Časopis Myslivost

Ve městech se rozšířily střelecké závody, které bývaly jednou z nejvýznamnějších událostí roku a tím vzrostla poptávka po terčových puškách. Střelecký sport byl velmi vážený a ceny udělované vítězi výročního střeleckého závodu, tzv. králi střeleb, představovaly často obrovské jmění. Zachované terče rovněž svědčí o významu střeleckých závodů, protože většinou se jednalo o olejomalby na dřevěných deskách a jako takové nebyly také levnou záležitostí. Jméno vítězného střelce bylo olejovou barvou vymalováno na terč a celý rok až do dalších výročních střeleckých závodů "král střeleb" požíval i velké občanské vážnosti.

Začátek druhé poloviny století přinesl rozšíření dalších, velmi zásadních technických novinek, které podstatně ovlivnily celý další vývoj zbraní až do dnešních dní. Největší změny nastaly ve způsobu nabíjení zbraní.

U perkusních zbraní se k iniciaci výstřelu používala velmi pokroková zápalka, ale nabíjení zbraně probíhalo ústím hlavně tak jako na samém počátku palných zbraní. Nabíjení bylo velmi zdlouhavé a neumožňovalo rychlejší opakovanou střelbu. Navíc nabíjení dlouhých zbraní bylo možné pouze ve stoje a v řadě situací bylo velmi obtížné. Velmi nepohodlné bylo nabíjení v třeskutých mrazech skřehlými prsty a doslova nemožné bylo za deště a jiných nepříznivých povětrnostních podmínek. Tento stav mnohé puškaře velmi trápil a snažili se najít řešení k odstranění tohoto problému. Řešení se snažili nalézt už u křesadlových zbraní. Správně pochopili, že jediná funkční cesta k pohodlnějšímu a rychlejšímu nabíjení, je nabíjením zbraní zezadu, přímo do nábojové komory. Všechna vynalezená konstrukční řešení nabíjení zezadu však vždy vyžadovala vsypání prachu do nábojové komory, vložení střely, ucpávky, nasypání prachu na pánvičku nebo umístění zápalky na piston, takže k zásadnímu zrychlení střelby nedocházelo. Proto všechny systémy zadovek, které byly odkázány na křesadlový nebo perkusní systém zapálení střelného prachu, nedošly významnějšího rozšíření.

Rozvoj zadovek musel počkat až na další technický pokrok a vynález jednotného náboje. Vynález třaskavých směsí v používaných v zápalkách umožnil uskutečnit nápad a spojit zápalku, prachovou slož i střelu v jeden celek, tedy v první jednotný náboj. První jednotné náboje měly formu papírového nebo bavlněného smotku, ale brzy velmi rychle prodělaly další zlepšení do kompaktní papírové formy s kováním a později i celokovového provedení.

Druhá polovina minulého století patřila již nejmodernějšímu systému nabíjení zbraní jednotným nábojem. V roce 1832 byl přihlášen patent na nový jednotný náboj s kolíčkovou zápalkou Lefaucheux, který se po různých dalších zlepšeních nakonec velmi uplatnil a postupně se začal v Evropě velice rozšiřovat a v polovině století začal pronikat i k nám. Vynález jednotného náboje byl revolučním převratem, který ovlivnil celý další vývoj palných zbraní. Systém Lefaucheux začal převládat zejména u loveckých dvojek a dvojáků. U vojenských zbraní se rozšířil tzv. jehlový systém, který se ojediněle vyskytl i u loveckých kulovnice zejména podle řešení puškaře O. Teschnera z Frankfurtu nad Odrou.

Okrajově se můžeme zmínit o tom, že první široce použitou zadovku jehlového systému zkonstruoval v roce 1835 Němec Mikuláš Dreyse, kterou zavedla do výzbroje pruská armáda. U nás první zadovku s blokovým závěrem zkonstruoval v roce 1849 volyňský puškař Sylvestr Krnka. Jeho zbraň však do běžné výzbroje nebyla přijata a nedočkala se u nás většího rozšíření.

Ve výrobě zbraní na nový náboj Lefaucheux vynikli především puškaři Jan Novotný nebo Matěj Mach z Prahy, jehož zbraně se vyznačovaly bohatým zdobením a nádherným rozetovým damaškem na hlavňové oceli. Matěj Mach vynikal výrobou vynikajících damaškových hlavní, které dodával i jiným puškařům mj. i Lebedovi. Výborné "lefošky" vyráběli i puškaři Paul v Dobrušce, Cakl v Ronově, Ludykar v Třeboni nebo Miller ve Zlonicích a další.

Jiná firma, označovaná dokonce za továrnu, vybavená tehdy moderním strojním vybavením včetně parního stroje, patřila v Praze A. Ch. Kehlnerovi. Továrna se zabývala hromadnější výrobou solidních, elegantních a levných zbraní typu Lefaucheux a zasloužila se tím o jejich rychlé rozšíření.

Nástup moderní doby u loveckých zbraní

Poslední tři desetiletí minulého století znamenala další zlom v českém puškařství, protože období přineslo velký technický pokrok v různých konstrukčních řešeních loveckých zbraní a nábojů. Masově se začal uplatňovat náboj s centrálním zápalkou Berdan a Boxer vynalezenou již v roce 1860 v Anglii. Tak byl uveden náboj, který se používá dodnes. Náboj měl oproti předchozímu náboji Lefaucheux řadu výhod, které spočívaly jak ve výrobě náboje, tak ve snadnější manipulaci při nabíjení a v neposlední řadě i v lepším vývinu rány. Po roce 1880 náboj s centrální zápalkou zcela ovládl tehdejší výrobu zbraní (i když zbraně typu Lefaucheux byly vyráběny ojediněle ještě i v tomto století).

Na zbraních byly vyvinuty nové nebo velmi zdokonaleny různé závěrové a zámkové soustavy z nichž některé používáme dodnes.

Změny nastaly i v organizaci výroby a obchodu.

V pražských podmínkách, zejména po hluboké krizi, která následovala po úpadku na vídeňské burze v roce 1873, přestala být rukodělná výroba zbraní konkurenceschopná, řada dílen ukončila svoji činnost a mnoho puškařů odchází za prací do zahraničí. I takové puškařské dílny jako Kehlner a Mach končí s výrobou zbraní. V roce 1888 zaniká i Lebedův podnik.

Efektivní se stává pouze výroba na nových organizačních základech. Takový závod v roce 1865 založil Jan Nowotný v Praze na Poříčí. Propojil ekonomické výhody strojní, tovární výroby s novým systémem obchodní politiky. Zavedl výrobu na sklad a pohotové dodávky zákazníkům, mezi které patřil i následník trůnu Ferdinand d'Este a jiní příslušníci významných rodů u nás i v zahraničí (např. i italský král nebo ruský car). Věnoval se významně i propagaci svých výrobků. Publikoval a inzeroval v odborných časopisech, vydal dobré katalogy, zúčastňoval se výstav a na tehdejší Ferdinandově třídě (dnes Národní) otevřel prodejnu s výstavou zbraní. Na konci století tak Nowotný získal v Praze zcela výsadní postavení. Venkovští puškaři měli poněkud snadnější obživu, zejména pokud pracovali ve službách místní šlechty, např. Haberda z Hluboké, Wangler z Golčova Jeníkova, Paul z Dobrušky, Brandejs z České Skalice, Čtvrtečka z Opočna a někteří další již jmenovaní puškaři. Místní šlechtické dvory jim zabezpečovaly dostatek objednávek, a proto se venkovské puškařství nedostalo do krize, která postihla puškaře pražské.

Významným, mimopražským střediskem puškařské výroby se v poslední třetině minulého století staly Vejprty, kde byla dokonce v roce 1891 zřízena jedna ze dvou státních zkušeben zbraní v Čechách. Výroba zbraní ve Vejprtech je mnohem starší. Už v 18. století zde existovala významná manufaktura na výrobu vojenských zbraní. Z roku 1790 zde existuje zajímavý doklad o tehdejších vojenských technických přejímkách a o průběžné kontrole kvality výroby vojenským důstojníkem. Vejprtská manufaktura se oproti jiným udržela poměrně velmi dlouho. Během své existence dodala do císařských zbrojnice několik desítek tisíc kusů zbraní. V 60. letech minulého století však státní zakázky pro vejprtskou manufakturu končí a dostávají je výrobci z Vídně a Štýru. Výroba zbraní se zde však udržela a místní puškaři se pohotově přeorientovali na výrobu pro civilní potřeby.

Nejvýraznější postavou mezi vejprtskými puškaři byl bezesporu Gustav Fückert, který uplatnil na svých zbraních několik originálních řešení a vynálezů. Například u své bezkohoutkové dvojky, kterou zkonstruoval kolem roku 1880, odstranil nutnost neustálého natažení bicího mechanismu při nabité zbrani tím, že zámek osadil tzv. revolverovou spouští (DAO). Systém, který se dnes běžně používá u pistolí a revolverů, pracoval tak, že bicí kladívka byla po uzavření zbraně v klidové poloze a napnula se až pohybem spouště těsně před odpálením.

Nejslavnějí Fückertovou konstrukcí byla jeho "korunní ručnice" z poloviny 80.let. Systém se z vnějšku podobal obyčejnému systému Lancaster s vnějšími kohouty. Kohouty korunní ručnice však byly nízké a nepřesahovaly výšku baskule. Kohouty se samočinně natahovaly při otevření zbraně stejně jako u hamerlesek. Systém tak umožňoval rychlé přebití při opakované střelbě. Při šoulání bylo možno kohouty spustit na bezpečnostní ozub, zámky tak nebyly nataženy a mohly se ručně natáhnout až těsně před výstřelem. O úspěšnosti korunní ručnice svědčí fakt, že byla vyráběna ještě ve 30. letech našeho století. Fückert dodal i několik různých loveckých zbraní vévodovi toskánskému, který po obdržení zbraní zaslal Fückertovi obdivný dopis a přirovnal kvalitu jeho zbraní ke zbraním francouzským a anglickým.

Velmi významnou postavou českého puškařství druhé poloviny minulého století byl pražský Bedřich Brandejs, který pocházel ze staré východočeské puškařské rodiny. Za zmínku stojí vynález Brandejsova dědečka Dominika z Třebechovic pod Orebem, který již v roce 1820 osazoval své brokovnice zúžením hlavní - zahrdlením, které se až o další půl století později začalo používat v Anglii a bylo připsáno anglickému puškaři Greenerovi.

Bedřich Brandejs původně vystudoval gymnázium. Nedal se však na akademickou dráhu, ale po jeho ukončení nastoupil do Lebedova puškařského závodu, kde pracoval i jeho otec Alois Brandejs. Zde se vyučil puškařem a stal se obchodvedoucím Lebedovy firmy.

Činnost Bedřicha Brandejse byla velmi obdivuhodná a široká. Věnoval se zlepšovatelství a získal několik patentů a ocenění zbraní z výstav. Oceněna byla např. jeho lovecká zadovka vlastní konstrukce, věnoval se výrobě napínáčků zdokonaleného řešení, zdokonalil nabíjecí systémy zadovek apod. Zlepšoval i řadu předmětů pro lovecké a lesnické potřeby. Nejvýznamnější Brandejsova činnost však byla v oblasti publikační, které se později zcela věnoval. Byl autorem prvního historického popisu českého puškařství a první učebnice pro puškaře. Zdůrazňoval nutnost znalostí nejen technických, ale i otázek historického vývoje. Úzce spolupracoval s dělnickým spolkem "Beseda dělníků puškařských", kde byla nejznámější jeho přednáška "O dějepisu střelných zbraní od začátku až po nynější dobu". Byl také autorem prvního českého zbrojířského a loveckého názvosloví, kterému se velmi věnoval. Jeho záměrem bylo stabilizovat české odborné výrazy, které byly používané dosud v němčině nebo v německých zkomoleninách. V roce 1881 začal vydávat odborný časopis na vysoké úrovni "Der Waffenschmied" (Puškař). V roce 1894 zásluhou puškaře a obchodníka Eggertha z Písku vydal první knihu v češtině: "Zbraně střelné, lovecké, terčovní a obranné".

Brandejs měl velmi rozsáhlé kontakty a řadu přátel známých jmen. Byl přítelem Jana Nerudy a Vojty Náprstka, znal se osobně s Mauserem a s puškaři ve Ferlachu. Poznal výrobu v německých, rakouských, švýcarských a belgických zbrojních továrnách.

S Lebedou se výrazně zabýval výzdobou zbraní a byl propagátorem typického způsobu výzdoby a dekoratérského stylu, pro který zavedl název "pražská rytina". Konkurenceschopnou českou zbraň viděl v nejvyšší technické, ale i umělecké úrovni zbraně. Lebedovi navrhnul první standardizovaný vzorník výzdoby s ceníkem podle stupně výzdoby.

Brandejs se zasloužil i o založení zkušeben zbraní v Čechách. Zatímco zkušebnictví zbraní bylo v Anglii a Francii zavedeno už koncem 18. a počátkem 19. století, v Belgii v roce 1830, byla v Rakousku první zkušebna otevřena ve Ferlachu až v roce 1882. Tím byli ovšem čeští puškaři v nevýhodě oproti zahraničním puškařům a po zřízení zkušebny ve Ferlachu i proti puškařům ferlašským, jejichž zbraně, bez ohledu na skutečnou kvalitu, vzbuzovaly po zkouškách větší důvěru u zákazníků. Brandejs organizoval petice českých puškařů a prováděl celou řadu dalších kroků až nakonec po jeho aktivitách byly zřízeny v roce 1891 zkušebny mimo Vídně i v Praze a ve Vejprtech. To, že byly dvě zkušebny v Rakousku a stejné dvě zkušebny i v Čechách bylo velkým uznáním a potvrzovalo význam a rozsah puškařské výroby v českých zemích.

Bedřich Brandejs zemřel v roce 1918 a jako puškař, vynálezce, spisovatel, organizátor, účastník národního ruchu konce minulého století a zakladatel vědeckého přístupu k dějinám a vývoji loveckých zbraní v Čechách byl určitě zatím nejvýraznější postavou v historii českého puškařství a zasluhuje naše velké ocenění.

Pokračování v příštím čísle