Přichází podzim, který nese odnepaměti označení „myslivecké žně“, a s nímž je spojená celá řada společných loveckých akcí. Díky dlouhému historickému vývoji, kdy byla česká myslivost postavena na hospodaření s drobnou zvěří, se pro ně vžilo běžně rozšířené označení „hony“. Přestože se pod tento pojem dá slangově schovat v podstatě jakákoliv společná akce, nehledě na lovenou zvěř, nehledě na způsob organizace, byly vždy spojeny právě se zvěří drobnou.
Ony vlastně i ty „myslivecké žně“ jsou pojmem s danou skupinou zvěře úzce souvisejícím. Po celoročním úsilí, přikrmování, lovu dravé zvěře a mnoha hodinách poctivé práce, přišlo několik týdnů, kdy se myslivci mohli věnovat opravdové sklizni, při níž si z honiteb odnášeli plody svého snažení.
Tohle vše se ale postupem času změnilo. Drobná zvěř víceméně zmizela, aby byla plošně nahrazena zvěří spárkatou. Ta je již lovena z velké části individuálně, a především po většinu kalendářního roku. Klasickou „kruhovou“ nebo „plouženou“ leč tak nahradily jiné způsoby organizace. Jen to označení „hon“ nám na mnoha místech v hovorovém kontaktu zůstalo.
I když, abych nebyl nespravedlivý, myslivecká veřejnost začala již většinou od „honů“ odlišovat „naháňku“. Je to celkem logické, neboť její cíl, a především spektrum lovené zvěře, je totiž zcela odlišné. Změna vyžaduje především jinou zbraň, střelivo i organizační přípravu. Cílem je zde primárně černá, ale také jiná holá spárkatá zvěř, a vítaným zpestřením výřadu bývá úlovek opatrné lišky.
Oba pojmy tedy někdy lehce splývají a překrývají se. Co ale mají obě akce společné, je vzájemné setkávání myslivců. Po dlouhé době, po mnoha měsících, často i po několika letech, se mohou potkat staří známí a přátelé. Již to samozřejmě není tak, jako dřív, kdy neexistoval mobilní telefon ani sociální sítě. Přesto ale mají osobní setkání svoje nezaměnitelné kouzlo. Vždyť za rok se toho může tolik změnit. U nás samých, u našich společných známých, rodin, v našich honitbách…
K současným klasickým honům na drobnou zvěř mám poněkud rozporuplný vztah. Oceňuji jejich kouzlo a nádheru společných setkání plnou aktivního pohybu, nutnosti postřehu, dobře umístěných ran, vzájemných kontaktů mezi myslivci, rýpavého žertování i uznání střeleckého umění souseda. To vše ovšem za předpokladu, že skutečné stavy zvěře v honitbě dávají důvod, aby se podobná akce konala.
V mnoha případech jsou totiž hony organizované za každou cenu. Tohoto prohlášení se nebojím, i když vím, že se mnou nebudou mnozí souhlasit. Mají na to koneckonců nárok. Zdůvodnění pro pořádání honů jsou různá a ve skutečnosti vesměs hořce smutná. „Abychom se sešli“. „Abychom měli něco do tomboly.“ „Abychom udrželi tradici“. „Ono to zajícům stejně neublíží.“ „Aspoň ulovíme nějakou lišku nebo prase.“
Skvěle si zastřílet a následně poklábosit lze na nejbližší střelnici. Sejít se navíc můžeme jen tak, na kus řeči. Nebo ještě raději na dobře zorganizované krátké naháňce, respektive nátlačce na lišky. Je totiž lepší ulovit dvě lišky než čtyři zajíce, za kterými se honí třicet myslivců půl dne po celé honitbě, do které vnesou pouze zmatek, ruch a stres pro ostatní zvěř. A na účinnou kombinaci zaječího honu s lovem na lišky nebo divočáky si ve skutečnosti jenom hrajeme.
Oba jmenované druhy, máme-li být opravdu úspěšní, totiž vyžadují naprosto odlišnou organizaci, přístup, trochu přemýšlení, dobrou znalost honitby i zvyků zvěře. A především vysoký stupeň ukázněnosti od všech účastníků.
Do tomboly také můžeme dát hodnotnější „tahák“ v podobě selete nebo srnčete, o které dnes není nouze. Absence drobné zvěře pak není snížením hodnoty celé společenské akce jako spíš důkazem toho, že si přírody a jejích mizejících tvorů skutečně vážíme.
Tradice jsou samozřejmě od toho, aby se udržovaly. Ale také, aby se vyvíjely. K těm nejdůležitějším patří úcta vůči živé zvěři. Dokazujeme ji tím, že se nesnažíme za každou cenu lovit tam, kde se stavy pohybují na hraně zachování druhu. A není pravdou, že ulovení dvou, tří zajíců nic nepokazí. K nim je totiž potřeba připočíst další dva, na které se střílelo, kteří zůstali nedohledáni a na následky zranění uhynou. Každý jeden jedinec je v těchto zdecimovaných populacích ve skutečnosti nenahraditelný.
Dost již skepse. Naštěstí existují ještě pořád honitby, kde se uloví desítky zajíců. Právě tady jsou hony malými skvosty české myslivosti a dávají smysl. Někde jsou dokonce podmínkou dobrých vztahů mezi uživateli honiteb a subjekty hospodařícími na pozemcích. Právě těchto honiteb bychom si měli vážit a snažit se u nich nasbírat zkušenosti dobré praxe. A především – i zde je třeba použít zdravý rozum, vycházet z konkrétních podmínek roku a umět si zavčas říct: „Dost, stačilo!“
Vzpomínky na podobné akce, přestože jsou si v mnohém tolik podobné, pak zůstávají uložené hluboko v naší paměti po mnoho a mnoho let. Může se totiž snadno stát, že budou brzy historií a svým potomkům budeme moci jenom vyprávět o…
…jednom sobotním ránu na konci listopadu, kdy vstáváme ještě za úplné tmy. Rychlá osobní hygiena, konvice mezitím ohřívá vodu na čaj a lehce snídáme. Další čaj chystáme do termosky, bude se během dlouhého dne v polích hodit. Hromádka šatů je připravená od večera, vedle nich stočené patronpásy plné brokových nábojů, zbraně čekají opřené v koutě. Poslední kontrola dokladů, nožů a peněženek. Pár věcí do večerní tomboly na poslední leči, drobnosti, které dlužíme nebo chceme přivést přátelům, uklidnění lehce nervózní manželky, letmé rozloučení a už sedíme v autě. Pozdní příchod nepatří ke slušnému myslivci a před námi je ještě kus cesty.
Ráno se vydařilo již na první pohled a předpověď počasí slibuje stejně vydařený den. Lehce mrzne. Jen tolik, aby byl povrch země spoutaný pevnou krustou zmrazků, která nedovolí lepkavé hlíně obalit boty těžkým závažím. Na straně opačné nebude mráz štípat do nosu, uší a dovolí nám chvílemi i sejmout rukavice. Lépe se pak manipuluje s náboji i samotnou zbraní.
Na povrchu země leží bílý poprašek, který posvětí přicházející svítání tajuplným nádechem. Díky kontrastům bude zvěř dobře vidět. Den jenom pomalu přebírá vládu nad nocí, východní obzor hraje odstíny rudé se zlatou. Světlající nebe posvěcují šmouhy řas, které se jako cáry jemného závoje táhnout nad obzorem.
To už se rudé Slunce jen pomalu a neochotně souká nad prochladlou linii kopců v dáli. Zastavujeme před loveckou chatou mezi ostatními auty a vystupujeme. Štiplavý vzduch naplní noc a pročistí dýchací cesty. „Zajíci budou dneska dobře běhat…“, stará pravda a zkušenost se mihne hlavou. Ve vlhkém a ucouraném počasí se jim nechce z lože. Jen aby jich bylo, jaro bylo studené a léto suché. I na tohle musí dobrý hospodář pamatovat. Dnes více než dříve.
Myslivci se řadí do fronty na kontrolu dokladů, zdraví se, přátelé poplácávají po ramenou, sdělují si rychlé novinky z předchozí doby. U stolů je připraveno lehké občerstvení, vždyť někteří cestovali z dáli. Teplý čaj, káva, něco drobného k zakousnutí, celkově lehká nervozita, kňučení psů pod stoly, a konečně povel: „Jdeme!“
Před chatou se řadí dvojřad střelců, proti nim honci, psi, po stranách vedoucí honu, trubač. Základní pokyny a pak už slavnostní fanfáry podtrhnout mírné vzrušení z daného okamžiku. Jde se!
První kolo začíná hned za domy. Skupina střelců a honců se postupně štěpí na dvě řady, které se klidně, ale nezastavitelně roztahují do protáhlého hada obepínajícího obrovskými kleštěmi pole. Závodčí postupují tak, aby uzavřeli zvěř uprostřed kruhu a míří za dosud vzdáleným, nicméně pevně daným cílem na horizontu.
Kráčíte v řadě jako její nedílná součást. Jako zrnko koulící se pevně daným směrem. Jako korálek navlečený na obrovském náhrdelníku. Zrak upíráte na záda postavy pochodující polem před vámi a občas se ohlédnete přes rameno. Důležité jsou dvě věci – držet co nejvěrněji stopu lovců postupujících před vámi a neporušit stanovené rozestupy. Jen tak je zaručeno, že se řada nezhroutí a mezerami nebude unikat zvěř uzavřená v obrovském pytli.
Uprostřed vlnící se podkovy, jejíž klepeta se začínají nenápadně uzavírat, vypukne první panika. Tu a tam se objeví zajíc. Sedí na zadních a nevěřícně se rozhlíží na podivné postavičky pochodující zdánlivě neškodně po obou stranách. Někteří popoběhnou a znovu mizí v oranici, trsech trav a za keři. Jen dva, tři, se rozhodnou na nich nečekat a jako o život (ono jim o něj ve skutečnosti také jde) prchají dosud pootevřeným čelem leče. Jen ať si běží!
Další zajíc je evidentně vychytralý filuta, případně možná zkušený harcovník. Namísto proti řadě zamíří směrem k objektu vodárny, který se nachází uvnitř vznikajícího kruhu. Betonová kostka je umístěná na obvyklém kopečku obehnaném starým plotem. Kolem spousta buřeně a suché trávy. Zajíc v ní zmizí a už se neobjeví. Evidentně se tady někde v jamce „zašil“, přitiskl k zemi a střelce, který plot míjel, nechal přejít na dosah ruky kolem. Chytrost, která mu zachránila život.
To, že někteří ušáci unikli ještě během zatahování kruhu je v pořádku. V poli musí zůstat také neporaněná zvěř jako základ dalšího chovu. Život jim možná zachránila zkušenost z přechozích let, možná jen pouhá intuice. I ty ale patří k zázraku evoluce zajišťující přežívání těch úspěšnějších jedinců.
Konečně se oba konce obřích chapadel přiblížila k sobě a řady vyrovnávají vzdálenosti mezi jednotlivými střelci a honci. Zatroubení oznamuje začátek leče, obracíme se směrem ke středu, nabíjíme zbraně a pomalu se začínáme přibližovat. Protější kolegové jsou snad kilometr daleko. Nebýt čerstvého poprašku, nebyli by někteří v tmavé oranici snad ani vidět. Teď je vnímáte jako malé figurky na rozehrané šachové partii.
V kole se začínají zvedat zajíci. Někteří zmateně pobíhají, panáčkují a vyhlížejí, kudy bezpečně zmizet. Je už ale pozdě. Jiní se rozhodnout vsadit vše na jednu kartu a vyrážejí proti řadě střelců tam, kde jsou rozestupy největší. Udržet celistvost řady je někdy obtížné. Kvůli terénu ale také kvůli kázni. Všude se najdou lidé, kteří nepochopí. Nebo jen nechtějí… Řada se tak místy vlní a vytváří nežádoucí „pytle“. Kolem nich nejen že občas některý zajíc proklouzne z kola ven, ale nevyrovnaná řada vystavuje přesunuté střelce a honce nebezpečí. Ještěže se na většině úseků najde alespoň jeden rozumný myslivec, který se snaží svoje kolegy usměrnit.
Ozývají se první rány: „Žuch! Žuch! Žuch-žuch!“ Nesou se nad polem z dáli a připomínají spíše duté tlesknutí. Postupně, jak se budou střelci blížit, změní se jejich tón na ostřejší: „Bum-bum!“ znějící jako úder dvou prken o sebe. A teprve až dojde na vaše sousedy, zazní ve výstřelech to správné brokové: „Prásk!“.
Začátek leče mám moc rád a moc rád sleduji souhru celého postupujícího kruhu i pohyb zvěře v jeho kleštích. Vzdálenosti jsou tak velké, že než k našich uším dorazí zvuk z protější strany kruhu, užijete si celou scénu nejdříve svýma očima. Zajíc se konečně rozhodl, kde je nejslabší místo a vyrazí proti němu. Po zasněženém poli se míhá jako nenápadná šmouha s kmitajícími zadními běhy. Jeho slechy vůbec nevidíte, jak je má přitisknuté k hlavě. Proti němu stojí střelec připomínající šedivou kapku.
Ta se náhle rozkročí, její horní konec se prohne proti přibíhající zvěři, aby vyrovnala zpětný ráz zbraně, a oddělí se od ní šedivý obláček kouře, jak se střelný prach proměnil v žhavý sloup energie ženoucí vpřed smrtící brokový shluk. Pak už záleží jen na zkušenosti střelce. Tu se za prchajícím cílem zvedne ze země hrst sněhu a broky neškodně převrátí zmrzlou hroudu, tu šlehne brokový bič dlouhou řadou přímo přes ušáka a zajíc učiní předpisový kotrmelec. Pak už přichází ke slovu ohař, který uloveného ušáka uchopí do mordy a s prutem vrtícím se blahem usedne před svým vůdcem.
Čas pozorování a pohodlného terénu ale končí a z přehledné plochy vzešlých ozimů se dostáváte do oranice i vy sami. Brokovnici je třeba vzít do ruky a dál být velmi ostražitý. Zajíc zalehlý v loži, který napětí okamžiku vydržel až do této chvíle, drží velmi pevně. Postupovat se musí krok za krokem a bedlivě pozorovat okolní terén. I ten za zády.
„Plm!“, vyloupne se s tichým žuchnutím zpoza hroudy ušák, který se nechal z velké části zavát sněhem. Je těsně před vámi a neohroženě vyráží proti řadě. Sklopí slechy nazpět a rychle zakličkuje. Mihne se doslova kolem vašich nohou, proráží ven z kruhu a zrychluje běh.
Otáčíte se za unikajícím zajícem, odjišťujete. Jen zbraň musíte držet hlavněmi pořád vzhůru, aby se jejich osa ani na chvíli nepřesouvala přes sousední střelce v řadě. Teprve když stojíte čelem ven z kruhu, vložíte pažbu do ramene a zalícíte.
Přestože se vše odehraje neskutečně rychle, není v přehledném prostoru zcela nezbytné spěchat a zbrkle se unáhlit. Jen prostě nesmíte příliš otálet. Musíte najít přístup někde mezi oběma póly. Plynulý, jednoznačný, nekompromisní pohyb, při němž víte přesně, co děláte, a proč to děláte. Nejlépe si tohle nacvičíte a zmechanizujete na střelnici. Spoléháte-li se na jednu, dvě náhodné příležitosti, jako je tato někde na poli, nebudete s výsledkem velmi pravděpodobně spokojeni…
Linii hlavní srovnáte s běžícím zajícem, který se teď pohybuje přímo, nicméně mírně našikmo, směrem zleva doprava. Mušku posadíte těsně vedle unikající zvěře, přetáhnete před hlavu a plynule odmáčknete zadní spoušť. Žádné trhnutí, žádné zastavení pohybu hlavní. U starého dobrého „zetháčka“ funguje jako dvojspoušť, přičemž nejdříve odpálí spodní hlaveň a v případě nutnosti stačí pouze podruhé odmáčkout. Tentokrát to nebude potřeba. Máte-li alespoň nějakou zkušenost, poznáte to sami pocitově v okamžiku, kdy prst překoná odpor kovového jazýčku. Je-li vše v pořádku, víte, že broky poletí tam, kam mají.
Zbraň lehce kopne do ramene a vyplivne stovku drobných olověných kuliček, které se začnou před hlavní rozptylovat do podoby dlouhého shluku. Jeho zadní konec dopadne do zasněženého pole a velmi rychle se rozvíjí do dlouhého pásu, který neúprosně, v podstatě rychlostí mrknutí oka, dohání zajíce. Olověný pás se spojí s ušákovou hlavou a překlopí jeho pohyb do kotoulu.
Koutkem oka se podíváte po sousedním střelci. S úsměvem smeká klobouk a lehce uklání hlavu. Je to obvyklý výraz uznání za povedenou ránu. Adrenalin opadává, v bezpečném směru lámete zbraň, vyjímáte nábojnici a sledujete proužek kouře, který opouští komoru. Spolu s ním k vám dorazí vůně spáleného prachu, lehká melancholie a chvilka lítosti nad zmařeným životem. I tyhle pocity k myslivci náleží. Jsme tu proto, abychom tuto činnost vykonávali. Samozřejmě kromě mnoha a mnoha jiných. K myslivosti přirozeně patří. Nesmí se nám ovšem stát posedlostí, ale nezbytnou nutností.
Hon pokračuje, obrovský kruh se stahuje. Další a další zajíci se zvedají v poli, kličkují a tu více, tu méně úspěšně unikají ven. Zajíc před vámi se chvíli rozmýšlí, pak zakličkuje a vyráží přímo proti směru vašeho postupu. Zastavíte a přilícíte. Protější střelci jsou ještě daleko, rána bude bezpečná. Zaječí hlavu posadíte výš nad horní lištu zbraně tak, abyste viděli celou zvěř, a to již se proužek broků rozvíjí vstříc zajícovi. Tentokrát jej ale zachytí pouze okraj pásu smrti.
Vyletí vlna, zajíc zakličkuje a pokračuje v běhu. Teď se hodí i druhá hlaveň. Napodruhé rána „sedí“ a zvěř dělá kotoul. Za chvilku jej již sbírá přibíhající pes a ještě odkazujícího ušáka odnáší svému vůdci. S tichým poděkováním Hubertovi tam nahoru přebíjíte a zbraň pověsíte na rameno. Pro dnešek už snad i stačilo…
Kruh se stahuje víc a víc. Dvě táhlá zatroubení ukončují první fází lovu. „Nestřílet do kruhu!“, letí povel nad polem, po řadě z jedné strany na druhou. Od tohoto okamžiku se již bude střílet pouze na zajíce, kteří proběhnou řadou. Je to rozumné. Protější střelci jsou již blízko a nikdo nestojí o to „chytit“ nějaký odražený nebo klínující brok. Ve shluku jich jsou desítky. Ty, které přijdou během výstřelu do styku s hlavní se otírají a kulovitý tvar změní na nepravidelný. Právě tyhle úštěpky olova se po opuštění ústí chovají nevyzpytatelně a mohou se výrazně vychýlit od osy hlavně. V kruhu se také pohybuje stále víc a víc psů na malé ploše. A ublížit nikdo nechce ani našim čtyřnohým kamarádům.
Když se kruh uzavře ještě těsněji, končí leč tři zatroubení. Další zvěř uprostřed je ponechána jako neporaněná na příští chov. Zbraně se lámou, řada se rozpadá a honci i střelci obtížení ulovenými zajíci míří na místo srazu. Žertuje se, hodnotí povedené rány, a ještě více ty ostatní. Honci rovnají ulovenou zvěř do řady, každý desátý kus se povytáhne. Hospodář zapisuje úlovky a další poznámky jdoucí na vrub úspěšným i neúspěšným střelcům. Na poslední leči se bude účtovat…
Výlož má kromě evidence i další význam – ošetření ulovené zvěře a veterinární opatření. Vybraní zajíci přispívají kapkou barvy k vyšetření na tularémii, honci zajíce vymačkávají a věší na tyče. V tenhle moment mi bývá trochu smutno. Je škoda, že na drtivé většině míst si zatím myslivci nezvykli na vyvrhování zajíců. Proč je tenhle nový postup tak důležitý pochopíme teprve v okamžiku, kdy zajíce doma stáhneme. Modrozelená žebra, vylitý obsah trávicího traktu, jedna velká „chuťovka“. Nu, dostanete-li letos zajíce, vyvrhnete co nejdříve alespoň toho svého. Tady jste ale hostem, je proto slušnost nekritizovat…
A ještě jedna historická zvyklost se z výloží vytratila – posouzení věku ulovené zvěře. Jedná se přitom o jednoduché odlišení zvěře mladé, tedy stoprocentně kladené v daném kalendářním roce, od zvěře starší. Význam podobného kroku je jednoduchý. Nikdo před zahájením honů totiž neví, jak se vyvedly letošní přírůstky. Lovit by se měla především zvěř mladá, tedy ta, která v honitbě přirozeně přibyla. Na každé výloži by měla být ve většině. Jakmile tedy na výložích začne převládat zvěř starší, nelovíme letošní přírůstek, ale kmenový stav, který musí v honitbách zůstat. Jinak sáhneme do samé podstaty a stavy dále decimujeme.
Určení věku zajíců do věku asi 7 až 8 měsíců, tedy jednoznačně letošních, není až tak složité. Mladí zajíci mají samozřejmě drobnější konstituci a nižší hmotnost. Rozhraní činí asi 3,5 kilogramu.
Další možností je tzv. Strohův znak. Mladí zajíci mají na vnější straně loketní kosti předního běhu relativně snadno nahmatatelný výrůstek tvořený vrstvou chrupavky, která umožňuje mladé kosti růst do délky. Tento hrbolek mizí při dokončení růstu kosti.
Je jasné, že uvedeným postupem neodhalíme zvěř, která se narodila brzy na jaře, tzv. březňáky, kteří jsou již starší než 8 měsíců. V každém případě, zachováme-li v rámci zájmu zaječí zvěře pravidlo, že mladí jedinci určitelní podle Strohova znaku budou zastoupeni na výloži ve více než polovině případů, bude to v pořádku.
Charakter honu se po prvních polních lečích náhle mění a na řadu se dostávají zarostlé remízy, zalesněné mlaziny, porost plný maliníku, ostružinových šlahounů a vysoké třtiny. Už sám postup je v tomto terénu obtížný, natož navazující střelecké aktivity. Právě nyní přichází nejnáročnější část z hlediska organizace i ukázněnosti účastníků.
Řada musí postupovat doslova krok za krokem, střelci i honci musí bezpodmínečně kontrolovat pozici souseda, přizpůsobit svůj pohyb pomalejším a každé zaostání za ostatními hlásit. Kontakty mezi sousedy jsou velmi těsné, jinak není šance zvěř zdvihnout z lože. „Zastavit, napravo zastavit a pomalu!“, zní zcela běžné povely. „Jdeme dál!“
Má to svoje napětí, atmosféru i kouzlo. Teď už se řada musí řídit sama jako jeden organismus. Jedná se o její členy, o její bezpečnost. Náhodná rána na nejasný pohyb někde v trávě před vámi je zcela nemyslitelná.
„Zajíc, zajíc, dopředu, doprava!“ hlásí sborem sousedi na levém křídle. Odjišťujete a čekáte s hlavněmi bezpečně zvednutými vzhůru. „Kudy půjde?“, mihne se vám hlavou. Nenápadný ochoz před vámi se táhne kolem plotu oplocenky. „Moc jiných možností nemá…“, soustředíte se na přehlednější proužek prostoru kolem drátěného plotu. Ovšem teprve poté, co se ještě jednou přesvědčíte, že se před vámi skutečně nikdo nepohybuje!
Je to jen hnědé mihnutí mezi buření a bílé pírko za ním, téměř nic víc. Opravdu si vybral tenhle ochoz. Zbraň letí do ramene, tady to bude opravdu „hozená rána“, jen necháte v hlavě ještě prokmitnout bleskový spoj neuronových buněk, který vyloučí loveckého psa. Předsazujete před unikající zvěř kamsi do trsu vysoké trávy. Zbraň ožije svým životem a rozvlní suché stvoly ve směru osy hlavní. „Máš?“, zní obvyklá otázka od souseda. To kdybyste věděli s jistotou…
Řada pomalu postupuje vpřed. Na místě předpokládané nástřelu chomáč vytržené vlny. Tak snad… jo, je tam. Pod starým, napůl vyvráceným pařezem leží další ulovený zajíc. Tak tenhle byl víc než jen zasloužený. Honec nikde, nevadí, svoje úlovky si má myslivec v případě potřeby obstarat sám. Zbraň věšíte na rameno, zajíce berete za zadní běhy. Začíná malá Kalvárie. Přes vývraty, pařezy, změť ostružin až k poli, kde čeká na ulovenou zvěř svoz. I proto dalšího náhle vyvstalého ušáka, kterého jste vyšlápli, necháte běžet bez snahy o výstřel na sousedy. Série několika rychlých ran svědčí o to, že na ně došel. Ovšem také o tom, že je pravděpodobně v bezpečí.
Pověřený honec přebírá na okraji porostu úlovky, ošetřuje je a věší na tyče, které umístí na valník. Traktor odjíždí. Houpá se za ním několik desítek kusů zvěře. Stojíte v tichém rozjímání a sledujete vůz očima. Jste-li opravdu „v obraze“, co se kolem s krajinou děje, musí se vám vrýt hluboko do paměti. Snadno se totiž může opravdu stát, že to bude jeden z posledních podobných výjevů.
Leče pokračují jedna za druhou. Nohy jsou už ale těžké, oranice uvolněná poledním nízko stojícím sluncem váže podrážky, hlad a žízeň se začínají ozývat. Zvěře přibývá a plán lovu je koneckonců naplněn. Hospodář proto hon ukončí.
Střelci se scházejí, honci svěšují zvěř a rovnají ji do řad na pravý bok. Každý desátý kus povytáhnout, kolem ohrádka z chvojí, v rozích malé ohýnky. Tradice jsou krásné a zapomínat bychom na ně neměli. I kdyby zde ležel zajíc jediný. Odlišují nás od těch, kteří loví jen proto, aby lovili. Musíme si je ale prožít nejen s vnější okázalostí určenou pro oči přihlížejících a čočky fotoaparátů. Prožít si je musíme především ve svém srdci.
Do řady za zvěř nastupují honci, čelem k nim střelci, ke hřbetu zvěře hospodář s předsedou a proti trubači. Klobouky jdou z hlav dolů a „Halali“ zazní vstříc zapadajícímu slunci. Je poděkováním okolní přírodě, je omluvou složené zvěři, je oslavou české myslivosti. Tak snad zase za rok, přátelé. A především – vřelé díky všem za pozvání…
Hony, kde se ještě loví desítky zajíců, jsou úžasným zážitkem a jsem vděčný za každé pozvání na podobnou akci. Bohužel jich ale nacházíme jako šafránu a měli bychom si jich podle toho vážit. Znát by to mělo být především na našem přístupu vůči hostitelům i vůči zvěři. Jedná se totiž vždy o malý svátek. Tomu by měla odpovídat i naše ústroj, výbava, a především chování. Nejsem-li si jist, co se ode mě očekává, mohu se přece podívat do nejrůznějších zdrojů a svoje pochybnosti předem vyvrátit. Vyhnu se tak nejedné trapné situaci, o které nebývá, bohužel občas nouze.
Možná také, že nyní na závěr urazím některé pravověrné myslivce, ale nemohu jinak. Pořádat hon jen proto, abych jej uspořádal, považuji ze nešťastné. Ulovit při něm dva, tři, třeba i čtyři zajíce, je zbytečné plýtvání kapacitami i zdroji. Lidskými, spolkovými i těmi zvířecími. A do honiteb tím vnášíme další naprosto zbytečné narušení klidu v době, kdy ho zvěř opravdu potřebuje.
Zvažme proto, zda musíme ten „zaječí hon“ opravdu organizovat. Můžeme k tomu mít opravdu dobrý důvod – stavy zvěře našemu záměru odpovídají, potřebujeme řešit vztah mezi uživatelem a držitelem honitby, omezit škody, ochránit vinohrady, sady nebo výsadbu listnatých stromků po kůrovcové kalamitě. Pak je vše v pořádku. Nad pouhou tombolou, desetiletí zamrzlým zvykem či neochotou něco měnit, se, upřímně prosím, ještě jednou zamysleme…
A to ponechávám stranou aktuální situaci spojenou s propuknutím myxomatózy zajíců, ale o tom zase někdy jindy a jinde….
Josef DRMOTA