Časopis Myslivost

Přesto, že možnosti naší obrany proti těmto jevům vypadají často beznadějně, nezbývá nám v zájmu zachování další existence naší myslivosti nic jiného, než s takovýmito dezinformačními kampaněmi, které se občas objevují - a nyní jsme zřejmě oběma nohama v jedné z nich, usilovně a bez oddechu bojovat. Jednou z hlavních oblastí tohoto boje přitom musí být maximální informační otevřenost - na jednu dezinformaci se musíme pokusit odpovědět alespoň třemi pozitivními a objektivními informacemi tak, abychom vlastně vzdělávali jak veřejnost, tak i žurnalisty. Ti všichni by se měli dozvědět alespoň něco o skutečné roli, poslání a práci myslivců a o významu myslivosti vůbec. Důležité je nenechat bez povšimnutí žádný z těch mediálních útoků, které jsou proti nám namířeny a neprodleně na ně reagovat, vyvracet nepravdy v nich obsažené, uvádět na pravou míru špatné a chybné závěry. Je to obtížné - vůle k otiskování pozitivních informací je bohužel ve většině našich medií značně omezená touhou po skandálech a negativních zprávách, nesmíme se ale vzdávat a musíme reagovat pokud možno z více stran, na co nejvíce úrovních.

Je zde ale jeden problém, pokusím se ho ilustrovat právě na článku kolegy Zíky. Jeho článek a spousta dalších, podobných, odborně fundovaných a statečných stanovisek, se přesně hodí do našeho stavovského, odborného časopisu. Ten je určen poměrně vyhraněnému a omezenému okruhu čtenářů - myslivců a článek v něm otištěný posílí naši stavovskou sounáležitost, pomůže některé z nás vyburcovat z letargie, přinese nám i nové odborné informace, takže je plně na svém místě. To ale bohužel příliš nepomůže zvyšování informovanosti laické veřejnosti a laických médií o myslivosti, ani to neodbourá panující nevzdělanost v této oblasti, protože nemyslivci náš časopis příliš nečtou. Tomu, co teď ve vztahu k veřejnosti a médiím nejvíc potřebujeme, by napomohl nejvíc článek, který by vyšel právě v oněch Lidových novinách, nebo nějakém jiném celostátním, populárním médiu. Když pomineme to, že by v takových novinách článek kolegy Zíky asi těžko otiskli, musíme si přiznat, že na jejich průměrného čtenáře - laika by asi nezapůsobil ve prospěch, ale spíš v neprospěch naší myslivosti. Proč? I když si to většinou neuvědomujeme, protože skoro všichni svými mysliveckými myšlenkami a postoji výrazně ovlivňujeme a tudíž i příslušně vzděláváme své okolí, drtivá většina novinářů i jejich čtenářů neví o myslivosti prakticky vůbec nic a má vůči ní "zatvrdlé" předsudky, ze kterých vycházejí myslivci jako věčně opilí, vrahounští vyvrhelové. Toto obecně rozšířené povědomí ale nemůžeme zvrátit argumenty, které jsou nám všem jasné, jako je např. poukazování na slavné a krásné myslivecké tradice, významné osobnosti naší myslivosti či nesporné zásluhy nás myslivců a našich předchůdců - to vše laický občan většinou vůbec nezná a nic mu to neříká.

Naše obranné informování tedy musíme postavit na podrobném, trpělivém vysvětlování těch nejzákladnějších, z našeho pohledu notoricky známých, pro nás až primitivních skutečností - jako bychom o myslivosti mluvili se zhruba pěti- až sedmiletým dítětem. Pozor, nenechme se zmást tím, že mnoho novinářů i čtenářů jsou jistě vzdělaní, inteligentní lidé, obecně totiž platí pravidlo, že informační úroveň mediálních zpráv či sdělení nemůže přesáhnout úroveň akceptovatelnosti dítěte nižšího školního věku! Navíc musíme s takovým čtenářem, ať je to novinář, či "řadový" občan pracovat v rukavičkách - se vší slušností a úctou, i když bychom měli sto chutí napsat něco pěkně od plic.

Protože se zřejmě mnoho z nás i v budoucnosti bude stále častěji setkávat s oněmi různými, nepřátelsky laděnými články či jinými mediálními útoky na naši myslivost, měli bychom na ně v co nejširší míře a v co největším počtu reagovat - čím rychleji, tím lépe. V následujících řádcích jsem si dovolil předložit jakési šestnáctero zásad, jak by taková reakce (určená pro laickou, nikoliv odbornou veřejnost) měla vypadat - čemu bychom se měli vyhnout a na co bychom naopak neměli zapomenout, i když nám to bude třeba připadat jako nošení dříví do lesa. Jako vodítko mi posloužil onen pamflet z Lidových novin a hlavně na něj reagující článek kolegy Zíky.

Čemu se důsledně vyhýbat

1. Osobní útoky na autora, pomlouvajícího myslivce či myslivost a to jak ve formě obviňování z postranních úmyslů, ze závadové minulosti ("bude to převlečený bolševik, stará struktura, ...kdo jste, že se odvažujete napadat myslivce...." apod.) nebo ironizováním jeho znalostí, vypichováním jeho omylů ("slyšel jste vůbec někdy o ......, kdybyste znal problematiku, o které píšete, tak byste nikdy netvrdil, že..., je otázka, zda jste opomněl příslušná fakta záměrně či z neznalosti...." apod.). Novináři se takovými útoky urazí a "zaseknou", laickému, nezainteresovanému čtenáři to nic neřekne, protože pořádně nechápe, o co se vlastně jedná a navíc si řekne, že autor polemiky - myslivec je "nějaký uražený nebo divně zaujatý" a ten tím ztrácí hodnověrnost v očích neutrálního, či spíš lehce protimyslivecky zaujatého čtenáře.

2. Rady, jak měl autor článek napsat ("měl jste začít už od feudalismu....." apod.) a citově zabarvené hodnocení jeho tvrzení ("je to od vás neuvěřitelně zlé a hrubé...., už dlouho jsem neslyšel něco tak sprostého a zároveň demagogického...")

O reakci čtenářů platí totéž, co v předchozí tezi.

3. Zdůrazňování vlastních zkušeností, znalostí a vlastností, zvl. srovnáváním vlastní osoby s autorem kritizovaného článku ("dělám myslivost už x let, ale nedovolil bych si napsat to, co vy....., nikdy bych nepsal jako vy o věcech, kterým nerozumím....." apod.). Reakce čtenářů stejná jako v předchozích.

4. Kritizování a "rozmazávání" z hlediska nemyslivců drobných chyb a omylů, kterých se autor kritizovaného článku dopustil, hlavně např. v terminologii ("lesnický" místo lesní zákon, "zvířata" místo zvěř apod.). Všichni, kromě nás myslivců, mají v odborné terminologii naprostý zmatek a přesnost nevyžadují ani od novinářů z obecných, neodborných médií. Naše vyžadování správné a přesné terminologie od autorů "konzumních" periodik potom vypadá v očích stejně nevzdělaného a nepoučeného čtenáře trochu jako hnidopišství a nesympatické "rejpalství"

5. Bagatelizování reálně existujících, špatných stránek myslivosti a některých myslivců, i když se vyskytují v podstatně menším rozsahu, než je obecné povědomí (nadměrné požívání alkoholu, nehody při zacházení se střelnou zbraní, lov chráněných zvířat apod.). Pokud naši kritiku v této oblasti odbydeme jen lehce třeba tím, že automobilismus má na svědomí podstatně víc lidských životů, i životů vzácných, chráněných zvířat než myslivost, vyvoláme tím u běžného čtenáře, který je automobilista ale ne myslivec, nepříjemný pocit, že obviňujeme i jeho a dojem, že problém automobilismu do problematiky myslivosti nepatří.

6. Vyvyšování zásluh a práce myslivců oproti jiným činnostem a zálibám ("staráme se o zvěř v době, kdy se jiní věnují zábavě...." apod.) a současně uvádění problémů, potíží a nespravedlností, které jsou běžným čtenářům nesrozumitelné, vzdálené a považují je za zanedbatelné (nutnost dělat zvláštní zkoušky na zbrojní průkaz, nutnost střílet brokovnicí na nepohyblivý terč apod.). Opět - laický čtenář, nemyslivec, který má jinou zálibu, si s rozladěním řekne, že i jiní obětují svůj volný čas, peníze a námahu a nevyvyšují se nad jiné, cynický čtenář si pak řekne, že nás k tomu nikdo nenutí, tak ať to neděláme, nebo ať si nestěžujeme.

7. Obecná, absolutní tvrzení o krásách či naopak strastech myslivosti, která si nemyslivec těžko může ověřit a která nejsou v článku podrobněji rozvedena či zdůvodněna ("správně provedené přijímání mezi myslivce je krásnou vzpomínkou na celý život....., došlo ke katastrofálnímu rozvoji pytláctví...." apod.). Takováto, blíže nerozvedená tvrzení jsou pro laického čtenáře, i novináře, který o problematice nic neví, jen prázdnými hesly, jakousi "vatou", která snižuje hodnotu argumentace článku.

8. Odvolávání se na autority, které jsou významné pro myslivce, ale laici je neznají (hrabě Sporck, prof. Dyk apod.)

Z hlediska laika taková autorita nemá žádnou váhu, protože o ní nic neví, na druhou stranu se naopak cítí nepříjemně - že jej autor upozorňuje na nedostatky v jeho vzdělání a rozhledu

8. Obviňování autora kritizovaného článku z toho, že nepopsal pozitivní stránky a zásluhy myslivosti a myslivců (zimní přéče o zvěř, orální vakcinace lišek apod.). Běžný čtenář tyto zásluhy většinou nezná, nic mu bez podrobnějšího komentáře a vysvětlení neříkají a navíc má pocit, že novinář má vyhledávat negativa a jestli chtějí myslivci aby se vědělo o jejich zásluhách, tak ať si to napíšou sami.

Co je naopak třeba pokud možno neustále uvádět a psát:

1. Zdůrazňovat laikům, co je to myslivost - že se jedná o komplexní péči o zvěř, která tvoří důležitou součást přírody - ekosystému. Lov představuje jen malou část myslivosti, nelze jej s myslivostí zaměňovat a slouží pro zachování rozmanitosti a početních stavů zvěře.

2. Vysvětlovat, proč se zvěř neobejde bez myslivosti - že žijeme v kulturní krajině, ve které už nelze obnovit přirozenou rovnováhu s predátory (to bychom museli mít všude spoustu vlků a medvědů, aby se udržely stavy velké spárkaté zvěře na únosné míře), a proto myslivost, ostatně už několik set let působí jako umělý, ale nezbytný faktor zachování rovnováhy, zabránění neúměrného přemnožení některých druhů zvěře, zachování existence jiných druhů, zabránění obrovským škodám na zemědělství, lesnictví apod. Jak se myslivost na udržování tohoto rovnovážného stavu podílí - krmením zvěře v době nouze, pěstováním zvěřních políček, krytů, ochranou zvěře před přemnoženými, nebo cizorodými predátory, podáváním medikamentů, vitaminových přípravků, vakcinací, sanitárními a průběrnými odstřely apod.

3. Objasňovat myslivost jako historicko-kulturní fenomém, velkou měrou ovlivňující středoevrospkou společnost. Zde můžeme zmínit lovecký pud, který dříme ve velké části mužské populace, jeho usměrňování mysliveckými zvyklostmi, obřady, slavnou historii české myslivosti, vytvoření stávajícího systému myslivosti už v 19. století - ale vše psát jako pro čtenáře, který o myslivosti slyší poprvé v životě, tedy jen ta nejzákladnější fakta, neodvolávat se na žádné nám známé autority, osobnosti apod.

4. Vysvětlovat současnou organizaci a úpravu výkonu práv myslivosti opět v té nejjednodušší a základní podobě - čtenáři a redaktoři nevědí, že existují honitby jako určité logické územní jednotky, na kterých je výkon práva myslivosti (a tedy vlastně ochrany místního ekosystému) svěřen tomu, kdo pro to má odborné, komisionálně prokázané znalosti a předpoklady a zájem to vykonávat - a může to být jak vlastník pozemku, tak myslivecký nájemce. Jak je výkon práva myslivosti kontrolován, jak mezi nejpřísnější kriteria patří státními orgány stanovené plánované počty, druhová, pohlavní i věková skladba zvěře apod.

5. Uvádět opět v té nejsrozumitelnější formě ekonomické problémy s výkonem práva myslivosti. Skoro nikdo si neuvědomuje, že myslivost ty, co ji dělají baví, že z jejího výkonu lze získat zvěřinu i poplatky za odstřely, ale že je nutné platit často velmi vysoké nájemné za honitby, za krmení, za údržbu a budování nezbytných mysliveckých zařízení a většinou je bilance této záliby hluboce pasivní a myslivci ji doplácejí z vlastní kapsy, případně to řeší pracovním nasazením na brigádách apod. Je to náročné, nákladné, a namáhavé, ale děláme to rádi - jako i jiní lidé, kteří mají zase své koníčky, o to raději, že vidíme, že to přináší prospěch zvěři.

6. Vysvětlovat problém pytláctví - ale vždy až po ekonomickém vysvětlení. Poukazovat na dva hlavní problémy - jednak je logické, že myslivci, kteří chovu zvěře věnují spoustu peněz, času a námahy chtějí za to být odměněni lovem, trofejemi a zvěřinou a samozřejmě se nemohou smířit s tím, že zvěř loví někdo, kdo pro ni nic neudělal a vlastně krade plody práce myslivců (musíme podotknout, že kus, který uloví pytlák už myslivec v rámci plánu lovu neuloví, že si tedy nemůže střelit "něco jiného", jak je obecně ve veřejnosti rozšířeno), jednak se pytláci neohlížejí na ono ochranu ekosystému, neloví přestárlé, nemocné, slabé kusy, jak se o to aspoň snaží myslivci, ale naopak loví často mladé, nadějné a chovné kusy, březí samice, matky od mláďat, která pak uhynou apod. Tak způsobují degeneraci a zhoršení kvality populace. Lze se zmínit o tom, že pytláci, aby nebyli přistiženi, loví často nevhodnými zbraněmi, nedohledávají postřelenou zvěř a tím jí způsobují nesmírné utrpení.

7. Asi se nevyhneme zmínkám o těch stránkách myslivosti, které jsou pro většinu myslivců nepochopitelné - to je lov, tedy zabíjení zvěře, umělé chovy bažantů a divokých kachen určené převážně k odlovu apod. Zde záleží na každém z nás, jak se s prezentací této problematiky vyrovná. Zřejmě nemá cenu poněkud falešně předstírat, že např. myslivci zvěř zabíjejí jen kvůli průběrnému odstřelu a ze sanitárních důvodů a že by ji jinak nelovili. Zřejmě bychom měli přiznat že máme jako stamiliony jiných lidí vrozený lovecký pud. Ten se u jiných projevuje v dravém podnikání, ve sběratelství, v provozování různých sportů - no a my mu dáváme průchod v té prapůvodní formě tak, aby to pokud možno zvěři a přírodě pomohlo a aby lovená zvěř netrpěla. Je možno se zmiňovat o podstatně humánnější smrti lovené zvěře v jejím přirozeném prostředí, v situaci, kdy smrt nečeká, kdy má šanci lovci utéct a zachránit se, než je průmyslové zabíjení jatečních zvířat, která celý život trpí v nesnesitelných podmínkách omezeného prostoru a jsou nehumánně, často s velkým utrpením zabíjena a navíc vzhledem k průmyslovému charakteru zabíjení o své "popravě" předem ví, nebo ji aspoň tuší.

8. Rovněž bychom se neměli vyhýbat excesům, které v myslivosti existují, ať je to nadměrné požívání alkoholu při či po loveckých akcích, střílení hájené zvěře či dokonce zvířat, která ani zvěří nejsou, zranění způsobená střelnou zbraní při společných lovech apod. Měli bychom tyto excesy přiznat a spíš zdůrazňovat naši snahu o odstraňování a minimalizování těchto excesů - myslivecké vzdělávání, osvětu, tvrdé kroky mysliveckých organizací, státních orgánů apod. Zmínit se i o těch mysliveckých činech, které jsou laiky považovány za excesy, ale ve skutečnosti jimi nejsou - zejména zastřelení volně pobíhajících psů a koček. Opět skoro nikdo z nemyslivců neví, jak má zvěř velmi těsnou "napjatou" energetickou bilanci organismu hlavně v době nouze a jak několik útěků před pro zábavu pronásledujícími psími miláčky, které po návratu z procházky čeká teplý pokoj a bohatá strava, znamená pro takového srnce často smrt z vyčerpání či podchlazení. Argumentům typu porovnání počtu zabitých lidí při společných lovech s počtem obětí automobilismu, či počtu opilých lovců s počtem opilých řidičů bychom se pokud možno měli vyhnout, nebo je uvádět jan pomocně.