Mohou mít různé tvary a velikosti, mohou být cíleně vysazovány, nebo vznikají přirozeně, například náletem různých druhů dřevin. Jsou součástí Územního systému ekologické stability, který zajišťuje propojenost krajinné struktury. V dnešní zemědělské krajině hrají klíčovou roli a pro některé lidi je možná nepředstavitelné, že by remízky z krajiny zcela zmizely.
Pokud to vezmeme v širších souvislostech, bez lidského zásahu by většinu naší krajiny pokrýval lesní porost. Teprve s příchodem člověka, který začal krajinu zemědělsky využívat (přibližně od konce 6. tisíciletí př. n. l.), se u nás začaly šířit druhy rostlin a živočichů vázané na otevřená stanoviště.
S lidskou činností se tak naše krajina stává rozmanitou a strukturovanou. Není to ani tak dávno, kdy byla krajina pestrá díky mozaice drobných políček, pastvin, luk a lesní vegetace. Od 50. let 20. století však došlo k zásadnímu obratu v podobě kolektivizace zemědělství. Malá políčka, úvozové cesty, meze a nálety dřevin na okrajích polí byly nahrazeny velkými lány s jedinou pěstovanou plodinou. Krajina tím postupně ztrácela svou rozmanitost, což se projevilo i na stavech populací vybraných ptačích druhů.
Například v 40. letech 20. století byla koroptev polní (
Perdix perdix) tak početná, že ji bylo možné spatřit téměř při každé procházce do polí. V té době patřila mezi nejvýznamnější lovnou pernatou zvěř, přičemž počet jedinců se odhadoval kolem 6 milionů. Dnes je její populace jen v desítkách tisíc.
Dalším příkladem je ťuhýk obecný (
Lanius collurio), pěvec vázaný na roztroušenou keřovou vegetaci, která se s kolektivizací postupně vytrácela z krajiny. Existuje mnoho dalších podobných příkladů. Ani v dnešní době však není situace zcela ideální a koncepce zemědělské politiky na úrovni EU není vždy optimální z hlediska ochrany ptáků zemědělské krajiny.
Pokud se ale vrátíme k remízkům, jejich vliv na výskyt ptačích druhů v krajině je značný. Ptáci žijící v zemědělské krajině jsou považováni za vhodné bioindikátory, protože jejich populace odrážejí stav životního prostředí. Z výzkumů vyplývá, že remízky patří mezi klíčové krajinné prvky, které pomáhají udržovat vysokou rozmanitost ptačích druhů.
V našem výzkumu jsme se zaměřili na roli ostrůvkovité vegetace pro ptačí společenstva. Cílem bylo zmapovat počet druhů, které remízky využívají, vyhodnotit faktory, které jejich výskyt ovlivňují (charakter remízku, výskyt potenciálních predátorů a rušitelů), a posoudit význam fotopastí jako netradiční metody pro studium ptáků.
Jako modelové plochy jsme vybrali 11 remízků na rozhraní Vysočiny a jižní Moravy v členité krajině Lomnicka. Klíčovým kritériem bylo, aby remízky měly různou velikost a strukturu - od keřovitých porostů až po drobné lesíky.
K monitoringu ptáků jsme použili klasický lineární transekt, který jsme doplnili o fotopasti. Do každého remízku byla umístěna jedna fotopast, která nám umožnila získat cenné informace nejen o výskytu ptáků, ale i o tom, jak remízky využívají predátoři a rušitelé ptáků. Fotopasti zaznamenávaly aktivitu v remízcích kontinuálně po dobu 10 měsíců.
Celkem se nám podařilo zaznamenat 45 druhů ptáků ze 7 řádů a 22 čeledí. Pokud porovnáme obě použité metody, fotopasti zachytily celkem 2366 záznamů, zatímco liniovou metodou jsme zaznamenali 461 jedinců. Nejpočetnějším řádem byli pěvci (Passeriformes) s celkovým počtem 31 zjištěných druhů. Následovali šplhavci (Piciformes) se 4 druhy, dravci (Accipitriformes) se 2 druhy, měkkozobí (Columbiformes) se 2 druhy, hrabaví (Galliformes), sokoli (Falconiformes) a sovy (Strigiformes) po 1 druhu.
Pomocí liniového transektu jsme zaznamenali 9 až 18 druhů na remízek. Počty druhů ptáků zjištěných pomocí fotopastí na jednotlivých remízcích se pohybovaly mezi 5 až 14 druhy.
Nejpočetnějším druhem, zaznamenaným pomocí liniového transektu, byl strnad obecný (
Emberiza citrinella), s celkovým počtem 92 zjištěných jedinců. Tento druh, charakteristický pro otevřenou krajinu, je snadno rozpoznatelný díky žlutému zbarvení samce, zatímco samička má zelenohnědé zbarvení. Typický zpěv strnada („
cicicicicici-cií“) je často slyšet v polních oblastech s roztroušenou vegetací. Strnad obecný v současnosti ubývá, pravděpodobně v důsledku intenzifikace zemědělství.
Nejčastěji zaznamenaným druhem pomocí fotopastí byl kos černý (
Turdus merula). Jeho charakteristické černé zbarvení samce (hnědá samička může být zaměněna s drozdem) a typické chování, kdy se pohybuje v přízemní vegetaci, kde hledá potravu, činily z kosa snadnou „kořist“ pro fotopast. Kos byl často zachycen při sběru potravy, například plodů růže šípkové (
Rosa canina), keře, který často tvořil okrajovou vegetaci remízku.
Zajímavým a v jistém smyslu očekáváným výsledkem bylo, že se obě metody pozorování ptáků částečně lišily, především co se týče zaznamenaných druhů. Například pěnice slavíková (
Sylvia borin), pták s poměrně skrytým způsobem života, byla zachycena pouze pomocí liniového monitoringu. Naopak fotopasti zachytily vzácnější druhy, jako je ořešník kropenatý (
Nucifraga caryocatactes) a na nočních snímcích puštík obecný (
Strix aluco).
Fotopasti byly efektivnější v užších a delších remízcích, zatímco liniový transekt lépe fungoval v širších remízcích s vyššími stromy. Tato rozdílnost může být vysvětlena tím, že liniová metoda častěji zaznamenává druhy, které se pohybují ve vyšších patrech vegetace, případně mají skrytější způsob života, a jsou tedy spíše slyšet než vidět, jak tomu bylo například u pěnice slavíkové.
Fotopasti naopak častěji zachycují druhy žijící na zemi nebo v podrostu. Použití pouze fotopastí by nás proto pravděpodobně ochudilo o zaznamenání řady dalších druhů ptáků. Dá se tedy říci, že fotopasti jsou vhodné zejména pro monitoring ptáků, kteří žijí na zemi v podrostu, jako je například bažant obecný (
Phasianus colchicus) nebo další druhy hrabavých.
Fotopasti a liniový transekt jsou přitom velmi odlišné metody. Fotopasti zaznamenávají přítomnost nepřetržitě v určitém časovém úseku, zatímco liniový transekt má jasná pravidla, kdy je remízek procházen v určité linii a v krátkém čase, což vyžaduje opakované průchody, aby byla data reprezentativní. Navíc u fotopastí nelze snadno určit, zda se na fotografiích neobjevuje jeden jedinec opakovaně, což lze pomocí liniového transektu lépe zhodnotit.
Pomocí fotopastí jsme také zjistili, že remízky využívají různí predátoři ptáků. Predátorem vyskytujícím se s největší frekvencí byla kuna (
Martes sp.) se 185 záznamy a liška obecná (
Vulpes vulpes) s frekvencí 118 záznamů. Mezi ptačími predátory byla nejpočetnější sojka obecná (
Garrulus glandarius) s 51 záznamy. Liška, kuna i sojka jsou běžní predátoři ptáků a ptačích hnízd.
Predátoři využívali remízky různými způsoby, přičemž nejvíce se objevovali v užších a delších porostech. Důvodem, proč tomu tak bylo, mohou být právě prostorové charakteristiky těchto remízků.
Podle výzkumů jsou remízky široké okolo 3 metrů pro potenciální kořist spíše ekologickou pastí, protože jsou tyto typy remízků hojně využívány predátory. Predátoři tento typ stanovišť využívají buď přímo ke shánění potravy, nebo jako migrační koridory v krajině. Karnivorní predátoři, jako kuna a liška, často využívají liniové pásy dřevinné vegetace k hledání potravy, včetně ptáků.
Predátoři, kteří za kořistí nešplhají, například jezevec lesní (
Meles meles), preferují remízky s méně vyvinutým stromovým patrem a hustším podrostem. To je důležité pro ptáky, kteří hnízdí v podrostu nebo přímo na zemi. Například trnka obecná (
Prunus spinosa) je známá svou hustotou a neprostupností, její větve jsou pokryty trny, což z ní činní oblíbené hnízdiště ptáků, díky dobré ochraně před predátory.
Závěrem lze říct, že podpora remízků, liniové vegetace a dalších krajinných prvků hraje klíčovou roli v udržování druhové rozmanitosti ptáků v zemědělské krajině. Pokud bychom chtěli aktivně přispět k podpoře ptačích společenstev v remízcích, je důležité u větších remízků s dobře vyvinutým stromovým patrem dbát na patrovitost a věkovou rozrůzněnost porostu, včetně okrajové keřové vegetace.
U menších remízků s bohatým keřovým patrem je zase důležité zajistit přítomnost keřů poskytujících potravu a úkryt, jako jsou např. trnka obecná či růže šípková.
Co se týče využití fotopastí, ukázaly se jako vhodný doplněk k tradičním metodám monitoringu, avšak nikoli jako hlavní metoda pro záznam ptačí rozmanitosti. Fotopasti zachycují pouze omezený výsek života ptáků v daném prostoru, zejména druhy pohybující se v přízemní vrstvě, zatímco tradiční ornitologické metody poskytují komplexnější obraz o druhové skladbě a chování ptáků. Kombinací obou metod však můžeme získat velmi přesné a užitečné výsledky.
Článek vznikl za podpory interní grantové agentury Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně (AF-IGA-2022-IP-034).
Denisa DVOŘÁKOVÁ, Jan ŠIPOŠ, Josef SUCHOMEL
Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství,
Mendelova univerzita v Brně