Dnešní technické možnosti
Naštěstí není všude situace tak neutěšená a jistě je v mnohých našich honitbách snaha dodržovat chovatelské zásady, lovit přednostně podprůměrně založené jedince, a to nejen srnce, ale i zvěř holou, a naopak nadějné kusy ponechat do vyššího věku dozrát a uplatnit se v chovu.
Mezi dostupné „optické pomůcky“ je už řadu let možno zařadit i digitální fotoaparáty s možností velkého zvětšení a stabilizací, které lze používat k fotografování „z ruky“. Při obeznávání a posuzování srnčí zvěře se mi tato „pomůcka“ velice osvědčila. Umožňuje mi následně a opakovaně posoudit zvěř v klidu, beze spěchu, a navíc poté porovnat konkrétní známý kus s fotografiemi z předchozích let. Současné otevření více fotografií na monitoru mi také dovoluje nejlepší porovnání více kusů.
Bezesporu jsem takto získal daleko lepší přehled o srnčí zvěři v honitbě. Dříve, při použití pouze dalekohledu, jsem sice i při krátkém pozorování spolehlivě obeznal například určité abnormality nebo nejslabší a nejsilnější kusy, ale často nedokázal od sebe rozlišit hodně podobné srnce, jako např. obvyklé roční vidláky nebo „tuctové“ šesteráky. A také třeba kus s nepatrně natrženým slechem.
V naší honitbě se zatím naštěstí neobjevila papilomatóza, ale tam, kde tímto onemocněním srnčí zvěř trpí, je kvalitní fotografie výborným prostředkem k identifikaci postižených kusů. Umožní tak jejich časnější odstranění z chovu a sníží riziko přenosu infekce na další zvěř.
Opakovaně se mi daří i na poměrně velkou vzdálenost odhalit napadení podkožními střečky. Samozřejmě spíše až v předjaří, v pozdější fázi jejich vývoje.
Detailisté mohou také využít posouzení světlých skvrn na přední straně krku srnčí zvěře v zimní srsti, které jsou u každého kusu různě široké a různě výrazné. Dají se tak rozlišit srny, nebo identifikovat známý srnec i po shození paroží.
Asi není nutné zdůrazňovat, že ne každý den se zvěř nabízí k fotografování. Tento způsob obeznávání není tedy vhodný pro lovce, který chce jít jen několikrát za rok do honitby a pokud možno si vždycky vystřelit.
Fotografování srnců
Fotografování zvěře se věnuji řadu let. Hlavní motivací v začátcích pro mě bylo právě kvalitnější obeznávání srnčí zvěře, protože jsem si mnohaletou praxí ověřil, že poučky o posuzování věku, které jsem měl nastudované z knih o srnčí zvěři, platí opravdu jen velmi omezeně, nebo neplatí vůbec.
Musím na tomto místě poznamenat, že jsem v praxi dospěl ke stejným závěrům, k jakým se daleko náročnější cestou po letech privátního výzkumu srnčí zvěře dopracoval Pavel Scherer. V podstatě všechny jeho poznatky a doporučení mohu jen potvrdit.
Z fotografií srnců v daném roce vybírám ty nejzdařilejší, pokud možno po přebarvení alespoň hlavy do letní srsti a nejpozději do doby říje, a vytvářím z nich složené fotografie. Z nich je patrný vývoj paroží, ale také například vývoj zbarvení hlavy. To mi umožňuje skutečně zodpovědně posoudit, zda je srnec trofejově na vzestupu nebo naopak.
Musím ale také brát v úvahu vliv jiných skutečností, než jen věk jedince a s tím spojené opotřebení chrupu.
V naší polní honitbě s velkými lány se může lokálně projevit i změna pěstované plodiny. V některém roce se také může na síle paroží odrazit zvýšená invaze parazitů, u nás zejména střečků. Tyto vlivy nemůžeme ve volnosti spolehlivě eliminovat, respektive dařilo se mám to v minulosti jen dokud se prováděly plošné aplikace antiparazitik v celém okrese.
Nejdéle známý srnec
Je samozřejmé, že ne vždy se podaří obeznávat a fotografovat stejného srnce po delší řadu let. Opakovaně se mi stalo, že se mi známý srnec po několika letech nenávratně ztratil. Příčiny mohly být různé, od přirozených úhynů, přes srážky na silnicích nebo železniční trati, ulovení u sousedů, až po pytláctví. Jenom někdy jsme torzo našli, například jednoho pětiletého, sraženého na trati po čtyřech letech „známosti“.
Někdy jsem dokázal srnce spolehlivě zařadit až ve středním věku a řada fotografií po roce pak už nemohla být tak dlouhá.
Doposud moje nejdelší fotografování stejného srnce trvalo sedm let. Tohoto srnce jsem poprvé obeznal a fotografoval v roce 2018 v období říje na sklizeném poli po řepce. Přestože byl už tehdy pravidelným šesterákem, předpokládal jsem, že se jedná o ročka. Nebyl jsem si zcela jistý, ale odpovídalo tomu nejen jeho vzezření, ale také důvěřivé chování, kdy mě nechal dojít na poměrně krátkou vzdálenost, přestože už o mně věděl.
Od následujícího roku, kdy ve stejné lokalitě strávil celou zimu a definitivně obsadil už větší a relativně klidné teritorium u železniční trati, poznával jsem jej už bezpečně. V době říje jsem ho v tomto roce velmi dobře fotografoval. Trofejově učinil velký pokrok, což také odpovídalo posunu od ročka ke dvouletému srnci.
I následující roky pobýval ve stejném teritoriu a dařilo se mi ho fotograficky dokumentovat. V posledních letech mi pomáhal fotografovat také kolega Petr, který dal srnci jméno Král.
Významným rokem pro tohoto srnce byl rok 2022. Na hlavní část jeho teritoria byla zaseta vojtěška, na kterou se stahovala okolní srnčí zvěř. Srnec měl větší konkurenci a teritorium musel opakovaně hájit zejména proti na první pohled slabšímu, ale agresívnímu šesterákovi. I souboje s ním jsem zachytil na fotografiích.
Srnec teritorium uhájil, ale při četných šarvátkách přišel nejprve o levou přední a pravou vrcholovou výsadu a mezi 2. a 6. srpnem bohužel také o levé světlo. Váhal jsem tehdy, zda ho nemám ulovit. I s tímto hendikepem byl ale velmi aktivní při říji.
Jeden snímek mně přijde zvláště zdařilý, protože by se dal nazvat „Srnčí láska s obecenstvem“. Za srnčím párem se objevilo hejno špačků.
I z důvodu poškozené trofeje jsem se nakonec k lovu neodhodlal a doufal, že i s jedním světlem dokáže železniční trať přecházet bezpečně. Z tohoto srnce mám také dva shozy, oba nalezené krátce po shození, z roku 2020, který jsem našel sám, a z následujícího roku, který našel Petr. Právě v roce 2021 došlo k výraznému zkrácení zejména předních výsad a k původní délce už se v následujících letech nepřiblížily. Přesto starší shoz má hmotnost 122 gramů, o rok mladší 135 gramů.
Nejdelší složená fotografie
Srnec bez další újmy přežil rok 2023 a když se mi ho i v roce 2024 podařilo dobře fotografovat, mohl jsem prodloužit složenou řadu jeho fotografií už na sedm let. Na této řadě je vidět vývoj paroží.
Zdá se, že nejsilnější trofej měl srnec v roce 2023. Usuzoval jsem tedy, že už je opravdu za zenitem a na vině že nejspíš bude postup opotřebení chrupu. Po ulovení se ale ukázalo, že chrup byl vzhledem k věku v relativně dobrém stavu.
Při preparaci jsem ale hluboko v nosních dutinách objevil velkou larvu střečka, která se patrně jako jediná nedostala ven. Střečci mohli být tedy příčinou určitého kolísání trofejové hodnoty, včetně poklesu v posledním roce.
Pro mysliveckou praxi je ale výrazně cennější, že se dá ze složené fotografie velmi dobře posoudit vývoj zbarvení obličejové části hlavy. A tento vývoj je v naprostém rozporu se všemi tradičně publikovanými „pravidly“.
V Myslivosti 7/2024 jsem popisoval případ jiného uloveného srnce z naší honitby, kde se na složené fotografii ze čtyř posledních let dá potvrdit, že pravidlo o postupně se zvětšující a zároveň jakoby rozplývající světlé nosní skvrně celkem dobře platí.
V případě popisovaného srnce tomu tak ale rozhodně není. Tady bychom s posouzením věku podle zbarvení obličejové části hlavy rozhodně neuspěli. Stejně tak se nedaly vypozorovat nějaké významné změny na postavě srnce. Pomohla pouze víceletá znalost konkrétního kusu. I v tomto ohledu se v praxi potvrdily závěry výzkumu Pavla Scherera.
Finále o srnčí říji 2024
Už v roce 2023 jsem byl rozhodnutý, že srnci dám ještě jeden rok a v následujícím roce se ho pokusím ulovit. Bylo to trochu riskantní, protože, jak jsem uvedl, už druhým rokem neviděl na levé světlo a často přecházel přes železniční trať, kde by nebyl prvním a ani asi posledním kusem srnčí zvěře, který na ní skončil.
V roce 2024 byla u trati převážně vysoká nepolehlá pšenice a z opačné strany ještě vyšší mák. Nemělo smysl tam zkoušet srnce lovit, protože bych ho jenom zbytečně zrazoval. Jen jsem tedy občas kontroloval, zda je "doma" a část lovecké sezóny před srnčí říjí jsem se věnoval průběrným srncům v jiných částech honitby.
Na počátku říje, což v našich podmínkách s nadmořskou výškou okolo 200 metrů bývá už před dvacátým červencem, byla podstatná část pšenice u trati sklizena a srnec spolu se dvěma mladými srnami přešel do menšího lánu, také s pšenicí. Bylo zřejmé, že až i toto obilí zmizí a pole budou jako obvykle rychle podmítnuta, srnčí zvěř oblast na delší čas opustí.
Devatenáctého července jsem tam srnce se srnami viděl a fotografoval, ale pro nepříznivý směr větru raději nechal v klidu. O tři dny později jsem vyšel do honitby před rozedněním, přešel trať o několik set metrů dál a za tratí došel k remízu. Tam jsem přešel trať zpět a z vyvýšeného valu zjistil, že srnec je se stejnými dvěma srnami na opačné straně pole ve vzdálenosti asi sto padesáti metrů. Připravil jsem si vestoje střeleckou pozici u mladé, až od země hustě zavětvené plané višně. Bylo zřejmé, že použití vábniček v tuto chvíli nedává smysl. Srnec stál v obilí se dvěma nevodivými srnami, takže ani vábení hlasem srnčete nemohlo přinést úspěch.
Zkusil jsem tedy vyprovokovat srnce napodobením chování konkurenta. Je to způsob „vábení“, který jsem už při fotografování teritoriálních srnců úspěšně použil vícekrát, ale při lovu to bylo poprvé. Opakovaně jsem s přestávkami tloukl a šustil větvičkami stromku v rytmu, jak to dělává srnec při označování svého teritoria.
Srnec reagoval po krátkém váhání velmi dobře a postupoval přímo ke mně. Prvních několik desítek metrů ho následovala i jedna ze srn, poté už se přibližoval sám. Postupoval krokem, ale vytrvale, jen s několika krátkými přestávkami, kdy směrem ke mně jistil. Pořídil jsem ještě několik fotografií.
Podařilo se mi přilákat srnce až asi na třicet metrů a poté, když si šel bokem pro vítr, už v podstatě bezpečnou ranou do částečně polehlého obilí ulovit. Po ráně na zadní část komory zůstal v ohni.
Posouzení věku
Dlouhá léta, dokud se na našem okrese konaly chovatelské přehlídky, jsem jako člen komise posuzoval trofeje srnčí zvěře. Musím přiznat, že tomuto srnci bych podle opotřebení chrupu přiřadil věk šest let. Řezáky má obroušené až na dáseň, to ale nic neznamená. Bývá to například výsledkem konzumace zmrzlé, zeminou znečištěné řepy, a setkal jsem se s tím i u mladších srnců.
Předstoličky jsou opotřebené možná i více než na sedm, ale stoličky spíše na pět let. U srnců vyššího věku to ale není velkým překvapením. Už několikrát se mi stalo, že jsem se setkal s menším opotřebením chrupu velmi dobře známého srnce. A tohle je další případ, kdy jsem si dokonce jistý, že je starší. Dnes už je z výzkumu známo, jak rozdílná může být tvrdost srnčích zubů, a tím i rychlost jejich opotřebení.
Bodové hodnocení
Vzhledem ke skutečnosti, že jsem měl možnost posoudit shozy, nečekal jsem, že trofej dosáhne na medaili. Chyběla hlavně větší délka lodyh, jejichž průměr u uloveného srnce činil jen 21 cm. Významně však přispěla zejména hmotnost trofeje, která po vyschnutí neklesla pod 493 gramů. To už medaili při zjevně dobrých vzhledových bodech v podstatě zaručovalo.
Opakovaně, prostřednictvím okresního mysliveckého spolku, nabízíme myslivcům z našeho okresu ohodnocení silných trofejí členy bývalé hodnotitelské komise. Používáme oficiální metodu CIC. Srnec byl při této příležitosti ohodnocen s výsledkem 115,50 b. CIC, tedy dokonce na stříbrnou medaili.
Epilog
Takto jsem tedy ukončil sedmiletou „známost“ s jedním srncem, kterého se mi každoročně dařilo fotograficky dokumentovat. Cítím trochu nostalgie, nic podobného se mi už určitě nepodaří. A zopakovat ve volné přírodě to bude zřejmě obtížné pro každého. Ale mám čisté svědomí, že jsem lov neuspěchal a srnci nechal dost času na předání genů.
V roce 2023 se v této lokalitě před dobou lovu objevil snad ještě nadějnější mladý srnec. Mám řadu jeho fotografií. Byl ale nemilosrdně odehnán nejspíš až do sousední honitby. Od té doby jsem ho ani nezahlédl. Ale třeba ještě žije a najde cestu zpět, aby zase on převzal královské žezlo v teritoriu u trati.
Ing. Pavel ČERNÝ
