ZNÁTE KŘEPELA VIRGINSKÉHO?
Ing. Josef FRÝDL, Ing. František HAVRÁNEK
Na jihovýchodě Spojených států představuje křepel virginský, ssp. východní (Colinus virginianus virginianus) resp. křepel virginský, ssp. floridský (C. v. floridanus) již od konce minulého století významnou součást místních lesních společenstev a jeho chov, ochrana a využití je v dané oblasti již tradičně předmětem zájmu zejména soukromých vlastníků lesa. Souvisí to i se skutečností, že zakládání a využívání soukromých loveckých revírů zde patří mezi nejrozšířenější aktivity vlastníků lesních celků. Využití obou poddruhů zástupců křepela virginského, tj. eastern bobwhite quail a Florida bobwhite quail, bylo v dané době téměř výhradně pro účely rekreační myslivosti. Důsledkem takové činnosti však bylo výrazné snížení stavů křepelů, které začátkem tohoto století dosáhlo téměř kritické úrovně. To se stalo předmětem diskuse široké veřejnosti. Jistým řešením bylo přijetí některých zákonodárných opatření, zaměřených na ochranu stavů křepela virginského. Mezi ně patřilo zejména zakládání rezervací, ve kterých bylo možno díky jejich režimu zbytky zbývajících populací křepela virginského konzervovat a později dokonce stavy pozvolna zvyšovat. Rezervace uvedeného charakteru byly zakládány ve dvacátých a třicátých letech tohoto století zejména v Tennessee, Mississippi a Severní Karolíně, později i v dalších státech amerického jihovýchodu. Určité zhoršení situace však bylo možno zaznamenat po skončení druhé světové války, kdy bylo nutno mnohé z rezervací obnovit. Využívány byly nové poznatky progresivního výzkumu, uskutečňovaného jak ve státních, tak i v soukromých vědeckých a výzkumných mysliveckých institucích na jihovýchodě Spojených států.
Jedním z takových pracovišť je i stanice Tall Timbers Research, Inc. v Tallahassee, stát Florida. Toto pracoviště má charakter dobročinné, nevýdělečné organizace, se zaměřením na výzkum ekologického charakteru. Jeho aktivity jsou přitom uznávány v širokém mezinárodním měřítku, zejména pro realizaci dlouhodobých výzkumných studií a projektů zaměřených na ochranu zvěře ve volné přírodě, problematiku pěstování lesa a ekologicky orientované metody ochrany (prescribed burning) proti "divokým požárům" (wild fires).
Zhruba v polovině devadesátých let byly ve výzkumné stanici Tall Timbers Research Inc. postupně zahájeny čtyři výzkumné projekty, jejichž cílem je pomoci lesním hospodářům a vlastníkům lesa při chovu křepela virginského, zejména pokud jde o vytváření optimálního životního prostředí.
Cílem projektů je rozšířit dosavadní poznatky týkající se problematiky chovu křepela virginského. Hlavní důraz je kladen na zodpovězení některých klíčových otázek, týkajících se např. definování dosavadního vývoje chovu, ochrany a využití v oblasti Red Hills za posledních 50 - 80 let. Řeší se zda může odchyt takových predátorů, jako jsou mýval americký a oposum (vačice) přispět ke zvýšení efektivity chovu nebo zda je možno aplikovat metody "prescribes fires" (řízené vypalování určených částí lesních celků s cílem předejít nebezpečí vzniku nekontrolovatelných divokých požárů "wild fires") a současně vyloučit nebezpečí negativních důsledků těchto opatření na populace křepela virginského. Dále je-li skutečně nutné zakládat pro chov křepelů remízky (plant food plots) nebo stačí obhospodařovat myslivecká políčka (disk patches) aj.
Nejvhodnější dobou, kdy je možno začít se zkoumáním biologie křepela virginského, je podzimní a zimní období, kdy jsou hejna křepelů v relativním klidu. V tomto období mají křepelové hojnost přirozené rostlinné potravy, většinou zůstávají na jednom místě při minimálním ohrožení ze strany přirozených predátorů. Křepelové žijí v početných hejnech, kterým zůstávají dlouhodobě věrní, pokud ovšem nejsou jejich stavy v těchto společenstvech drasticky sníženy mysliveckou činností nebo predátory. Pro křepely je typické, že se jejich hejna dlouhodoběji nemísí s hejny jiných křepelů v lokalitě, s výjimkou období lovu ke konci zimy.
Po skončení lovecké sezóny je možno zaznamenat v křepelích hejnech pozvolné slábnutí harmonických a klidných vztahů, hejna se začínají rozpadat do menších skupinek. Výjimkou nejsou ani případy vzájemných napadení, ať již jde o jednotlivce či o skupinky. Pouze v období chladnějších nocí se skupinky seskupují opět do větších společenství. První známky toku je možno zaznamenat již v předjaří a hlavně začátkem jara. V tomto období dochází rovněž k větším přesunům jednotlivců i hejnek. Pokud musí být v tomto období aplikována v lesních porostech preventivní ochrana před požáry, tzv. "prescribed fires", je třeba dané lokality důkladně prohlédnout a v místech, kde mají křepelové hnízda, je nutno řízené vypalování podrostu odložit až na dobu ukončení hnízdění a vyvedení mláďat na konci léta (zpravidla konec července, či začátek srpna). Jelikož se ale metoda "prescribed fires" obvykle neaplikuje v daném porostu každý rok, nýbrž podle potřeby až po několika letech, mají křepelové v období hnízdění dostatek potřebného klidu ke kladení vajec (16 - 20 dní, asi 14 vajec v jednom hnízdě). Pokud nedojde k nějakým komplikacím, pak se zhruba po dvou až pěti dnech po vykladení posledního vejce začínají líhnout postupně křepelí kuřata. Občas dojde k tomu, že křepelí slepice předčasně ukončí sezení na vejcích a je vystřídána kohoutkem, který sezení na vejcích dokončí. Poměrně velkým nebezpečím pro hnízdící křepely jsou v této době migrující jestřábi. Celý reprodukční proces (příprava hnízda, snůška vajec, sezení na vejcích, líhnutí a vyvedení mláďat) trvá přibližně 44 až 53 dní. Přibližně během dvou týdnů jsou mláďata schopna letu. V tomto období se živí převážně hmyzem. Pro křepely je typické, že se rovnoměrně dělí o péči o potomstvo. V období okolo šesti týdnů začínají být kuřátka plně samostatná a počínají přijímat potravu rostlinného původu (semínka, bobule aj.). Ve věku dvou měsíců se u mláďat začínají výrazně charakterizovat druhotné pohlavní znaky (zbarvení, velikost). Další pravidla křepelího života však nejsou doposud zcela známa, a tak americké vědce čeká ještě řada pozorování a výzkumů. Pro majitele honiteb je však jistě důležité, že v současnosti mohou odlovit až 30 % populace bez jejího ohrožení. Se stejným procesem se přitom počítá i pro predátory.