Časopis Myslivost

Sám ve své myslivecké praxi používám při lovu právě anglické špringry, jejichž jsem nadšeným majitelem a chovatelem a mám s nimi několikaletou zkušenost. Dovolte mi proto, abych vám tohoto skvělého psa přiblížil.

Jestliže zapátráme po původu anglického špringra, narazíme na jméno Johannes Caius. Osobní lékař anglického krále Edwarda VI., a později také královny Marie Alžběty, napsal kolem roku 1555 svou proslulou knihu "O anglických psech, jejich rozličnostech, plemenech, povahách a vlastnostech." Tato kniha obsahuje velmi významné údaje o loveckých psech, avšak pro nás je cenná zmínka především o španělech. A právě z historie těchto psů se dozvídáme, že vedle červenobílých welššpanělů se v 16. století vyskytovali na různých místech Británie žlutohnědí, hnědobílí a také černobílí španělé. Johannes Caius nazývá tyto psy Landšpaněly a píše, že jsou v porovnání s tehdejšími červenobíle zbarvenými welššpringry "vzácní a existují delší dobu snad více než století...".

Je tedy nepochybné - a mnozí fundovaní autoři naší a světové kynologické literatury to dosvědčují - že anglický špringršpaněl patří mezi nejstarší a nejpůvodnější britské lovecké psy.

V 17. a 18. století začíná postupné dělení Landšpanělů na různé varianty. Podle hmotnosti, výšky a také způsobu lovu, aby pak na začátku 19. století - někdy kolem roku 1800 - došlo k definitivnímu rozdělení "Springing" španěla na samostatná plemena. Vznikl tak field španiel, špringršpaněl a kokršpaněl. Ze "špringra" pak vzešla plemena susex spaniel, black spaniel a norfolk spaniel. A právě posledně jmenovaný je považován na nepochybného předchůdce dnešního moderního anglického špringršpaněla.

Za svůj název vděčí Vévodovi z Norfolku, který soustředil na svém panství středně velké psy, odpovídající původnímu typu Landšpanělů a z nich pak vyšlechtil velmi zdařilého loveckého španěla, který byl všeobecně znám jako Norfolk Spaniel. Tito norfolkští španělé byli bílí s tmavě hnědými nebo černými plotnami. Jako známka zvláštní ušlechtilosti platila bílá lysina na čelem, kterou nakonec můžeme tak často vidět i na dnešních špringrech.

Norfolkský španěl byl vynikajícím, odvážným lovcem, vodařem a aportérem. Jeho výška se pohybovala mezi 48 až 50 centimetry. Ve své době se těšil velké oblibě a lovečtí španělé z Norfolku si velmi rychle získali popularitu v celé Velké Británii.

Známý kynologický autor Hauck, nazývá špringršpaněla "hlavním kořenem" všech landšpanělů s výjimkou clumberšpanělů a prohlašuje o něm, že toto plemeno má starý a čistý původ a jako takové má být zachováno. První písemná zmínka o nejstarší, nejvyšší a čisté původní variantě anglického špringra se datuje z roku 1812, kdy tehdejší chovatel Boughey z Aqualaty ve Strophiru nazval své středně velké psy "springer spaniels". Tito psi byli přímými potomky tehdy již téměř vymřelých norfolkských španělů.

Anglické slovo "spring" znamená v překladu "skákat, vytrysknout, vyrazit a pramenit". A právě tyto vlastnosti jsou velmi charakteristické pro způsob, jakým se špringr prezentuje ve svých přirozených projevech, zejména pak, když je v akci.

Anglický špringr byl uznán jako samostatné plemeno v roce 1902, kdy byl také vydán jeho první standard, který uvádí, že je nejstarší ze všech anglických loveckých psů a plemen, a že z něho byly vyšlechtěny všechny druhy anglických (sportovních) loveckých španělů - s výjimkou clumberšpaněla. Původně se používal ke slídění a nahánění zvěře do sítí, k lovu se sokolem a při štvanicích. Ulovenou drobnou pernatou a srstnatou zvěř také dobře a ochotně aportoval.

Je dobré uvést, že kokršpanělé a špringršpanělé měli společný původ do konce 18. století v tzv. "springing.spaniel" a teprve na začátku 19. století došlo k jejich definitivnímu rozdělení. Vedle nich však ve Walesu lovci, zcela izolovaně od ostatního území Velké Británie, své červenobílé velššpringry chovali a chránili před jakýmkoli nežádoucím vlivenm, jak exteriérovým, tak vlohovým. Velššpringři si tedy tímto konzervativním přístupem uchovali původní zbarvení a vynikající lovecké vlastnosti.

U nás se pes typu špringršpaněla objevil již kolem roku 1875 a s největší pravděpodobností byl dovezen z Anglie. Na začátku 20. století se v našich zemích vyskytoval pouze ojediněle a teprve mezi dvěma světovými válkami se dá říct, že se oficiálně anglický špringr uvedl, kdy plemenná kniha ČLP z roku 1936 eviduje 11 psů. Po roce 1945 se špringr objevuje stále častěji a vyloženě průlom nastal v šedesátých letech, kdy spolu se svým nově dovezeným bratrancem - červenobílým velššpringršpanělem - si začali získávat stále větší množství nadšených obdivovatelů a příznivců.

Šťastným řízením osudu to byli právě myslivci, které kromě elegantního vzhledu oslovily především lovecké vlohy těchto španělů. Uvědomme si, že v době, kdy prim v loveckém psářství drželi ohaři, to musely být mimořádné výkony, kterými na sebe angličtí špringršpanělé upozornili.

Anglický špringr patří podle rozdělení FCI do skupiny č. 8 - lovečtí slídiči, retrívři a vodní psi. Země původu, jak již bylo zmíněno, je Velká Británie. Základní charakteristika nám AŠ ukazuje jako symetrického, kompaktního, silného, sebevědomého, živého, veselého a výborného loveckého psa, stavěného pro vytrvalost a výkonnost. Ze všech britských španělů je nejvyšší a stavbou nejcharaktističtější. Zbarven je hnědobíle, černobíle nebo v kombinaci obou s pálením. Srst je přiléhavá, dlouhá, rovná a odolávající nepřízni počasí. Velmi typické je tzv. "tickering", což znamená v překladu "stříkání, tečkování" v černé nebo hnědé barvě na bílých částech těla - kolem mordy, na hrudi a na končetinách. Se svou výškou kolem 51 cm patří ang. špringršpaněl mezi středně velké psy, což je z hlediska loveckého použití jako naprosto ideální výška. Na první pohled působí dojmem ušlechtilého, elegantního loveckého psa.

Povaha anglického špringršpaněla je výborná a typická, je nutné si uvědomit, že všichni psi svými povahovými vlastnostmi, nezřídka i zjevem svým způsobem odráží zemi původu a její národ. Špringr je tedy velmi sebevědomým, rezervovaným a osobitým představitelem své země. Je to pravý Angličan silné individuality s vyloženě anglickým naturelem. Špringři jsou klidní, přítulní, velmi aktivní, poslušní, učenliví a velice inteligentní.

Jsou to velmi silné osobnosti, nesmírně věrní a oddaní svému pánovi a jeho rodině. Zvláště k dětem mají vynikající a spiklenecký vztah. Sledují každý pohyb svého pána a při sebemenším náznaku jsou ochotni mu sloužit a splnit vše, co se od něho očekává. Dovedou dát najevo svou radost jako málokterý jiný pes. Spolu se svým pánem pak vytváří velmi silný a trvalý vztah, z něhož vzniká silné přátelství, jež ovlivňuje životy obou.

Ve svém domácím prostředí jsou špringři velmi ostražití a velmi brzy projevují hlídací instinkt. Velmi vydatně a nahlas upozorní na každého, kde se objeví u plotu nebo dveří obydlí, které považují za teritorium své smečky. V žádném případě se nejedná o agresivitu; je to pouze upozornění vůdce smečky na případného vetřelce. Na druhé straně špringři zbytečně neštěkají.

Vůči cizím psům se chovají většinou přátelsky a dobře se s nimi - i když přes počáteční nedůvěru - snášejí. Špringři rádi vyhledávají kontakty s cizími psi, plné přátelské a hravé zvědavosti. I když nevyhledávají psí půtky, na honech nebo před kořistí může dojít k vzájemným šarvátkám. Pokud jsou špringři napadeni, je zle. I přes svou neútočnost při ostrém napadení jinými psy pak bleskurychle a razantně reagují. A to především dominantní jedinci. Z milých a přítulných špringrů se jediným okamžikem stávají nebezpeční bojovníci a dokáží si to rozdat s mnohem větším a silnějším protivníkem. Je velmi nepravděpodobné, že by špringr z boje utekl. I tento fakt je vlastně jedním z jeho typických rysů. Do čeho se pustí, to dotahuje do konce. Tato vlastnost je pak zvlášť cenná při lovu.

A právě lov se špringrem je to podstatné a zásadní, co tohoto skvělého psa dělá tím, čím doopravdy je. Tedy v pravém slova smyslu elegantním lovcem. Díky svému pradávnému původu a historicko-loveckému konzervativnímu vývoji, směřujícímu k získávání, posilování a zachování loveckých schopností, je anglický špringr především loveckým psem, který má výrazně vyvinuté lovecké vlohy a silný lovecký pud, jež je v něm díky své genezi pevně zakódován.

Svět špringra je tedy světem zvěře a lovu. To je jeho opravdový život, ve kterém se plně rozvine jeho přirozenost, v němž je šťastný a naplněný. Odepřeme-li špringrovi tento svět, degradujeme ho. Špring se nerad nudí, potřebuje činnost a chce být stále v akci. To mu může poskytnout pouze kvalitní lovecké vyžití.

Můžeme bez nadsázky konstatovat - při vší úctě k opravdu ostatním výborným loveckým plemenům - že špringršpaněl je opravdu univerzální a všestranný lovecký pes. Je nutné si uvědomit, že má-li být výborným a platným pomocníkem myslivce, musí mu k tomu být dána příležitost.

I když je to pes, který vyspívá a dozrává později než jiná plemena, je nutné s ním začít v ranném, ještě štěněcím věku. Nemá však žádnou cenu spěchat, protože každý pes potřebuje čas, aby se v něm postupně "odvíčkovaly" jednotlivé lovecké vlohy. Příležitost a zážitek vlastní zkušenosti zde potom mají cenu zlata. Z vlastní zkušenosti vím, že při dobrém vedení můžeme mít v roce, roce a půl výborného psa, připraveného nejen na zkoušky lovecké upotřebitelnosti, ale hlavně pro vlastní praxi.

Malé štěně tedy od nejútlejšího věku seznamujeme s nejrůznějším prostředím, s polem, lesem a poskytujeme mu co nejčastější příležitost, aby se seznamovalo se stopami a pachem zvěře. Všichni špringři bez rozdílu velmi brzy projevují zájem o zvěř. Proto tedy nevynecháme žádnou příležitost, aby se psík seznámil s živou nebo ulovenou zvěří.

Většina špringrů - tak jako všichni španělé - má vrozené vlohy pro aport; ale přesto je nutný řádný výcvik a následné utvrzování v přinášení. Získáme tak skvělého a excelentního aportéra veškeré zvěře. Nezapomeneme na vodu. Od malička bereme psíka k vodě a seznamujeme jej s ní. Špringři se vody nebojí. Naopak. Z prvních rozpačitých krůčků se velmi brzy zrodí vášeň a voda se stane jejich živlem.

Jako žák je špringr velmi učenlivý, rychle chápe, co se po něm chce a po pár opakováních pak ochotně každý cvik provádí. pravdou ovšem je, že čas od času musíme brzdit jeho přirozený temperament.

Před pár lety byla diskutovaná ostrost u španělů. Byla jim vytýkána malá nebo žádná ostrost na škodnou. Domnívám se, že zde došlo k pochybení, protože špringršpanělé, stejně jako naši jediní kontinentální slídiči - němečtí křepeláci - byli a jsou ostří. Ne všichni španělé jsou daviči - především ti menší. Ale ostrost vůči škodné projevují téměř bez rozdílu. Mnozí špringři, zvláště pokud jsou starší a zkušenější, jsou rození daviči. Mohu to potvrdit, protože dva takové mám. Toulavou kočku bez milosti dáví a znám dokonce špringra, který při honu narazil na lišku a tu po krátkém boji zadávil. Pokud špringr na škodnou nestačí, v každém případě ji razantně a hlasitě staví.

Vůči černé zvěři se chovají odvážně a tvrdě. Zároveň však velice obezřetně. V každém případě se jí nezaleknou. těchto vlastností se pak využívá při lovu černé při lovu černé a jejich případných dosledech.

Angličtí špringři dostali do vínku vynikající nos, který jim umožňuje úspěšně nalézat zvěř a sledovat její stopy. Pracují s nízkým a někdy polovysokým nosem. Nalezenou a vypíchnutou zvěř pak hlasitě sledují. Stejně jako ostatní slídiči projevují hlasitost na stopě nebo na viděnou. Smyslem práce anglického špringršpaněla, jako ostatně každého slídiče, je nalezení zvěře.Velmi typický způsob práce je slídění a nahánění.

Slídění je vyhledávání zvěře v krytinách takového charakteru, jako jsou například travnaté paseky, nízké kultury, vysoké řídké porosty, křovinaté meze, ale také všechny polní krytiny, jako je vojtěška, jetelina, brambořiště, řepa a další travnaté porosty, ve kterých se může vyskytovat zvěř. Špringr neúnavně slídí a hledá v krátké vzdálenosti před lovcem, tzv. "pod flintou". To je vynikající vlastnost, protože nalezená a vypíchnutá zvěř pak bývá zpravidla úspěšně lovena. Špringr je i výborný aportér a přináší veškerou pernatou a srstnatou zvěř. Dobře vycvičený špringr nemá problémy ani s pořádným zajícem nebo liškou. Po zkušenostech, které se špringry mám, mohu zodpovědně prohlásit, že tito psi se při polních pracech vyrovnají i tak typickým psům, jakými jsou ohaři.

Dalším způsobem práce špringra, žádaným při práci v lese, je nahánění. Špringr vám na povel vnikne do jakékoli houštiny, husté seče nebo zarostlé paseky a ty pak neúnavně a systematicky prohledává. Nevynechá ani čtvereční metr a opustí-li houštinu, můžete si být jisti, že v ní žádná zvěř není. Nalezne-li ji, přechází do akce. Vypíchnutou zvěř hlasitě pronásleduje a vytáčí z houštiny na stojící střelce. Právě hlasitost je vlastnost, bez níž by slídič nebyl slídičem. Ať už hlásí na viděnou nebo na teplé stopě. Slyšíte-li špringra hlásit, víte, že již žene zvěř a víte také, kudy a kam ji nahání. Zkušení psi dokáží zvěř "otočit" a hnát zpět na svého vůdce. Ať už je to zajíc, liška nebo černá zvěř. Nahrazují tak skvěle práci honičů v honitbách, kde je jich nedostatek a při společných naháňkách jsou perfektní. Zvláště, když špringři pracují ve skupině 2 až 3 psů a narazí na zvěř - zejména černou - je to opravdový zážitek.

Velmi silně projevují smečkový pud a fantasticky spolupracují. Pokud je některý ze psů v nebezpečí, ostatní okamžitě přibíhají na pomoc. Velice důležitá je poznámka, že špringršpaněl při práci neustále udržuje kontakt se svým vůdcem. Můžeme tedy konstatovat, že lesní práce je doménou těchto psů.

Alfou i omegou použití slídiče v lese je práce na barvě. A právě při práci na barvě spárkaté zvěře se anglický špringr výborně uplatňuje a podává mimořádné výkony. Zde to vyhrává především pro svůj vynikající jemný nos a pro svou tělesnou stavbu, která mu umožňuje bez námahy sledovat stopu poraněné zvěře nízkým nosem na velkou vzdálenost a poměrně hodně starou. Stopa stará více než 24 hodin nebývá problémem a mnozí ze zkušených špringrů umí sledovat i nepobarvenou stopu. Dobře zapracovaný špringr na barvě je opravdovým mistrem svého oboru. Získané zkušenosti a léta praxe ho pak dělají cenným specialistou - barvářem.

Já mám se svými špringry úspěšně dohledáno několik desítek kusů spárkaté zvěře srnčí, černé a vysoké. Mnohokrát jsem své psy nasazoval v situacích, kdy ostatní psi zklamali, abychom pak došli ke zhaslému kusu, mnohdy již zapadaným sněhem. Živou postřelenou zvěř hlasitě staví, slabší kusy strhávají chvatem na krk, silnější "drží" na místě, dokud nepřijde lovec. Výborně se uplatňují při dosledech černé zvěře, které se nebojí, a pokud ji staví, projevují přirozenou ostrost, avšak ne bezhlavou.

Rád bych se zmínil ještě o jedné specialitě, a tou je práce ve vodě. Anglický špringr vodu přímo miluje; dokáže neúnavně a s chutí slídit ve vodních porostech, na hluboké vodě stejně dobře jako přinášet střelenou zvěř. Sledovat špringra ve vodě a při lovu kachen je zážitek.

Přes všechny vynikající lovecké vlastnosti je anglický špringr výborným společenským a výstavním psem. Velmi často bývá středem pozornosti ve výstavních kruzích a bývá také předmětem zájmu na zkouškách z lovecké upotřebitelnosti.

A slovo závěrem? Zkusme si uvědomit, že španělé existují více než tisíc let. Před pěti až šesti sty lety v Anglii "lovili" stejní psi - předci dnešních moderních anglických špringrů. Ti současní si exteriér bez větších změn zachovali a lovecké vlastnosti zůstaly. Anglický špringršpaněl by tedy měl zůstat tím, čím po staletí byl a je - na výsost výkonným loveckým pasem. Ten, kdo se pro špringra rozhodne, získá v něm přítele, partnera a nenahraditelného pomocníka při výkonu práva myslivosti.