Podívám-li se na daný problém poněkud z větší šíře a s nadhledem, nesmím samozřejmě zapomenout na červeno-modro-bílé zaharašení, které národu přináší každá větší sportovní akce, zejména mistrovství světa v ledním hokeji. Vlajky a vlaječky se zatřepetají na projíždějících autech, vyskočí z televizních obrazovek, zaplní hospůdky a zavlají nad hlavami fandících zástupů. To je ale jiný příběh, který se sem až tak úplně nehodí, nicméně jsem na něj coby patriot nesměl zapomenout.
Druhým náhlý barevný přerod země, který se nás jako myslivců již bezprostředně dotýká, přináší první sníh, který zakryje jizvy podzimem unavené krajiny.
A tím třetím barevným výkřikem je rozkvět řepky olejky. Když k němu dojde, neexistuje pro naše kraje výstižnější, a svým způsobem více traumatizující označení než Žlutozem.
Nebývalo tomu tak vždy, přestože tato olejnina k našim polím odnepaměti v určité míře patřila. Někdy v osmdesátých letech se však svět zbláznil do biopaliv, která byla po čase doplněna o podivný boom bioplynových stanic. Řepka nám zkrátka pohltila nezanedbatelnou část orné půdy a díky svým vlastnostem začala v krajině opticky dominovat. Nejvýraznější období jsou v tomto směru zhruba tři květnové týdny. V nich zaplní naše zorná pole vyzývavou, sírovou žlutí a chřípí zahltí její typická, výrazná, omamná vůně. Zejména alergici prožívají v oněch dnech čas skutečné radosti.
Řepka je velmi kontroverzní plodina. Pro zemědělce představuje z hlediska dotační politiky zajímavou komoditu, pro včelaře je zárukou bohatých jarních snůšek, pro myslivce jistotou, kamže se na léto uchýlily tlupy černé zvěře a kdeže naleznou od pozdního podzimu četné tlupy zvěře srnčí. Pro zasvěceného člověka disponujícího alespoň špetkou ekologického cítění pak přináší kvetoucí řepkové pole minimálně lehké mravenčení v oblasti žaludku.
Dobře si pamatuji na začátek jejího masívního nástupu do krajiny. Po každé zimě jsme s otcem obcházeli řepková pole a zakopávali padlou srnčí zvěř. Byly to desítky zbídačených kusů, které podlehly lákavému svodu zelených listů s nádechem modravých odstínů, jež v době nouze slibovaly zdánlivé hody. Po nich však přicházely urputné průjmy a díky vysokému obsahu dusíku stavy malátnosti připomínají silnou opilost. Zvěř ztrácela plachost, přicházela často do blízkosti obydlí a v mnoha případech byla podezřívána z nákazy vzteklinou.
Pomoc takto intoxikované zvěři byla téměř nemožná. Zejména řada srnčat se sice ocitla doma v péči myslivců, nicméně krvavé průjmy nebylo možné zastavit a zvěř stejně nakonec umírala. Zabíral na ni, a to bohužel ne vždy, jediný medikament – sušené jeřabiny. Ve volnosti mohlo pro zvěř představovat úlevu kvalitní seno a oves předkládané na přístupech k řepkovým lánům i v jejich středu v přenosných krmelcích. I toto opatření ale mělo pouze omezený účinek. Vždyť svěží potrava byla tak lákavou.
Nejsem krmivářským specialistou, který by byl schopen zpaměti popsat přesně všechny mechanismy vedoucí k uvedeným stavům. Časem byly nicméně vyšlechtěny méně problematické odrůdy řepky, po nichž se úhyny alespoň částečně snížily. Přesto vše zůstala tato plodina velkým dietetickým strašákem a pro srnčí zvěř tím nejlákavějším, co jí zimní krajina může nabídnout.
Spor mezi zastánci řepky a jejími odpůrci se s přicházející sezónou pravidelně zvedá i v rámci veřejnosprávních médií. Všichni slibují, jak již příští rok bude vše jinak. S odchodem řepky z polí většinou sliby rychle utichají. Je to nekončící diskuse o jejích skvělých vlastnostech, kvalitě řepkového oleje a nenahraditelnosti v oblasti biopaliv. Ano, jistě. Uznávám, že řepkový olej je pro organismus lidí geneticky spjatých s mírným pásem pravděpodobně přijatelnější než exotické produkty a na pánvi snese vyšší teploty než jinými opěvovaný olej slunečnicový. Zní to logicky.
Jako včelař také kvituji plné úly poblíž řepkových polí. Nemám přitom nejmenší pochybnosti o kvalitě materiálu, který moje včelky uložily do plástů a usmívám se nad odmítáním tohoto produktu ze strany biomaniaků. Ony totiž včely vyrobit nekvalitní med ze svojí podstaty ani neumějí…
Co však nemohu při racionálním uvažování nekonečným lánům žlutého nadělení odpustit, je celkový tlak na ekosystémy otevřené zemědělské krajiny. Pouhou svojí rozlohou podkopávají biodiverzitu. Na obrovských plochách změněných po velkou část roku v monokulturní porost totiž může existovat opravdu pouze malá skupina živočichů. Drobná zvěř zde nenalézá úkryt, bezpečí pro vyvedení mláďat a potravně nemá řepkový porost kromě sebe sama co nabídnout. Tahle kombinace je pro pestrost života smrtící.
Druhým problémem, který s výše uvedeným úzce souvisí, je obrovské množství chemických látek, které jsou s pěstováním řepky spojené. Půda, na níž se opakovaně (byť se zdánlivě vyhovujícím meziročním střídáním) objevují stále dokola tytéž plodiny, je vyčerpána. Začíná v ní chybět přirozený humus, některé důležité prvky, ale především půdní edafon – onen mikroskopický život, který z ní činí tak unikátní a nenahraditelný komplex. Snad jen ochrana před erozí od podzimu do pozdního léta může být z hlediska souznění půdy a řepky jistou omluvou.
Chybějící život a navzájem provázaný svět živé i neživé složky je suplován podivným koktejlem chemikálií a vlastní půda se stává pouhým držákem pro kořeny rostlin. Nedokáže navázat živiny, nedokáže nakonec zadržet ani složky onoho koktejlu, který je následně vyplavován do povrchových a podzemních vod. A to raději ani nerozvádím deset i více postřiků pesticidů, herbicidů a bůhvíčeho ještě, které po celý rok skrápějí nejen řepkové rostliny a půdu, ale i vše živé, co by náhodou nalezlo odvahu uprostřed lánu přežívat.
Zdravý rozum by měli vzít do hrsti i zastánci „energetického zázraku“ této rostliny. Ano, samozřejmě existuje v tomto směru přínos a výtěžnost. Otázkou ovšem zůstává, jak velké budou po odečtení dotací, které se do systému dostávají v rámci finančních toků státu i všemocné Evropské unie. O nákladech na paliva potřebná pro uživení jedné bioplynové stanice vzhledem k neustálému přejíždění traktorů s vleky naládovaný potřebným „krmivem“, často na desítky kilometrů vzdálenosti, které ve svém bezprostředním okolí poslední roky pozoruji, ani nemluvě.
V souvislosti s uvedeným mne pak napadá ještě jeden odkaz. Literatura uvádí řadu vyčíslených porovnání, kolik je pro jakýkoliv energetický zisk potřeba do systému jeho produkce vrátit. Nemám důvod nevěřit jednoznačným kapacitám typu Václava Cílka. Ty uvádějí, že v podmínkách mírného pásu je poměr nákladů a zisků z výroby biopaliv při střízlivém odhadu 1:1,3. To znamená pouhých 30 %! Objevují se však také odkazy na mnohem méně lichotivý poměr 1:0,7, což by znamenalo, že po odečtení dotací je některá výroba biopaliv ve skutečnosti ztrátovou. Nejsme zkrátka v Brazílii, v tropickém pásu s nepřetržitým růstem obrovské hmoty biomasy, zejména cukrové třtiny. Konečný verdikt, nechť si tedy vynese každý sám.
Verdikt, neverdikt. Ať chceme nebo ne, řepka je do naší krajiny i myslivecké kultury již neodmyslitelně vetkána a musíme se s ní naučit žít. Zarytí lovci černé zvěře se s ní koneckonců sžívají velmi rychle a dobře. Řada z nich se naučila na okrajích rozsáhlých porostů lovecky profitovat a vypracovala si řadu promyšlených postupů, jak se dostat černým rytířům na kobylku. Nepatřím k nim. Jsem myslivcem lesního prostředí a k zemědělským porostům nemám obecně téměř žádný přístup až na některé okrajové partie honitby a ojedinělé kontakty.
Několik zajímavých zážitků od řepkových polí ale v mém portfoliu nechybí. Vzpomínám zejména na jeden, s nímž bych se až tak úplně chlubit ani nemusel.
K myslivosti ale patří nejen zaručené úspěchy. Je to nevyzpytatelný svět, který přináší nejedno překvapení a mnohá drobná zaškobrtnutí způsobená ať již osudem či naším pochybením. Čím déle se myslivosti věnujeme, tím víc šancí na zisk podobné zkušenosti máme. Koneckonců, kdo jsi bez viny, hoď kamenem…
Jak jsem již předeslal, máme více než třicet let pronajatou čistě lesní honitbu. Těch pár hektarů polí, které nám z hlediska výkonu práva myslivosti náleží, nelze za pole v pravém slova smyslu ani považovat. Přesto díky za ně. Jsou to zajímavá místa. Vybíhají táhlými jazyky mezi ostatní lesní pozemky nebo se k nim přimykají v podobě táhlých úzkých pruhů. Mají jedinou vadu – blízkost hranic, která je z některého úhlu pohledu limitující. Pořád je to ale lepší, než jinde běžné předěly vedoucí přímo na rozhraní pole – les. Se sousedy navíc máme, chválabohu, dobré vztahy na všech stranách. Většinou se dobře známe, s mnohými kamarádíme, potkáváme se na honech i venkovských akcích. V lese se pozdravíme se, mávneme na sebe a jdeme si po svém. Tak, jak to má v myslivosti být.
Byl kovidový rok, zvláštně uzavřená doba, kdy jsme toho strávili víc než dost doma. A samozřejmě my myslivci v lese, tady naštěstí žádná omezení neplatila. Hodně jarních dnů jsem prožil na chalupě a hodně rán prošoulal v rosou zmáčených lesích. Tak jako za mladých let. Jenom škoda těch lesů, které neúprosně skosila kůrovcová kalamita, stejně jako mnoho lidí skosila kalamita virová. V časovém souběhu. Je to jen náhoda? Sama příroda jako by nám dala opětovně a jasně na vědomí, že to, co děláme, neděláme dobře. Jenomže civilizace je k podobným varováním hluchá a sama sebe žene do záhuby.
Jedna z četných toulek mne přivedla na známá místa poblíž táhlé louky. Bylo ráno, přesně 1. května. Datum si pamatuji dobře ze dvou důvodů. První z nich je ten, že kovidová opatření zrušila v onom roce všechny společenské akce a nekonalo se ani tradiční pálení čarodějnic, na kterém bychom jinak s manželkou nechyběli. Považujeme je za skutečný start jara, návrat na letní chalupářské pobyty a první šanci k posezení s přáteli pod volnou oblohou. Za normálního roku bych tudíž brzy po ránu zřejmě nevstal.
Druhým důvodem, proč si datum tak přesně pamatuji, byla úprava doby lovu srnčí zvěře vyvolaná potřebami snížení stavů po kůrovcové kalamitě. Vyhláška Ministerstva zemědělství posunula kromě jiného začátek odstřelu srnců z tradiční poloviny května na začátek měsíce a srny umožnila lovit již od 1. srpna namísto 1. září. K tomu musíme připočíst naprosto bezprecedentní celoroční uvolnění lovu veškeré spárkaté zvěře do dvou let věku.
Opatření vyvolalo spoustu emocí a sám jsem byl zprvu jeho odpůrcem. Nakonec se ale ukázalo, alespoň v případě srnčí zvěře, že nářků bylo možná více, než bylo nutné. Se vším se dá pracovat a vše lze při zdravém rozumu využít ku prospěchu dobré věci. O tom snad na jiném místě. Jen kdyby ten zdravý rozum zejména poslední dobou nechyběl. Nejen v myslivosti…
Stál jsem na bývalém průseku, dnes zarostlé lesní cestě, u krajního kůlu oplocenky, která se táhla dolů mírným svahem, až na hranu lesa. Nedalo mi nevzpomenout na slavnou éru zdejších vzrostlých smrčin, stovky bedel a suchohřibů, které jsme kolem nasbírali. Stejně tak jsem se mohl při pohledu do okolní krajiny vrátit do klukovských let. V oné době bez lyžařských vleků a hlučících středisek jsme si v okolí, na sice krátkých, ale o to prudších svazích, osvojovali základy rovnováhy při jízdě na čertovských prkýnkách. Samozřejmě poté, co jsme se sem ze vsi vzdálené více než kilometr doploužili závějemi a co jsme si každý sešup dolů poctivě odšlapali. Kdo zvládl „stromeček“, byl ve výhodě. Protože dal o pár sjezdů více.
Dnes ovšem na svahu pode mnou nerostly žádné houby, v trávě se snad mezi sazenicemi začne brzy dařit bedlám královským, a nad mezí neležel sníh, na běžky už jsme několik let nemohli. Místo něj se zde již od předchozího týdne rozevíraly milióny květů řepky, která právě rozkvétala. Když o tom dokáže člověk popřemýšlet a něco si pamatuje, dojde mu, že i na této rostlině můžeme pozorovat výrazné posuny související se změnou klimatu. Když jsem začínal v polovině osmdesátých let s myslivostí, používal táta v některých letech větu:
„Letos je to všechno brzy. Až půjdeme na srnce, bude už kvést řepka…“. Na mysli měl samozřejmě původní dobu lovu od 16. května.
Toho dne jsem stál před řepkovým polem, po roce zase šel na srnce, a zase nakvétala řepka. Jenže o dva týdny dříve. A není to už žádná výjimka. Takže, pochybuje-li někdo o posunech klimatu, nechť lehce zavzpomíná a otevře oči.
Žluť se v poli začínala slévat do jednolité hmoty a postupně vytěsňovala šmouhy prosvítajících stonků. Okraj porostu ostře kontrastoval se svěží zelení sousedních strání i samotné louky. Na dvou místech v ní byly vidět zemitě hnědé boky srnčí zvěře, která dosud nevyměnila zimní srst za červené letní pesíky. Dalekohledem jsem se snažil přečíst jednotlivé kusy, když tu mi náhle do zorného pole vplul jak černé démonické zjevení kňour. No, spíš odrůstající sekáč. Krátká stavba těla, výrazný hřeben, nad dosud nízkou trávou patrný střapec na konci žíly. Jednoznačně samčí černá zvěř. Tak šedesát kilo.
Kulovnice letí dolů z ramene, opírám se pohodlně o pevný sloupek oplocenky a mezi velkými horními oky pletiva mířím. Kaneček stojí jako namalovaný, nějakých sto dvacet metrů daleko. Nejsem sice excelentní střelec, ale tohle je dobrá vzdálenost. Prst se naštěstí zastavuje nad spouští a oko registruje problém. Přesně na komoře se táhne šmouha horního napínacího drátu na protější hraně oplocenky. Je to sice jenom drát, ale tohle se vědomě riskovat nedá. Stačí malé brnknutí a střela skončí bůhví kde.
Divočák, jako by věděl, že je nedotknutelný, stál a stál. Pak se dal náhle do pohybu, stále pomyslně chráněný sice ne neprostupnou, nicméně problematickou, stěnou pletiva. Proběhl se loukou a stočil k lesu, kde se v horním konci nacházelo za ohybem kaliště. No, teď už se nedalo nic dělat. Jen se sem večer vrátit.
A stalo se. S dvouhodinovým odstupem od tmy jsem už seděl na špalku pod oplocenkou. Místo jsem měl připravené z dřívějších čekaných na lišky. Byl zde pěkný výhled na obě strany louky a myslivec byl přitom chráněný několika kmeny, mezi kterými se otevíraly potřebné průzory.
Neseděli jsme snad ani půl hodinky, když Brix u mých nohou zvedl hlavu a zadíval se směrem doleva ke kališti. Jak už jsem napsal, nejsem excelentní střelec. K tomu musím dodat, že už vůbec nejsem ani průměrný kynolog. Bordíkům jsem ale propadl. Jsou to inteligentní, věrní a přítulní pejsci. Z obou, které jsem zatím měl, jsem sice nevychoval vzory psího chování, ale jedno se jim upřít nedalo. Praxe z nich tak nějak sama udělala slušné barváře. Dar byl v tomto směru, alespoň pro mne osobně legendou. Strávil s námi patnáct let, během kterých dosledoval celou řadu srnců a prasat. Brix je taky šikovný, jen pořád strašně divočí. A nejen na řemenu. Snad ho toto také přejde, Darovi to trvalo pět let, než si „sednul“.
Na co se ale mohu spolehnout, jsou Brixovy smysly. Na čekanou ani šoulačku bez něj v podstatě nejdu. O zvěři ví mnohem dřív než já a s dobrým větrem mi ji nosem ukáže i na dvě stě metrů. Jen vždycky vystrčí vzhůru hlavu, nasaje vysokým nosem vzduch a jeho následný pohled poví vše. Téměř se nemýlí.
Dokonce si pamatuji, jak jednou v noci tichoučce zakňučel, šťouchl do mne nosem a ukázal jím na opačnou stranu, než jsem se díval. Za zády mi tam asi padesát metrů daleko stáli dva divočáci, o nichž jsem neměl ani tušení. Jen díky jemu jsem tehdy jedno sele ulovil.
Teď mi pohledem ukazoval k sousednímu kališti. Vítr nevál pro psa ideálně, takže nos zůstával v klidu. Něco ale zřejmě zaregistroval sluchem. Nachystal jsem si kulovnici, vstal a opřel se o krajní kmen. Kouknu doleva – z trávy se vysune černá hlava a za ní plece. Je to můj známý z rána. Evidentně míří přes louku do řepky.
Rovnám si kříž na komoru, prasátko se na volném prostoru přechází do svižnějšího kroku, potáhnu s ním…. a odmáčknu spoušť.
Jen o zlomek vteřiny však Brix, který kanečka také uviděl, tiše zakňučel. Divočák, varovaný zvukem nebo snad mými pohyby, vyrazil vpřed a střela zapadla bůhvíkam. Trhnu klikou závěru a puškohledem zachytím kňourka, který utíká loukou šikmo od našeho stanoviště. Druhou ránu jsem si mohl odpustit, ale nešlo to. Nejsem zarytým lovcem prasat, nicméně adrenalin se mi při pohledu na divočáka samozřejmě vyplaví stejně, jako ostatním myslivcům.
Sekáč se po ráně stočil, i když nijak dramaticky, bez dalšího značení proběhl po ose louky, zabočil do pole a zmizel mezi pohupujícími se řepkovými stonky. Zatraceně!
Telefon v kapse tiše zavrněl. Pepča.
„Co se děje?“
V krátkosti jsem mu popsal neslavný průběh a v duchu si nadával, jakou jsem to zase udělal blbost.
„Počkej na mě, hned přijdu.“
Za čtvrt hodiny byl na místě. Vyrazili jsme na první nástřel. Samozřejmě čistý. Pak na druhý. Stejný výsledek. Z toho asi nic nebude. Brix na šňůře evidentně nesouhlasí a táhne nás loukou. Jde neomylně, koneckonců stopní dráha je v trávě patrná i okem. Na hraně pole jsme zastavili a vylovil jsem z kapsy telefon. V tomhle směru je to skvělý pomocník. Člověk si ale musí zachovat soudnost a nestát se na technice závislým. Rychlý hovor s hospodářem od sousedů, protože se dost možná dostaneme kus za jejich hranice.
„Jasně, s dosledem není problém, nepojedu za vámi, klidně vyražte.“ Vztahy jsou tu opravdu dobré. Díky za ně všem. Vloni zase sousedé s poplatkovým hostem stejným způsobem jen o kousek dál dosledovali srnce až u nás…
Stojíme na okraji řepkového pole a váháme. Porost zatím není v plném rozvoji. Výška tak do pasu, stonky se dosud nepropletly ve známou neprůchodnou houštinu. Otázek, možností a těžkých rozhodnutí je několik. Pokračovat v dosledu na šňůře? Nebo ještě chvíli počkat a pak Brixe pustit na volno? Tohle je samozřejmě nejlogičtější. Jenže na žádné těžké poranění to nevypadá a východy z rozsáhlého pole nepřehlédneme. I když bude divočáka hlásit, zvedne-li ho do pohybu, nemáme mu šanci nadběhnout. Ochozů je zde jen v našem směru několik. A to ani nemluvě o ostatních stranách. Muselo by nás být několikanásobně víc. Stopu ale prověřit musíme.
Telefon zazvoní v kapse a naše skupina se během chvilky rozrůstá o dva kolegy, kteří slyšeli výstřel. Vytváříme rojnici, psa uvazuji prozatím nakrátko, a pro začátek uděláme doslova pár kroků směrem do pole, kam nás Brix táhne. Nikde ale není ani kapka barvy, jen zohýbané stonky. Barva není na trávě, na patrném vstupu do porostu ani na ohnutých stéblech. To nevypadá nijak slavně. Divočák další dilema vyřešil za nás…
„Bacha, je tady!“ Před synem se mezi žlutými kvítky náhle varovně vztyčí dvě štětinatá slecha. Padne rychlá rána, v první fázi ani nevím, kdo vystřelil. Evidentně bez účinku, zřejmě mimo. Prase už toho má opravdu dost a vyráží proti naší řadě!
Zazní další dva výstřely, po kterých divočák mění směr. Buďto je zmatený nebo poraněný víc, než jsme čekali. Anebo s námi chce jen srovnat účty. Naštěstí kolega po mé pravé ruce dostřelí divočáka naostro na hlavu, jen pár metrů před naší řadou.
O úlevě, která zavládla, netřeba hovořit, bylo to o fous. Nálada je stále plná adrenalinu, oddychujeme, pro odlehčení situace samozřejmě vtipkujeme. Většina poznámek míří oprávněně na moji hlavu. Ušetřeni nejsou ani další účastníci. Brix zuřivě škube za štětiny a plete se nám pod nohy, když společnými silami táhneme úlovek na travnaté prostranství. Je ještě světlo a podrobujeme ho prvotnímu ohledání.
Finální rána je jasná. Prvním výstřelem do louky jsem zřejmě minul. Osudný byl zásah druhou ranou šikmo zezadu, po němž černá sice nezhasla, ale ani nedokázala odejít dál do porostu. Měli jsme opravdové štěstí.
Ponaučení plyne z každého příběhu. Nehledě na to, kolikátý zážitek jsme prožili a kolikátý kus zvěře složili. Tady je odkaz uplynulých chvil naprosto jasný. Po prvním výstřelu, který probíhal, řekněme za klidných podmínek, a nezdařil se díky souhře nepříjemných náhod, jsem na další pokus neměl ani pomyslet. Zejména díky blízkosti řepkového pole.
Jeho neprostupnost je vždy pro dosledy, kterých se u černé zvěře obvykle nevyhneme, obrovskou komplikací a střílet bychom v podobných podmínkách měli jen „na jistotu“. Jak jsem již napsal, nejsem specialistou na lov poblíž řepky. Ti skuteční se mnou nemusí souhlasit, nemám jim to za zlé.
Tehdy 1. května večer jsem se já osobně prostě unáhlil a za tohle prohlášení se nestydím. Jen díky přízni svatého Huberta, který nad námi snad opravdu drží ochrannou ruku, konstelaci dalších okolností a pomoci přátel, nedopadlo vše hůř. Nechybělo k tomu mnoho. Kdybych na chvíli nezapomněl na pravidla myslivecké rány, mezi která mimo jiné patří vyvarovat se náhodným ranám, nestalo by se. Každá zkušenost, která nezapadne do zapomnění, má ale svůj význam. A proto jsem vám ji, milí čtenáři také vyprávěl…
Josef DRMOTA