Klub sokolníků je již dlouholetým členem IAF a členství v této mezinárodně uznávané organizaci je velkým přínosem.
IAF je jednou z mála nestátních neziskových organizací zaměřených na lov, která je zvána na jednání například IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) k řešení problematiky ochrany dravců a životního prostředí či CITES (obchodování s ohroženými druhy živočichů a rostlin). Hlavní náplní IAF je celosvětová podpora sokolnictví a ochrana dravců. Nejeden příběh legislativního umožnění sokolnictví v zemích, kde sokolnictví nebylo legislativně možné provádět, jsou právě důsledkem enormní práce IAF.
Proto setkání zástupců států a delegátů jednotlivých sokolnických klubů má velký význam pro sdílení zkušeností a problémů, kterým sokolnictví v dnešní době čelí. Není to tak dávno, kdy Klub sokolníků pořádal jednání IAF v České republice a následně i jednání evropské části IAF v rámci mezinárodního sokolnického setkání v Opočně. Tam se všichni shodli, že hlavním problémem dnešního sokolnictví již není nedostatek dravců, neboť díky rozvoji umělých chovů dravců je dnes možné využívat celou řadu druhů dravců v sokolnictví. Problémem je zejména obrovský úbytek přirozené kořisti pro sokolnicky využívané dravce, tedy drobné zvěře. V rámci jednání v USA bylo až znepokojující slyšet i ostatní zástupce, ať z Anglie či USA, jak na ně dopadá stejný problém, který máme v Evropě, a to úbytek početnosti jednotlivých druhů drobné zvěře.
Předmětem tohoto článku však není postesk nad problémy, které cítí v rámci sokolnictví nejen česká myslivost, ale spíše přiblížení „amerického“ způsobu provádění sokolnictví. Prostě stručný popis, jak to dělají za oceánem.
Jak jsem výše uvedl, jednání IAF bylo naplánováno do termínu sokolnického setkání členů Severoamerické sokolnické asociace, a to poskytlo delegátům možnost zúčastnit se lovů amerických sokolníků.
V Severní Americe mají samozřejmě vyšší počet druhů dravců, které mohou využívat pro sokolnictví a také pestřejší nabídku druhů zvěře, které lze s dravci lovit. Zároveň v Americe skvěle funguje možnost využití dravců z volné přírody, které je legislativně rozdílné pro jednotlivé státy USA. V některých státech je možné využívat pouze některé druhy (například káni rudoocasou), v jiných lze omezeně využívat i například sokoly stěhovavé či dřemlíky a dokonce i sokoly lovecké. Vše záleží na legislativních podmínkách konkrétního státu. Sokolníci tak často na začátku lovecké sezony odchytnou svého dravce, kterého vycvičí a na konci sezony ho pustí, aby se zapojil do reprodukce. Kéž by takový licenční přístup fungoval i v Evropě, zejména pro druhy dravců, které jsou díky dlouholeté ochraně již velmi početné.
Kromě lovu s dravci jsme měli právě možnost se zúčastnit i odchytu dravců. Odchyt probíhá tím způsobem, že odchytový tým projíždí okolí a v blízkosti silnice, často na sloupech nízkého napětí, si vyhlédne cílový druh, například káně rudoocasé, dřemlíka tundrového či jiný druh.
Ze zastaveného auta umístí v dohledu dravce past, poodjede a čeká na reakci dravce. Past je typu „balchatri“, což je klícka s živou návnadou (např. křeček, myš, špaček, vrabec) a na vnějším pletivu jsou stahovací očka, která se v případě dosednutí dravce stáhnou, jak se dravec snaží ulovit živou návnadu.
Dalším typem pasti je tzv. Phai či Hoop trap, kdy jsou okolo živé návnady po okruhu umístěny větší oka, která při průletu dravce zachytí dravce za stojáky. Tento druh pasti je využíván hlavně na sokolovité dravce.
A tak jsme měli možnost osobně zažít získání sokolnického dravce pro výcvik, kdy si jeden mladý americký sokolník z odchytové akce odvezl čerstvě odchyceného dřemlíka, kterého v následujících měsících bude využívat pro sokolnický lov.
Samotný lov s dravci byl rozdělen podle druhu kořisti a podle toho, kde má sokolník domluveno povolení vlastníka lovit na jeho pozemcích. V USA, jak je obecně známo, je lov prováděn jednak licenčně, kdy si každý lovec kupuje od státu povolení na lov určitého druhu drobné zvěře, kdy je omezen počtem kusů na den („permit“) či si kupuje tzv. „tag“, povolenku na jeden kus spárkaté zvěře, například jelence. Počet licencí a povolenek je početně limitován v závislosti na početnosti druhu v daném statě.
K samotné povolence je však nejdůležitější povolení lovu vlastníkem pozemku, kde má lov probíhat. Bez povolení vlastníka neexistuje šance vkročit na jeho pozemky, a to platí i o lovu. Takže před samotným setkáním si organizátoři setkání a také samotní sokolníci zajistili povolení vlastníků lovit na jejich pozemcích, což často není vůbec jednoduché.
Hlavními druhy zvěře byli králíci, veverky popelavé, bažanti, kachny a také tetřívek ostroocasý. Sokolníci byli rozděleni podle druhu kořisti do skupin, kdy na králíky jezdili sokolníci s kání rudoocasou či kání harrisoovu, na veverky popelavé jen s kání rudoocasou, na bažanty s jestřábem lesním a na tetřívky se sokoly.
Ačkoliv lov králíků, veverek, bažantů či kachen mohl probíhat celý den, lov tetřívků byl časově omezen, a to buď za rozbřesku či při západu slunce. V tuto denní dobu totiž tetřívci ve velkých počtech nalétávají na obhospodařované pozemky, často na pozemky se sklizenou kukuřicí. Mimo tuto dobu se zdržují ve vysokých travinách, kde je téměř nemožné je najít. Proto se často vstávalo ještě za tmy, jelo se autem až dvě hodiny a v autě se čekalo na přilétající tetřívky.
V případě spatření tetřívků byl na vhodném místě vypuštěn sokol, který „přimáčkl“ tetřívky k zemi a až poté mohli ostatní účastníci lovu či jen pozorující vystoupit z aut. Sokoli létali skvěle a vysoko, ale ulovit tetřívka ze závratných výšek se povedlo pouze opravdu zkušeným sokolníkům s kvalitními a zkušenými sokoly.
Lov králíků byl aktivnější, káně se vypustila na okolní stromy a řada honců a sokolníků procházela traviny a snažila se vyplašit králíky z krytu. Oproti evropským králíkům si ti američtí nebudují tak rozsáhlé nory a spíše se skrývají pod haldami větví či jen v trávě. Proto nebylo zapotřebí využít fretek pro vyhánění králíků z nor.
Během loveckých dní se nalovil velký počet králíků pomocí kání a ze své praxe musím uznat, že i přes drobné rozdíly v přístupu k výcviku dravců, byly lovečtí dravci amerických sokolníků, velmi dobře připraveni.
Lov veverek byl pro přihlížející Evropany velmi zajímavý, protože takový způsob lovu se u nás nepraktikuje. Pro tento druh se používá téměř výhradně káně rudoocasá. Zkušení dravci vylétli do korun topolů a vrb a čekali na sokolníky, až začnou plašit veverky bitím klacky do kmene stromu či vystřelováním hnízd ve větvích pomocí praku. Útoky na skákající veverky ve větvích jsou velmi akrobatické a ulovení je velmi těžké. Dravec musí být zkušený a zároveň si musí hbitě poradit s ulovenou veverkou, aby ho nepokousala.
Celkově se dá říci, že Severní Amerika je pro sokolnictví velmi rozmanitá – počtem druhů kořisti a počtem druhů dravců využívaných pro sokolnictví. A američtí sokolníci jsou stejně veselá banda nadšených lidí jako čeští sokolníci. Nemálo amerických sokolníků navštívilo sokolnické setkání v Opočně pod Orlickými horami a velmi dobře si na zejména společenskou část setkání pamatují. Snad se do budoucna podaří uchovat tento krásný lov nejen u nás, ale i v dalších částech světa.
Sokolnictví zdar!
Ing. Tomáš KUNCA