Jedná se o zanedbané a nevyužívané pozemky, které zvolna zarůstají vegetací. Nalezneme je na okrajích sídel, na svazích, opuštěných důlních prostorách, původních pastvinách či méně úrodné zemědělské půdě. Velká část z nich se pak rozkládá v údolích kolem vodních toků lemovaných podmáčenými kyselými loukami nebo v těsné blízkosti rybníků. Zkrátka všude tam, kam se zemědělec s těžkou technikou nedokáže dostat.
O tom, jak je schopnost přírodní sukcese, tedy znovuosídlení opuštěného území divoce rostoucími druhy, obrovská, se dočteme v mnoha zdrojích. Nejednoho čtenáře by ale zajisté zaskočila pravda o tom, jak velkou plochu si dokázala příroda osvojit nazpět během posledních sta let. Běžně se uvádí, že plocha volně rostoucí zeleně, tedy nejen nové divočiny, ale také hospodářských lesů založených na zemědělské půdě, se oproti období první republiky zdvojnásobila!
Důvody již byly naznačeny. Může za to pokles pastvy, odklon od tradičního ručního obdělávání zemědělské půdy, absence domácích chovů zvířat i dotační politika směřující v uplynulých desetiletích k zalesňování půdy. Je to logické zejména s ohledem na společenské změny, kterými jsme jako Češi během dvacátého století, nejen s přihlédnutím k dané problematice prošli. Hlavní zlomy přitom představovala prvorepubliková pozemková reforma odebírající půdu šlechtě a velkostatkům, která vedla ke vzniku početné vrstvy drobných zemědělců. Po ní přišla reforma komunistická, která v podivném experimentu sloučila drobné državy do podivně (ne)fungujících jednotných zemědělských družstev a státních statků.
Konečný záraz fragmentované a druhově pestré krajině pak přinesla revoluce technologická, která s nástupem těžké výkonné techniky se širokými záběry a vysokými pojezdovými rychlostmi změnila zem v obrovské lány monokultur prolévaných pestrou směsicí chemických koktejlů.
Doufali-li jsme v roce 1990, že návrat tradičních pořádků navrátí také rozum do našich polí, těžce jsem se zklamali. Komunismus za sebou zanechal řadu zločinů. Tím největším ale byl podle mého radikální řez odstavující venkovskou komunitu vztahově od půdy, kterou obdělávali její předkové.
Původní hospodáři již většinou nežili, případně neměli dostatek vitality, ale ani prostory a strojový park k tomu, aby mohli začít znovu hospodařit. Jejich potomci pracovali v továrnách či terciérním sektoru, z velké části trvale bydleli ve městech a vrátit se k celoroční dřině svých otců odmítali. Kde leží rodinný majetek už ani netušili, natož, aby se zajímali o to, kdo a jak s ním nakládá. Stačilo přece pár tisícovek ročního nájmu, případně pole a lesy rovnou prodat spekulantům a nově se formujícím velkostatkářům. Ti krajinu rychle přeměnili v jiný typ továrny, která se stala především zdrojem příjmů, nikoliv prostorem odkázaným předky, o který se musíme z úcty ke kořenům postarat.
To, co nejde rychle a snadno zpeněžit či obdělat, se tak stává přítěží a zůstává ležet ladem. Z hlediska přírody by se to zdálo být jako dobré řešení. Někde možná. V drtivé většině případů se ovšem jedná o malý průšvih.
Za staletí intenzívního obdělávání a jiného využití se radikálně změnily nejen klimatické, ale i hydrologické a půdní poměry, včetně nabídky rostlin a živočichů ochotných uvolněný prostor rychle ovládnout. Na místech pestrých, pravidelně kosených lučin s desítkami bylin, se začaly šířit dobře profitující rostliny reprezentované pouze několika dominantními druhy.
Plochy začaly zarůstat šípkem, bezem, trnkami, maliníkem, vrbami, rákosem, v lepším případě olšemi, jeřáby, břízami, javory a jasany. V podrostu se rychle prosadily nitrofilní kopřivy, bodláky, lopuchy, svízele, starčeky a kyselomilné trávy. Nechybí mezi nimi ani vysloveně invazivní druhy jako bolševník nebo křídlatka, kolem vod se úspěšně šíří netýkavka žláznatá.
Ani pro volně žijící živočichy neposkytují tyto porosty mnoho užitku, snad kromě úkrytu pro velké druhy spárkaté zvěře.
Tento vývoj trvá z hlediska ekosystému teprve pouhých pár desetiletí. Je tedy otázkou, zda se s delším časovým odstupem zvolna neprosadí původní druhy dřevin a porosty se opravdu nezmění v divočinu v pravém slova smyslu. Vzhledem k celkovým změnám podmínek jsem však spíše skeptikem…
Podobně zarostlá louka, která nese podle souběžně protékajícího potoka místní název Žlabská, se nachází i pod Horkami. Pamatuji ji ještě jako pravidelně sečený pruh, z něhož si lesní zaměstnanci odváželi na zimu seno. Pak začala zvolna zarůstat podle výše popsaného scénáře. Je jen dobře, že se alespoň její dolní části ujal místní zemědělec, který ji zakoupil, vyčistil od náletových rostlin a během několika let zkultivoval do stavu, který opět vyhovuje pastevním potřebám zvěře.
Její horní část však zůstala ladem. Podmáčená, plná ok vody, prorostlá změtí buřeně, s plochami vysoké neúživné třtiny, která sem na sušší místa radostně zavítala z okolních pasek. Stala se rejdištěm komárů, ovádů a domovem divočáků. Ti si zamilovali zejména kolečko rákosu, který se uchytil na spojnici dvou malých potůčků a rok za rokem se zakusoval dál a dál do louky.
Mezi vlhkomilnými rostlinami se kdysi nenápadně objevila i dvojice výrazně kvetoucích vysokých bylin, které jsem dosud neznal a která si začala uzurpovat stále více plochy ze zbývající části dosud volného prostoru, takže je brzy nešlo přehlédnout.
První z nich byla vrbina obecná. Výrazné klasy žlutých květů se špičatými okvětními lístky uspořádanými do podoby zlatých hvězdiček zazářily s vrcholícím létem mezi jinak nevábnou chaoticky rostoucí zelení.
Druhou byla až dva metry vysoká bylina s chomáči bílých květů připomínajících poněkud pomačkaná květenství černého bezu. Jednalo se, jak jsem si záhy dohledal o léčivku s poetickým názvem tužebník jilmový. Literatura jej doporučuje coby přírodní acylpyrin s účinky mimo jiné proti dně. Jak mi později došlo, nebyla u nás vrbina až tak vzácnou a setkávali jsme se s ní již dříve na mnoha jiných místech. Jenom jí přibylo.
Razantní nástup tužebníku, který začal jednoznačně v tomto prostoru, je však pro mě až do dnešních dnů záhadou. Netrvalo totiž ani deset let a tahle výrazná rostlina se začala objevovat na všech vlhčích místech v okolí. Na některých se dokonce stala během krátké doby dominantním druhem. Nešlo tedy pouze o zanedbání jedné konkrétní louky, ale o celkový profit rostliny, která začal kvést kolem plotů, nekosených cest a potoků v širokém okolí. Proč, to opravdu nevím. Že by za tím byla opět změna podnebí a celkové oteplení?
Mezi porosty tužebníku a vrbiny na mě kdysi čekalo několik překvapení v podobě divočáků. Když se začali ve zvětšujícím se porostu rákosu objevovat, přenesli jsme sem s kolegou od blízkého kaliště starý žebříkový posed. Prvního kance jsem ulovil prakticky obratem a byl to jeden z mála větších divočáků, s nímž jsem se mohl setkat za plného světla.
Seděl jsem tehdy na posedu opřeném o kmen krajní olše a snažil se sledovat dění okolo. Opravdu jsem se spíš snažil, než sledoval. Do louky moc vidět nebylo, porost bylin zde byl během léta vysoký místy i dva metry. Protkaný byl sítí tunelů a výrazných ochozů, které prorazila zvěř přecházející od porostu rákosu směrem k lesu. Nechyběla ani menší oka plná blátiví vody, kde se černá chladila během horkých dnů. I k přístupu k posedu jsem musel koneckonců použít zvěřní ochoz.
Člověk by čekal, že se podobně mohutné stvoření bude porostem prodírat s výraznými zvuky. Opak byl ale pravdou. Náhle tam byl, jako by se zrodil ze samotné Země. Stál mírně našikmo a upíral svoje světla přímo mým směrem. Opatrně, jak jen to šlo pomalu, jsem zvedl kulovnici z kolen, opřel ji přes ohrádku a zamířil. Na hlavu téměř nikdy nestřílím, tohle si, pokud to jen jde, odpustím a dávám přednost jisté ráně na lopatky. Teď nás ale dělilo jen asi třicet metrů a já byl v ideální střelecké pozici. Křížem zaměřovače jsem se proto jenom krátce dotknul jeho spánku a prst stejně krátce pohladil vyladěnou spoušť. Rána, která houkla mezi buření, kance složila přímo do louže, v níž stál. Vše netrvalo snad ani dvě minuty.
Teprve po výstřelu a troše té lovecké třesavky, mi došlo, co bude dál. A nemýlil jsem se. Na vytažení úlovku k nejbližší cestě jsem si musel sehnat nejen holínky a pořádný postraněk, ale také dva nic netušící pomocníky. Pomstu okolní přírody za odebrání jejího dítěte pak na nás všech dokonala nespočetná hejna komárů…
Černé, kterou jsem v mokré louce a v její těsné blízkosti ulovil, bylo více. Vesměs se jednalo o drobnější selata, s nimiž bylo následně lepší pořízení. Tedy až na jednu výjimku, kterou byl po několika letech opět kanec. Vzpomínám na něj velmi rád, protože patřil mezi nejlepší majstrštyky, které se mi při lovu černé zvěře povedly. Pěkně jsem si jej tehdy povodil loukou pomocí vábničky známé jako „chrochtačka“. O tom ale na závěr dnešního příspěvku, nechť si laskavý čtenář lehce pocvičí svoji trpělivost.
Vábení divočáků
Nejdříve přidám s dovolením několik postřehů o vábení divočáků obecně. Je to způsob lovu velmi zajímavý a opravdu funguje. Respektive dříve mi fungoval skvěle tam, kde s ním černá neměla mnoho zkušeností. O tom, jak je učenlivá a chytrá, všichni dobře víme. A proto stejně rychle prokoukla i tuto lest a úspěšnost vábení poklesla jako mávnutím proutku. Nevadí. Zůstaly alespoň vzpomínky a prostor pro další experimentování.
Problematika vábení černé zvěře je pravděpodobně nejméně známou a nejméně propracovanou kapitolou v celé oblasti vábičského umění. Všeobecně se dočteme, že divočáci mohou reagovat na hlas drobné kořisti, například myšky, ptáčka, zajíce nebo srnčete. Podobné případy cíleného vábení jsou však v našich honitbách víceméně vzácné a myslivce, kteří by se na podobný způsob lovu černé zvěře vysloveně specializovali, bychom ve svém okolí snadno spočítali.
Zajímavé je, že potřebné vybavení je přitom velmi staré, známé a rozšířené. Asi je ale pro většinu kolegů zajímavější pasívní vysedávání u hromady vyloženého krmiva.
Chrochtačka se naproti tomu začala jako specializovaná pomůcka objevovat někdy kolem přelomu letopočtu. Jak již sám název napovídá, jedná se o pomůcku, pomocí které můžeme imitovat typické zvukové projevy černé zvěře. Vábení tedy funguje na sociálním principu. Využívá nicméně také vnitrodruhové potravní konkurence a řevnivosti mezi jednotlivými tlupami černé zvěře.
V prvním případě se doporučuje obvykle při použití vábičky imitovat hlas vodicích bachyní, které se ozývají klidným kratším pochrochtáváním. Za tímto hlasem by měli přicházet především kňourci, a to nejen v období chrutí. Mnohokrát mi takový divočák přesadil přes průsek mezi houštinami již za plného světla.
Jak však ukazují některé zkušenosti, je při vábení divočáků mnohem účinnějším nástrojem imitace lomozu vydávaného tlupou černé zvěře během sběru žíru. Černá zvěř je dnes víceméně teritoriální, což platí jak pro letní stávaniště v rozsáhlých porostech řepky a kukuřice, tak zejména pro zimní měsíce, kdy se divočáci stěhují zpět do lesů. V obou prostředích si jednotlivé tlupy obsazují určité území, v němž hájí dostupné zdroje potravy. A právě tohoto chování lze v určitém období výhodně využít.
Opravdu dobré vábničky, a těch opravdu dobrých nebývá mnoho, by tedy měly zvládnout nejen pochrochtávání, ale při silnějším fouknutí by měly být schopny přeskočit na kvičení selete. Právě pokvikávání selat hašteřících se u potravy je pro ostatní černou nejdráždivější. Zvýšeného efektu dosáhneme tehdy, proložíme-li vábení občasným zamlaskáním.
V jednotlivých sériích, mezi které vkládáme delší odmlky, střídáme kratší pochrochtávání a prodloužené zvuky, které mohou ve finále přejít ve vysoké kviknutí.
Tak jako u jiného vábení, platí i zde, že méně je někdy více. Jindy si ale můžeme dovolit projev zintenzívnit až na hranici skutečného lomozu tlupy. Záleží na situaci, momentální odezvě zvěře a na její ochotě spolupracovat.
Nebudu na tomto místě lhát. Mnoho z dále uvedených vzpomínek a dobře míněných rad má konkrétně u nás již mírně historický punc. Za posledních deset let se v lesní honitbě na Vysočině podmínky změnily tak radikálně, že z původních zkušeností lze využít spíše ty obecné a ty ostatní je třeba pozvolna aktualizovat.
Důvody pro tuto změnu jsou dva – za prvé již tisíckrát skloňovaná kůrovcová kalamita a za druhé radikální změna v chování černé zvěře. Ta se dnes pohybuje nocí naprosto tiše, bez obvyklého hašteření a doprovodných zvukových projevů. Spolu s tím se značně zkomplikovalo i vábení založené právě na zvukové komunikaci.
V každém případě jsem s vábničkami a černou zvěří prožil historicky mnohé a mnohé z poznatků bude zajisté v pozitivním i negativním smyslu užitečné pro kolegy, kteří se o daný způsob lovu projeví zájem.
Jak vábit
Vábím-li černou zvěř pomocí chrochtačky, začínám vždy kratšími kontaktními zvuky. Většinou postačují tři až čtyři chrochtnutí proložená minutkou klidu. Po zhruba pěti podobných seskupeních zachovám ticho a čekám na odezvu. Nepohne-li se během čtvrt hodiny nikde zvěř, pokusím se v následující sloce přidat lehce na intenzitě. Ve finále se dostanu až k táhlejšímu pochrochtávání a pokvikávání.
Seskupení si musí každý sám vyzkoušet a popřemýšlet o reakci prasat. Orientujeme se nejen podle jejich odpovědí, ale také podle směru postupu v leči. Když vábení přeženeme, černá většinou ztichne. V tom případě zůstávám chvíli v klidu a následující sloku začínám opět s nízkou intenzitou. V každém případě se snažím, aby vábení nebylo jednotvárné, a aby z něj pokud možno vyznívala přirozená pohoda a spokojenost.
Jiným případem použití vábničky je šoulačka, kdy nás černá zvěř zaslechla a dává se na ústup. V tom případě ji můžeme někdy zklidnit, usměrnit nebo alespoň pozastavit poklidným pochrochtáváním. Jestliže na nás nevidí, a samozřejmě necítí, zabere občas podobná lest. V každém případě ale počítejme s tím, že se nás divočáci pokusí obejít a navětřit. Často tento úskok zvládnou až neuvěřitelně potichu. Na místě také vydrží v tichosti stát a prověřovat okolí doslova desítky minut. Musíme tedy být trpělivější než divočáci. Pojmou-li sebemenší podezření, nepodaří se nám je vylákat vůbec.
Napodobení zvuků černé zvěře pomocí uvedené vábničky není ve své podstatě náročné. U všech typů docílíme imitace jednoduchým foukáním do náustku, přičemž zvuk modulujeme změnou intenzity a zakrýváním ústí rezonanční trubice rukou. Někdy nezaškodí použít při zakrývání rukavicí nebo alespoň přehrnutý rukáv.
Kdy a kde vábit
Otázkou samozřejmě zůstává, kde a kdy černou zvěř vábit. Odpověď se může zdát jednoduchá, nicméně nemusí být vůbec jednoznačná. Vábíme zcela logicky tam, kde se černá zdržuje. Od podzimu do jara se jedná o okraje houštin, rozsáhlých ploch buřeně, rákosu a jiných vhodných porostů. V létě se ji můžeme pokusit vylákat na okraje obilných lánů, porostů řepky, kukuřice, na posečené pásy, k nižším nebo polehlým plochám plodin. Ve dne nemá smysl lákat černou zvěř do vzrostlých otevřených lesních porostů nebo přímo na volná prostranství. Sem se divočáci dají vytáhnout pouze v noci a jsou-li v pohybu.
Ochota černé zvěře vytahovat při vábení mimo krytinu je obecně velmi malá. Je to zvěř více než opatrná, a i když má o zvuky zájem, nerada se vystavuje cizím očím. Téměř na sto procent se bude snažit dostat pod vítr. Bude-li muset přejít přes průsek, pokusí se jej obejít, nebo přes něj bleskurychle přesadí. Podobná situace přitom panuje i na okrajích polí. Černá zde poctivě obchází poválená oka i prosečené průseky. Na vábení přitom jednoznačně reaguje, protože se zvolna přibližuje, občas zastaví a delší dobu jistí, po chvíli odpovídá a pokračuje v pohybu. Opatrnost je u ní ale na prvním místě.
Tím se nepřímo vracíme k otázce, kde divočáky vábit. Nejlepší je posed, který není vysoký, aby zvěř zvuky neslyšela z přílišné výšky, nicméně z něj musíme získat alespoň trochu slušný výhled shora. Ideální je místo, kde se porosty lehce rozvolňují, přehledné průseky jsou přerušeny z obou stran nízko zavěšenými větvemi, kde na pole navazují pruhy vyšší nesečené trávy nebo kde se v pasekách vyskytují skupinky a pruhy náletových dřevin. Divočáci tyto krytiny ke svému postupu velmi rádi využívají. Začnou-li se k našemu stanovišti skutečně blížit, raději se odmlčíme. V lese využijeme blízkost stálých ochozů, protože většinou splňují některou z výše uvedených podmínek a černá je při pohybu preferuje.
První naprosto elementární zásadou je při vábení černé zvěře dobrý vítr. V tomto směru si dovolím doporučit kolegům buďto polohrubou mouku přenášenou v malé krabičce nebo ještě lépe obyčejný dětský bublifuk. Ten má jednu obrovskou výhodu. Je jí dlouhý dosah a vysoká citlivost na sebemenší závan vzduchu. Bubliny jsou dobře vidět i za šera, při slabém proudění se dlouho drží ve vzduchu a ukáží nám i překvapivé změny směru ve větší vzdálenosti.
Druhá obecná podmínka se týká doby vábení. Obvykle se nesnažíme černou zvěř zvedat z lože, protože černá v tom případě nijak ochotně nereaguje. V praxi to znamená, že vábíme nejraději teprve poté, co se tlupa v leči sama pohne a snažíme se spíše vhodně usměrnit její postup. Jde-li o pohyb směrem ke stanovišti, do prostoru vnadiště nebo na přehlednější průsek, pak samozřejmě nevábíme a na svoji přítomnost předem neupozorňujeme. Právě vábení poblíž vnadišť přináší opravdu nejlepší výsledky.
Nejúčinnějším hlasem je zde delší klidné pochrochtávání černé proložené pokvikáváním selat a občasným mlasknutím. Domácí tlupa černé zvěře často ochotně reaguje a přichází se přesvědčit, kdo na „jejich“ vnadišti hoduje.
Zavábit se také snažím těsně po setmění v případě, že černá dosud mlčí. Občas se mi ji podaří tímto způsobem vyprovokovat. Vždy ale teprve v uvedené době, kdy se již s největší pravděpodobností chystá k aktivitě.
Při vábení je nezbytně nutná trpělivost. Tlupy se nám často ozvou, na vábení odpovídají, ale lečí se pohybují zdánlivě chaoticky. Často se i na dlouhou dobu odmlčí a leč zdánlivě opustily.
Jak jsem již naznačil, časy skutečně úspěšného vábení poněkud odezněly. Černá dnes reaguje mnohem méně ochotně a je mnohem opatrnější. Zimy se dnes vyznačují mírným počasím, absencí mrazů i sněhové pokrývky. Černá má tudíž mnohem menší důvod k aktivitě a dodržuje spíše klidový režim. Druhým důvodem pro nižší úspěšnost vábení je zkušenost bachyní. Domnívám se, že celá řada z těch, které dnes vodí selata, již v souvislosti s vábením nasbírala negativní zážitky.
Konkrétní zkušenosti z vábení černé
Za několik let, kdy jsem uvedené vábení úspěšně praktikoval, jsem nasbíral desítky zkušeností a úspěšných případů přivábení černé u vnadiště nebo lesní krytiny, výjimečně i poblíž zemědělských porostů (v honitbě nemáme v podstatě pole). Podíl těch, které skončily jejím úspěšným ulovením, bych ale odhadl pouze někde pod 50 %. V ostatních případech mě černá navětřila nebo se ani po dlouhé době nedostala na přehledný prostor. Z konkrétních zážitků si dovolím vzpomenout na některé typické a opravdu nezapomenutelné.
Na prvním místě zde stojí určitě první úspěch s vábničkou v ruce. Bylo to během jednoho z teplých podzimních úplňků. S otcem jsme si dali po čekané sraz u vozu. Z přilehlé houštiny se nám ve stejný okamžik ozvala tlupa černé zvěře. Poodstoupili jsme od auta a potichu se dohodli - já zkusím zavábit a táta bude případně střílet. Prasata jsme si krásně „přitáhli“ až na deset metrů. Věrna tomu, co jsem si měl ověřit později, ani v bledém měsíčním světle neopustila suchou trávu a jediné, co jsme mohli chvíli pozorovat, byly vrcholky štětinatých hřebenů. Napoprvé to byl ovšem neskutečný zážitek.
Do svých vzpomínek musím přidat také zkušenosti s vábením černé zvěře pomocí zaječího vřeštidla a myškování. První se mi přihodil před mnoha lety, kdy jsem toho o vábení ještě příliš nevěděl. V nočních listopadových hodinách jsem tehdy zasedl na kazatelnu uprostřed louky poblíž zeleného řepkového pole. Již za pár minut se na okraji lesa objevila tlupa, která začala ihned buchtovat. Měsíček šel do úplňku a bylo celkem dobře vidět. Černou jsem „pásl“ dobře hodinu a dlouho se zdálo, že se mi přiblíží na mysliveckou vzdálenost. Pak však přestala divočáky činnost bavit, seřadili se do zástupu a vyrazili přes horizont pryč. Nebylo na co čekat.
Zavábil jsem zaječím vřeštidlem Turvab. Jedná se mimochodem o super dřevěné výrobky ve tvaru nábojnice, které na trh uvedl kdysi dávno Jiří Hrdlička a následně na rodinnou tradici navázal jeho vnuk Michael.
Tlupa tehdy zarazila na hranici viditelnosti hned po prvních zvucích. Po dalším krátkém zavábení se vydala klusem zpět. Na louce se divočáci rozestoupili do nepravidelné rojnice a vydali se směrem k posedu. Jedno sele se mi pak podařilo ulovit.
Osud tomu chtěl, že v podstatě na stejném místě, jenom snad o sto metrů výše v poli, jsem po dvaceti letech ulovil další sele. Tehdy to ale už bylo za pomoci termovize a za vydatného přispění vábení myškováním. Byla to koneckonců, jestli si dobře vzpomínám i moje první zkušenost s použitím termovize při lovu.
Čekal jsem na okraji dosud nezaoraného strniště. Jeho okrajem se táhla travnatá cesta, na které jsem delší dobu popocházel a sledoval okolní život. Několik desítek kusů srnčí zvěře, pár zajíců a nakonec toulavá kočka. Seděla mezi řádky a nehnutě číhala na myši. Když jsem se k ní pokusil přišoulat, ukázala, jaké má i dlouhodobě domestikované zvíře v terénu smysly.
Bylo krátce po 22. hodině a já se rozhodl vrátit domů. Už jsem dokonce vypnul přístroj a vykročil, když ke mně dorazily zvuky lámané slámy a výraznější šustění. Znovuoživená technika ukázala tlupu černé se dvěma hrubšími kusy a asi šesti selaty, jak se pomalu přesouvá protějším rozhraním mezi polem a přilehlou loukou. Kdyby zvěř vydržela v pohybu daným směrem, dostala by se ke mně nanejvýš na nějakých 200 metrů.
Vítr nevál zcela ideálně, ale kdyby se mi podařilo přejít strniště v kolmém směru, dostal bych se černé přímo do cesty. Po překonání asi dvou třetin vytyčené trasy se tlupa stočila z okraje louky do pole, směrem šikmo nade mne. Postavil jsem si proto pirštok, bez kterého neudělám dnes ani krok, a čekal. Bachyně jasně určovaly směr vzhůru svahem. Ke střelbě jsem se stále nemohl odhodlat, a proto jsem zkusil zamyškovat na rty. Intenzívně a opakovaně.
Myškovačku většinou nepoužívám. Postačuje totiž pevně stisknout rty, přitlačit je zepředu na zuby a silně krátce přes pootevíranou mezeru vsát vzduch. Na viděnou mne to nikdy nezklamalo. U černé, lišek i kun. Trénovat se tahle technika ale dá nejlépe po setmění na sovách. Zamyškujete-li dobře, puštíci vám téměř přistávají na hlavě.
Tlupa zareagovala okamžitě, zarazila na místě, vedoucí bachyně se otočila, krátce jistila a pak obrátila tlupu zpět po svahu. Vedla ostatní opět mírně šikmo, tentokrát se však výrazně blížili. Pohyb už nebyl kompaktní a původní jednolitý „vláček“ se potrhal. Tu a tam tlupa zastavila a znovu jistila.
Byl jsem z termovize tak unesen, že jsem skoro zapomněl, proč jsem zde. Dokonce jsem zřetelně viděl i drobné sele, které výrazně napadalo na zadní běh.
Prasata se ještě asi dvakrát zastavila a jistila. Už to ale nebyla spojitá skupina, spíše dvě izolované party. Postižené selátko je neustále dobíhalo a motalo se v mezeře mezi nimi.
Jakmile na chvíli zastavilo mimo ostatní těla, zamířil jsem na komoru a vystřelil. Když jsem se po výstřelu znovu srovnal se směrem i s okulárem, viděl jsem jen závěr tlupy mizící k lesu a odkazující prasátko mezi řádky slámy…
Nu, a mezi ty nejhodnotnější zážitky se zařadil i divočák ulovený na v úvodu vzpomínané mokré louce, uprostřed nové divočiny. Na čekanou se mnou tehdy vyrazila moje dcera Týna. Tyhle tendence ale projevila pouze několikrát a nikdy myslivosti jako takové nepropadla. Když však projevila přání jít na čekanou, zpozorněl jsem. Bývalo to totiž něco jako poloviční záruka úspěchu. Její přítomnost zvěř přímo přitahovala.
Usedli jsem spolu na nízký posed poblíž porostu rákosu. Byl to už jiný a na jiném místě. Na moje opakovaná upozornění, že by nebylo od věci právě tady zbudovat nějaké zařízení, nikdo nereagoval, a proto jsem se tohoto úkolu ujmul za pomoci syna, který se začínal kolem myslivosti motat, sám. A jak už to bývá, stačily dva úspěchy, aby začalo být v lokalitě myslivecky náhle víc než jen rušno…
No, tehdy jsme na dosud bezproblémový kozlík ani tak neusedli, jako se do něj doslova nacpali. Byl totiž konstruovaný tak pro jeden a půl osoby, respektive pro pohodlné sezení jednoho myslivce. Posed byl umístěný nad táhlou depresí, kterou obvykle protékala symbolická stružka vody lemovaná liniovým porostem náletových olší, vrb a bříz. Mezi námi a lesem vzdáleným asi 40 metrů se táhl pruh skutečné divočiny z porostu vysokých bylin.
Na okraji lesa jsme, jako obvykle v době seče řepky, založili zárodek budoucího vnadiště tak, aby si černá zvykla na krmení, jakmile se vrátí z polí. Navštěvováno v té době ale v podstatě nebylo.
Se soumrakem se v rákosí po naší levé ruce ozvala černá. Přecházela sem, tam, lámala, pochrochtávala, ale krytinu evidentně nehodlala v brzké době opustit. Vzhledem k situaci jsem se rozhodl v krátkosti zavábit.
Nejdříve jsem zvolil nenásilné pochrochtávání, které jsem postupně zintenzivňoval a posléze přešel v pokvikávání selat. Podle zvuků doléhajících z vegetace zareagoval pozitivně minimálně jeden kus, který se vydal směrem k posedu a zastavil se asi deset metrů daleko. Bohužel, k celému přesunu využil výhodu zarostlé deprese. Protože se mu něco nezdálo, zastavil, foukal a následně se stáhl zpět.
Po dalším vábení se vrátil na původní místo a celá situace se opakovala. Zintenzívněným vábením, a tím, jak se smrákalo, se mi ho podařilo vylákat mimo potok do vysoké trávy. Zde se s funěním a mlaskáním pohyboval v kruzích další minimálně čtvrthodinu.
Když se již poněkolikáté vrátil do rákosí, zavábil jsem naposledy atypicky dlouhým zachrochtáním, které jsem přerušil řadou „poklepání“ na ústí vábničky. Byl to momentální nápad na rozloučenou. Kus zareagoval okamžitě. Jako blesk se prosmýkl trávou, která zašustila, a zvuky ustaly někde poblíž. Neviděl jsem ale vůbec nic.
„Je tady, přímo pode mnou!“, šeptá mi Týna do ucha. Pořád o něm nevím. Další zašustění, další půlkruh. Konečně zahlédnu hřbet. Jen pro doplnění musím uvést, že o termovizích nebo digitálních přístrojích jsme si tehdy mohli nechat jen zdát. Vrcholem úspěchu pro nás byly lovecké svítilny, které se začaly pro noční lov černé zvěře legalizovat. Ta už byla koneckonců hezkou chvíli připravená a spínač dálkového ovládání jsem tisknul mezi rukou a předpažbím. S touhle pomůckou jsem ulovil také řadu prasat, ale její použití bylo tak trochu jako na houpačce. Tu zvěř na světlo nereagovala, jindy poodešla a vrátila se, aby v jiných případech okamžitě vzala do zaječích. Záleželo zřejmě na osobních zkušenostech dané tlupy.
Při aktivaci svítilny byl vždy rozhodující ten správný moment. Ideální bylo, zůstala-li tlupa zaskočená co nejintenzívnějším světlem na volnějším prostranství v okamžiku, kdy jsem alespoň podle siluet měl rámcovou představu o jejím rozestavení. Na nějaký výběr, přemýšlení a čekání na osamělý kus nebyl většinou čas. Zamíření a výstřel musely následovat v těsném sledu.
V diskusi na téma humánnosti svítilen jsme v době jejich nástupu svedli nejednu bitvu. Nechci se chlubit, ale byl jsem jedním z prvních, kdo se tehdy nebál otevřeně napsat názor na podporu zavedení do praxe. Dnes už si nikdo ani nedokáže představit noční výstřel na pouhou siluetu divočáka někde na okraji houštiny nebo pole. Kolik postřelených kusů zůstalo po podobných hazardech nedohledáno? Kolik neštěstí se nemuselo nikdy stát? A zabránit jim mohlo jedno jediné krátké bliknutí výkonné svítilny…
Hřbet, který jsem tehdy v trávě zahlédl, byl pro správné načasování výstřelu málo. Sedíme dál a napětím ani nedýcháme. Divočák hledání původce zvuku vzdává a pomalu se stahuje směrem k lesu. Nevím, zda se vydal přímo na vnadiště či zda to byla náhoda, ale právě tady jsem na otevřenějším prostranství zahlédl v puškohledu temný stín. Rychlý stisk spínače a kraj lesa zalil oslnivý proud světla. Proti nám stál pořádný kus, tak kolem sta kilo. Bylo jasné, že je během chvilky pryč. Kříž se ustálil na štětinatém čele se svislým ramenem běžícím přes osu těla. To by mělo vyjít.
Po ráně se kanec doslova zhroutil na nástřelu. Rychle přebíjím a jistím vše přes puškohled. To jen pro případ, že by šlo o obrnou ránu, ale není toho třeba. Třeba je opět jen dvou dalších pomocníků, kteří již svoji práci v tomto terénu dobře znají a terénního auta s valníkem…
Josef DRMOTA