Vzhledem k častým právním dotazům z právní poradny časopisu Myslivost a vlastním zkušenostem z advokátní praxe jsem se rozhodl zaměřit na problematiku oplocenek a jejich vlivu na vznik „nehonebních ploch“ pro zvěř v honitbách.
Dále bych se chtěl zaměřit na dlouhodobé spory mezi uživateli honiteb a zemědělci ohledně škod způsobených zvěří na honebních pozemcích, které často eskalují do požadavků vlastníků na vyjmutí jejich pozemků z honiteb, a to formou prohlášení za nehonební, kdy vlastníci honebních pozemků usilují o jejich prohlášení za nehonební z důvodů etických, morálních nebo vnitřního přesvědčení.
Vznik nehonebních ploch v honitbách představuje stále aktuálnější výzvu v oblasti mysliveckého hospodaření. Tato problematika představuje závažnou výzvu v oblasti mysliveckého hospodaření a má rozsáhlé právní, ekologické i společenské dopady.
Následující text přináší právní analýzu těchto otázek, včetně odkazů na relevantní právní normy a relevantní judikaturu, a reflektuje také rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Oplocenky
Podle ust. § 36 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoM“) je uživatel honitby povinen zajistit ochranu zvěře a jejího přirozeného prostředí, a to
„V části týkající se mysliveckého hospodaření se uvádí i zamýšlené zazvěřování, výstavba mysliveckých zařízení, opatření v péči o zvěř a při ochraně a zlepšování životních podmínek zvěře.“
K tomu se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, Pl. ÚS 34/03:
„V podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva a jejich prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy.“
Nekonečné oplocenky, které jsou rozsáhlými bariérami omezujícími pohyb zvěře, mohou být v rozporu s touto povinností, poněvadž oplocení brání přirozené migraci zvěře.
Oplocenky mohou výrazně omezit přístup zvěře k potravním zdrojům a úkrytům, což narušuje ekologickou rovnováhu.
Nedostatečné řešení otázky oplocenek může vést k nespokojenosti vlastníků pozemků s myslivci.
Z hlediska dlouhodobých dopadů, může docházet k nekontrolovanému růstu populací zvěře v uzavřených oblastech jež může vést k ekologickým problémům, jako je přemnožení určitých druhů zvěře. Škody na zvěři způsobené nevhodně instalovanými oplocenkami by mohly vést k právní odpovědnosti jejich vlastníků nebo provozovatelů.
Při nekontrolovaných nebo nevhodně navržených oplocenkách může docházet k poranění zvěře. Tyto incidenty mohou mít závažné důsledky pro jednotlivé jedince i pro celou populaci zvěře v dané oblasti. Poranění nebo úhyny zvěře mohou vést k narušení místní ekologie, například snížením početnosti některých druhů nebo narušením potravního řetězce.
Vznik nehonebních ploch a jejich vliv na honitby
Podle ust. § 17 ZoM jsou honební pozemky definovány jako pozemky, které jsou součástí honitby a umožňují výkon práva myslivosti.
Nehonebními pozemky jsou naopak ty, které nelze z důvodu jejich charakteru nebo účelu zařadit do honitby. V ust. § 2 písm. e) ZoM nalezneme demonstrativní výčet nehonebních pozemků, které z povahy svého charakteru nebo účelu nelze zařadit do honitby. V daném ustanovení je pro naše účely důležitá závěrečná část textu:
„….a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“.
Ust. § 17 odst. 7 ZoM stanoví minimální výměru honitby na 500 ha
souvislých honebních pozemků. Pokud se zvýší počet nehonebních ploch a honitba klesne pod tuto výměru, dochází k jejímu zániku, což může mít jednak dopady ekologické, ale taktéž hospodářské, právní nebo sociální.
Ztráta propojených území může negativně ovlivnit populaci zvěře.
Zánik honitby znamená ztrátu příjmů z myslivecké činnosti.
Zvýšený počet nehonebních ploch může vést k soudním sporům mezi vlastníky pozemků a uživateli honiteb. Konflikty mezi uživateli honiteb a vlastníky pozemků mohou zhoršit spolupráci mezi místními komunitami.
S ohledem na výše uvedené dopady je vhodné přijmout preventivní opatření. Myslivecké spolky by měly aktivně komunikovat s vlastníky pozemků a uzavírat dohody o společné správě území. Transparentní pravidla pro náhradu škod zvěří a aktivní zapojení vlastníků do rozhodování mohou snížit počet sporů o vymezení nehonebních ploch.
Požadavky na prohlášení honebních pozemků za nehonební
Podle ust. § 17 odst. 2 ZoM mohou vlastníci honebních pozemků požádat o jejich vyjmutí z honitby:
„Honitba je tvořena souvislými honebními pozemky. Orgán státní správy myslivosti z důvodů bezpečnostních nebo vojenských nebo zájmu vlastníka prohlásí za nehonební pozemky i jiné pozemky než pozemky uvedené v § 2 písm. e), a to buď z vlastního podnětu nebo na návrh vlastníka.“
Z ustanovení § 17 odst. 2 ZoM vyplývá, že mechanismus prohlášení pozemků za nehonební musí zajistit ochranu všech ústavně zaručených práv, která mohou být v konfliktu s právem na výkon myslivosti. Toto opatření je nezbytné zejména proto, že výkon práva myslivosti na honebních pozemcích často zasahuje do vlastnického práva jednotlivců, kteří se myslivosti sami nevěnují. Vlastníci pozemků mohou být povinni strpět využívání svých pozemků k výkonu práva myslivosti třetími osobami pouze za předpokladu, že takové omezení jejich vlastnického práva nepřesáhne přiměřenou míru.
Přiměřenost je zachována, pokud vlastník nezaznamenává žádnou podstatnou újmu. Tato situace obvykle nastává, když vlastník k myslivosti přistupuje pozitivně nebo neutrálně. V těchto případech není důvod, aby vlastník svévolně bránil využití pozemků k činnosti, která vedle rekreačního rozměru plní i určité veřejnoprávní funkce.
Pokud však vlastník pozemku vnímá myslivost negativně, zejména z důvodů svého přesvědčení nebo na základě svého svědomí, je nespravedlivé požadovat, aby takové využití na svých pozemcích toleroval. V takových případech má vlastník právo požadovat, aby jeho pozemky byly vyňaty z honitby a staly se nehonebními.
K možnosti prohlásit honební pozemky za nehonební z podnětu vlastníka, nasvědčují i judikaturní závěry jednak Ústavního soudu ČR ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, Pl. ÚS 34/03:
„Vlastník honebního pozemku má nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, například tehdy, pokud důvod na straně vlastníka spočívá v povaze využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena.“ Případně z judikatury Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 As 16/2013 – 53, když uvedl:
„I. Po vlastnících pozemků lze požadovat, aby strpěli jejich využívání k výkonu práva myslivosti [§ 2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti] třetími osobami, jen pokud takové omezení jejich
vlastnických práv nepřesáhne spravedlivou míru. Ta není překročena, pokud dotčený vlastník takovým využíváním netrpí žádnou podstatnou újmu, typicky pokud vlastník má k myslivosti pozitivní či lhostejný vztah.
II. Má-li však vlastník pozemku k myslivosti jako zábavě či zájmové činnosti vztah negativní, vyvěrající typicky z jeho přesvědčení či opřený o důvody svědomí, není zásadně spravedlivé po něm žádat, aby na svých pozemcích výkon práva myslivosti trpěl, a má zásadně právo, aby jeho pozemky nebyly takovým způsobem využívány a staly se nehonebními pozemky podle § 17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.“
Pro naše potřeby je velmi důležitý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, čj. 9 As 26/2009-85, který nejenže zopakoval dosavadní judikaturu, ale zohlednil ve svém rozhodnutí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, když uvedl:
„Prohlášení pozemků za nehonební orgánem státní správy myslivosti na základě žádosti vlastníka podle § 17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti musí předcházet posouzení existence „zájmu vlastníka“ na takovém prohlášení. Na základě vlastníkem jasně vyjádřených a dostatečně doložených důvodů je orgán státní správy myslivosti povinen uvážit a řádně odůvodnit, zda legitimní omezení vlastníka v důsledku výkonu práva myslivosti je, či není ve vztahu k vlastnickému nebo jinému ústavně zaručenému právu proporcionálním. Pouhé podání žádosti o prohlášení pozemků za nehonební samo o sobě existenci „zájmu vlastníka“ neprokazuje.“ Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 29. 4. 1999, Chassagnou a další proti Francii (stížnosti č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, ECHR 1999-III)., v němž uvádí, že ESLP zdůraznil důležitost ochrany práv vlastníků pozemků, kteří nesouhlasí s nevhodným využíváním svých pozemků zahrnutých do mysliveckých honiteb bez souhlasu vlastníků, porušuje právo na ochranu vlastnictví a svobodu sdružování (čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv).
Podstatou případu bylo, že stěžovatelé byli v rozporu se svým etickým přesvědčením nuceni zahrnout své pozemky do honiteb a zapojit se do Schválených obecních sdružení lovu (ACCA). Zároveň byli povinni tolerovat výkon myslivosti na svých pozemcích, přestože sami nebyli lovci.
Stížnost se týkala konstrukce tzv. Verdeillova zákona, který v různých francouzských departementech zaváděl povinnost vlastníků pozemků účastnit se ACCA za odlišných podmínek a neposkytoval efektivní způsob, jak se této účasti vyhnout nebo své pozemky vyjmout z honiteb jako nehonební.
ESLP v tomto případě neposkytl ochranu vlastnického práva k pozemku, ale upřednostnil jiné právo garantované Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, které bylo posouzeno jako nadřazené právu myslivosti.
Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku uznal, že donucení ke sdružení, jehož činnost je v rozporu s přesvědčením jednotlivce, představuje porušení článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Tento rozsudek posiluje postavení vlastníků pozemků, kteří z etických či morálních důvodů nesouhlasí s výkonem myslivosti na svých pozemcích. Mohou se odvolávat na právo na ochranu vlastnictví a svobodu sdružování, jak je interpretováno v judikatuře ESLP, a žádat o vynětí svých pozemků z honiteb.
Na tomto místě je ale zapotřebí zároveň zohlednil odlišnou povahu práva myslivosti ve Francii oproti naší právní úpravě ZoM. Lze tedy konstatovat, že mezi důvody, proč tento krok mohou učinit vlastníci honebních pozemků, patří etické, morální nebo náboženské přesvědčení, ale také nespokojenost s uživateli honitby, zejména kvůli neuhrazeným škodám zvěří a v neposlední řadě nesoulad s environmentálními zásadami vlastníků pozemků.
Dotčení vlastníci obvykle argumentují tím, že jejich zájem na vyjmutí pozemku z honitby je oprávněný, protože výkon práva myslivosti je v rozporu s jejich vnitřním přesvědčením. Oporu svých argumentům mají v ZoM, který jim umožňuje respektovat individuální práva vlastníků, což zahrnuje i otázky etiky a morálky.
Vynucené začlenění do honitby je obdobou nuceného členství v mysliveckém sdružení, které odporuje jejich hodnotám. Chtějí, aby byl respektován jejich nesouhlas s mysliveckou činností na jejich pozemku. Argumentují i etickými a ekologickými důvody, tj. dopady výkonu práva myslivosti na ekosystém na jejich pozemcích např. tím, že přítomnost lovců ohrožuje klid a bezpečí chráněných druhů nebo celkovou rovnováhu přírody.
Pozemky mohou mít zvláštní ekologický význam, který je neslučitelný s mysliveckou činností (např. ochrana biodiverzity). Respektování jejich žádosti o změnu využití pozemků (honební na nehonební) je v souladu s cílem ochrany přírody. Dále zdůrazňují, že rozhodnutí o vyjmutí pozemků z honitby má být přiměřené s ohledem na respektování jejich základních práv s ohledem na rozsudek Chassagnou, kdy stát má povinnost zvážit etické důvody jako legitimní základ pro rozhodnutí.
Pokud tedy OSSM rozhoduje z podnětu vlastníka honebního pozemku o změně na nehonební pozemek, měl by rovněž tento orgán vzít v úvahu požadavek přiměřenosti, tj., aby honitba i bez těchto pozemků mohla zůstat funkční. Ovšem i základní práva vlastníků honebních pozemků musí být zohledněna, i když existuje veřejný zájem na výkon práva myslivosti na těchto pozemcích.
Dopady změny pozemků na uživatele honiteb
Zmenšení honitby: Vyjmutí pozemků může způsobit, že honitba klesne pod minimální výměru, což povede k jejímu zániku.
Finanční ztráty: Ztráta příjmů z povolenek k lovu a prodeje zvěřiny.
Organizační změny: Nutnost reorganizace spolku a hledání nových zdrojů financování.
Právní spory: Vyjmutí pozemků může vyvolat nové právní konflikty mezi myslivci a vlastníky.
Praktické dopady na vlastnictví a ochranu přírody
Požadavky vlastníků honebních pozemků na vyjmutí pozemků často bývají doplněny argumentací ohledně ekologického přínosu tohoto vyjmutí anebo potřebou ochrany specifických biotopů, což může významně ovlivnit rozhodovací proces.
Poněvadž se v mé advokátní praxi množí tyto požadavky ze strany vlastníků honebních pozemků, dovolím si doporučit několik faktorů pro prevenci konfliktů.
Při řešení škod uzavírat transparentní dohody s vlastníky pozemků o náhradě škod způsobených zvěří.
Efektivnější spolupráci s vlastníky honebních pozemků, tj. aktivně zapojit vlastníky do rozhodování o hospodaření v honitbě.
Zohlednit tuto spolupráci do právní úpravy ZoM.
Zajistit pravidelnou komunikaci mezi myslivci, vlastníky pozemků a OSSM.
Závěr
Ochrana zvěře před poraněním způsobeným oplocenkami je právní i morální odpovědností uživatelů honiteb a vlastníků pozemků. Dodržování zákonných pravidel, pravidelná údržba a spolupráce s odborníky mohou výrazně přispět k minimalizaci těchto rizik. Problematika nekonečných oplocenek, vzniku nehonebních ploch a požadavků na jejich vyjmutí z honiteb je komplexní a vyžaduje citlivý přístup. Klíčové je nalézt rovnováhu mezi zájmy vlastníků, myslivců a ochranou přírody.
Pokud zemědělci jako vlastníci honebních pozemků nebudou schopni dosáhnout dohody s myslivci na úhradě škod způsobených zvěří a budou požadovat prohlášení svých pozemků za nehonební, může to mít významné právní, ekonomické i organizační dopady na držitele a uživatele honiteb. Pokud by více vlastníků honebních pozemků požadovalo vyjmutí pozemků z honitby, mohlo by dojít ke snížení celkové výměry honitby pod zákonnou minimální hranici 500 ha. Ztráta statusu honitby by znamenala, že držitel nebo uživatel honitby by přišel o možnost vykonávat právo myslivosti na daném území, což by mohlo vést k jeho zániku.
Držitelé nebo uživatelé honitby by proto měli usilovat o dohodu se zemědělci a vlastníky honebních pozemků, aby minimalizovali riziko takového scénáře. V případě soudního sporu by bylo nutné argumentovat významem honitby pro veřejný zájem, ekologickou stabilitu a ochranu přírody.
Relevantní judikatura, včetně rozhodnutí ESLP, poskytuje užitečné vodítko pro posuzování těchto situací a hledání spravedlivých řešení. V budoucnu je vhodné zaměřit se na aktualizaci legislativy a na podporu dialogu mezi všemi dotčenými stranami. Dlouhodobá řešení musí zahrnovat prevenci konfliktů a ochranu přírodních hodnot prostřednictvím spolupráce všech zainteresovaných stran.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
člen právní komise ČMMJ
člen pracovní skupiny ČMMJ k tvorbě zákona o myslivosti
působí na katedře teorie práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
člen organizace British Columbia Wildlife Federation (BCWF), Kanada
advokát – Specialis s.r.o., advokátní kancelář, www.specialis.cz, myslivost@specialis.cz