Časopis Myslivost

České puškařství až do poloviny 18. století prodělávalo, s malými přestávkami, neustálý úspěšný konjukturální vývoj. První polovina 18. století byla obdobím bohaté myslivosti, velkého rozvoje honů na drobnou zvěř srstnatou, pernatou včetně zvěře vodní. Šlechtické lovy spárkaté zvěře se předstihovaly v okázalosti i v počtu ulovené zvěře na výřadech. Puškaři dostávali řadu lukrativních zakázek a puškařské dílny vzkvétaly. Jen v samotné Praze bylo více jak tucet samostatných puškařských dílen. Pro porovnání uveďme, že vídeňský puškařský cech měl ve stejné době 11 až 14 členů a karlovarský dokonce 20.

Druhá polovina 18. století byla pro české puškařství naopak poměrně nepříznivá. Příčinou byly neustálé válečné spory, se kterými se tehdejší panovnice Marie Terezie potýkala. Řada puškařů musela narukovat, sedláci museli odevzdat zbraně a i celková atmosféra pro myslivost a lov byla nepříznivá. Svoji roli hrála i nasycenost trhu a dostatečná vybavenost šlechtických zbrojnic, které nevyvolávaly poptávku po nových loveckých zbraních.

Syn Marie Terezie císař Josef II. nebyl milovníkem lovu. Císařské zbrojnice v oblasti loveckých zbraní, za vlády obou panovníků, nezaznamenaly, mimo darů, žádné významnější přírůstky. Císařský dvůr nevyvolával poptávku po nových loveckých zbraních, a tím byla omezena poptávka i z řad ostatní šlechty. Císař Josef II. se snažil, mimo nutných diplomatických akcí, vůbec omezit lov pro zábavu a spatřoval v něm pouze hospodářský efekt. Uspořené náklady z neuskutečněných nákladných honů žádal věnovat spíše na obranu země. Nebyl příznivcem cechů a výrobu vojenských zbraní přesouval z řemeslných dílen do produktivnějších manufaktur. Na našem území bylo založeno několik manufaktur na výrobu vojenských zbraní a kováren hlavní. Neexistovaly dlouhou dobu a prakticky prosperovaly jen v dobách válečných konfliktů. Byly např. v Duchcově, Spáleném Poříčí, Olomouci, Brně, Rýmařově, Vejprtech, Loučné, Adamově, Vernéřově, Teplicích, Hrádku a mnoha dalších místech. Tyto manufaktury, přesto, že sloužily převážně vojenským dodávkám, jsou dokladem tehdejší rozsáhlé zbrojní výroby na našem území. Manufaktury na výrobu zbraní ale nebyly zaváděny až císařem Josefem II.. První manufaktury na výrobu zbraní pro vojenské účely u nás vznikly už za třicetileté války (tedy o více jak 150 let dříve) např. v Jáchymově, v Duchcově, Raspenavě, Vrchlabí a jinde. Svoji manufakturu na zbraně měl např. Albrecht z Valdštejna, hrabě Nostic a další.

V útlumové situaci bylo individuální puškařství i na počátku 19. století, kdy byla Evropa zmítána napoleonskými válkami. I když doba nepřála řemeslně vyráběným zbraním, došlo vlivem požadavků z vojenství k řadě zlepšení ve výrobě, technologii i konstrukci zbraní. Jednalo se zejména o zvyšování přesnosti střelby, zjednodušení spouštěcích mechanismů, zlepšení hlavňových ocelí, prohloubení znalostí z vnější balistiky, zdokonalení nastavitelných mířidel apod.

Pokud se zmiňujeme o hlavňových ocelích, stojí tato problematika za bližší pohled, protože nastávající století bylo ve znamení zajímavých metalurgických postupů. Hlavně nejstarších zbraní byly odlévány a později kovány. Jejich nevýhodou byla velká hmotnost. Protože tehdejší oceli nevykazovaly vysokou pevnost, musely se vyrábět silnostěnné a tedy těžké hlavně. Tehdejší metalurgie neznala legované oceli, které by byly současně tvrdé i pevné a houževnaté. Výrobci hledali cesty, jak hlavně současně zpevnit a odlehčit. To se týkalo zejména hlavní brokovnic. Řešení bylo nalezeno v páskové - damaškové oceli. Technologie to nebyla zdaleka nová, ale modernější způsoby ji velice zdokonalily. Jedna ze starých technologií výroby hlavní bylo natočení ocelového drátu na trn a jeho spojení tvrdým pájením mosazí nebo bronzem. Taková hlaveň byla sice lehčí než odlévaná, ale měla své pevnostní limity. Damašková ocel, která byla známa na středním východě už o několik století dříve, spočívala ve střídavě proložených vrstvách houževnatého nízkouhlíkového kujného železa a vysokouhlíkové tvrdé oceli. Pásky se k sobě kovářsky svařovaly a pak rozřezaly a opět proložily. Tento proces se mnohokrát opakoval až vznikly damaškové oceli i s několika stovkami velmi tenkých vrstev. Pásek z damaškové oceli se natočil na trn a kovářsky svařil. Tak vznikla hlavňová trubka relativně velmi tenká, ale o vysoké pevnosti. Doprovodným jevem u damaškových ocelí je jasně viditelná kresba jednotlivých vrstev oceli a pásků. Některé oceli, podle směru a počtu proložení vrstev, vytváří velmi zajímavé kresby a obrazce na povrchu hlavní. Na dražších zbraních bývala použita damašková ocel ze složitější výroby s nádhernými rozetovými obrazci, které jsou i dnes sběratelsky nejcennější. Z minulého století se zachovalo poměrně velké množství zbraní s damaškovými hlavněmi. O jejich pevnosti svědčí skutečnost, že i když původně byly stavěny na střelbu s černým prachem, obstály spolehlivě i při zkouškách s prachem bezdýmným a používaly se i pro modernější náboje. Damašková ocel se dovážela z okolních zemí i se zemí středního východu, ale existovala i významná domácí produkce, která dokázala vyrobit hlavňové trubky z damaškové oceli špičkové metalurgické i estetické kvality.

Velmi významným revolučním zlepšením v principu zbraní byl vynález změny principu iniciace výstřelu. Místo křesadla byla použita k zapálení střelného prachu chemická třaskavá zápalka. První zápalný systém s třaskavou zápalkou byl patentován ve Skotsku v roce 1807. Původní třaskavá zápalka byla dále zdokonalena bezpečným umístěním třaskavé směsi do měděného kalíšku, a tak vynalezena poměrně dokonalá zápalka perkusní, která se umísťovala na piston vedoucí k prachové náplni v nábojové komoře. Zanedlouho tento zápalný systém svět zbraní zcela ovládl a měl v něm dominantní roli po několik dalších desetiletí.

V srpnu 1825 dostali císařským patentem svolení k výrobě perkusních zápalek na našem území dva společníci. Belgický obchodník Louis Sellier a francouzský chemik Nicolas Bellot založili na pražském Žižkově kapslovnu, která založila tradici nejstarší světové muničky s nejdelší kontinuální historií. Na našem území se jedná o druhou vůbec nejstarší obchodní společnost, která významně ovlivnila celý následující vývoj puškařství, výrobu zbraní i zbrojní průmysl v pokračující technické a následující průmyslové revoluci.

O rychlém rozmachu perkusních zbraní svědčí skutečnost, že žižkovská kapslovna již v roce 1836 vyráběla 300 000 zápalek denně! Firma byla velmi úspěšná, zakládala své výrobní pobočky v zahraničí (v Německu a v Litvě) a její dodávky směřovaly i pro zahraniční ozbrojené složky. Velmi pružně reagovala na vývoj nových nábojů a velmi rychle je zaváděla do běžné výroby, což bylo pro domácí puškaře nespornou výhodou.

Hospodářské oživení, zlevnění výroby perkusních zbraní, zakládání městských ostrostřeleckých gard a celková popularizace střelectví se projevila příznivě i na dalším vývoji českého puškařství, které se ocitlo v nové, příznivější situaci.

Počátky perkusních zbraní v Čechách jsou spojeny nepochybně s nejlepším puškařem 19. století s Antonínem Vincencem Lebedou, který v roce 1820 převzal dílnu po Matěji Brandejsovi. Lebeda se při výrobě zbraní soustředil na prvotřídní kvalitu za velmi přijatelnou cenu. Jeho zbraně mimo skutečně výjimečně vysoké kvality oplývaly i velmi estetickým řešením a patřily k nejelegantnějším své doby. Pro své vynikající vlastnosti a dobrou cenu tvrdě konkurovaly i známějším zbraním francouzským a anglickým. Jeho zbraně získaly oblibu u šlechticů ve většině evropských zemích, zejména v Polsku a Rusku a i v zámoří. Lebeda uplatnil řadu svých vlastních zlepšení a dokonce vlastnil i patent na originální skříňový perkusní zámek, který byl tak úspěšný, že řada jiných dílen se jej snažila napodobovat a po skončení pětileté patentové ochranné lhůty i úspěšně aplikovala na své zbraně. K nejtypičtějším výrobkům Lebedovy dílny patřily brokovnice s nádherně vzorovaným hlavňovým damaškem a kulové dvojáky. Přesnost výroby a zejména přesné sestřelení hlavní bylo velkým Lebedovým uměním. V. A. Lebeda byl představen i císaři Františku Josefovi I. při jeho návštěvě v Praze. Císař byl Lebedovými zbraněmi nepochybně zcela unesen, protože pro svoji zbrojnici hned na místě objednal dvanáct stejných dvojek, šest dvojáků a tři kozlice. Lebeda byl jmenován dvorním dodavatelem a dodával zbraně i dalším významným členů Habsburského rodu. Mimo loveckých zbraní Lebeda vyráběl i luxusní jednorané pistole a perkusní revolvery.

Lebeda věnoval velkou pozornost vkusné výzdobě zbraní a celkovému designu, protože pochopil, že zbraň musí být nejen funkční, ale musí svému majiteli přinášet i estetický zážitek. Na výzdobě zbraní spolupracoval s tehdejšími moderními umělci Josefem Mánesem, Josefem Navrátilem, Václavem Sekalem a dalšími. Ve spolupráci s umělci Lebeda založil tradici tzv. "pražské rytiny", která kombinovala motivy ornamentálních vzorů arabesky se zvířecími, květinovými a figurálními reliéfy. Rostlinné motivy několika typů byly kombinovány s arabeskami a náměty lovné zvěře a ptactva a ke zvýšení estetického efektu doplněny inkrustacemi ze zlata a stříbra. Jednalo se o druh technicky velmi náročné rytiny, která vznikla přímo v dílně A. V. Lebedy a neměla žádný vývojový stupeň podobného typu práce v jiných i starších dílnách. Výsledkem byla velmi harmonická, originální a vysoce estetická výzdoba zbraně spočívající v nenapodobitelné dekoraci precizním a jemným zpracováním detailů.

Tak jako V. A. Lebeda byl průkopníkem v rozšíření perkusních zbraní, byl jeho syn Antonín propagátor novinky, zbraně na jednotný náboj systému Lefaucheux (lefoš), který později s bratrem Ferdinandem převzal Lebedovu dílnu. Oba synové pokračovali v otcově tradici a i jejich pušky na náboje Lefaucheux byly na vysoké úrovni. Z této doby existuje několik zbraní, kde byly použity hlavňové damaškové oceli s obzvláště krásnou kresbou.

Jiný zajímavý puškař z první poloviny 19. století byl litoměřický puškař Matěj Nowotny, který byl propagátorem řady novinek. Byl známý svými tzv. wendry, které měly otáčivé hlavně nad sebou. Nowotny patřil k oceněným puškařům na výstavě v roce 1829 za loveckou dvojku s dvojitými kohouty. S jeho jménem je spojena jiná, možná ještě zajímavější historie. V roce 1838 odchází do Vídně, kde rozšiřuje získanou dílnu na rozsáhlé puškařství, které v roce 1852 přebírá příbuzný z manželčiny strany J. Springer. Firma Springer je dnes jednou z nejznámějších rakouských puškařských a obchodních firem. Je historickou zajímavostí, že na jejím počátku byl český rodák, puškař, bez jehož invence by bezesporu firma nemohla vytvořit tak dlouhou tradici. Z poloviny století existují z produkce firmy vzácné exempláře signované přechodným označením "J. Springer dříve Nowotny Vídeň".

Dalšími významnými puškaři poloviny minulého století byli např. Morávek z Golčova Jeníkova, Rutte z České Lípy, který se zabýval i úspěšnou výrobou vzduchovek, Prochaska z Chrudimi, Václav Müller ze Zlonice, Jan Burda z Opočna, A. Ch. Kehlner, Kaliwoda z Prahy, F. Nowak z Prahy, Waširovský z Rakovníka, Dubina z Mladé Boleslavi, jehož perkusní puška se zvláštními zásobníky na zápalky získala zvláštní výstavní ocenění a je dnes v petrohradské Ermitáži, Mašek z Jablonného, který používal na hlavně vynikající damašky vlastní výroby a další a další.

!!!!!!!!!!!!!pokračování v příštím čísle !!!!!!