu v případě, že se blízko silnice potloukali neopatrní havrani. Celé to pak bylo umístěno v přední části auta. No auta, to se musí vidět, to se dá těžko popsat. Původně to byl Trabant combi. Nyní už jej vzhledem připomínal jen vzdáleně. Přední kapota přidrátovaná, s děrami na mnoha místech, dokazující, že karoserie Trabanta skutečně není z plechu, ale plastu. Vevnitř pouze jedno sedadlo pro řidiče. Vedle, na místě pro spolujezdce, byl položený výše zmíněný speciální nosič dravců. Zadní část vozu, obvykle sloužící pro zavazadla, zde byla oddělena pletivem a obývali ji psi. Na místě zadních sedadel leželo všechno možné - bednička s bůhvíčím, gumáky, pytle, řemeny, brašny, zkrátka všechno, jen ne sedadla. Nezbylo mi tedy nic jiného než se mezi to nějak vklínit. Vzduchem poletovalo drobné peří, větší leželo na podlaze, promícháno s pískem, suchým blátem a zaschlou krví zvěře. Samozřejmě to vše vydávalo nezapomenutelný, leč těžko definovatelný odér. Dveře vpravo od řidiče se daly otevřít či zavřít jen za společného úsilí zevnitř a zvenku, takže okénko zůstávalo stále otevřené. Nejprve jsem se děsil té zimy, co nás čeká při otevřeném okénku a v tom počasí, ale pak se to ukázalo jako praktické, protože už zmíněný nevyvětratelný puch vevnitř byl doplňován pravidelnými dávkami od psů. Aby vydrželi celodenní zápřah, který je čekal, dostali podezřelou, ale údajně velmi výživnou směs, která v nich během jízdy pracovala naplno, takže v takřka pravidelných intervalech ucházeli. Morový puch od nich co chvíli udeřil do nosu s takovou intenzitou, že by snad byl i vidět, kdyby člověk v té chvíli neměl starost jak honem zalapat po vzduchu.
Kupodivu ta automobilová kreatura chytla na první otočení klíčkem. Snad to bylo proto, že tušila, že to může být naposledy. A jeli jsme. Už samotná jízda byla dobrodružstvím. Jakákoliv kontrola na silnici dopravní policií musela nutně znamenat, že další cestu půjdeme pěšky a pro Kosťu čekat, co z toho bude za průšvih. Měl proto vypracován plán cest po trase, kde setkat se s kontrolou bylo jen málo pravděpodobné. Vedl s ní takovou jako partyzánskou válku. Vyhýbal se hlavním cestám, silnice třetí třídy už mohla být rizikem. Ale přes všechen odpudivý zevnějšek to bylo auto až, řekněme, skotačivé. Pobrukovalo spokojeně a nevycházel jsem z údivu, když později statečně šplhalo do neuvěřitelně příkrých hrází mušovské nádrže.
Kosťa - řidič je totéž, co do přístupu k řízení, jako Kosťa - lovec: nespoutaný, divoký. Jestliže ho při jízdě něco hodně málo zajímá, pak jsou to pravidla silničního provozu a provoz na silnici vůbec. Nejede, loví. Očima proklepává okolí silnice do dáli i do šíře. Každý pohyb nebo černý bod poutá jeho pozornost, jízda jen ve vypjatých situacích. Jako třeba když se řítíme dolů z Pavlova a on jen jakoby mimochodem prohodí: "Doufám, že tam dole, na té křižovatce nic nepojede, mně to skoro nebrzdí. " Křižovatka se blíží, zavírám oči. Teď to přijde- rána a pak už nic. Ale místo toho motor znovu zavyje. Sláva, je za námi, bobřík odvahy uloven.
Na hrázi mušovské nádrže, tehdy zatím ještě nenapuštěné, předvádí Trabant, co umí. Nikdy bych nevěřil, že se dokáže vyškrábat do takové střechy: Možná, že jiný by to nedokázal, Kosťův ano. Byla-li jízda po silnici horor, tak proti té v terénu to byla rekreační projížďka. Motor kvílí, auto se třese. Já též, vidím to černě, představivost kreslí všechny možné varianty konce. Kosťa nic, jede. Konečně! Zastavujeme. Psi vyběhnou hned. Mně se to daří až po několika jogínských cvicích: hlavu ke kolenům, nahnout se doprava, pak doleva a - konečně jsem na mrazu. Všichni jsou rádi - psi, že se mohou proběhnout, raroh, že bude moci letět, Kosťa, že bude moci lovit a já, že jsem to přežil.
Kosťa navléká dlouhou koženou rukavici, přes plece přehodí ušmudlanou brašnu - pamětnici, shýbne se k rarohovi a ten ochotně přešlápne na jeho ruku. Na psy houkne ostře a ukáže dozadu do auta: "Místo!", a ti ani nešpitnou a se zjevným zklamáním se ocitnou tam kde byli předtím, vzadu v autě, ve svém psím prostoru. Budou hlídat Ferdu. Nám by nyní k užitku nebyli, mohli by všechno jen pokazit. Nás čeká opatrné plížení (vlastně ploužení, jak říkají myslivci).
Před námi je rozlehlé oranisko, vroubené po levé straně topolovou alejí, s hustým křovinatým porostem. Za ní se zelená pole ozimů. V tom mrazu a zimě vypadá ta zeleň až nepřirozeně. A v ní už jsme z dálky, z druhé strany, než kudy jsme přijížděli, viděli tu a tam tmavohnědé body. Husy! Pochutnávají si tu na mladém obilí a o nás naštěstí neví, jsme kryti alejí. Kosťa zvedá jednou rukou dalekohled, na druhé mu přešlapuje a občas zacinká rolničkami Hantrýs. Pozoruje husy přes větve keřů a v hlavě spřádá plán. Jak na ně? Á, zdá se, že nápad se dostavil. Pokyne hlavou a vyrážíme. Zvolna se šouláme podél břehu až k aleji a pak podél ní tak, aby byla stále mezi námi a husami. Zmrazky tlumeně křupou pod nohama. Sluníčko nás zimomřivě pozoruje přes hustou šálu bílého oparu. Vnikáme mezi keře v místech, kde nám drobná terénní vlna dovoluje ukrýt se před pátravými zraky husí. A že dovedou husy pátrat! Jsou to jedni z nejbystřejších pátračů. Tu vlnu nám přihrálo samo nebe, nebo se přičinila Diana, patronka lovců.
Ještě pár kroků a Kosťa se zastavuje. Protahuje konec dloužce obratlíkem a schovává jej do brašny. Přes kovová očka obratlíku přetáhne konec poutek a obratlík rovněž ukryje. Nyní už bude Hantrýs přidržovat jen za konečky kožených pout. Pak vezme do zubů jeden z řemínků, co je jimi přitažena čepička k raroží hlavě, a do pravé ruky druhý. Zatáhne od sebe, čepička povolí a Kosťa ji rychlým pohybem přesmýkne a uvolní Hantrýs hlavu. Ta si vydechne a rozhlédne se kolem. Načepýří peří po celém těle a prudkým otřesením urovná všechna pera do patřičné polohy. Přípravy k lovu jsou tím ukončeny. Dobrodružství může začít.
Přikrčeni se blížíme k horizontu, za nímž se pasou nic netušící husy. Kosťa zvedá Hantrýs vysoko nad hlavu, aby je zpozorovala první a mohla vyrazit. Ještě pár kroků. a už je to tu. Tlukot křídel před námi oznamuje, že husy nás uviděly. Ta nejbližší není od nás víc jak dvacet třicet metrů. To je výborné, to by mohlo vyjít. Hantrýs nedočkavě vyráží z rukavice. Prudké mávání křídel, tak typické pro sokolovité dravce, ji přibližuje nezadržitelně k huse. Ta se snaží dohnat družky a nabírá strmý kurz vzhůru. Hantrýs ji dotahuje. Už je kousek za ní. A teď! obě siluety splynuly. Tlumený úder, jako když do měchu uhodí a oba, lovec i lovená, padají k zemi.
"Má ju!" řveme oba radostí. Kosťa se řítí velikými skoky za zápasícími ptáky. Ale ouha! To, co vypadalo jako pevná ledová plocha, z níž jen tu a tam vyčuhují konečky žluté ostřice, je jen kůrčička. Po prvním dopadnutí Kosťova skoku praská a voda zpod ní daleko vycákne. Kosťa na místě brzdí svůj prudký úprk. Dál to nejde! A na ledě, vlastně nyní v ledové tříšti a ledové vodě probíhá lítý boj. Husa bojuje o život a dává do toho všechnu energii, všechnu sílu, nic jiného ji ostatně nezbývá. Raroh ji drží jednou nohou zespodu pod křídlem a druhou se snaží dostat na husí krk, jenže tam má v cestě prudce sebou bijící křídla. Zoufalá situace. Voda je pro Hantrýs cizí živel, kdežto husa je v ní doma a viditelně z toho těží. Ani na souši by to pro raroha nebyla jasná výhra. Husa divoká je nejméně dvakrát těžší než on. Je na hranicích jeho loveckých možností a v přírodě by se o to asi vůbec nepokoušel. To, že Hantrýs po huse šla, je výsledek Kosťovy trpělivé několikaměsíční přípravy. Oba bojovníci jsou půlkou těla ponořeni ve vodě, mlátí sebou, křídla metají na všechny strany kapičky vody a ledové úlomky. Husa se vší silou dere dál, k volné vodě, raroh se ji snaží táhnout na opačnou stranu. Ale husa má zjevně navrch. Tohle musí Hantrýs prohrát, je to pro ni nerovný boj, příliš velké sousto, které nemůže spořádat. Kosťa je na břehu jak lev v kleci. V hlavě se mu líhnou tisíce myšlenek najednou, ale žádná situaci neřeší. Jak pomoci miláčkovi? Husa tvrdě bojuje, Hantrýs sebou zoufale plácá ve vodě, jakoby- ho svými gesty volala: Dělej, pomoz mi! Řešení je jediné: Za ní! Kosťa se rychle svléká do trenýrek. Úplně to mnou lomcuje, když vidím tu jeho kostnatou postavu, s husí kůží (husa mu ji asi přenechala) zimou vybělenou, jak bos se brodí k těm dvěma bojovnicím. Blížící se posila pro lovce dodala oběti na síle. Několika mocnými záběry křídel a plováků se osvobozuje, plácavě se dostává na led a do vzduchu. Její hlasité gágání, nejspíš nadávání, nebo možná radostné oznamování světu, že je zachráněna, pomalu slábne jak se její silueta vzdaluje. Kosťa se však brodí dál. Bez něj by se Hantrýs na břeh nedostala. Ostré hrany ledového krunýře ho řežou do lýtek, pak i do stehen. Příšerně studená voda kroutí prsty v křeči. Srdce ale velí: Jen dál! Pro tu nádhernou statečnou bojovnici. Konečně je u ní. Skoro půlka jeho těla je trýzněna nepředstavitelnou bolestí, voda ho tisícem jehel probodává. Až do teď to skoro nevnímal. Vše bylo až příliš vzrušující, než aby si uvědomil svět kolem. Bere Hantrýs do rukou, zvedá ji a přitahuje k tělu. Vrací se. Teprve nyní do něj zima udeřila, jakoby prolomila obranný val, který kolem něho utvořila lovecká horečka. Zpátky už ztěžka klopýtá. Nohy podřené od ledu, tělo promodralé zimou, zuby zběsile vycvakávající rytmus volání o pomoc: honem někam do tepla.
"No, chlapče, jestli tohle neodstůněš, tak to bude zázrak," vítám ho soucitně. Ale on jen vrtí hlavou. Samozřejmě, že jsme hnali, co to šlo, někam k teplu, k horkému čaji.
Nazítří mi to nedalo. To přece nemohl přežít ve zdraví. Volám mu domů. Bere to jeho žena. Kosťa? Ne není doma. Zatrnulo ve mně. Tak přece, zápal plic!
"Kde leží? " ptám se zkroušeně.
"Leží?" diví se ona "jel na havrany!"
Kdepak, Kosťa, to je nezmar. Jak říkám, postava z dávného středověku.