Časopis Myslivost

Posouzení chovné hodnoty lovené trofejové zvěře se děje víceméně třístupňově. První, kdo přichází do přímého styku se zvěří, je lovec provádějící vlastní selektivní zásah. Jeho úloha je pravděpodobně nejsložitější, neboť musí mít na paměti celou řadu faktorů, které musí často v krátkém časovém úseku a za nepříznivých podmínek analyzovat. Měla by proto u něj být naprostou samozřejmostí vysoká míra zodpovědnosti, teoretických znalostí i praktických zkušeností. Problematická na tomto stupni posuzování je především skutečnost, že případná chyba v odhadu je konečná a nelze ji následně odstranit.

Druhým hodnotícím stupněm je myslivecký hospodář, který posuzuje oprávněnost průběrného odstřelu za uživatele honitby a na jeho základě přijímá opatření pro další plánování lovu. Konečně poslední instancí, přicházející do styku již pouze s vlastní trofejí a zprostředkovaně také s dalšími údaji o vyspělosti či zdravotním stavu vyřazeného jedince, je odborná hodnotitelská komise. Její verdikt bývá ve většině případů konečný, představuje podklad pro rozhodování o dalším hospodaření v chovu zvěře, plní statistickou funkci a do značné míry také představuje jakousi odbornou záštitu, konzultační prvek a metodické vedení chovu v rozsahu daného regionu.

Vlastní stanovení kritéria pro selekční odstřel je představováno komplexním posouzením hodnoceného jedince a následným porovnáním zjištěných skutečností s jakýmsi předem definovaným standardem. Právě toto stanovení předpokládaného standardu vzhledem k věku jedince je velice složitou otázkou, která navíc podléhá časovým a prostorovým výkyvům. Hlavními vodítky při nalezení tohoto kritéria se stává celková tělesná vyspělost jedince, jeho zdravotní stav a u zvěře samčí pochopitelně tvar a síla trofeje.

Při stanovení chovného standardu zvěře je třeba mít vždy na paměti, že se do něj promítá celá řada faktorů jako je typ dané populace, roční chod počasí (především průběh zimního období, intenzita a rozložení mrazů, výška sněhové pokrývky, počet slunečných dnů během parožení), úživnost honitby, stresové faktory, výrazné ekologické změny za poslední období, ale také vnitřní složení dané populace, poměr pohlaví, vyspělost zvěře, místní typické podmínky (vliv sezónního rekreačního ruchu, dopravy) apod. Právě místní podmínky zde sehrávají důležitou roli a nestačí většinou přihlížet při hodnocení trofejí k průměru stanovenému např. V rámci jednoho okresu (což se děje na úrovni okresních chovatelských přehlídek nejčastěji). Je naopak více než vhodné při posuzování zohlednit i menší specifické oblasti v závislosti na klimatických podmínkách, geomorfologických jednotkách i charakteru honiteb, především vzhledem k poměrnému zastoupení lesních a polních ploch.

Vzhledem k těmto skutečnostem je více než zřejmé, že stanovit přesný model či popis chovného a průběrného jedince je velice obtížné. V některých pramenech se však setkáváme s určitými doporučeními kritérii, ke kterým lze při hodnocení chovné hodnoty zvěře přihlížet, pochopitelně po jejich přizpůsobení místním podmínkám. Jako příklad bych rád uvedl návrh všeobecných kritérií pro posuzování chovných a průběrných srnců zpracovaný podle publikace "Přehlídky, hodnocení a úprava trofejí" (Macourek a kol., 1990). Hodnoty jednotlivých kritérií, založených na stavu trofeje, jsou zde pro posouzení nadějných srnců a srnců s vysokou chovnou hodnotou uvedeny následovně.

U jednoletých srnců se předpokládá délka lodyh minimálně v rozmezí 6-8 cm, lodyhy mají přiměřeně silné, mírně rozbíhavé. Pro chov postačuje tvar špičáka, větší členění, podobně jako případná nepravidelnost tohoto členění není pochopitelně na závadu. Důležitý je také tvar pučnic, které by měly být přiměřeně silné a vyšší.

Dvouletý srnec by pro zařazení do kategorie chovných měl mít lodyhy dlouhé alespoň 15 cm, členěné minimálně ve tvaru vidláka, lodyhy by měly být částečně perlené, přibližně stejně vysoké, opatřené alespoň slabšími růžemi. Tvar lodyh se předpokládá mírně rozbíhavý nebo poněkud obloukovitý.

Ve věku tří let splňuje kritéria srnec se silnými, perlenými lodyhami s délkou přes 20 cm, tmavěji zbarvenými a stejně vysokými. Růže se předpokládají dobře vyvinuté, členění ve tvaru šesteráka s delšími výsadami a stejnoměrnou stavbou. Tvar lodyh je opět rozbíhavý, mírně obloukovitý.

U čtyřletých a pětiletých srnců se požaduje délka lodyh opět přes 20 cm, musí být silné, bohatě perlené, stejně dlouhé, mírně rozbíhavé, poněkud obloukovité s dobře vyvinutými růžemi. Samozřejmostí je rovněž členění šesteráka s dlouhými výsadami.

Mezi šestiletými a staršími srnci, kteří dosáhli vrcholu svého vývoje lze již chránit pouze trofejově nejzdatnější jedince v případě, je-li jejich zastoupení v kmenovém stavu velmi nízké.

Kritéria pro posouzení srnců s nízkou chovnou hodnotou a málo nadějných srnců jsou zde stanovena následovně:

U jednoletých srnců lodyhy pod 5 cm, lodyhy nápadně různě dlouhé, tenké, hladké či úzce stavěné. Nežádoucí je rovněž deformace lodyh či jejich větší počet. U pučnic je chybou jejich pokřivení či tenkost.

Ve dvou letech jsou za průběrné považováni srnci s lodyhami pod 15 cm délky, dále rovněž srnci s lodyhami tenkými, nestejně dlouhými, bez perlení a bez patrných růží. Průběrná je v tomto věku kategorie špičáků a nepravidelných vidláků. Nežádoucí je také větší počet lodyh nebo pučnic, pučnice tenké, křivé, vylomené či jinak deformované. Mezi nežádoucí tvary paroží se rovněž počítají trvalé abnormality.

V kategorii tříletých srnců se vyřazují jedinci s lodyhami pod 20 cm, úzce stavěnými, málo perlenými, nestejně dlouhými, se slabými růžemi. Odstřelovými jsou také srnci s členěním lodyh menší než šesterák, případně šesteráci s krátkými výsadami nebo výsadami jen naznačenými. Rovněž lodyhy křivé, nesouměrné, nevzhledné stavby s trvalou abnormalitou, kyvadlové, zaškrcené nebo škůdnické jsou důvodem k vyřazení z chovu. Nežádoucí jsou rovněž slabé či vylomené pučnice.

Mezi čtyřletými a pětiletými srnci se vyřazují především jedinci se slabými lodyhami pod 20 cm délky, s malým perlením, nestejně dlouhé, nepravidelné, s málo vyvinutými růžemi, případně s lodyhami úzce stavěnými nebo naopak příliš rozbíhavými. Nežádoucí je členění menší než šesterák nebo šesterák s krátkými výsadami a opět trvalé abnormality či nadpočetnost pučnic nebo lodyh.

Mezi šestiletými a staršími srnci lze za odstřelové považovat prakticky všechny, je-li jejich zásoba v populaci dostatečně vysoká. Nad osm let věku jsou pak k odstřelu určeni všichni srnci bez rozdílu.

Zajímavá kritéria při stanovení hranice chovnosti srnců, zakotvené dokonce v legislativních podmínkách lovu zvěře ve Slovenské republice, přinesl v čísle 6/1998 časopis Hubertlov. Víceméně pro úplnost bych je rád na tomto místě také ocitoval.

Za chovné jedince jsou zde velice striktně označeni srnci ve stáří jednoho roku s tvarem špičáka, nebo členitějším, s délkou nejméně 10 cm a tupě zakončené. U dvouletých srnců je nepřekročitelná délka lodyh 15 cm při členitosti nejméně šesteráka s délkou výsad nad 3 cm. Ve věku srnců tři až pět let je jako kritérium ochrany uváděno členění pravidelného šesteráka s výsadami nad 5 cm a výškou lodyh nejméně 20 cm.

Jak vidět, naši východní sousedé si podmínky pro průběrný odstřel stanovili poměrně stručně a na naše poměry snad až benevolentně, zato však napevno a přímo v zákonných normách. Tento krok se z mého pohledu rozhodně jeví jako přinejmenším vhodný námět pro diskusi při přípravě nového zákona o myslivosti v ČR.

Podíváme-li se nejen na výše uvedené ukázky, je více než zřejmé, že vypracovat jednoduchý "matematický" model (jehož nasazení bývá i v samotné praxi značně ošidné) pro stanovení kritérií průběrného odstřelu je značně problematické. Samotné hodnocení se tak stává rozborem dílčích ukazatelů, které nám ve vzájemné kombinaci umožní porovnání s již zmiňovaným místním chovným standardem. Z jednotlivých dílčích ukazatelů vzhledem k trofeji se tedy jedná především o posouzení její výšky, hmoty, členitosti, tvaru, barvy a perlení. Výška trofeje je u srnce zakotvena silně v jeho genetických dispozicích a bývá také charakteristickým rysem dané populace srnců. Podléhá sice podmínkám v době parožení, ale tento ukazatel si srnec snaží co nejvíc podržet i v méně příznivých letech. Výška trofeje se stává podle místních podmínek základním znakem chovnosti např. u skupiny ročních špičáků.

Hmota trofeje je mnohem více závislá na úživnosti prostředí a podmínkách daného roku než výška. Důležité si je ale uvědomit, že podmínkou dobrého parožení bývá dobrá tělesná konstituce, především dobrá kostra, včetně silných pučnic. Bývá proto téměř pravidlem, že konstitučně silní srnci s masivní lebkou a dobrými pučnicemi nasazují rovněž kvalitně založené trofeje.

Velmi důležitým znakem ukazujícím na chovnou hodnotu srnců je členitost jejich trofejí. Požadovaným standardem je tvar pravidelného šesteráka, který by měl srnec nasazovat pravidelně již od třetího roku života. Podmínkou jsou rovněž dobře vyvinuté pravidelné výsady, které jsou plně mineralizované a přiměřeně zašpičatělé. Chybějící nebo nedostatečně vyvinuté výsady jsou u dospělých kusů neodpustitelnou vadou, která se geneticky přenáší na další generace.

Tvar paroží je u srnčí zvěře velice proměnlivým ukazatelem, který se může s největší pravděpodobností měnit i během života jednoho konkrétního kusu zvěře. Bylo by proto velmi nereálné uvažovat o tom, že průběrným odstřelem dosáhneme určitého požadovaného tvaru paroží v dané populaci. Nicméně za nejlepší tvar srnčí trofeje je běžně považován mírně rozbíhavá tvar s lodyhami mírně oboukovitými. Za tvar jednoznačně vyřazující srnce lze považovat velmi úzce sevřené, zaškrcené nebo extrémně rozbíhavé lodyhy.

Zcela specifickou skupinou, která je běžně určována k průběrnému odstřelu, je skupina srnců nosící abnormální trofeje, které se výrazně liší od předpokládaných standardů. Abnormality je ovšem nutné rozdělit do dvou skupin - na přechodné (dá se u nich s dalším parožním cyklem předpokládat návrat k normálnímu vývoji) a trvalé. Mezi nejznámější abnormality patří absence části nebo celého parůžku vzniklého jeho ulomením. Je nutno si uvědomit, že chybějící lodyha nesnižuje genetickou hodnotu kusu a je-li druhá část trofeje v pořádku, nejedná se v podstatě o odstřelového jedince. To však platí pouze u srnců, kterým chybí část lodyhy. U srnců, kteří mají vylomenou celou lodyhu, většinou i s pučnicí, již nikdy nedojde k normálnímu vývoji paroží a klesá tak jeho konkurenční schopnost v dané populaci.

Další známou skupinu představují srnci - vývrtkáři. Předpokládá se, že na vývoji tohoto paroží se podílí především silné napadení parazity a že se v podstatě může jednat o přechodný problém. Nicméně jsou tito srnci také zařazováni mezi odstřelové kusy. Další závažnou závadou na trofeji může být porézní a lámavé, tzv. troudovité paroží, které se často zaměňuje s přechodným vnějším poškozením vzniklým omrznutím parožní hmoty v době parožení.

Z ostatních abnormalit, které nejsou sice geneticky fixovány, ale jejichž podstata představuje pro zvěř značný handicap, je nutno připomenout také různé deformace paroží vzniklé poruchou metabolismu zvěře vedoucí ke vzniku trofeje různě tvarované, ohnuté, pokroucené či svěšené. Podobná situace nastává rovněž u srnců, kteří prodělali úraz dlouhých kostí. Ten se projevuje ve změně látkových pochodů a jednostranné deformaci trofeje, u trvale poškozených kostí rovněž trvalé.

Zcela zvláštní kategorii představují srnci paličkáři a knoflíkáři. Ti se vyskytují nejčastěji mezi ročky, ale můžeme se s nimi setkat i v ostatních věkových skupinách. O důvodech vzniku této parožní varianty již bylo napsáno mnoho. Všeobecně jsou však paličkáři považováni za kusy vysloveně zaostalé, nevhodné obecně k dalšímu chovu a měly by být v každém případě tím prvním, co bude z chovu odstraněno.

Jako poslední významný ukazatel kvality srnčí trofeje se uvádí její perlení. Perlení (včetně vyspělosti a tvaru růží) je velice proměnlivé a je jen těžko rozhodnout, je-li v konkrétním případě výsledkem příznivých podmínek nebo geneticky uloženou informací.

Všechny výše uvedené modely zohledňují toliko kritérium trofejové. Při cíleném hospodaření se zvěř však také zcela pochopitelně platí, že na výřad patří veškerá zvěř trpící podvýživou, těžkým napadením parazity, zvěř zaostávající ve vývoji či kusy evidentně poraněné.

Chceme-li se zabývat hodnocením chovu srnčí zvěře, nesmíme v žádném případě opomenout chov zvěře holé. Je s podivem, že tato část selektivních opatření bývá ve správném počtu honiteb zlehčována či zcela opomíjena, přestože celkový kvalitní chov má svůj základ jedině ve správně vedeném chovu holé zvěře.

Posouzení kvality (ale i určení věku) holé zvěře je podstatně složitější než u srnců, neboť zde chybí podstatné vodítko - trofej. Jako vodítko pro posouzení chovné hodnoty holé zvěře nám tak může posloužit v podstatě pouze její celková vizáž, vyspělost, věk a zdravotní stav.

Na tomto místě si je nezbytné uvědomit, že výše uvedené faktory nelze dost dobře "přečíst" v případě, kdy holá zvěř již přebarvila do zimního šatu. Pro dobré posouzení chovu nám tak může posloužit pouze období září a první polovina října, tak by také měl být situován odstřel minimálně 70 % plánovaného počtu holé zvěře. (Z. Kolář doporučuje opatrněji, asi 1/4 na každý měsíc, ale upozorňuje, že ani to se zdaleka neplní.) V tomto místě období je nutno odstranit z chovu všechny kusy, které nevykazují odpovídající kvalitativní znaky. Směřování hlavního těžiště lovu holé srnčí zvěře do období okolo vánoc je jedním z hlavních chovatelských přehmatů a mělo by být tak také posuzováno! Tím se před námi objevuje další z kritérií posouzení provedených chovatelských opatření - časový rozvrh lovu srnčí zvěře.

U srn je oproti srncům značně zjednodušeno rozvrstvení do věkových tříd a většinou nám postačuje odlišit mladé srnky a srny ve stáří od 3 do 7-8 let. Starší srny jsou již přestárlé a z chovu je proto vyřazujeme. Hlavním důvodem není skutečnost, že by plošně vodily horší srnčata, ale spíše fakt, že díky celkovému vyčerpání organismu jen stěží přečkají zátěž zimy.

U srnek ve druhém roce života, kdy nebývá ještě problém s určením jejich věku, se soustřeďujeme na selektivní odstřel slabých jedinců. K tomu je nezbytné umět alespoň přibližně odhadnout hmotnostní standard této věkové skupiny v dané oblasti. Musíme však dát pozor, neboť srnky často doplácejí na známé kritérium odstřelu nevodících srn. Je nutno si uvědomit, že jen minimum srn je skutečně jalových a ve většině případů takto klasifikovaných srn se jedná právě o mladé srny, které z nějakého důvodu přišly o srnče nebo o plod během extrémně tuhé zimy.

O rok později již přestávají být srny snadno odlišitelné od starších, nemají však výrazný břišní provis. Snad se dá polemizovat o tom, že prozatím vodí ještě slabší potomstvo a případné odebrání srnčat srnám ve třetím roce života by jejich dalšímu vývoji mohlo prospět.

Je nutné si uvědomit, že u kategorie dospělých srn na jejich kvalitu ukazuje především kvalita jejich potomstva. Běžně je doporučována zásada, že jedna srna by měla vodit jen jedno srnče. Srnu i v poněkud horší kondici se dvěma kvalitními srnčaty je třeba důsledně šetřit, má koneckonců důvod vypadat vyčerpaně. Na druhé straně odstraňujeme z chovu srny, které vodí jedno nebo i dvě podprůměrná srnčata, neboť jsou s největší pravděpodobností nositelkami nevhodných genetických vloh. Nemusím snad ani na tomto místě zdůrazňovat, že srnu lovíme vždy až po odebrání všech srnčat!

Odstřel srnčat je poněkud jednodušší než odstřel srn, protože rozdíly ve vyspělosti jedinců bývají dobře patrné. Platí, že do počátku zimy by srnče mělo dosáhnout minimálně polovinu své konečné hmotnosti. Kritérium průběrnosti se tak odvíjí opět od znalosti místní populace srnčí zvěře. Veškeré kusy, které této hranice nedosahují, je nutno z chovu odstranit. Dobrý srneček má navíc již v tomto období patrné počínající rašení pučnic, někdy jen zježenou srst na čelní kosti mezi slechy. Srnečka může do konce roku dosáhnout velikostně o rok starší slabší srnky.

Při průběrném odstřelu srnčat je vhodné dodržovat zásadu, že nejdříve lovíme nadpočetná a konstitučně slabší srnčata. Pochopitelně, volíme-li mezi dvojicí srnčat, snažíme se vždy ulovit to slabší. Jsou-li obě srnčata dobře vyvinutá, není na závadu, dovoluje-li nám to plán lovu a celková situace v chovu, přesto jedno z nich srně odebrat. To zajistí pro oba zbývající dostatečnou výživu před zimním obdobím.

Pro potřeby chovatelských přehlídek se v některých okresech ČR jako povinný doklad, dokumentující odlov holé zvěře, požaduje rovněž předkládání spodních čelistí ulovených kusů. Právě rozměry těchto spodních čelistí se mohou stát jedním z kritérií hodnocení hospodaření se zvěří v případě, že si myslivecký hospodář nebo hodnotitelská komise stanoví průměrné rozměry čelistí zvěře dosahované v daném regionu. Na vlastní chovnou hodnotu kusu pak může poukazovat mimo jiné právě porovnání velikosti získané čelisti s tímto vypočteným modelem. Jako příklad průměru na úrovni celé ČR bych zde uvedl průměrnou délku čelisti srnčete ve věku 7 měsíců (135,2 mm) a srn ve stáří od jednoho roku do sedmi let (140,9 mm, 145,9 mm, 151,9 mm, 156,7 mm, 156,1 mm, 149,6mm, 157,7 mm) věku (Vach 1993).

Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že máme podle mého názoru dost poznatků i (prozatím) kvalitní genetický materiál k vyšlechtění kvalitních populací srnčí zvěře. Záleží jen na nás samých, na naší vůli i zopovědnosti, jak s tímto základem do budoucna naložíme.

Použitá literatura:
Macourek a kol. : Přehlídky, hodnocení a úprava trofejí, 1990.
Vach: Srnčí zvěř, 1993. Kolář: Průběrný odstřel srnčí zvěře, 1995.