Strašidlo z kostelní věže
Přemysl Pavlík
Jedné tmavé noci brzy z jara jsem zcela náhodně zabloudil ke starému kostelíku, stojícímu na pokraji malé blatské vesničky. Na chvíli jsem se zastavil a vychutnával ticho a klid celé okolní krajiny. Jen občas někde ospale zaštěkal pes a zařinčel řetězem. Kolem hlavy mi neslyšně poletovali netopýři a chvílemi se slabě ozvalo jejich zvláštní cvrkání. Trhl jsem sebou leknutím, když z věže přímo nad mou hlavou zazněl náhle podivný, nezvyklý zvuk nebo hlas! Připomínal něco mezi syčením páry, ucházející z přetopeného kotle, a chrápáním. - "Chrýýýý - chrýýýýý -" chrčelo to v krátkých přestávkách z věže do noci, a kdybych tento hlas již dobře neznal, začal bych patrně věřit na strašidla. - Silnou baterkou jsem posvítil na věž. V jednom z několika malých okýnek seděla světlá ptačí postavička. Když na ni dopadl světelný kužel, otočila hlavu a velkýma, tmavýma očima se pátravě podívala dolů na mne. Byla to sova pálená - (Tyto alba). Pak roztáhla křídla a v příštím okamžiku ji pohltila okolní tma.
Tento tajemný a zajímavý pták je jednou z našich nejhezčích sov. Ale také poměrně nejméně známou, přesto, že žije v tak těsné blízkosti lidí, vlastně přímo v jejich "podnájmu". Jen málokdo se může pochlubit tím, že se s ní v přírodě setkal. A to ještě většinou jen tehdy, když ji za tuhé zimy našel na dvoře nebo někde ve stodole zesláblou a vyhladovělou. Nebo dokonce již uhynulou, protože se pro vysoký sníh nemohla dostat ke své hlavní potravě - myším! Na lov vyletuje sova pálená vždy až za úplné tmy. Přes den pak bývá ukryta v nepřístupných, temných koutech kostelních věží nebo starých stodol, kde také snáší na jaře svá bílá vajíčka a vyvádí mladé.
Hned druhý den jsem se vypravil na průzkum kostelíka. Sotva jsem otevřel malá, zřídka používaná a vrzající dvířka, vedoucí do věže, bylo na první pohled jasné, že se tu sovy musí zdržovat již velmi dlouhou dobu. Trámy, žebříky, stěny i zvon - všechno to bylo pokryti vrstvou ptačího trusu. Všude leželo plno vývržků, vyschlých myších kožek, sovího peří i peří z vrabců. Přesto, že jsme se pohyboval zvolna a opatrně, zviřoval jsem jsem při každém kroku oblaka odporně páchnoucího bílého prachu, vytvořeného ze starých sovích stříkanců, který mi vnikal do nosu a pálil v krku a v očích.
Po dvou žebřících jsem vylezl na nejhořejší plošinu, ale zatím nebylo po sovách ani vidu ani slechu. Poslední možností, kde by ještě mohly založit hnízdo a snést vajíčka, bylo až zcela nahoře na vrcholu zdi, přímo pod krytinou věže. Tam se však dalo lézt již jen po trámech. Sotva jsem začal šplhat, pod střechou něco zašramotilo, zaškrábalo - a už se mi nad hlavou objevila sova! Jako blesk sjela kolem mne dolů, protáhla se mezi dřevěným brlením v okně - a byla pryč. Jako přelud. Jen poplašný křik kosů a vlaštovek venku před kostelem dokazoval, že se mi to nezdálo.
Konečně jsem seděl rozkročmo na nejvyšším věžním trámu. Zeď zde končila, a mezi ní a šikmým okrajem střechy byla kolem dokola dosti prostorná plošina, pro sovy jistě jako stvořená. Byla tu však téměř úplná tma. Rozsvítil jsem baterku. V jednom koutě, mžourajíc do světelného kužele, se krčila druhá sova pálená. A přímo před ní svítilo pět čistě bílých vajíček! V rychlosti jsem si udělal snímek sedící sovy i její snůšky, ale stavbu krytu, který byl nutný pro sledování a fotografování soví rodiny, jsem nechal raději na pozdější dobu, až se vylíhnou mladé.
Při mé příští návštěvě byla v hnízdě pod střechou již čtyři asi 14ti denní mláďata. Měla hustý, teplý kožíšek z bílého chmýří, a udiveně si mne prohlížela. Páté vejce zůstalo čisté. - Rychle jsem do věže snesl veškerý materiál, potřebný ke stavbě krytu. Nejdříve jsem na trámy položil několik prkýnek a vybudoval tak provizorní podlážku. Protilehlý kout, odkud jsem chtěl sovy pozorovat, jsem pak zakryl celtou, napnutou mezi trámy. Když jsem byl hotov, věž jsem opustil, a nechal sovy několik dní v klidu, aby si mohly přivyknout na poněkud změněné prostředí.
Asi za týden jsem znovu šplhal po trámech k hnízdu, ale tentokráte jsem měl v úmyslu již ve věži zůstat a pokusit se fotograficky zachytit vzácné okamžiky ze života těchto krásných, bohužel však stále více mizejících sov. Na trámy jsem upevnil fotoaparát s reflektorem bleskového světla, namířil ho a zaostřil na hnízdo, a vyzkoušel, zda všechno bezvadně funguje. Jakmile se setmí, nebude možnost již nic upravovat.
S blížícím se večerem světla ve věži rychle ubývalo. Poslední sluneční paprsek pronikl oknem a vypálil na trámech pode mnou ohnivě rudé pruhy. Ty však brzy pohasly a ze všech koutů se počala zvolna rozlévat studená, neustále houstnoucí tma. - Čas plynul, ale stále se nic nedělo. Dlouho jsem tak seděl v očekávání, a ne právě příliš pohodlně. Konečně jsem zaslechl slabé cvaknutí sovích pařátů dole na rámu okna. Současně se z kouta, kde až do této chvíle se bez jediného hlásku krčily mladé sovy, ozvalo podivné, sípavé syčení. Mláďata zřejmě velmi dobře znala zvuk, způsobený dosednutí staré na okno, a proto se ihned začala hlásit o potravu. - Opatrně jsem se narovnal a nahmatal fotoaparát. Každý sebenepatrnější dotyk způsoboval, jak se mi zdálo, hrozný hluk. Obával jsem se, že sova musí slyšet i tlukot mého srdce!
Po nějaké době, která se mi zdála být nekonečná, jsem zaslechl zavíření křídel, ovanul mě slabý vánek - a pařáty cvakly na trámu přímo u hnízda. Mladé spustily teď ještě hlasitěji. Sovy nepochybně rozeznávaly i zde uvnitř věže každý detail, ale pro mne tu byla naprostá tma. Od hnízda sípal neutuchající křik mladých a ozývaly se různé divné, tlumené zvuky, jak stará trhala kořist a krmila mladé. - Odvážil jsem se a zapnul nabíjení blesku. Slabé pískání tranzistoru zaniklo naštěstí v hluku,m který nyní u hnízda panoval. Stiskl jsem spoušť. Uzávěrka slabě cvakla - a v tomtéž okamžiku oslňující, namodralý blesk rozsvítil celý prostor věže. Na nepatrný zlomek vteřiny se všechno objevilo do těch nejmenších podrobností. Každá pavučinka, každé zrnko zvířeného prachu zazářilo - a opět vše zapadlo do hluboké tmy... Byl jsem po nějakou dobu zcela oslepen. Před očima mi tancovala ohnivá kola, ale jasně mi v hlavě utkvěl obraz, který jsem v tomto krátkém čase stačil postřehnout: sovu pálenou, stojící u mladých, s hlavou obrácenou k podezřelému místu - k mému krytu!
Přes mé počáteční obavy si soví rodiče na všechny ty podivné zvuky, šramoty a blýskání uvnitř věže překvapivě brzy zvykli, takže ještě této noci se mi podařilo naexponovat celou řadu zajímavých snímků. Ke konci jsem si v krytu dokonce rozsvítil slabou žárovku, aniž by to sovy nějak vzrušovalo, a mohl tak veškeré zajímavé dění u hnízda dobře sledovat.
Do věže jsem se znovu vypravil až za několik dní. Mladé zatím již pěkně vyrostly. Samy bez pomoci rodičů polykaly celé myši bez trhání tak, jak jim je staré sovy donášely. Někdy jim to dalo dost práce a musely mezi polykáním chvíli odpočívat. Ze zobáku jim zatím visela půlka statného, vykrmeného hraboše, který však přesto za chvilku zmizel v nenasytném voleti.
Asi po dvou měsících od narození mladých, tedy ve stáří, kdy mladí puštíci a kalousi již dávno umí létat a zdržují se často daleko od místa svého narození, byly mladé sovy pálené stále ještě ve věži, ale už rozlétané po všech koutech. Nebyly již téměř k rozeznání od starých, jen trochu matnější barva peří prozrazovala soví juniory. Dal jsem každé na nohu malý hliníkový kroužek, a přál jim hodně štěstí do života, který je tam venku za okénky věže čeká.