Ke kořenům myslivosti
František BEZDĚK
Dlouho jsem přemýšlel, zda vůbec a jak začít. Budu se totiž pokoušet hledat cestu ke kořenům mysliveckých tradic. Nejde tedy o ověřování něčeho konkrétního. Mohu sáhnout - teď zatím někam do neznáma - naprosto přesně, anebo nakonec po důkladné přípravě a shánění podkladů za nějaký čas zjistím, že veškerá moje snaha byla marná. Proč se nebojím zbytečné práce? Nutí mne k tomu dnešní vyčkávání parlamentu a senátu nad návrhem novely zákona o myslivosti. Nutí mě k tomu i případ, kdy jsem v březnu 1999 jako soudní znalec v oboru myslivosti posuzoval škodu způsobenou nájemci honitby synkem člověka, o kterém jsem se do té doby domníval, že je to kolega lesák a dobrý myslivec. Naopak - přivážet po pět let někdy i čtyři kusy zvěře během noci domů, mnohdy bez ohledu na dobu hájení - o tom přece musel jako starostlivý otec vědět. Kde tenkrát zůstala jeho stavovská čest a kde se v něm teď bere jeho drzost dál každý den vstupovat do budovy Lesů ČR s nevinným výrazem ve tváři? Pokud jsem se musel v posudku zabývat otázkou viny či neviny a také sám hledal odpověď na spoustu jiných nevyslovených otázek, budu muset najít i nový přístup nejen k tomuto člověku, ale i ke všem, kteří se na tom podíleli třeba jen nezájmem včas zasáhnout, seděli a cpali se bifteky z laně, o níž zcela jistě věděli, že byla upytlačena v cizí honitbě a navíc v době hájení.
Myslivost za první republiky znám z vyprávění pamětníků. I dřív se chodilo střílet do panského. Pokud tenkrát někdo pytlačil, bylo to převážně z hladu, a tedy z potřeby přežít. Jako myslivecký adept jsem byl vychováván až kolem roku 1968, i tehdy byla situace jiná. Lidová myslivost přinesla přes všechna dnes proklamovaná negativa jedno velmi pozitivní - společnou péči o zvěř. Společné brigády na stavbu mysliveckých zařízení či společná sklizeň sena a pro každého především povinná péče o svěřený úsek v době nouze. I z té doby znám příklady pytláctví, některá zvlášť zajímavá jména jsou dnes znovu v ČMMJ, protože jejich nositelé po listopadu 1989 hlasitě tvrdili, že jejich tehdejší oprávněné vyloučení mělo údajně politický podtext. Byli bohužel v polistopadovém revolučním nadšení rehabilitováni. A jistě sami znáte některé dnes "moderní" prvky péče o zvěř po vydání nového zákona o myslivosti v roce 1992! Zvěř se láká k hromadám siláže a u nich se střílí, jen aby nepřešla k sousedům, pytlačí se pro peníze a pomyslný pocit uspokojení při páchání něčeho zakázaného.
Pokud se někdo stává myslivcem, měl by jím být na celý život a vědomě a trvale dodržovat všechny zásady mu na začátku připomínané. Žít poctivě a příkladným životem, jak jsem to našel na výučním listě myslivce z 18. století. To není obehraná písnička, naopak, něco se musí změnit, zvláště pak proto, že v podstatě každý nový držitel loveckého lístku dnes není připravován pečovat o zvěř, ale stává se spíše figurkou na bojišti nabídek nejrůznějších lovů v Kanadě, Africe či na Aljašce a přitom třeba neví, jak se připravuje letnina. Myslivost se stala nutným doplňkem reprezentace podnikatelů, přibývá v ní málo zapálených, od malička v myslivosti vedených, pro něž bylo první odměnou za slušné vysvědčení to, že si mohli sáhnout na otcovu či dědovu flintu. A myslivecká čest - jaká čest nám tu vlastně zbyla, když se vesele tuneluje kde co, bez obavy z trestu? Zkrachoval mi podnik, založím si druhý. Chytili jste mě v lese s upytlačeným kusem - o co jde, já to jen našel...
Přes všechny chmury a všeobecné obavy z toho, že nádherná česká myslivost, kdysi tolik ve světě ceněná a uznávaná, nepřežije rok 2000, nebuďme malomyslní. Je skutečně třeba zapomenout na ono pořekadlo "co tě nepálí, nehas!" Na nápravě pracujme všichni, i když se toho ani sami nedožijeme anebo když se nám vše zdá jako boj s větrnými mlýny. A nakonec i prohra nás obohatí o nové poznání!
Pokud jde o myslivost jako o jedinou činnost, o které si myslím, že jí alespoň trochu rozumím, napadlo mě, že spousta lidí zřejmě neví, že také v Čechách již od časů posledních Přemyslovců postupně vznikalo něco, co lovce zavazovalo a stále zavazuje. Lov je nejstarší lidskou činností, a proto i lovecké tradice budou patřit mezi nejstarší, byť se původně vyvíjely jako rituály pro uctívání božstva, a tedy z dnešního pohledu jako s lovem nesouvisející činnost. Tradic české myslivosti si musíme vážit. Před časem mě v lese zasáhl padající strom. Když jsem přemýšlel nad tím, co všechno se mohlo stát, vzpomněl jsem si na jeden citát: Až poznání blízkosti vlastní smrti dává životu ten pravý rozměr. Každý přemýšlí, jak jej naplnit. Nelze se zavírat jen do ulity vlastních problémů či drobných radostí a už před padesátkou jen apaticky vyčkávat a těšit se na důchod. Pokud je třeba něco změnit, svůj hlas může zvednout každý. Druhým velmi podstatným podnětem je rozčarování nad současným stavem naší myslivosti vyjádřené v článcích profesora Josefa Hromase, člověka, kterého si nesmírně vážím a jsem stále hrdý na to, že patřím mezi jeho žáky. Později jsem pod jeho vedením absolvoval dvouletý postgraduál z myslivosti a přesvědčil se, že česká myslivost má ve světě ten nejlepší zvuk. Jak on nám při diskusích dlouho do noci dokázal jednoduchými slovy vysvětlovat složité věci! Kdyby jen ti, kteří mu prošli na někdejší katedře myslivosti LF VŠZ v Brně rukama, došli ke stejnému poznání a rozhodnutí jako já! Přitom by možná stačilo málo - s povolenkou k lovu vydávat zvláštní plombu (jako ve Švédsku, Kanadě a USA) a zavést následné kontroly dodávek zvěřiny do restaurací. Mít k tomu vypracovaný systém veterinární a obchodní kontroly a hlavně fungující lesní, vodní a myslivecké stráže alespoň se základním technickým vybavením a hlavně s dostatečnou pravomocí.
Nápravu nedostatků začněme připomínkou mysliveckých tradic. Aby se tradice dodržovaly, musíme je nejen znát, ale musíme jim i rozumět. Budoucnost začíná poznáním minulosti. Vydejte se proto na cestu k jejich kořenům. František Antonín hrabě Sporck, jehož lovecký Řád svatého Huberta byl v roce 1695 prvním společenstvím lovců v zemích Koruny české, dodržujícím myslivecké tradice a propagujícím zejména etiku lovu, může být tou správnou osobností, která nás do všeho potřebného zasvětí. Pokusme se vydat na počátek doby, kdy se lov stále více stával myslivostí, tedy někam tam, kde se v lidské činnosti oddělily počátky řemesel a zemědělství, kdy honba za kořistí, kterou tehdy zvěř představovala, už nebyla jediným prostředkem obživy, a člověk se tedy o ni mohl postupně začít starat a pečovat o ni. A protože jsem na počátku tvrdil, že tradicím musíme také rozumět, pojďme postupně dál - přes jeho barokní dobu parforsních honů a honosných loveckých slavností až do současnosti. Hledejme nové, poznávejme z jiného úhlu pohledu znovu i to, co již známe, a pokoušejme se porozumět všem souvislostem. Přestože se s mnohým z příkladů v naší moderní době už nesetkáme, bude každé připomenutí krůčkem k pochopení podstaty mysliveckých tradic a zvyků, které jsou odpradávna každodenní součástí mysliveckých činností. Pokud je dodržovali a uctívali naši otcové a dědové, pak už jen tento fakt nás zavazuje k tomu, abychom je i my dodržovali a předávali dál. A nejen to - je v nich totiž skryta ohromná morální síla, která nám snad pomůže dnešní poněkud chaotickou dobu přežít.
Ukázka z úvodu publikace Hledání kořenů mysliveckých tradic