Já se už nevrátím
Karel HEINRICH
Po dlouhý čas jsem každoročně v údobí vrcholící jelení říje, travíval jednu celou noc v srdci hlubokých pohraničních hvozdů, abych si dosyta vychutnal troubení řijících jelenů. Noční koncert řijících jelenů odehrávajicí se v tajemné temnotě rozlehlých lesů je jedním z nejuchvatnějších dění v přírodě, které dokáže člověka vždy vzrušit, až do krajnosti.
Na své oblíbené místo jsem přicházel brzy odpoledne, abych se v čas přichystal na přenocování v prostorné skalní komůrce chráněné převisem pískovcové skály. K tomuto úkrytu vede jediný přístup z vrcholku pískovcového hřebene úzkou puklinou, kterou se člověk tak akorát protáhne. Pod mým úkrytem v hloubi kolem pěti metrů se táhne travnatý svah klesajicí do hlubokého údolí po stranách chraněný jehličnatými lesy.
Zdejší lesy šumí na skalnatém pískovcovém podloží, celý tento lesoskalní komplex je velmi členitý, rozbrázděný hlubokými údolími, kaňony s vysokými skalními bloky, stěnami a plošinami. Na mnoha místech jsou úzké stinné, stále vlhké rokle s vývraty a výskytem vzácných mechů. V tomto ponurém prostředí padne z nenadání na člověka podivná tíseň, které se jen tak nezbaví. Je to kraj divoké a nespoutané přírody plné nevšední drsně romantické krásy, kde lze také velmi snadno zbloudit.
V pískovcové komůrce jsem v teple spacáku vydržel od odpoledne po celou noc až do rozednění. Každého roku nebyla říje stejně halasná. Za špatného počasí troubili jeleni málo a byl i rok, kdy se jeleni ozvali jen ojediněle. Ale to mně vůbec nevadilo, hlavně, že jsem tam byl a měl ten nepopsatelně omamný pocit svobody a volnosti. Když se však za příhodného počasí říje vydařila a jeleni se roztroubili tak, že rozlehlý komplex hvozdů burácel jejich vytrubováním. To byl potom koncert, na který se nedá zapomenout a který člověk vnímá celou svou bytostí.
Troubení jelenů má různou modulaci a sílu, podle toho se dá usoudit co se na řijíšti právě děje. A tak jen pro své potěšení jsem si pokaždé určoval podle hlasu říjícího jelena, co se kde přibližně odehrává. Táhlé troubení prozrazovalo jelena hledajicího laně, sebevědomé důrazné vytrubování značilo jelena pobývajicího u laní a hlídajicího si svůj harém. Vyhrůžný, až burácivě silný řev vyrážel zas jelen zastrašující nebo varující soka nalézajícího se poblíž jeho harému. Nejvyraznější je však vítězný ryk jelena, který zahnal nebo porazil soka v souboji. Zaslechnout bylo také možno i krátce vyrážené hukání jelena zahánějícího laně do tlupy nebo honícího řijnou laň. Mezi vším tímto troubením se občas ozvaly, více nebo méně zdařilé pokusy jeleních mladíků.
Byl to nádherný čas prožitý o samotě, daleko od lidských příbytků v naruči nespoutané a drsné přírody, který obohatil můj život o mnoho nevšedních zážitků i poznatků.
Jednou v podvečér panoval vůkol takový velebný klid, že se člověk obával i dýchat, aby nenarušil to božské ticho. Jeleni ještě mlčeli, vrcholky lesnatých hřebenů svítily zlatem zapadajícího slunce, ale dno hlubokého údolí již pohltila temnota. Temný plášť se pozvolna plížil vzhůru svahem přinášejíc sebou chladný vzduch čišící z bystře skotačícího potůčku.
Tichou pohodu podvečera znenadání porušilo tvrdé klepnutí do pískovce. Co to bylo? Takový zvuk jsem v lese ještě nikdy neslyšel. Rychle jsem otočil hlavu do levé strany, odkud záhadný zvuk zazněl. Bože, to bylo překvapení, na pískovcové věži, sotva dvanáct metrů ode mě a níže ve svahu, seděl výr. Vládce noci samozřejmě zachytil můj rychlý pohyb. Na okamžik se naše oči plné překvapení setkaly, to byla nádhera, která bohužel v zápětí rychle skončila. Výr se odrazil, neslyšně jako stín přelétl údolí a zavěsil se na protějším hřebenu na borovici. Poprvé v životě jsem se díval na letícího výra s vrchu, protože letěl níže než byl můj úkryt. Ten záhadný zvuk bylo klepnutí drápů při dosednutí výra na pískovec. Byl to opět důkaz, že v přírodě se člověk musí neustále učit i když si myslí, že jej již nemůže nic překvapit.
Jiného roku, byla tehdy pohádková měsíční noc plná hvězd a zářícím měsícem v plném úplňku, jehož studené světlo vykouzlilo v členitém térénu tajemné, až strašidelné scenerie. Za měsíčního světla byla přiměřená viditelnost, při které jsem mohl sledovat v bezprostřední blízkosti mého úkrytu pobývajicí tlupu holé zvěře s mladším jelenem. Ten zřejmě pyšný na svůj, asi první harém, který se mu v životě podařilo opanovat, obcházel kolem laní a pilně troubil.
Jak jsem tak byl zaujat sledováním dění na svahu pode mnou, nečekaně zařval děsivě drsným hlasem plným zloby, zřejmě starší jelen, na hřebenu, sotva čtyři metry nade mnou. Bylo to nečekaně úděsné a zuřivé zařvání, které paroháč ještě několikrát opakoval, až mi bezděky naskočila husí kůže. Jelen nade mnou řádil, bylo slyšet praskot větví a skřípot parohů o pískovec. V zápětí spadlo několik velkých drnů s borůvčím přes můj úkryt dolů na svah.
Po chvíli se řádění jelena vzdalovalo, zanedlouho jsem spatřil jeho robustní postavu řítící se po srázu mezi skalisky a lámajicí vše, co se mu připletlo do cesty. Mezi parohy se mu klimbal mladý stromek, kterého se později zuřivým pohazováním hlavy zbavil. Při svém sestupu srázem vyhrůžně vyrážel důrazné varování, jelen stojící u laní s napětím sledoval blížícího se paroháče plného zlosti a brutální síly. Mladý jelen včas rozpoznal svou beznadějnou situaci a dal se na kvapný ústup. Jen praskot značil jeh o cestu útěku, na kterém ho vyprovázel vítězný ryk silnějšího soka, který si přivlastnil jeho harém.
Ještě hodnou chvíli vyřvával paroháč své vítězství strašlivým řevem, který burácel členitým údolím a vracel se mnohonásobnou ozvěnou. Byl to tak úchvatný zážitek, který člověka přímo fascinoval, neboť se to vše odehrávalo v samé blízkosti mého úkrytu. Jediným účelem tohoto strhujicího divadla, při kterém běhá mráz po zádech, je zachováni rodu. Škoda jen, že vše se odehrávalo v noci, kdy se nedá fotografovat.
Po čase se paroháč uklidnil a nevybíravým způsobem sehnal holou zvěř do těsnější tlupy. Sám, zřejmě spokojen svým výkonem a také asi unaven, zalehl na místě, odkud měl dobrý přehled. Zanedlouho se k odpočinku uložily i laně v samé blízkosti svého nového vládce.
Noc pozvolna končila svou vládu, měsíc vybledl a na východním obzoru počalo svítat. Pozvolna se nad zubatý lem lesnatého hřebene sunul sluneční kotouč, který slabonce osvítil krajinu. Jelení tlupa ještě odpočívala, ale každým okamžikem se může zvednout a odejít do úkrytu. Nedalo se proto otálet a i při tomto nevalném světle jsem si pořídil několik snímků. A byl skutečně nejvyšší čas, vzápětí se zvěř zvedla a zašla do vysokého lesa. Stráň osiřela a vůkol se rozhostilo ticho, jen dále v okolí se ještě občas ozývalo v hlubokých údolích tlumené zatroubení zatahujících jelenů.
Škoda, že toto velkolepé divadlo, odehrávající se v kulisách drsné přírody rozlehlých hvozdů, skončilo. Člověk se nemůže dosyta vynadívat na tu skutečně královskou zvěř vyznačujicí se velikostí, silou, ladnými pohyby a zvláštní důstojnou vznešeností.
Čas nezadržitelně kvapí a na má bedra navršil víc než sedm desetiletí lidského žití. Na té dlouhé životní pouti byl čas radosti a štěstí, ale přinesl i nelítosné rány osudu a k jejím překonání bylo potřeba hodně sil. Pak náhle přišel den, kterého jsem se obával a který nemilosrdně ukončil mé výpravy za jelení říjí. Již nikdy nebudu moci šlapat po své stezce členitým terénem ke skalní komůrce v zapadlém koutečku rozlehlých lesů, abych opět mohl vzrušeně naslouchat troubení řijících jelenů. Skončilo pro mne i trmácení po kamenitých cestičkách za kamzíky, nebudu se již moci kochati dalekými výhledy na podmanivá panoráma hor. Osiřelý zůstane i kraj stříbřitých hladin velkých rybníků lemovaných tajemnými džunglemi rákosin a nikdy také neuslyším ohlušující křik v racčí kolonii. Nikdy víc neuslyším píseň šumícího lesnatého moře, ani neucítím omamnou pryskyřičnou vůni borovic. Na věky přikryl všechno ponurý stín samoty a opuštěnosti.
Já vím, v životě jednou zákonitě všechno skončí, ale já nemohu ten krásný kus života jen tak hodit za záda a zapomenout. Bylo to přiliš nádherné dobrodružství prožité v náruči přírody, kde všechno voní svobodou a volností, kde má člověk ten nepopsatelně sladký pocit, že žije a tam, jsem také zanechal i kousek svého srdce.
Bezpočtukrát jsem stiskl spoušť v tom neopakovatelném zlomku životního projevu plachých obyvatel přírody a nikdo z nich neklesl k zemi, ale všichni se radovali ze života dál. A nyní, až do konce své životní pouti si mohu již jen prohlížet své fotografické úlovky a vzpomínat na nádherné zážitky.
Nemoc, která mě postihla, mi již k mé bolestné lítosti nedovoluje podnikat náročné výpravy za tajemstvím života obyvatel přírody.