Časopis Myslivost

Tuto skutečnost v současnosti podvědomě cítí prakticky všichni myslivci a prakticky všichni si také uvědomují potřebu co nejlépe obhájit význam myslivosti v moderní společnosti. Argumenty, které k tomu používají, jsou různé - ekonomické, kulturně-společenské, veterinární i ekologické. Osobně se domnívám, že právě ekologická funkce myslivosti v sobě skrývá celou řadu faktů, které se mohou stát velkým trumfem v rukou jejích obhájců.

V souvislosti s dialogy vedenými na téma obhajoby myslivosti se nejčastěji setkáváme s pojmy typu péče o zvěř, zajištění její ochrany, přikrmování v období nouze, podíl myslivců na plnění veterinárních opatřeních a v neposlední řadě také zazvěřování honiteb z umělých odchovů či management chráněných druhů. O této problematice toho bylo na stránkách myslivecké literatury řečeno a napsáno poměrně hodně. Následující krátkou úvahu bych proto rád věnoval poněkud opačnému pohledu, pohledu ukazujícímu aktivity myslivosti jako neoddělitelný prvek v celkové ekologii krajiny.

Samotná ekologie může být ve stručnosti chápána jako biologická věda, která se zabývá vzájemnými vztahy organismů a vztahy mezi těmito organismy a prostředím, které je obklopuje. Planeta Země má v nám dosud známém vesmíru naprosto jedinečné postavení. Je jediným tělesem, kde podmínky dovolily vznik a rozvoj vyšších forem života. Živé organismy osídlily během milionů let své existence různorodý prostor a v podstatě vytvořily kolem povrchu planety živoucí obal označovaný jako biosféra.

Z pohledu ekologie je podstatná především skutečnost, že biosféra je velice složitým systémem s mnoha různorodými procesy, vazbami i strukturou. V průběhu milionů let se v ní ustálila přírodní rovnováha, která je základním znakem všech oběhů látek i energií v přírodě. Jakýkoliv drastický zásah do tohoto zaběhnutého systému má těžko předvídatelné následky s těžko předvídatelným dopadem, vyznačujícím se navíc obrovskou dobou setrvačnosti.

Rozmanitost biosféry, jejích pochodů i různorodost života přímo předurčuje biosféru k dalšímu logickému dělení. Tento živý obal planety se nám tak rozpadá na dílčí prvky, které označujeme jako ekosystémy. Ty nejčastěji dělíme na vodní (ekosystém tekoucích vod, mořské ekosystémy apod.) a suchozemské (lesní, stepní apod). Samotný ekosystém je domovem živých organismů, které zde nacházejí svoje životní prostředí. V tomto prostředí působí na každý organismus celá řada biotických a abiotických faktorů. Z abiotických (neživých) faktorů se nejvýrazněji uplatňuje vliv klimatu, stavu atmosféry, půdního podloží a hydrologických poměrů. Z biotických (živých) faktorů má na existenci každého organismu vliv ostatních jedinců stejného druhu, vlivy mezidruhové, a neustále sílící vliv člověka. Právě živé organismy jsou pravděpodobně nejlepším indikátorem vlivu člověka na životní prostředí.

Průřezy ekosystémů, které nás bezprostředně obklopují, jsme si zvykli nejčastěji označovat jako krajiny. Krajiny se liší nejenom svými charakteristickými rysy, ale především stupněm přetvoření člověkem. Člověk během desetitisíců let svojí existence osídlil téměř všechny suchozemské ekosystémy a zanechal v nich nesmazatelné stopy. Původní přírodní krajinu tak můžeme dnes nalézt jen velice sporadicky v místech s extrémními klimatickými a životními podmínkami (polární oblasti, velehory, pouště, pralesy), nebo v některých velkoplošných chráněných územích.

V drtivé většině případů je pak krajina natolik poznamenána lidskou přítomností, že hovoříme o krajině kulturní, v mnohých extrémních případech je však lépe hovořit o krajině urbanizované (zastavěné, městské) či devastované (zničené těžebními prostory povrchových dolů apod.). Přerod krajiny přírodní v krajinu kulturní byl vždy postupný. Společným jmenovatelem všech uměle vyvolaných pochodů bylo uspokojení potřeb a zájmů rozrůstající se lidské civilizace, které následně vedlo k výrazným změnám prostředí. Některé prvky, živé organismy nebo celá jejich společenstva, se musela přizpůsobit novým podmínkám, ta která tuto adaptaci nezvládla byla ze svých původních stávanišť vytlačována a v krajním případě zanikala.

Změny v krajině pochopitelně postihovaly nejmarkantněji původní vegetaci a volně žijící živočichy, mezi nimi také zvěř. Za příklad živočišného druhu, který v našich podmínkách tlak změn v krajině nedokázal vydržet, může posloužit např. medvěd nebo vlk, na opačném pólu můžeme vidět srnčí zvěř dobře se adaptující v polních podmínkách, poštolky přežívající bez problémů prostředí největších měst, či populace bažantů úspěšně osídlující příměstské rumištní plochy, zahrádkářské kolonie apod. Člověk však do vývoje krajiny dokázal zasáhnout také naprosto novým způsobem - importoval do ní v relativně krátké době neznámé živočišné druhy, jakým byl v našich podmínkách divoký králík, daněk, muflon, jelenec, kamzík, koza bezoárová nebo ondatra. Tyto nové prvky se pak následně musely více či méně úspěšně začlenit do místních ekosystémů. Mnohé z nich dokázaly vytvořit postupem času místně významné populace. Jejich poněkud neuvážené radikální omezení v devadesátých letech začíná nyní rozprostírat náznaky dalších, dosud nepředvídaných, vztahů v krajině. Tak např. výrazná redukce stavů kozy bezoárové na Pálavě či kamzíka v Jeseníkách dala prostor pro větší rozmach plevelných druhů, dosud intenzivně spásaných. Šíření těchto společenstev do dalších prostor vytváří nebezpečnou konkurenci pro některé druhy, díky kterým jsou mnohé lokality vysoce ceněny.

Proces přetváření a cílených zásahů do krajiny probíhal tempem závislým na vývoji společnosti. Souběžně s ním pokračoval po dlouhé stovky let také zoufalý boj přírody o nastolení porušené rovnováhy. Dá se říct, že se jí dlouho dařilo jakousi rovnováhu vždy obnovit. Nebyla to pochopitelně již nikdy ta prapůvodní, ryze přírodní rovnováha, spíše se jednalo o umělý rovnovážný stav, kde se jako výrazný činitel, suplující funkce chybějících krajinotvorných prvků, zákonitě uplatňoval člověk se svými aktivitami.

Mezi činiteli ovlivňujícími utváření krajinného rázu pochopitelně po celé stovky let vynikaly také aktivity člověka - myslivce. Výsledek snahy myslivců zajistit optimální podmínky pro život zvěře je dodnes patrný na mnoha místech. V podobě porostů trvalých krytin, zvěřních políček a remízů okusových dřevin. Především však v podobě světoznámých bažantnic a obor. Mnohé z nich se staly nejen výraznými krajinnými dominantami. Velice často se totiž vyskytují na seznamech chráněných přírodními prvků, kulturních památek a mezi nejvýznamnějšími stavebními kameny územních systémů ekologické stability krajiny. Málokdo si však uvědomuje, že tuto výsadu si v ještě hojnější míře vysloužila také zbývající torza dávno zaniklých zařízení určených původně právě k provozu myslivosti.

Míra vynakládaného úsilí na udržení harmonie probíhajících procesů je v celé historii přímo úměrně závislá na rychlosti technického pokroku a rozvoje lidské civilizace. Je více než jasné, že se v převážně zemědělské krajině do konce devatenáctého století dařilo takto uměle nastolený rovnovážný stav udržet celkem snadno. Svoji roli zde totiž sehrály nejenom ryze přírodní pochody fungující jako protiváha činností člověka, ale i nepoměrně větší citlivost zásahů našich předků do krajiny. Vždyť např. některé postupné vodohospodářské změny v minulosti byly pro rodící se kulturní krajinu dokonce prospěšné. Troufám se proto domnívat, že období řádově před stovkou, možná dvěma stovkami let, bylo charakterizováno harmonickou rovnováhou kulturní krajiny.

S nástupem dvacátého století však byly dány do rukou člověka do té doby nepředstavitelné nástroje. S jejich pomocí dokázal to, co se mu za celou dobu existence nepodařilo. Zásahy do životního prostoru nabraly takové tempo a změny dosáhly takového rozsahu, že na ně příroda reagovat jednoduše nestačila. Odstartovaly se nové, doposud těžko odhadnutelné přírodní pochody. Tyto pochody v krajině se vyznačují nejenom zcela novou podobou a rozsahem, ale především zcela novou, překvapivě obrovskou rychlostí. Kdy skončí a kde se zastaví lze jen těžko odhadnout. Člověk si tak příliš pozdě uvědomil, že během velmi krátké doby (sto let technického pokroku oproti miliardám let stáří Země) naplno překročil hraniční meze přírodní rovnováhy. Mám-li charakterizovat současnou ekologickou epochu, nebojím se říct, že člověk zahájil pravděpodobně nejtěžší boj ve své historii, boj o záchranu nejenom rostlinných a živočišných společenstev (tak jak ochranu životního prostředí nejčastěji chápeme), ale že je to ve skutečnosti boj o vlastní přežití, boj o záchranu podstaty života na planetě Zemi.

Vrátíme-li se nyní od teoretických úvah k úloze myslivosti v soudobém světě, musíme vidět okolní krajinu tak, jak jsme si ji v předchozích odstavcích představili - jako systém složený z mnoha prvků, které jsou ve vzájemné vazbě a tyto vazby budují složité řetězce oběhů látek a energií. Narušením kteréhokoliv článku se řetěz rozpadá, prvky hynou a není-li onen chybějící článek nahrazen, zanikají nejenom prvky s nejtěsnější vazbou, ale druhotně celé tyto řetězce. Každý další, byť zcela nepatrný, zásah pak v takto oslabeném ekosystému vyvolává katastrofální, většinou velmi rychlou, reakci.

Přeneseme-li tento jednoduchý model do reality, postačuje si vzpomenout na dramatické úhyny dravců po likvidaci hrabošů prostředky chemické ochrany nebo pokles stavu koroptví po nasazení pesticidních prostředků proti hmyzím škůdcům hospodářských plodin. Vzpomeneme-li na početné stavy divokých králíků, kteří představovali významný zdroj potravy pro predátory a jejich náhlé vymizení z krajiny v důsledku násilně zavlečených chorob, nepřekvapí nás zajisté zvýšený tlak šelem na zbývající drobnou zvěř. Nedostatek hnízdních možností po zcelování zemědělsky obhospodařovaných ploch pak přispívá k dalšímu úpadku drobné pernaté zvěře. V důsledku změn v krajině byla jelení zvěř vytlačena ze svých původních stávanišť do rozsáhlých lesních komplexů vyšších poloh, kde se v málo úživných smrkových monokulturách dopouští rozsáhlého poškození porostů. Oslabené lesy pak snadno podléhají dalším škůdcům. To je ovšem jenom malý výčet příkladů, kdy je lovná zvěř úzce svázaná s ostatními prvky ekosystémů.

Podíváme-li se na okolní krajinu tímto pohledem, zajisté si snadno uvědomíme, že každý prvek, v současnosti již dostatečně narušených ekosystémech, vyžaduje citlivou lidskou péči a ochranu. I zdánlivě zbytečné maličkosti, měřené často očima moderní společnosti přes brýle finančního efektu, zde sehrávají nezastupitelné role. Svoje místo v nich má i volně žijící zvěř. Úloha, poslání a úkol myslivosti tak není omezen na pouhý její lov, jak je rádo vytýkáno myslivcům ústy zástupců nezasvěcené veřejnosti, ale myslivost se stává nedílnou součástí péče o krajinu. Krajinu, která představuje ve svém souhrnu životní prostředí všech lidí bez rozdílu.

Vlastní význam ekologické funkce soudobé myslivosti a její význam pro životní prostředí je tak ve svých důsledcích mnohem širší, než nám ukazují naše dosavadní představy. Chceme-li je plně pochopit, musíme se poněkud odpoutat od dosud zažitého pohledu na myslivost, který ji nejčastěji stručně charakterizuje jako odvětví lidské činnosti, předmětem jehož zájmu je volně žijící zvěř, zvelebování jejích stavů, její ochrana a lov. Širší ekologický pohled musí myslivost chápat jako důležitý, ve své podstatě nepostradatelný, ekologický nástroj pro řízenou "správu" volně žijících živočichů, kteří představují neoddělitelný prvek krajiny, hrající důležitou roli v udržení citlivé přírodní rovnováhy.

Myslivost je tak potřeba přestat vnímat jako složku lidské činnosti starající se o produkci zvěřiny, nýbrž jako složku lidské činnosti udržující rovnovážný stav v jednom konkrétním společenstvu krajinné sféry. Zvěř je potom zákonitě nutno chápat ne jako výhodného producenta ekonomicky zajímavé masy, ale především jako ekologický i kulturní doplněk naší krajiny. Doplněk odtržený od vlastnických práv vzhledem k pozemkům, prvek v určitém logicky zdůvodnitelném rozsahu vlastněný celou společností, národem, nebo chcete-li státem.

Správa takového prvku v sobě musí automaticky zahrnovat celou řadu činností - od ochrany ohrožených druhů, péče o lovnou (ale samozřejmě i nelovnou!) zvěř, její ochranu před nepříznivými vlivy (včetně vlivu škodících živočišných druhů, které do přírodních společenstev nepatří, i negativního vlivu člověka), přes reintrodukci ohrožených a vymizelých druhů zvěře, až po suplování role chybějícího predátora v krajině (což nelze z pochopitelných důvodů vyřešit plošným vypuštěním vyhynulých druhů šelem do volné přírody), za podmínky přísného dodržení pravidel minimálních (ale i maximálních) přípustných stavů zvěře, přirozené selekce a za dodržení všech zákonných norem, mysliveckých tradic, etického přístupu k lovu i morálky. Pak snad dospějeme k tomu, že rána na zvěř pro nás přestane být krutým potěšením a pro nemysliveckou veřejnost krvavým zločinem. Právě v tomto poznání lze hledat ony často diskutované ekologické kořeny současné a především budoucí myslivosti.

Co dodat na závěr? Snad jen politování. Politování nad skutečností, že velká část myslivců si stále ještě tuto roli svojí ušlechtilé zábavy ne zcela uvědomila. Politování nad skutečností, že současný výkon práva myslivosti nestojí na takových legislativních základech, které by tuto funkci nejenom podporovaly, ale přímo ji majitelům i uživatelům honiteb ukládaly. A na úplný závěr snad ještě malou špetku naděje. Naděje, že nakonec snad přece jenom zvítězí zdravý rozum. Zdravý rozum zákonodárců i zdravý rozum celé společnosti. Nejen její myslivecké části.