K přístroji jsem přistupoval jako běžný uživatel. Zkoušel jsem ho jak v polní honitbě, tak v lese. Sám vlastním klasický digitální zaměřovač s přísvitem a stařičké termovizní pozorovací zařízení, které s novinkou od Pardu nesnese porovnání v žádném ohledu. Byla to pro mě tak do jisté míry nová zkušenost. Objevil jsem některé možnosti, které podobně výkonná zařízení pro noční lov nabízí. To mě vedlo k dalším úvahám o budoucnosti naší myslivosti jako takové. O nich se zmiňuji na konci svého článku.
Puškohled má odlehčené tělo z duralu a kulatý
IPS LCD displej s rozlišením 800 × 800 px. Detekční vzdálenost závisí na volbě 50mm čočky. Podle údajů výrobce se pohybuje v rozmezí 2600 až 3900 m.
Senzor 640 × 512 px ve spojení s
teplotní citlivostí NETD ≤ 20 mK nabízí kvalitní obraz. Rychlá odezva eliminuje to, aby se obraz zasekl či nepřirozeně trhal.
Přístroj čerpá energii z dobíjecí baterie
18650 s výdrží
6 hodin. Díky režimu spánku šetří baterii a má možnost připojení powerbanky. Pro běžného uživatele se mi zdá kapacita baterie zcela dostačující. Během svého testu jsem se nikdy ani nepřiblížil kritickému rozmezí, kdy bych řešil vybitou baterii a nucené ukončení lovu. Ve standardním balení dostanete k puškohledu i dobíjecí USB-C kabel. Z čistě praktického hlediska bych asi v případě pořízení puškohledu zvažoval dokoupení nabíječky pro daný typ baterie.
Laserový dálkoměr je součástí puškohledu a tvoří jakousi horní nástavbu nad tubusem puškohledu. Pokud je pozorovaný bod dostatečně teplotně inverzní oproti svému okolí, po stisknutí daného tlačítka většinou vzdálenost k cíli spolehlivě určil.
Pokud do aplikace puškohledu nahrajete správně údaje o použité zbrani, střelivu a povětrnostních podmínkách, nabízí střelci možnost korekce pro zvolený cíl. Běžný uživatel tak dostává podporu, kterou dříve mívali k dispozici hlavně profesionální odstřelovači nebo specialisté, kteří se orientovali na dálkovou střelbu. To má své klady, ale i skrytá nebezpečí, o kterých se ještě zmíním.
Až doposud jsem popisoval vlastnosti a funkce puškohledu, které pokládám za zásadní a veskrze užitečné. Možná je to dáno tím, že jsem nedávno překonal kritickou hranici věku 50 let, a tak začínám být konzervativní staromilec. U moderních zařízení, jakými jsou telefony, automobily, puškohledy nevyjímaje, sleduji s jistou nedůvěrou trend jejich vývoje. Technologický boom má za následek, že každé zařízení je dnes napěchováno elektronikou, nepřeberným množstvím funkcí a volitelných režimů. Podle mého mínění se tím zbytečně navyšuje cena, roste riziko poruch a ztrácí se intuitivní funkčnost přístrojů. Pard Pantera 640 LRF není v tomto smyslu výjimkou.
Na výběr máte ze šesti zobrazovacích modů a tři pozorovací scény. Po instalaci karty microSD s kapacitou až 128 GB (není součástí balení) můžete
pořizovat fotografie a videa. Software puškohledu umožňuje
automatické nahrávání po výstřelu a možnost okamžitého zobrazení či odstranění zaznamenaných záběrů. Prostřednictvím výstupu USB-C můžete přístroj připojit k počítači nebo prostřednictvím
WIFI a APP PARD Vision2 sledovat živý přenos a prohlížet fotografie a videa, nebo je dokonce rovnou sdílet s dalšími osobami.
Chápu, že zejména pro mladou generaci mohou být tyto funkce podstatné. Mnozí se možná podle nich rozhodují i při koupi daného zařízení. Já naopak při lovu preferuji zařízení, která jsou funkčně i konstrukčně jednoduchá, jejich ovládání je intuitivní, vše nahmátnu tak říkajíc poslepu, zmrzlými prsty nebo rukou chráněnou v rukavici. Tlačítka mám proto raději větší, s jasně danou funkcí, bez „zrady“ různých dvojkliků nebo dlouhých a krátkých stisknutí.
To samé platí pro kroužky ostření, které by měly být dosažitelné co možná nejsnadněji a hladce ovladatelné. V tomto ohledu se Pardu povedl horní ovládací prvek, kterým se rychle a snadno mění přiblížení. Horší už je to s poměrně subtilními tlačítky ovládacího panelu. S ostřením jsem zejména při použití maximálního zoomu trochu bojoval. Zřejmě jsem se dostával za hranu optických vlastností přístroje, což je na druhou stranu zcela pochopitelné. Fyzika prostě funguje a ani sebelepší elektronika není všemocná.
Co jsem postrádal, byl podrobný manuál k puškohledu, ideálně v češtině. Možná, že to bylo jen tím, že se jedná o horkou novinku na našem trhu, ale bez manuálu jsem zejména v prvních týdnech v ovládacím menu poněkud tápal.
Na závěr bych rád uvedl několik svých čistě osobních zkušeností a postřehů, které jsem si z užívání tohoto výkonného termovizního puškohledu odnesl.
V první řadě s úžasem sleduji, kam se za poměrně krátkou dobu vývoj těchto zařízení posunul. Cenově relativně dostupná jsou dnes zařízení, která ještě před několika málo lety mívala astronomickou cenovku. Detekce zkoušeného Pardu je opravdu úctyhodná. V otevřené krajině polní honitby za Prahou bylo možné bez problému spočítat zajíce na stovky metrů daleko. Lišky nebo srnčí zvěř pak objevíte, kam oko dohlédne.
Ve skvělé účinnosti se ovšem skrývá i pověstný ďáblík. Spolehlivá a relativně snadná detekce cíle na velkou vzdálenost, spolu s rychlým přepočtením balistiky a se znázorněním doporučeného bodu zásahu, svádí zkoušet střelbu za vlastní limity. V dne, kdy vidíme překážky v dráze střely a mozek nám snadněji identifikuje reálnou vzdálenost cíle, máme určitou „záklopku“, která k lovci postupně přichází se zkušeností.
V noci, kdy je náš vjem omezený jen na sledování cíle v puškohledu a na údaj o vzdálenosti s pomocnou ryskou zásahu, se nám najednou zdá reálné zasáhnout cíl vzdálený ve stovkách metrů. Chce to proto vzít rozum do hrsti a pořádnou porci sebeovládání. Mít stále na zřeteli, že ani výkonný puškohled z nás lepší střelce neudělá a chybu ruky neodbourá. Je třeba mít úctu ke zvěři, která má zhasnout okamžitě po prvním zásahu, nikoliv odbíhat postřelená a zhasínat v bolestech. A v neposlední řadě také eliminovat rizika spojená s užitím střelné zbraně v obydlené krajině, kde se pohybují další lidé.
Na úplný závěr si neodpustím ještě drobnou úvahu o tom, nakolik cenově dostupná a výkonná zařízení pro noční lov mění celou myslivost.
Nejsem naivní, účelnost a vysoká efektivita nočních lovů přebije všechny etické argumenty. V noci se prostě dnes běžně loví a lovit bude, a nejen zvěř černá nebo lišky. Jak vidíme na základě diskuzí k novele zákona o myslivosti, stát po nás chce především tlumit stavy zvěře spárkaté, a to všemi dostupnými prostředky. Na společných loveckých akcích stále častěji potkávám lidi, kteří při klábosení o běhu mysliveckého života ze sebou začnou sypat čísla. Už nejde o to, jakým způsobem byla zvěř obeznána, přelstěna a ulovena. Ostatně, kdo by se také chlubil tím, že objevil zvěř termovizním zařízením, když je to tak snadné. Dokonce snad už kolikrát se ani nejedná o to, jaká zvěř byla ulovena, zajímavé a obdivované je jenom množství.
A to nechci podrobněji rozebírat, že díky opět prodloužené vyhlášce mohou myslivci zažádat o výjimku pro celoroční lov mladé spárkaté zvěře a v noci. Raději snad ani nechci vědět, kolik kusů, mnohdy i plných samic, pod rouškou noci padne, kolik z takto ulovených kusů opravdu odpovídá horní věkové hranici ve vyhlášce, když si zároveň uvědomím, že neexistuje ze strany mysliveckých hospodářů a představitelů spolků, ale hlavně ze strany státní správy myslivosti, žádná kontrola.
Přiznávám se bez mučení, že jsem z tohoto vývoje smutný. Jsem pragmatik a racionálně rozumím tomu, proč po nás státní správa chce, abychom lovili co nejvíc. Mám ale pocit, že nájezdy „nočních vlků“ snad už nejsou ani myslivostí, jen lovem.
Vím, že těmito řádky močím proti větru a že neexistují žádné argumenty, které by nastalý trend snad mohly ještě změnit. A tak chci jen poděkovat těm, kteří stále ještě odolávají. Všem těm tvrdohlavým bardům zeleného cechu, kteří stále dělají myslivost tak říkajíc „po staru“. Klidně jen proto, že si chtějí zachovat to krásné, co k myslivosti patří. Přátelé, díky vám a za to. A prosím – vytrvejte!
Martin Horálek