Časopis Myslivost

České řemeslné puškařství patří k oborům, na které můžeme být právem hrdi. Historicky bylo na světové úrovni, často přinášelo invence mezinárodního významu a bylo mnohdy vzorem i pro zbrojní výrobu v zahraničí. Výroba a vývoj loveckých zbraní v Čechách byly významným domácím hospodářským odvětvím, které mělo velmi významný vliv na rozvoj ostatních technických řemesel a rozvoj řady příbuzných oborů včetně uměleckých.

Myslivost, která vyvolávala poptávku po loveckých zbraních tak podporovala technický rozvoj i ekonomickou prosperitu země. Puškařství je třeba vidět právě v širších souvislostech, protože nebylo jen samoúčelně koncentrováno k lovu, ale bylo celkově společensky velmi užitečné. Rozvoj puškařství měl celou řadu sekundárních celkově prospěšných a velmi významných efektů. Zaměstnávalo a poskytovalo obživu poměrně velkému počtu lidí a úspěšně přispívalo k rozvoji zbožové směny i v mezinárodním měřítku. Technická a technologická zlepšení z puškařství přispěla k rozvoji i celé řady dalších oborů a svými potřebami puškařství vyvolávalo změny a rozvoj v dalších odvětvích.

Zamysleme se o tradicích a hlubokých kořenech spojení myslivosti a rukodělné vyspělé zručnosti a techniky s poukázáním na některé výrazné příklady.

Stať není vyčerpávajícím ani úplným historickým přehledem, protože historie českého puškařství je tak bohatá, že její popis by byl rozsáhlým vědeckým dílem. Čtenáři však poskytne stručný ucelený přehled o vývoji puškařství u nás, o nejdůležitějších historických událostech, které výrobu zbraní ovlivnily, o nejznámějších puškařích, o technických a vývojových aspektech loveckých zbraní a o vztahu k dnešním zbraním a jejich dnešním uživatelům.

Dílo berme především jako vzdání úcty a ocenění všem, kteří se o úroveň českého puškařství zasloužili.

Cesta k prvním loveckým palným zbraním

Lov byl v historických dobách jedním ze základních způsobů při získání potravin a boje o přežití a proto nástroje k lovu - zbraně byly předmětem prvořadé pozornosti lidského důvtipu. Zdokonalování zbraní k obraně života a k zajištění obživy byla v lidské historii věnována ze všech oborů snad největší invence.

Prvními nejvýznamnějšími vynálezy, které umožnily zasahovat lovenou zvěř i na větší vzdálenosti bylo vynalezení prvních střelných zbraní - praku a luku a šípu, které znásobily sílu lidských paží a umožnily zasahovat cíle na daleko větší vzdálenosti než byla délka paží nebo pouze pažemi vržený předmět jako byl kámen nebo oštěp. Okamžik, kdy člověk začal u svých zbraní využívat i další druhy energie než pouze přímou svalovou sílu byl momentem začátku dlouhé historie využívání a neustálého zdokonalování střelných zbraní.

Po dlouhá tisíciletí byly prak a luk jedinými střelnými zbraněmi, které člověk používal. Byly velmi jednoduché až primitivní, ale nikoliv málo účinné. Luky antických Římanů nebo středověké luky používané na území dnešní Anglie docilovaly úctyhodných výkonů. Lukostřelci své šípy dokázali vystřelit na vzdálenost až několika stovek metrů. Na bližší vzdálenost měly i vysokou průraznost. Historické prameny hovoří o prostřelených dubových prknech i v síle několika palců.

Velmi revoluční a tehdy naprosto technicky dokonalá byla nová středověká zbraň a to kuše. Kuše tehdy vcelku překvapivě umožňovala dlouhodobou akumulaci energie v trvale napnuté tětivě, což umožňoval nový použitý mechanismus.Kuše se napínala jednoduchým pákovým nebo kladkovým napínacím zařízením, které umožnilo vyvinout podstatně vyšší napínací sílu a kumulovat tak podstatně vyšší energii do lučiště než u běžného luku. Kratší a těžší šipky vystřelované z kuší docilovaly poměrně vysokých počátečních rychlostí. Tím šipky docilovaly podstatně vyšší průraznosti a delšího dostřelu než pouhý luk. U kuše byl poprvé použit jednoduchý spoušťový mechanismus ke spuštění a vystřelení střely. Tvar kuše umožňoval mířenou střelbu přilícením velmi podobným u mnohem pozdějších ručnic. Tak bylo možno docilovat i tehdy vyjimečné přesnosti střelby. Dokladem toho, že vynález kuše byl skutečně revolučním krokem je i zmínka historických pramenů o "závratné, nebývalé a nebezpečné účinnosti kuše" kdy jeden ze středověkých velmožů varoval před rozšířením kuše jako zákeřné a "dábelsky" působící zbraně, která by neměla přijít do rukou "lapkům a jiným nebezpečným živlům". Autor tehdejšího požadavku by byl určitě značně překvapen účinností palných zbraní o několik století později.

Výroba kuší měla pozitivní vliv na technický rozvoj. Jejich výrobci experimentovali s různými materiály na výrobu lučiště včetně oceli, případně používali i vrstvené dřevěné pásy s rozdílnou tuhostí, což byly předchůdci listového pera a řešili první spoušťový mechanismus apod.. Už na kuších vyrobených pro majetné uživatele ze začala uplatňovat i bohatá výzdoba intarziemi a inkrustacemi, která byla obvyklá u pozdějších zbraní palných.

Střelné zbraně palné, znamenaly inovaci nejvyššího řádu, kdy k výmetu střely bylo použito zcela jiné energie než doposud u všech známých střelných zbraní. Namísto energie mechanické se stala hnacím motorem energie chemická.

Dnes je velmi obtížné určit kdy a kde přesně člověk začal používat střelný prach jako hnací slož pro výmet střely. Z historických zkoumání vyplývá, že první, byť zřejmě velmi primitivní palné zbraně, existovaly již hluboce v 1. tisíciletí našeho letopočtu. Před Evropany střelný prach používali v Číně, Indii i v Arabském světě.

V Evropě docházelo k rozšíření palných zbraní až ve vrcholném středověku. Zatím nejstarší doklad o výrobě zbraní u nás je záznam o přijetí puškaře Jindřicha mezi Novoměstské měšťany z roku 1373. S prvními palnými zbraněmi se tedy mohl u nás seznámit už Karel IV., ale o skutečné rozšíření palných zbraní se nejvíce zasloužili bezesporu až husité. Ohromný vliv husitů na rozšíření palných zbraní je uznáván i zahraničními historiky. Jejich nejznámější ruční palná zbraň "píšťala" se zasloužila i o vznik mezinárodního výrazu pistole.

Několik prvních století od vynálezu palných zbraní byly tyto zbraně používány k vojenským účelům, ale zlomem byly zřejmě opět husitské války, kdy již během nich nebo krátce po jejich ukončení byl vynalezen doutnákový zámek, který umožňoval mířenou střelbu a načasovanou iniciaci výstřelu a tak umožnil jejich použití i k lovu.

První velké rozšíření loveckých palných zbraní v Čechách

Už poslední třetina 15. století a zejména počátek 16. století bylo obdobím značné prosperity puškařského řemesla. Puškařští mistři se stali poměrně rychle velmi zámožnými a váženými členy tehdejší společnosti. V Praze muselo být v té době puškařství obzvláště prosperující, protože např. puškař Bartoš se stává v roce 1530 konšelem novoměstské rady, rychtářem byl dokonce jiný puškař Řehoř, historické prameny z roku 1525 hovoří o vlastnictví dvou domů na Novém Městě a Újezdě puškařským mistrem Kubíkem. Staroměstský puškař Václav v letech 1530 až 1555 kupuje cenné pozemky či malostranský puškař Burián kupuje v roce 1542 vinice z výnosů puškařské dílny.

Puškařský cech měl sídlo na Starém Městě, ale puškařství se rozmáhalo i na českém venkově. Zřejmě nejstarší puškařský cech byl založen v Berouně, kde v tomto smyslu hovoří zápisy z roku 1530. V Českém Krumlově měl puškařský cech velmi pečlivě formulované předpisy již v roce 1539 atd. Rozvinuté puškařství bylo už v těchto letech nejen v uvedených městech, ale i dalších, zejména královských městech. Za zmínku stojí např. Cheb, Chrudim, Písek, Těšín, Teplice, Plzeň, Brno, Karlovy Vary, Žatec, Pardubice, ale i Vrchlabí a další města.

Českým puškařům plynuly značné výnosy z vyzbrojování šlechtických a městských zbrojnic zejména po vpádu Turků do Evropy a především po obléhání Vídně Turky v roce 1529. Později největší a poměrně stabilní příjmy měli puškaři z výroby drahých a honosně zdobených loveckých palných zbraní, které se staly běžnou a velmi žádanou výbavou nejen královského dvora, ale i dalších velmožů, církevních hodnostářů, nižší šlechty a dokonce i měšťanů. Současně s prvním použitím palných zbraní k lovu došlo k jejich speciálnímu konstrukčnímu uspořádání, které bylo přizpůsobeno loveckému použití. Určitě nebylo praktické ani možné používat k lovu těžké hákovnice a hradebnice, lovecké pušky musely být lehčí a obratnější. Tak začala dlouhá historie odděleného vývoje loveckých zbraní od zbraní vojenských.

První lovecké zbraně byly vybaveny jednoduchým odpalovacím mechanismem - doutnákovým zámkem. K iniciaci docházelo tak, že při spuštění mechanismus zámku přitisknul předem zapálený doutnák k zátravce s prachem, který vzplanul a zažehnul hlavní prachovou náplň v hlavni.

Počátkem 16. století byl vynalezen hodinářským mistrem, podle některých pramenů v Belgii a podle jiných v Norimberku, kolečkový zámek. Připomeňme, že kolečkový zámek sestával z otočného rýhovaného kolečka, které plnilo funkci ocílky a statického držáku s pazourkem. Kolečko bylo poháněno pružinou, která se předem natahovala klíčem nebo kličkou. Při spuštění se kolečko otočilo a pohybem vykřeslo jiskru z doléhajícího kamenu. První zmínka o výskytu kolečkového zámku u nás pochází z roku 1531. Přes svoji složitost a poměrně vysokou cenu byl kolečkový zámek montován na zbraně příštích dvě stě let.

Po určité období, zřejmě z důvodu zajištění spolehlivého výstřelu, se montovaly na jednu zbraň zámky oba - doutnákový i kolečkový. Na vojenských zbraních zůstal, z důvodů láce, doutnákový zámek ještě i během 18. století.

Na loveckých zbraních převládal od poloviny 16.století pouze zámek kolečkový, který se dočkal několika konstrukčních variant. Německé archívní materiály hovoří i o "českém vnějším zápalném zámku". Jednalo se zřejmě o kolečkový zámek s vnější pružinou, jehož podobný typ se také používal např. na těšínských puškách. Tento historický doklad svědčí o skutečnosti, že čeští puškaři již od počátku vývoje palných zbraní, a později ještě mnohokrát, přinášeli objevy a zlepšení, které významně přesáhly hranice našeho území.

V druhé polovině 16. století přicházela do Čech řada puškařů zejména ze Saska, Německa a pruské části Polska. Tato migrace vyplynula i z represivních opatření krále Ferdinanda I. za sympatizace českých stavů s protestanským hnutím šlechty v Sasku, kdy řada českých puškařských dílen byla nucena ukončit svoji činnost. Pro puškařské řemeslo na našem území, odhlédneme-li od náboženských a národnostních aspektů, byl příchod nových mistrů současně i příchodem dalších znalostí a dovedností, které využili později i čeští puškaři na venkově.

Velké rozšíření loveckých zbraní u nás proběhlo v období vlády Rudolfa II. na sklonku 16. a počátkem 17. století. Tzv. nízká honba (polní na drobnou zvěř) byla povolena každému vlastníku vhodného pozemku, proto vzrostla poptávka po loveckých zbraních. Podle historických pramenů dokonce i profesoři Karlovy university pořádali každoroční zaječí hony na universitních pozemcích u vesnice Psáry. Tak se rozšířila poptávka nejen po luxusních bohatě zdobených zbraních pro nejbohatší velmože, ale i po levnějších zbraních pro méně majetnou klientelu.

Pokud jsme se zmínili o císaři Rudolfu II., je na místě se zmínit o jeho sbírkách. Byl známým sběratelem uměleckých pokladů z celého tehdejšího světa. Do jeho sbírek patřila i velká sbírka zbraní nádherného provedení, o nichž však většinou víme jen z různých inventárních a prodejních seznamů. Některé jednotlivé vzácné exempláře jsou v muzeích evropských metropolí, ale většina se bohužel nedochovala. Sběratelské soustředění Rudolfa II. i na palné zbraně svědčí o vážené hodnotě loveckých zbraní, které se ostatně často stávaly nejen nástrojem k lovu, ale cenným uměleckým předmětem, s bohatými intarziemi kostí, želvovinou, drahými kovy a vzácnými kameny, rytinami a uměleckými reliéfy. Lovecká palná zbraň se krátce po svém rozšíření zkrátka stala i honosným reprezentantem stavu svého majitele a její hodnota se rozšířila z účelnosti i do roviny kulturní. Zakázky Rudolfova dvora a dalších velmožů, kteří císaře napodobovali, byly pro puškaře velmi výnosné a pomohly tak dalšímu rozvoji řemesla. Císař Rudolf II. nakupoval zbraně po celé Evropě, ale dával i zakázky místním pražským císařským puškařům. Úroveň provedení zbraní odpovídala císařskému postavení jejich objednatele a zbraně tak byly uměleckými díly velkého významu.

Z hlediska technického řešení byla typická lovecká ručnice přelomu 16. a 17.století s masivní pažbou s průřezem hlaviště ve tvaru pravidelného trojúhelníka nahoře skoseného. Z tohoto období pochází označení typického tvaru pažby, a to jako pažba německá, která se ještě nevkládala pevně do ramene, ale mířilo se "od líce". U těchto zbraní bylo dbáno na řádné vyvážení a přesné umístění těžiště. Zbraně měly hmotnost asi 4,80 kg, délku 1100 až 1200 mm, s osmihrannou hlavní ráže 13 až 17 mm. Odpalovacím mechanismem byly doutnákové nebo kolečkové zámky.

Už v 16. století také byly zaváděny krátké ručnice tzv. štucy pro střelbu v lese na kratší vzdálenosti a jako sedlové jezdecké pušky. Další technickou novinkou, spojenou s kolečkovým zámkem, byl první napínáček umožňující jemné spuštění. První konstrukce napínáčku je zmiňována už v roce 1543.

Styl tehdejšího lovu utvářel požadavky na tvary, typy a velikost potřebných zbraní. Lov probíhal velmi staticky střelbou na zvěř v uzavřeném prostoru. Jednalo se o tzv. německý způsob lovu. Střeleckými stanovišti byly často kryté pohodlné altány se snadným přístupem. Někdy lov probíhal z vozu projíždějícího lesem. V obou případech vznikly požadavky na vyváženou zbraň s dobře umístěným těžištěm pro snadné míření. Vzhledem k tomu, že lehkost a mobilnost zbraní nebyla zapotřebí, protože střelec střílel z pohodlné pozice, často i vsedě, nebyly výjimkou ručnice a vozové pušky o hmotnosti až 10 kg. Šlo o zábavu vysoké společenské úrovně, a proto zbraně musely být honosně a reprezentativně zdobeny. Pro německé způsoby lovu byly poprvé vyráběny také párové ručnice tak, aby měl lovec po ruce dvě ručnice, dokonce i pro pohotovou střelbu pravou a levou rukou. Z rudolfínských sbírek se zachovaly nádherné exempláře ručnic pro německý lov se síťovou jemnou intarzií od pražského puškaře Maxmiliána Wengera, které jsou ve vídeňských depozitářích.

Rozvoj puškařské výroby v Čechách se v té době pozitivně podílel i na obecnějším růstu prosperity rozšířením zahraniční směny. Přesto, že v Čechách existovala rozvinutá železářská výroba, včetně výroby hlavní, byla velká část zbraní zhotovených v Čechách vyrobena na základě hlavních dílů dovezených z Norimberka, Augsburku, Suhlu, Innsbrucku, Ferlachu a dalších míst evropské zbrojní výroby, odkud se dovážely zejména hlavně, ale později i celé zámky.

Tak byl výskyt zbraní vyráběných na našem území velmi barvitý. Zahraniční vlivy byly doplňovány o invenci domácích puškařů, pažbařů a umělců, kteří se specializovali na výzdobu zbraní. Nabídka tehdy musela být skutečně velmi bohatá.

V 17. století se na našem území staly zřejmě nejrozšířenější ručnice vyráběné puškaři ve slezském Těšíně, podle svého typického uspořádání nazývané jako tzv. "těšínky". Jednalo se o ručnice tehdy poměrně malé ráže (pod 10 mm), s kolečkovým zámkem s vnějším mechanismem a viditelnými všemi součástmi zámku. Pušky měly typicky bohatě, ale jemně intarzovanou pažbu kostí, kovovým drátkem i perletí, s útlým krkem a celkově velmi štíhlou a lehkou stavbou. K rozšíření "těšínek" došlo zejména během třicetileté války, kdy si je kupovali důstojníci procházejících armád, a kteří je rozšířili prakticky po celé Evropě. Ve spojitosti s těšínskými ručnicemi se také poprvé vyskytuje výraz ptáčnice. Těšínské pušky se výborně hodily k dynamické střelbě a tzv. italskému způsobu lovu, tj. ke střelbě na drobnou pernatou zvěř za letu.

pokračování v příštím čísle