Několik setkání s pochopem rákosním
Přemysl Pavlík
Jednoho rána jsem jel po rozbité a rozbahněné hrázi velkého jihočeského rybníka. Na chvilku jsem se zastavil, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Chystal jsem se právě vystoupit z vozu, když mou pozornost upoutala silueta velkého dravce, kymácivě poletujícího nízko nad pobřežní vegetací. Byl to samec pochopa rákosního (Circus aeruginosus), nápadný jak svým světlým vybarvením, tak postavou a způsobem letu: několik volných úderů dlouhými, štíhlými křídly, pak chvilka plachtění - a najednou prudká klička a střemhlavý útok přímo k zemi! Dravec na okamžik zmizel v hustém porostu, ale v zápětí se opět vynořil, i když bez kořisti, a pokračoval ve svém průzkumném letu. Stále stejným, pro svůj druh typickým způsobem se pohupoval a kličkoval nad rákosím, vždy připraven zlomit svůj let a zaútočit na kořist, která se mu na okamžik mihne v nepřehledném terénu.
Zůstal jsem sedět v autě, které mi skýtalo dobrý kryt, a se zájmem jsem pozoroval počínání dravce. Ten neustále sledoval linii pobřežního pruhu rákosí a zvolna se přibližoval. A právě ve chvíli, kdy byl přímo proti mně, vzdálen sotva dvacet metrů, bleskově se stočil a jako šipka zapadl do rákosí. Bylo to právě na okraji malé plochy volné hladiny, takže jsem mohl mezi stébly docela dobře sledovat, jak sedí ve změti suchých a polámaných, většinou zpola zetlelých loňských stébel. Pařáty měl napůl ponořeny v mělké vodě a svými rezavými a popelavými letkami, které měl napolo roztažené nad sebou, udržoval rovnováhu. Bylo vidět, že se snaží vzlétnout, ale přitom jakoby pařáty zamotán ve spleti trav a nemohl se uvolnit. Zároveň jsem si uvědomil hlasité, naléhavé a poplašné pískání a zahlédl malou potápku, která se chvilkami objevovala na hladině v jeho těsné blízkosti, rozčileně se točila na místě nebo popojížděla sem a tam a vzápětí se znovu a znovu bleskem potápěla. Přitom vždy na dravce vystříkla spršku vody. Ten se však po ní ani neohlédl. Byl zřejmě plně zaměstnán tím, jak se dostat znovu do vzduchu. Několikrát se nadnesl, ale zvedal se současně i s hrstí vodních rostlin, které ho držely u země.
Už jsem si začínal myslet, že nešťastnou náhodou uvízl v železech, nalíčených zde na ondatry. Pak se však pochop přece jen vznesl do výše. Několik dlouhých, vodou napitých stébel za ním ještě chvíli viselo, ale po několika metrech letu je pustil a odletěl. Z toho všeho jsem usoudil, že se patrně minul cíle při útoku na potápku, kterou jsem viděl v jeho blízkosti a která stále ještě rozčileně jezdila po hladině.
Za odletujícím dravcem jsem se již nedíval a byl jsem proto překvapen, když se náhle přede mnou znovu objevil a zasedl přímo na místo, odkud před několika okamžiky vzlétl! Potápky, která se ihned zděšeně potopila, si nevšímal. Opět seděl ve vodě tak jako dříve, s roztaženými letkami, a díval se upřeně pod sebe do vody. V příští chvíli mávl křídly, lehce se vznesl do výše - a pod tělem se mu v sevřených pařátech kymácelo bezvládné tělíčko druhé potápky! - Svými plochými, na samém konci těla umístěnými plováčky připomínala teď velkou, tučnou žábu...
Pochop s ní zakroužil nad rákosinou, vystoupil do výše a zamířil přes les na některý ze sousedních rybníků. Teď už mi také bylo jasné, co se tu vlastně přihodilo. Pochopovi se podařilo ulovit jednu potápku z párku, který se tu zdržoval. Kořist však byla zamotána mezi vodními rostlinami, takže zároveň s ní sevřel i hrst dlouhých stébel a nemohl se pro ně znovu dostat do vzduchu. Musel tedy drápy rozevřít a kořist pustit. Až při druhém příletu ji lépe uchopil a teď už bez potíží odnesl.
Najít hnízdo pochopů nebývá velkým problémem. Oba staří se brzy z jara zdržují většinou stále v okolí místa, kde se chystají zahnízdit, a provádějí nad ním krásné a nápadné svatební hry. Samec také často krouží ve velké výšce a ozývá se jasným, mňoukavým hlasem. Zaujmeme-li v této době vhodné a nenápadné stanoviště, dříve nebo později uvidíme oba staré nosit na budoucí hnízdo z blízkého i vzdálenějšího okolí stébla rákosu, trávu a slabé větve.
Měl jsem pochopitelně již odedávna snahu zachytit pochopí rodinu na filmový pásek, ovšem najít jejich hnízdo ještě zdaleka neznamenalo úspěch. V době, kdy jsem se k tomu chystal, se všichni dravci ještě běžně stříleli. Pochopi se proto vyskytovali poměrně dost zřídka. A také byli, a jsou i dnes, velmi plaší a nedůvěřiví ke všem změnám v okolí jejich hnízda. Po letech neúspěchů se mi konečně podařilo vhodné místo najít a úspěšně dokončit stavbu krytu, aniž bych tím staré příliš zneklidnil. Ještě dříve však, než jsem stačil udělat jediný snímek, padla samička za oběť nějakému horkokrevnému střelci! O mladé se teď musel starat pouze sameček, což bývá u dravců dosti problematické. Naštěstí zvládl svou úlohu na výbornou a mladé v pořádku vychoval. Ovšem mně chyběl snímek samičky, která se od něho zbarvením výrazně liší!
Po několika dalších letech jsem měl opět štěstí, objevil příznivě umístěné hnízdo, a po nějaké době opatrného a postupného budování konečně zasedl uprostřed rákosové džungle v malém krytu za kameru, namířenou na velkou hromadu suchého rákosu. Na jejím vrcholu se žlutě bělalo chmýří čtyř asi desetidenních mláďat, krčících se do hnízdní kotliny. Když se však samička na hnízdě prvně objevila, bylo mi na mrtvici! Měla totiž zcela netypické vybarvení, nikdy jsem se s podobným nesetkal, ani o něm neslyšel. Byla sice celá tmavě hnědá jako obvykle, ale chybělo jí světlé, žemlově žluté zbarvení hlavy a ramen, které je pro samice a mladé pochopy tak typické a nápadné! Žlutě zbarvených měla jen pár drobných pírek v týlu.
Říkává se: - Do třetice všeho zlého - a také se tak stalo! Po dvou letech jsem znovu zkoušel štěstí na rybníku, vzdáleném od toho předešlého asi patnáct kilometrů. Udělal jsem však stejnou chybu jako minule - neprohlédl jsem si předem dobře oba staré, v obavě, abych ptáky příliš nerušil. Že by mohlo dojít k něčemu podobnému mne ani ve snu nenapadlo. Také jsem se v blízkém okolí ukazoval co nejméně a sledoval je jen z velké vzdálenosti. Teprve po dokončení všech přípravných prací jsem zjistil, že samice je totožná s tou předešlou! Bylo to patrné už z jejího nezvyklého chování: na hnízdě byla od počátku klidná a rozvážná, k hnízdu se vracela téměř vzápětí, co jsem zmizel v krytu, a cvakaní a šelestů v něm si celkem nevšímala. -
Co se dalo dělat, podobná smůla mě potkala již vícekrát. O jedné takové jsem se již zmínil v článku "Trochu povídání o jestřábech" (Myslivost 9/96) - a stejně jsem dopadl u hnízda kvakošů - samice byla také v šatě mladých, dosud nepřebarvená!
Pochop rákosní patřil odedávna k typickým ptačím obyvatelům našich rybníků a rozsáhlejších bažin. Díky přísné a důsledné ochraně se v posledních letech udržují jeho stavy na přibližně stejné výši. Místy dokonce jejich počet o něco stoupl. Ovšem to může být jen stav přechodný a záleží přitom na mnoha okolnostech. Někdy stačí, když se okolní pole ošetří jedovatým přípravkem třeba proti hrabošům, a tam, kde jsme z jara vítalo pochopy téměř nad každým druhým rybníkem, nemusíme během léta vidět již ani jednoho. Pochop na naše rybníky a do naší krajiny bezesporu plným právem patří, ať již z důvodů estetických či praktických!