61. ročník Memoriálu Karla Podhajského
Vladimíra TICHÁ
Příjemné a přátelské město Náchod hostilo po třiatřiceti letech naši největší a asi také nejtěžší ohařům určenou soutěž - memoriál Karla Podhajského. Slovo hostilo je v tomto případě zcela na místě. Jsou města a obce, ve kterých by nejraději psy zcela zakázali a kynologové jsou zde osobami obecně odsuzovanými. Zdá se, že v Náchodě to vidí jinak. Psům i jejich doprovodu se otevřelo celé město včetně půvabného zámku. Právě v jeho prostorách vítali účastníky memoriálu pořadatelé v dobových krojích a právě zde proběhlo slavnostní zahájení, kterého se zúčastnili i představitelé města. Možná se někomu zdá, že úvodní ceremonie vrcholných kynologických akcí jsou zbytečně dlouhé a určitě nepřidají na klidu z pochopitelných důvodů nervózním vůdcům. Je ale třeba vzít v úvahu, že memoriál není jen soutěží ve výkonu psů. Je to i nesmírně velká a v současné "zlobné" době velmi důležitá propagace kynologie a samozřejmě i myslivosti.
Memoriál probíhal v honitbách MS Paseky, Rasošky, MS Kosná Hora, Náchod a MS Hubert, Heřmanice. Prostory určené jednotlivým disciplínám byly vzdáleny řadu kilometrů. Značení však bylo výborné a tak každý našel vše co chtěl a zabloudit se podařilo pouze dvěma vůdcům a to až na samém konci soutěže, takže málem přišli o slavnostní vyhodnocení. Místa určená pro lesní práci byla přehledná, les čistý, bez většího podrostu a podmínky tedy byly, zvláště ve srovnání s letošním Memoriálem Richarda Knolla, velmi příznivé. Diskusi vyvolávaly barvy nebo spíše trasy, po kterých byly vedeny. Je ovšem třeba přiznat, že ve stejném terénu byly značeny barvy na nedávném Svobodově memoriálu a tam prý nikomu potíže nedělaly. Výborně zvolené byly prostory určené pro polní práci. Přímo udivující bylo množství zvěře. Bylo jí tolik, že se z korony ozývaly až závistivé povzdechy. Dobře přehledné, a pro diváky tedy atraktivní, bylo malé pole. Pořadatelé se o všechno a všechny výborně starali. Jídlo i pití bylo vynikající a okolo stánků s občerstvením se tvořily skupinky besedujících lidí. Opět se potvrdilo, že memoriál není jen vyvrcholením přípravy psů, ale také příležitostí k setkání s přáteli. Všichni účastníci by ale byli určitě přivítali pravidelně doplňovanou tabuli výsledků. Kdo chtěl vědět, jak se memoriál vyvíjí, musel objíždět jednotlivé disciplíny a vyzvídat na vůdcích a koroně.
Své schopnosti porovnávalo dvacet ohařů z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa a Dánska. Tradičně byli nejvíce zastoupeni němečtí krátkosrstí ohaři - 15, němečtí drátosrstí ohaři - 2 a po jednom zástupci měla plemena anglický setr, irský setr a maďarský krátkosrstý ohař. Výsledky občas ovlivnila nervozita vůdců, u některých zahraničních psů se zdálo, že zátěž, kterou dvoudenní memoriál představuje, je pro ně příliš velká. Způsob, jakým přijímali vůdci horší známky, hodně hovořil o jejich vztahu ke psům i o jejich žebříčku hodnot. Vůdce, jehož pes obdržel z přinášení srstnaté na malém poli dvojku byl určitě nešťastný, ale psa přesto pochválil a prohlásil, že i on má na chybu. Jeho kolega na nulu z vlečky naopak reagoval způsobem, který nepotěšil nikoho z přítomných a mimo jiné i dokazoval, že neúspěšná fena dobře ví, proč se ho bojí. Příjemným překvapením byla fenka maďarského krátkosrstého ohaře. Viszla je plemeno temperamentní a pro někoho obtížně zvládnutelné. Fenka, která startovala na letošním memoriálu Karla Podhajského, přijela přímo z Maďarska a podobnými problémy netrpěla. Důvodem možná bylo i to, že se jednalo o pětiletou, tedy vyzrálou zkušenou bojovnici. Rozhodčí i diváky oslňovala naprosto vynikajícím nosem a pozorovat elegantní a krásně zbarvenou fenu v poli bylo přímo uměleckým zážitkem. Obstála v I. ceně a v celkovém pořadí byla šestá. I. cenu, 487 bodů a první místo si vybojoval Sent Kořenice pana Bohumila Nováka. Získal titul Vítěz 61. Memoriálu Karla Podhajského a čekatelství mezinárodního a českého šampionátu práce - CACIT a CACT. Druhé místo získal velice "chuťový" pes Hoky z Nemilanských hájů pana Františka Hladíka. Mimo I. ceny, 483 bodů a rezervního čekatelství šampionátů r.CACIT a r.CACT získal i ocenění za nejlepší práci v lese. Výkony tohoto psa jsou vyrovnané a i náhodný divák by jeho práci označil za radostnou. Tento pes mimo jiné vyhrál letošní Memoriál Richarda Knolla. Dokazuje to, že jeho výsledky nejsou nahodilé a že právem patřil ke koronou obdivovaným jedincům. Třetí místo, opět v I. ceně a s 482 body obsadil Ajax z Dukovanského havranu pana Miloše Knotka. Ocenění za nejlepší polní práci si odnesl Chary z Plentova dvora, vůdce pan František Horel, jako nejlepší vodní práci označili rozhodčí výkon Erose od Kaskád pana Františka Měšťánka. Všichni uvedení jedinci patří k plemeni německý krátkosrstý ohař. Devět I. cen, čtyři II. ceny, čtyři III. ceny a tři psi neobstáli. To jsou celkové výsledky, které 61. Memoriál Karla Podhajského od předchozích ročníků nijak neodlišují. Velký úspěch znamenal memoriál pro chovatelskou stanici Kořenice. Pol Kořenice vyhrál loňský memoriál, Sent Kořenice vyhrál letošní a Gron Kořenice se umístil s oceněním I. cena na vynikajícím pátém místě.
Práce rozhodčích byla, jak už to na takových soutěžích bývá, kritizována i chválena. Rozpaky ovšem vyvolalo zdržení při počítání výsledků. Slavnostní závěr memoriálu se tak posunul až k jedenadvacáté hodině. Vrchní rozhodčí, pan Čeliš, se k problému postavil naprosto rovně. Omluvil se všem účastníkům, vysvětlil, že došlo k chybě v součtech, na kterou upozornil až Ing. Matějka, který souběžně výsledky zpracovával na počítači. Rozhodčím poslouchajícím vysvětlení pana Čeliše určitě nebylo dobře. Je ale třeba si uvědomit, jak náročný pro ně takový memoriál je. Mimo fyzické zátěže, kterou představují dva dny posuzování, jsou ještě vystaveni značnému psychickému tlaku. Jsou bedlivě sledováni vůdci i koronou a každé jejich rozhodnutí je rozebíráno ze všech stran. Povaha česká je povaha zvláštní. Nejen v kynologii platí, že ti, kteří se dívají a nemají tedy žádnou zodpovědnost, jsou přesvědčeni o tom, že právě oni vědí, jak to má být správně a to správně je úplně jinak, než jak to rozhodla osoba k tomu v daný okamžik oprávněná. Po dvou fyzicky i psychicky náročných dnech, v době, kdy se všichni ostatní už jen baví, si musí určitě unavení pánové sednout a zabývat se administrativou. Už by si konečně měl někdo uvědomit, že rozhodčí tu jsou na něco jiného. Oni mají hodnotit práci psů, ocenit ji příslušnou známkou a za tu známku nést i zodpovědnost. Nezbytně nutnou administrativu, tedy i zmíněné počítání výsledků, už může udělat někdo jiný, nejlépe počítač. Případné chyby lze vyloučit systémem kontrol. Při využití počítače, jak ukazuje zkušenost např. z memoriálu pořádaného ve Věrovanech, jsou snadno dostupné i průběžné výsledky. Počítače jsou dnes skoro všude. Pracuje s nimi plemenná kniha, využívají je chovatelské kluby. Je škoda, že je zatím v oblasti výkonu nedokážeme nebo spíše nechceme využít.
Sbor rozhodčích byl česko-slovensko-německo-dánský. Jeho ozdobou byl bezesporu prezident německého klubu krátkosrstých ohařů, pan Claus Kiefer. Usměvavému a přitom autoritativně působícímu pánovi se Memoriál Karla Podhajského líbil. Pochvaloval si velkou účast německých krátkosrstých ohařů a velmi vysoce hodnotil jejich připravenost. Litoval trochu toho, že z memoriálu vidí jen drobné disciplíny, které posuzuje a nikam jinam se nedostane. Pořadatelé se však k problému postavili velmi rozumně a po dohodě s vrchním rozhodčím panu Kieferovi ukázali i leccos jiného. Prezident německého klubu chovatelů krátkosrstých ohařů je velkou kynologickou, dalo by se říci přímo světovou, osobností, je ale velice skromný a ochotně odpovídal na všechny dotazy. Na otázku, co si myslí o soutěžích a zkouškách zaměřených jen na polní práci, odpověděl, že považuje ohaře za všestranného psa a dává tedy přednost zkouškám tuto všestrannost ověřujícím a že tento trend prosazuje u KO země jejich původu, tedy Německo. Ptali jsme se i na to, zda se mu jednotlivé disciplíny na našem memoriálu zdají být těžké. Odpověděl, že v Německu jsou na tom podobně. Možná lze někdy najít určité rozdíly v náročnosti. U nich je např. horší voda, u nás zase něco jiného, ale celek je dobře porovnatelný. Pan Kiefer posuzoval s JUDr. Nývltem a MVDr. Nejdkem. Ptali jsme se, jak se mu s našimi rozhodčími spolupracuje. Své kolegy velmi chválil a řekl, že do této chvíle společně posoudili čtrnáct psů a vždy se v názoru na výslednou známku shodli.
Naše kynologie se v současné době potýká s obtížemi vyvolanými tím, že se jedno plemeno chová ve více klubech. Z loveckých plemen tento problém postihl např. německé krátkosrsté ohaře (3 kluby), anglické ohaře (2 kluby) a také jagdteriéry (2 kluby). I na tuto oblast jsme se pana Kiefera zeptali. Řekl nám, že chovatelský klub německých krátkosrstých ohařů, jehož je prezidentem, má 7000 členů. Při tak velkém počtu není nic divného, že se vytvářejí menší, zemské, organizační složky. Všechny jsou však zastřešeny jedním vedením. Jakékoliv tříštění chovu považuje za velmi riskantní a nerozumné. Pan Kiefer pak opustil vážnější témata a vyprávěl o tom, jak posuzoval zkoušky německých krátkosrstých ohařů v Jižní Africe a s jak z našeho hlediska neobvyklými druhy zvěře se tam setkal. Vyslovil také přesvědčení, že u nás není naposled. Lze jen doufat, že ti, kteří o tom rozhodují, jeho přání vyhoví. Z hlediska naší kynologie má jeho účast dvě velká plus. Je to vynikající rozhodčí a je to také člověk, který může o našich psech i lidech okolo nich hovořit i tam, kam se my ostatní nemáme možnost dostat. A je to pán, jehož slova mají váhu. Ne každý zahraniční rozhodčí toho zná tolik jako pan Kiefer a ne každý zahraniční rozhodčí je jako on ozdobou naší nejvyšší soutěže. Na letošním memoriálu posuzující dánští rozhodčí nepůsobili zdaleka tak jistě, zdálo se, že se někdy obtížně orientují. A to je škoda. Pro memoriál, pro psy, pro vůdce i pro koronu.