Časopis Myslivost

Prameny uvádějí, že charakteristickou zvěří pro celou oblast se postupem času stal bažant, a to i na té části Hornomoravského úvalu, který spadá pod správu CHKO Litovelské Pomoraví. Předpokládá se, že bažant zavedený v polovině 16. století na tehdejší majetky Pernštejnů (Tovačov, Kralice na Hané apod.) se z nich díky své povaze rozšířil přirozenou cestou i na okolní plochy, v jiných případech byl v pozdější době zaveden uměle, takže v průběhu jednoho století se velká část středomoravského území stala bažantí komorou pro celou Moravu a Slezsko. Při feudalizaci zbytků původního pralesa byl tento rozdělen mezi sedm vlastníků, kteří se tu větší tu s menší péčí věnovali myslivecké péči o zvěř.

V letech 1945 až 1953 přechází cestou konfiskace nebo vzájemné dohody do vlastnictví státu lesní objekty tvořící v současnosti, po vyjmutí ze správy Lesního závodu Litovel, CHKO Litovelské Pomoraví od roku 1991. To znamená, že zmiňovaná oblast byla v státní správě od roku 1945 do roku 1990. Historicky dosti dlouhé období na to aby tato správa se významně spolupodílela na současné tvářnosti této krajiny.

V důsledku zvyšujícího se zájmu o tuto komoditu z ciziny i za účelem oživení turistického ruchu, zvyšoval se i zájem o využití oblasti pro chov bažantí zvěře, která v začátcích státní správy byla na ústupu.

Ke dni 26. 6. 1962 byl po předchozím jednání vydán Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství dekret, kterým se zřizovala Vyhražená honitba MZLVH bažantnice "Střeň-Březová" (později nazývaná Litovelská bažantnice), o výměře 2323 ha. Dekret stanovil, že bažantnice bude sloužit jednak k odchytu živé zvěře a také za účelem obnovení a zvýšení populační hustoty bažantí zvěře na části území, o němž se v archivních dokumentech uvádí, že je součástí oblasti s nejvhodnějšími podmínkami pro chov bažantů. Zvýšené početní stavy měly pak být využívány za účelem pořádání poplatkových honů, jejichž výnos měl mimo jiné také pokrývat náklady na chov a organizaci honů.

Náklady na provoz bažantnice byly většinou hrazeny z běžných finančních prostředků Lesního závodu Litovel, pouze menší část z fondu pojmenovaného jako "fond pro zvelebení myslivosti".

Intenzifikace chovu vyžadovala postupný přechod z tzv. divokého chovu na polodivoký, až posléze na vysoce intenzivní voliérový chov. Po velkých letních povodních v letech 1965 a 1966 dochází k tak značnému ústupu v krajinném prostoru se vyskytujících bažantů, že jen posledně jmenovaný způsob chovu se ukázal být jedině vhodným pro účely, pro které byla bažantnice zřízena. Intenzita chovu, ochrana před predátory srstnatými i pernatými byla v následujících letech alfou a omegou pro dosažení odpovídajících výsledků.

Příroda již ale neposkytovala dostatek vajec pro zdárné uskutečňování voliérového chovu, bylo proto nutné založit chovná hejna, při jejichž obměnách pak bylo v následujících obdobích postupováno zpravidla takto: bažantí kuřata byla vypuštěna do krajinného prostředí ve věku šesti týdnů, a to v měsících červnu až září. Z nich pak byli odchytáváni jedinci pro nová chovná hejna již od listopadu do 15. ledna. Tento způsob obměny hejn má svou výhodu v tom, že nejen zkracuje bažantům pobyt v chovných zařízeních, ale spolupůsobí i v eliminaci domestikování chovaných jedinců a jejich potomstva na nejnižší možnou míru. Způsob líhnutí a s tím spojené práce jsou již dostatečně propracované a nelze na toto téma nic nového uvést.

Rozhodujícím předpokladem úspěšnosti voliérového chovu je úspěšné převedení jedinců z péče chovatele do samostatného života. Vyselektovaná kuřata bažantů byla ve věku šesti týdnů za příznivých povětrnostních podmínek vypuštěna do odchovné lokalitu. Klíčovou se v této etapě odchovu stává péče chovatele, zajišťujícího v přechodové době potravu a bezpečnost kuřat. Děje se to tak dlouho, pokud není patrné, že kuřata si začínají oživovat přirozené instinkty určující jejich způsob chování v novém prostředí, a to za všech okolností. Míra a rychlost návyku a nové životní podmínky může být ovlivněna i nově vznikajícími vnitrodruhovými vztahy, jež mohou zásadním způsobem zajišťovat úspěšný vývoj dané populační jednotky (hejna). Hejno jim zajišťuje při nepříznivém počasí teplo, proti hrozícímu nebezpečí určitou ochranu (známé houfování). Pokud se vypuštění jedinci zhoufovali do příliš velkých hejn, pozorujeme, že tyto se postupné rozpadávají na menší hejnka navzájem od sebe izolovaná. Mnohé z etologie bažanta je pro většinu kritiků i začínajících chovatelů neznámé, a proto mohou nezasvěcenému pozorovateli unikat jednotlivé souvislosti mezi věkem bažanta, vnitrodruhovými vztahy a populačním územím. I v tomto případě platí, že vše souvisí se vším. Příliš rigorózní závěry by nemusely být ku prospěchu chovu.

Nově vzniklá bažantnice, i když byla situována na pro chov výhodných lokalitách, přesto měla jednu velkou nevýhodu v tom, že protékající řeka Morava působí každoročně záplavy, někdy silnější někdy slabší, ale stala se určujícím faktorem úspěšnosti chovu. Tak např. rok 1981 byl v celé historii bažantnice rokem zcela výjimečně nepříznivým. Povodeň, která inundační území řeky postihla, byla takového rozsahu, že nebylo pamětníka takové hrůzy. Povodeň označovaná jako stoletá voda zaplavila chovné voliéry, u prochladlých slepic bažanta se v důsledku toho snůška opozdila oproti jiným rokům o 14 dnů. Výsledný efekt snůšky byl v průměru o 8 až 10 vajec menší než bylo obvyklé. V následujících měsících se zdálo, že se počasí umoudřilo a nic již neohrozí chov. Ale dlouhotrvající atmosférické srážky spolu s náhlým táním sněhové pokrývky na horách rozvodnily řeku Moravu, která doslova přes noc z 31. 12. 1981 na 1. 1. 1982 zaplavila téměř celé území bažantnice. Náhlý pokles rtuťového sloupce z -1 oC na -20 oC završil dílo zkázy. Vylitá voda okamžitě zamrzala do takové hloubky, že zvěř zaskočena přívalem vody nebyla schopna v rozběsněném živlu najít cestu k úniku a ráno jsme nacházeli v ledu uvězněná zvířata, jimž už nebylo pomoci. Byl to velmi žalostný pohled.

I přes tyto s větší nebo menší pravidelností se opakující nepříznivé děje byly výsledky dosahované v Litovelské bažantnici na takové úrovni, že zastínily jiné, méně zranitelné, bažantnice. Lze zajisté jako pozoruhodný výsledek zaměstnanců Litovelské bažantnice nazvat dosahovanou skutečnost např. v průběhu let 1982-1991, kdy se odlov v průměru pohyboval v ročním průměru ve výši 22 559 kusů, tj. 9,26 bažanta na jeden hektar honební plochy, včetně ochranných pásem. Z dosažených výsledků byl vyvozen závěr, že průměrná produkce (odlov) 10 kusů bažantů na jeden hektar honební plochy je pro tuto oblast maximálně únosné množství, které znamená asi 15 kilogramů vyprodukované bažantí zvěřiny.

Po roce 1991 se vyhlašuje na území bažantnice v důsledku vyhlášení CHKO Litovelské Pomoraví útlumový program pro chov bažantí zvěře s odůvodněním, že intenzivní chov v průběhu několika desetiletí musel nutně ovlivňovat bioceózu lužních lesů v okolí Moravy. A to i přesto, že koncepce budování bažantnice k nim byla poměrné velmi šetrná a svým způsobem rovněž ojedinělá. Postavme oproti tomu tvrzení a studiem archiválií získané poznatky, které konstatují, že bažantí zvěř se v inkriminované lokalitě nachází již více než 250 let a nikdy neškodila. To nakonec dokládá i konstatování správce CHKO při přebírání tzv. Střeňského lesa, jak se územní celek bažantnice nazývá, jež zní: "V České republice posledním zbývajícím územím plošně rozsáhlého lužního lesa s dosud nenarušenou přirozenou dynamikou řeky je Litovelské Pomoraví, které se tak díky pozoruhodné zachovalosti druhového bohatství přirozených lužních lesů s bezprostřední vazbou na meandrující říční systém řadí k unikátním krajinám v evropském měřítku."

Paradoxů uvedeného opatření dochází v době, kdy se bažantí zvěř stává zvěří ohroženou a v řadě zemí jsou činěna opatření na jeho záchranu. V našich podmínkách, tam kde byl bažant po staletí doma, jej odsud vypudíme. Chov v zajetí je zajisté krajním opatřením, ale jeho potřebnost je dána mírou bezprostředního ohrožení toho kterého živočicha, v tomto případě bažanta. V našich ochranářských zákonech a prováděcích vyhláškách schází opatření na ochranu živočichů tak, aby byla zabezpečena genetická mnohotvárnost života. Uchování genetické mnohotvárnosti znamená odvrácení nebezpečí vymírání ohroženého druhu. Odolnost ekosystému je totiž určena stupněm různorodosti biologických druhů. Všechny biologické druhy jsou tedy nutné a užitečné. Každý druh má jedinečný genofond, vytvořený při vývojovém procesu jako výsledek přirozeného výběru. Všechny druhy mají potenciální hospodářský význam i pro člověka, protože není možné odhadnout, které z nich se časem mohou stát užitečné nebo dokonce nenahraditelné.