K šedesátinám - ukázka z knihy Lovy s jezevčíky
Myslivost 6/2005, str. 44 Miroslav Pomezný
Ukázka z nově vycházející publikace LOVY S JEZEVČÍKY. Autor Miroslav Pomezný, dlouholetý člen MS Nebužely – Kanina, se čtenářské obci představuje již podruhé. V roce 2000 vyšla jeho prvotina Myslivecké příběhy, která se setkala s vřelým ohlasem. Proto se autor rozhodl vylíčit v další knize humorem sobě vlastním příběhy z mysliveckého života, pojednává i o životních osudech a přátelství kamarádů okouzlených šumavskou přírodou.. Na své si tak přijdou nejen ti, kteří se zajímají o jelení, srnčí či černou zvěř, ale i kynologové, neboť nedílnou součástí příběhů jsou osudy věrných čtyřnohých družek, drsnosrstých jezevčic Terry, Rikki a Fanynky. Celkem 200 stran, 12 doprovodných kreseb tužkou, formát 125 x 205 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou, cena 156 Kč, vydalo nakladatelství Olympia v Praze v roce 2005.
Pole vytvářející mezi lesy hluboký zářez ve tvaru U je hlavní dominantou lokality zvané Stříbrnice, rozprostírající se na Kokořínským údolím s protékající říčkou Pšovkou.
Obdržel jsem k šedesátinám od Mysliveckého sdružení povolenku na srnce III. věkové třídy. Věděl jsem, že v této lokalitě se nachází silný srnec, neboť jej prozradily nejen "hraby" a "otluky" slabých proutků křovin ale i hluboké basové "Öööeh", kterým se ozýval vždy jen jednou, když jsem přestal dávat pozor a myslel jsem si, že jsme v lese sami.
"Je tady, ale jak na něj?", začal jsem rovnat myšlenky a spřádat plány. Pole sevřené lesy se nejprve přikrylo zeleným pšeničným osením vzrostlým do mléčné zralosti, aby plynule a nenápadně přešlo ve zlatě nasládlou barvu hotového obilí. Jen hlavy jednotlivých kusů srnčí zvěře a těla daňčího potvrzovaly, jak ráda spárkatá tráví denní a nakonec i noční siesty v náručí obilných klasů.
Přehoupl se červen a červenec začal ponoukat srnčí krasavce ke zvýšení aktivity jak pohybové, tak i obeznávací. Teritoria byla daná, srnci je respektovali a když ne, tak byli narušitelé nemilosrdně odháněni. Začala říje.
Nastěhovali jsme se s manželkou a třemi jezevčími fenkami do Nebuželské chalupy a poslední červencový týden byl prvním z naší dovolené. Od nedělního rána měl pro mě náš pobyt neměnný rytmus, ráno večer ven, přes den práce na baráku a sem tam nějaký výlet.
Šlo to. V pondělí ráno, ze slabého šírání, jsem se zvolna protahoval ustupující nocí podél lesa Provazní rokle ke kryté kazatelně, kde jsem vloni viděl naposledy silného srnce. Tiše jsem se nechal vést kolejí po práškování. Tma se křečovitě držela kmenů stromů a nad pšeničnými klasy se dalo do sto metrů jakž takž rozeznat kus srnčího. Tři světlejší skvrny odrážející se od tmavého koutu lesa rokličky napojující se kolmo do Provazní rokle, zastavují moje kroky. Zvedám dalekohled, ale jsem pomalejší. Ten nejdůležitější kus mi ve tmě kyne svým zrcadlem a jednou, zato však jak se sluší a patří na pořádného srnce mi při mohutném skoku do náruče lesa stačí i vynadat. Zbývající dva kusy, obě srny, stojí a jistí. Po roce jsme se tedy setkali. Vím, že to byl on. Docházím do lesného koutu, kde je i slanisko a stáčím se podél rokličky vlevo ke kazatelně. Pohodlně se usazuji a s vědomím, že se mi "můj" srnec již neukáže prohlížím světlou plochu pšeničných klasů. Srnčí již vstalo a hlavy jednotlivých srn se ukazují nad obilím. Čtyři srnečkové v rozmezí tří až čtyř let jsou však v pohybu a pachový odér pastvících se srn je nutí více se zajímat o ně, nežli o pastvu. Jsem spokojený. I když jsem silného srnce neobeznal vím, že je tady.
Středeční časně ranní šerosvit plný rosy a vůně dozrávajícího obilí mě postrkuje po koleji vyjeté mezi pšeničnými klasy do míst kde probíhá milování silného srnce. Nejdu podél stěny lesa Provazní rokle, ale osmdesát metrů od ní. Pomalu, krok za krokem zvolna docházím po lehce se svažující koleji do míst odkud mohu před sebou přehlédnout kraj boční rokličky od kazatelny až po slanisko se svítící kostkou soli. V dobrém větru obeznávám u slaniska dva kusy srnčího. Srncovy milenky se klidně paství. Neví o mě. Hledám srnce, ale nikde jej nevidím. Stojím dobrých deset minut, když rozeznávám přímo pod kazatelnou pohyb. Je to srnec. Bezpečně určuji parůžky na hlavě, ale nejsem schopen je stoprocentně vyhodnotit. Je to on, není to on! Kus mě pomalu ve stejné vzdálenosti obchází. Nejdříve vlevo, potom vpravo. Pár krůčků, hlava dolů, hned zase nahoru. Při druhém půloblouku vpravo není ode mně již víc jak padesát metrů. Stojí přesně mezi mnou a oběma srnami. Je to určitě on. Pomalu sjíždí řemen pušky z levého ramene a klidně zvedám kulovnici. Nedokončuji však tento lety vypracovaný pohyb, neboť srnci došla trpělivost a opět mě při odskoku do lesa zdraví svým "Öööeh"!
V pátek kolem poledního beru všechny naše tři fenky drsnosrstých jezevčíků do auta. Holky jsou jako u vytržení. "Von nás bere sebou! Dyť sme museli bejt furt doma, dyť si chodil pořád sám. Co se to děje?", se určitě honilo v jejich hlavičkách. Protože v autě ani nedutaly. Za pár okamžiků už mě všechny tři, seřazené podle věku - Terry, Rikki i nejmladší roční Fanynka, vzorně následují v koleji pšeničného pole. Jdeme na kazatelnu u které byl předevčírem srnec. Je lehce pod mrakem a celkem i teplo. Fenky jsou vyložené ve vstupu a jen hlavičky jim koukají z kazatelny. Terrynka, jako letitý mazák, který se mnou již nějaký ten čas na kazatelnách prožil, si v leže lebedí na podlahovém koberci s hlavou položenou na tlapkách a jen se rozhlíží na pole pod sebou. Sluch ji už v patnácti letech neslouží, takže se musí spolehnout jen na oči. Fanynka se opičí po bábě a je také její věrnou kopií. Rikki nic neponechává náhodě a pro jistotu, "...kdyby páníček potřeboval, abych byla třeba rychle dole...", sedí, připravená vyrazit.
Po půlhodině slabě pískám. Třikrát, čtyřikrát vysílám z píšťalky roztoužené srnčí volání. Reakce je okamžitá. Tři hlavy srnců se vynořují z hladiny klasů. Naprosto přesně určují směr vábícího zvuku a upřeně pozorují zda nezahlédnou volající srnu. Všichni tři jsou šesteráci a ani se nepohnou. Jsou zřejmě se srnami, takže nemají potřebu jít za vábením. Jen v koutě lesa u lizu, kam se dívají fenky je prázdno. Čekáme a všichni čtyři pozorujeme okolí. Srnci se opět položili do náruče obilí, aby doplnili vydávané síly.
Volání srnčete se rozbíhá z průzorů kazatelny, aby rozechvělo sluchová ústrojí kolem nás uložené srnčí zvěře. Tentokrát se s třemi srnci objevují i hlavy třech srn. Dvě z nich se začínají pohybovat a tím pádem za nimi vyráží i jejich nápadníci. Během několika málo minut jsou všechny tři páry v pohybu. Nádherná ukázka srnčí říje v různém stupni říjnosti srn. Dvě srny se vzdalují z místa kde byly zalehlé dosti daleko, až téměř do protějšího lesa, zatímco třetí krouží v malých osmičkách či kroužcích s častým zastavováním a připravuje si svého milence, který má větrník neustále co nejblíže od její zástěrky, k vrcholnému okamžiku. Čekám na pokládání, takže se přestávám věnovat nejdůležitější části mého zorného pole - koutu s lizem, kde mi již dvakrát "můj" srnec zmizel.
Tlumené "mručení" tří psích hrdel mě však rychle stáčí do patřičného směru. Jeden kus na mezi u lizu - srna, druhý kus již vytažený od lese v obilí - srna, se dívají naším směrem. Srna v obilí popochází dále do pole a po několika minutách zaléhá. Druhá, stojící i lizu se však nehýbá a párkrát otáčí hlavu za sebe do lesa. Objíždím dalekohledem kmeny dubů a akátů za ní a hledám známky pohybu srnce, který musí být někde mezi nimi. Teď! Rychlé posunutí červené skvrny ze zákrytu dvou akátových kmenů překrylo zelený pažit netýkavky a ihned se ukrylo za siným dubem.
"Kruci! Jak to dělá, že není skoro vůbec vidět", říkám si v duchu a studuji spodní část levého zadního běhu a pravého slecha srnce, kterého jsem už tento týden dvakrát zradil. Spouštím dalekohled a beru do ruky pušku. Jen tak okem zkontroluji fenky pode mnou. Všechny tři se chvějí jako listí osik. Rikki dokonce stojí na první příčce žebříku, aby byla co nejblíže. Přes puškohled kontroluji kmen dubu. Je tam. Lehce vytáčí hlavu a dovolí mi si prohlédnou část jeho ozdoby. To co vidím mi bere dech. Silný, dlouhý parůžek nasazený na mohutné růži se pyšní odpovídajícím perlením, rýhování i barvou. Snad jen jeho strmost by neobstála při hodnocení. Podvědomě tisknu tvář k lícnici pažby a čekám kdy mi ukáže alespoň kousíček těla tak, aby se dalo střílet. Srna stojící u lizu se otáčí a zatahuje podle dubu za kterým stojí srnec hlouběji do stínu lesa.
"Tak, teď se musí ukázat, teď by to mohlo jít," říkám si v duchu a najednou zjišťuji, že zpoza kmenu dubu se již nic neukazuje. Srnec zmizel. Doslova a do písmene se vypařil jako duch. I fenky ve vchodu se zklidnily a Terry si opět v pohodě lehla. Jen se tak po mně podívala. Znám ten její pohled: "Seš břídil. Von tam byl, i ta srna a ty si nestřílel! Srabe! Já je voba cejtila, a ty nic." Rikki se na mně vůbec nepodívala. Jen ta nejmladší se otočila a chtěla se pomazlit, protože nevěděla co to bylo za ty pachy, které tolik cítila a nevěděla kam je zařadit. Olízala mi tvář a spokojeně si ustlala na mém klíně.
Počkali jsme ještě půl hodinky a šli pomalu k autu. Obě starší fenky však byly tentokrát na vodítku, kdyby je náhodou napadlo si odběhnou prověřit, co to bylo za srnčí.
Nedělní ráno nás s kamarádem Láďou vítá již ve tři čtvrtě na pět něžným obětím noční tmy, která se ihned přimyká k našim tělům i žluté barvě auta. Pšeničné klasy si tiše povídají s listím osik a tlumeně doplňují noční ticho.
"Fouká to, vod východu, jak to uděláš?", ptá se mě Láďa a nabíjí. "Já si pudu sednout na druhou stranu Provazní na doubek nebo k borovicím."
Vítr jde od nás přímo do míst, kde je kazatelna a kde by se měl pohybovat srnec.
"Dobře. Já přejdu přes tu pšenci na druhou stranu pole, až k Ráškový rokli a v koleji podle lesa budu pomalu šoulat až se dostanu za úroveň kazatelny, tak ještě asi šedesát metrů popojdu a potom přejdu pole zpátky k lesu co jde od kazatelny a podle něj se vrátím pod ní. Tam počkám. Musím ho někde najít. Když to půjde, tak vylezu na kazatelnu. V tomhle větru bych neměl nic zradit."
"Tak Lovu zdar!"
"Lovu zdar!"
Rozcházíme se. Pomalu se posouvám v koleji a při každé zastávce prohlížím světlejší plotnu klasů rozbíhající se ode mně, zda se někde neobjeví tmavá skvrna srnčího těla. Nikde nic. Jestli budu mít štěstí, tak bych neměl nic zradil. Jedině snad až budu za kazatelnou přecházet pole bych mohl něco zvednout. Jsem na úrovni rohu lesa, kde stojí kazatelna. Opírám dalekohled o vidličku a poctivě prohlížím prostor kolem ní. Ve směru vpravo od ní ale dále nežli ona zjišťuji tmavou skvrnu stojícího kusu srnčího. Obilí je tam nízké, takže je dobře vidět. Nevím co to je a tak zvolna pokračují dál, až se mi skryje za rohem lesa. Ještě asi deset metrů a přecházím pole napříč. Jdu velice pomalu a snažím se moc nešustit. Podařilo se. Jsem tak sto metrů od kazatelny a podle lesa se přibližuji přímo pod ní.
Opírám se o jednu z jejich noh a prohlížím prostor šikmo vlevo od ní, kde jsem z protější strany zahlédl kontury srnčího těla. Je tam a zvolna se přibližuje ve vzdálenosti tak šedesáti metrů směrem nad kazatelnu. I když se černota noci začíná rozpouštět, nejsou podmínky k pozorování a bezpečnému určení moc příznivé. Jedno však vím jistě. Je to srnec. Jen tak pro uklidnění se mrknu více vlevo, směrem k lizu, jestli tam jsou srny. Ano. Dva tmavé body srnčích těl bez hlav svědčí o tom, že se srny paství. Beru do ruky pušku a pevně se opírám o nohu a vzpěry kazatelny. Tak jsem se konečně dočkal! Srnec je teď přímo proti mě. Vchází do koleje běžící od kazatelny lehce nahoru. Píchám napínáček. Lehké cvaknutí a srnec se v koleji zaráží a vypíná krk s hlavou!
"Ježíši, dyť to není von. Todle je nějákej mladík!", padá mi opona a vidina úspěchu najednou z očí a začínám normálně uvažovat. Hlava na slabém krku, figura, výška parůžků i jejich síla potvrzují to, co jsme měl poznat o několik okamžiků dříve. Stavím pušku vedle sebe a prohlížím si ho dalekohledem.
"No jo. Sem to já ale kmotra", řekla by liška od křivého dubu a vesele by zamávala oháňkou. Já sem s ní sice nezamával, ale byl jsem na jednu stranu rád, že jsem se neustřelil Tříletý šesterák, mimochodem dost dobrý srnec, zvědavě pozoroval moje spouštění a zvedání rukou, aby v zápětí za silného "nadávání" odskočil směrem k oběma srnám a s nimi zmizel v lese.¨
"Tak je to zase v pytli. Kam ale zmizel ten silnej srnec, že si tady nechal hospodařit toho mladýho. Že by už ty dvě jeho milenky odříjely?", říkám si v duchu a pomalu lezu po žebříku na kazatelnu. Nahoře stavím pušku do kouta a jen tak otočím hlavu vpravo do míst, kde jsem před slabou půl hodinkou přešel pole a po koleji se vracel ke kazatelně.
V koleji plné pachu mých stop, stojí silný srnec s vysokými parůžky a s hlavou vytočenou zpět si prohlíží co že je to za individuum rušící a lidským pachem zavětřující jeho teritorium. Současně s dosednutím na lavici zvedám kulovnici, odjišťuji a zaměřují na srnce. Je to on. Stojí v koleji obřitkem ke mně. Vzápětí srovnává hlavu a klidným krokem, obklopen určitě mým pachem pohodově, jako bych neexistoval, si to šine ode mně. Kříž sedí ve středu jeho obřitku a jako když jsem měl před dvaceti lety na Šumavě zamířeno na silného jelena, mi zazněla v uších slova mého kamaráda Vaška Adámka.
"Míro, na prdel se přeci nestřílí!"
Uznal jsem to, ale srnce jsem z kříže nepustil. Asi ve sto dvaceti metrech se zastavil a znovu se po mně podíval. Vytočil se málo vpravo, udělal pár kroků do druhé koleje, odkryl pravou plec a ještě před dozněním výstřelu se jeho tělu spustilo do měkkého podloží zelené vojtěšky i svlačce, aby se shůry ukrylo pod silnou vůni dozrávajících pšeničních klasů.
Po čtyřiceti dvou letech myslivcování jsem 1. srpna 2004 střelil v 06:00 hodin ráno svého nejsilnějšího srnce, který bude mít asi medaili. Jakou, to se dozvíme až na mezinárodní výstavě Natrua Viva 2005 v květnu v Lysé nad Labem.