Výpočet škod na zvěři
Dr. Ing. Rudolf NOVÁK
Pro výpočet škod na zvěři, tedy i úřední ceny upytlačené zvěře pro trestněprávní řízení neexistuje obecně závazný předpis, tak jak je tomu např. u výpočtu úředních cen staveb či lesních porostů. Z logiky věci vyplývá, že je tedy nutno při stanovení ceny zvěře postupovat podle předpisů, které mají v dané problematice substituční charakter.
Zákon o myslivosti č. 23/1962 Sb. v platném znění v § 22 a definuje jednoznačně odpovědnost za škody na zvěři. Za škodu na zvěři odpovídá ten, kdo ji způsobil porušením právní povinnosti. Porušením právní povinnosti může být nejen neoprávněný lov zvěře, ale i porušení předpisů na ochranu rostlin atd. Porušením právní povinnosti je i "volné" pobíhání psů v honitbě, které zákon o myslivosti zakazuje.
Pojem škody, včetně její náhrady, řeší zákon č. 40/1962 Sb. v platném znění (občanský zákoník). Dle § 442 občanského zákoníku se hradí škoda skutečná a to co poškozenému ušlo (tzv. ušlý zisk). Obě formy jsou rovnocenné a existence jedné z nich není, podle platného práva, podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy. Z platného práva nelze tedy dovolit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné škody. Škodou z ušlého zisku je to, čeho mohl poškozený dosáhnout nebýt škodní události. Dle zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku se majetek a služba oceňuje obvyklou cenou. Obvyklou cenou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodeji stejného majetku (ulovená zvěř je movitý majetek legálního uživatele honitby) nebo při poskytování stejné či obdobné služby v tuzemsku ke dni ocenění.
Skutečná škoda je zmenšení majetku poškozeného, vyjádřená všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Zda jde o skutečnou škodu je nutno posoudit vzhledem ke konkrétním okolnostem, přičemž zejména jde o posouzení přirozené povahy věci. Součástí skutečné škody jsou i náklady spojené s odstraňováním škodních důsledků a ev. též náklady ke zjištění rozsahu škody.
Vzhledem k tomu, že podle zákona o myslivosti uživateli honitby patří ulovená či padlá zvěř (nebo jakýmkoliv způsobem zhaslá) a zpravidla uživatel honitby zná tržní cenu zvěřiny, není problém výpočtu přímé škody, včetně ev. náhrady na znalecký posudek či podobné výdaje. Problém je zpravidla při stanovení ušlého zisku. Obnovení institutu náhrady ušlého zisku byl podstatný zásah do dosavadní konstrukce škody daný původním zněním O.Z. Jde o návrat k dřívějšímu stavu a evropským zvyklostem.
Ušlý zisk (tj. co poškozenému ušlo) je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí.
Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě.
Počet kusů vybraných druhů zvěře určených k lovu v honitbě (viz ust. § 1 vyhl. MZe č. 134/1996 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti) je plánován, tedy není na libovůli legálního uživatele honitby, kolik kusů zvěře v jednom roce v honitbě uloví. Plán lovu a chovu vybraných druhů zvěře (Mysl 001, mysl 003) schvaluje zpravidla správním rozhodnutím orgán státní správy se všemi správněprávními důsledky pro uživatele honitby. Plán lovu vybraných druhů zvěře se snižuje o zvěř uhynulou či neoprávněně ulovenou. Tedy o tuto zvěř může legální uživatel méně lovit.
V tomto případě jde, podle mého názoru, o klasický případ škody z ušlého zisku. Nebýt škodní události (např. neoprávněného lovu zvěře - pytláctví), mohl legální uživatel honitby ulovit více kusů zvěře, až do výše stanovené plánem chovu a lovu. Mohl mít zisk či mohl rozmnožit své majetkové hodnoty prodejem lovu (služby).
Tedy součástí výpočtu náhrady škody (např. za neoprávněně ulovenou zvěř či za zvěř strženou volně pobíhajícím psem) by měl být výpočet škody spočívající ve stanovení ceny za ev. poplatkový lov. Není důležité, zda legální uživatel honitby běžně poplatkový lov realizoval, ale že tento druh služby mohl poskytovat.
Náhrada škody či škoda způsobená uživateli honitby by měla být součtem obou škod - jak škody přímé, tak škody z ušlého zisku. Bohužel, ve své praxi se setkávám s tím, že při stanovení škody jak uživatelé honiteb, tak někdy i znalci, neoprávněně ulovenou zvěř oceňují jen "jako zvěřinu". Takto oceněná zvěř nevyjadřuje, podle mého názoru, plně škodu, která pytláctvím či jinou podobnou činností vznikla legálnímu uživateli honitby. Důsledkem chybně stanovené škody je následně i "mírné" hodnocení trestněprávní odpovědnosti soudem.
Bohužel, musím konstatovat, že nejen orgány činné v trestním řízení, ale i soudy nejsou dostatečně obeznámeny s problematikou škody z ušlého zisku. Snad vzhledem k rozsahu projednávaných trestněprávních věcí a také k absenci či nedokonalosti výuky této problematiky na právnických fakultách ne všichni soudci a státní zástupci jsou s problematikou pytláctví a myslivosti obeznámeni.
Zůstává tedy většinou na poškozeném a ev. na znalci, aby při dokazování při soudním řízení dostatečně vysvětlil nejen výpočet ceny, ale i postup a důvod výpočtu škody přímé a škody z ušlého zisku.
Problematika škody z ušlého zisku bude nepochybně předmětem činnosti a pozornosti teorie a snad postupně i judikatura dopracuje pojem do funkční podoby. Nejen dokonalost obecně závazných předpisů, ale i generální prevence daná soudními rozhodnutími, ke kterým mohou přispět všichni účastníci trestněprávního jednání, umožní eliminovat pytláctví jako činnost vysoce společensky nebezpečnou.
Použitá literatura:
Jehlička O. a kol., Občanský zákoník, C. H. Beck Praha 1994
Právní předpisy v platném znění